This feed does not validate.
In addition, interoperability with the widest range of feed readers could be improved by implementing the following recommendation.
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/" xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/" xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/" > <channel> <title>Superrodina.cz</title> <atom:link href="https://www.superrodina.cz/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" /> <link>https://www.superrodina.cz</link> <description>Přeji příjemně strávený čas. A příště přijďte zas :)</description> <lastBuildDate>Thu, 08 May 2025 08:06:42 +0000</lastBuildDate> <language>cs</language> <sy:updatePeriod> hourly </sy:updatePeriod> <sy:updateFrequency> 1 </sy:updateFrequency> <generator>https://wordpress.org/?v=6.3.5</generator> <image> <url>https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2019/11/cropped-dívka-čte-knihy-32x32.png</url> <title>Superrodina.cz</title> <link>https://www.superrodina.cz</link> <width>32</width> <height>32</height></image> <item> <title>Ptačí pohádky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/05/08/ptaci-pohadky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 08 May 2025 08:06:42 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[české ptactvo]]></category> <category><![CDATA[datel]]></category> <category><![CDATA[kos černý]]></category> <category><![CDATA[Pohádky]]></category> <category><![CDATA[příroda]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47748</guid> <description><![CDATA[Ptačí pohádky ozvláštňují pohled na naše ptactvo Máte rádi chytré příběhy, a co se v nich dovíte, o tom si rádi povídáte. (…) Když po přečtení vyrazíte ven, spatříte ve světě něco nového, co se dříve před vašimi zraky ukrývalo, píše Martina Boučková v úvodu Ptačích pohádek. Martina Boučková, Ptačí pohádky, Edika 2025 A je tomu opravdu tak. Autorka vybrala dvanáct ptáků, s nimiž se můžeme setkat i u nás a spojila je s běžným životem Anežky, zvídavé, chytré holčičky, která bydlí na vesnici v domku u lesa se svou rodinou a jezevčicí Bobinou. Miluje přírodu, fotí si ptáčky a také se o ně zajímá. Špaček, vrabec, žluva, kos, čáp, datel, sojka, vlaštovka, drozd, králíček, sýkorka a labuť. Jak všedně jejich jména zní! A přesto se autorce podařilo vytáhnout skutečné zajímavosti, s nadšením je vetknout do textu, který je živý a poutavý, v délce tak akorát, aby dítě neztratilo pozornost a něco si zapamatovalo. Ovšem největší datlova chlouba je jistojistě jeho silný špičatý zobák, taková ostrá dýka, z níž dokáže rychle vystřelit dlouhatánský jazyk. Je tak velký, že se mu ani celý nevejde do zobáku. Teď si určitě říkáte, kde ho tedy celou dobu schovává. No nevisí mu z pusy jako dneska Bobině, která se vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou v parném létě ochlazuje. Ani ho nenosí srolovaný do ruličky v batohu na zádech nebo v tajné kapse na břiše. Nemá ho ani omotaný kolem pasu. Dobře, už vás nebudu napínat. Vidím, jak jste zvědaví. Já vám prozradím, kde ho ukrývá, když má zavřený zobák. Ale nejprve si musíte sednout, protože to bude pro vás opravdu velký šok. Určitě vykulíte oči, otevřete pusu (jako teď Bobina) a možná se vám úlekem podlomí i kolena. (Datel, lékař lesních stromů) A opravdu! Překvapení se konalo a já musela zjišťovat, jak to vypadá a funguje podrobněji Neméně barvitě je popsaný i zpěv žluvy. Nestačí si o něm jen číst, prostě si ho musíte pak i poslechnout. Stejně tak upoutá i zajímavost o bílých pírcích u kosa, tanci labutí, dorozumívání čápů, zmínky o vlaštovkách a králíčcích u antických autorů, prospěšnosti sýkorek, o drozdech a jmelí, sojkách a jejich péči o les nejen tím, že ho hlídají před vetřelci. V anotaci Ptačích pohádek stojí, že příběhy jsou milé a na svět se pak už nebudete koukat stejnýma očima. Skutečně. Autorce se podařilo vypíchnout perličky ze života běžných ptáků a oni díky tomu dostávají kouzlo neobvyklosti a přitažlivosti. Tenhle pocit jsem zažila podruhé v životě. Poprvé, když mě dcera, která se od útlého dětství zajímá ornitologii, zavedla do zapomenuté, zastrčené a ne zrovna atraktivní voliéry v pražské zoo, kde jsou naši ptáci. A začala vyprávět neskutečné věci. Všichni do jednoho byli v tu chvíli stejně zajímaví, ne-li zajímavější než jejich exotičtí sousedé. Knížka je perfektní pro děti se zájem o přírodu a baví i dospělé. Doporučuji. Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Novinka Step Oksany Vasjakinové</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/04/28/novinka-step-oksany-vasjakinove/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 28 Apr 2025 19:02:35 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47738</guid> <description><![CDATA[Druhá část autofikční trilogie mladé básnířky, tentokrát o jejím zemřelém otci, o jeho životě, nemoci a smrti, o autorčině vztahu k němu i sobě samé Oksana Vasjakinová, Step, nakladatelství Maraton, 2025 Příspěvek k její prvotině Rána naleznete zde. Horkého léta roku 2010, kdy evropskou část Ruska zachvátily požáry, přijíždí ze Sibiře dvacetiletá dívka, aby se setkala se svým otcem, kterého neviděla deset let. Vyrážejí spolu na dalekou cestu jeho kamionem a jejich cílem je nedozírná step na jihu země. Otec, který to nehostinné prostranství považuje za svůj domov a jediný majetek, by se o něj s dospělou dcerou rád podělil. Avšak rodačku z tajgy otevřená krajina spíš děsí a je jí cizí. A cizí je jí i otec. A tak se cestou v kabině kamionu snaží pochopit, kdo je ten předčasně zestárlý muž, kterému ze zvyku říká tati, a přemýšlí o dětství, které s ním prožila na sibiřském maloměstě devadesátých let, o romantizovaném světě zločinu, ke kterému otec patřil, o nemocech, o kterých se raději mlčí, o rodné zemi, která si neví rady se svou vlastní minulostí. Step je druhá část autofikční trilogie, která vypráví o autorčiných zemřelých blízkých i o ní samotné. Ránu i Step protíná téma lesbické identity. Dávají nahlédnout i do dětství a rané dospělosti a zprostředkovávají čtenáři prožitek odlišné sexuální orientace v netolerantní společnosti. Stručná anotace Dvacetiletá dívka přijíždí ze Sibiře, aby se svým otcem, kterého neviděla deset let, vyrazila na cestu jeho kamionem. Otec otevřenou krajinu považuje za domov, rodačku z tajgy ale spíš děsí a je jí cizí – stejně jako muž, kterému ze zvyku říká tati. Z doslovu Aleny Machoninové „A tak se sociální konflikt ve Stepi proměňuje v osobní. Stojí v něm proti sobě dcera a její otec. Mladá žena a předčasně zestárlý muž. A přestože jsou si nesmírně fyzicky podobní a jeden v druhém se zrcadlí, jsou si zoufale cizí. Deset let se neviděli. Ale rozdělení jako by byli odjakživa, už jenom místy, odkud pocházejí: dcera z tajgy, otec ze stepi.“ „Nejde tedy o dílčí autobiografická fakta, o jejich pravost či pravdivost. Jde o to, jak se s nimi zachází, jak se spisovateli či spisovatelce daří s jejich pomocí vyprávět o jiných – o vás, o mně.“ „A minulost je pro Vasjakinovou obecně něco, co jen tak nemizí. Dokládá to závěrečným obrazem Stepi. Vyprahlá krajina si v něm dál nese pozůstatky moře, které z ní ustoupilo před mnoha miliony let.“ O autorce Oksana Vasjakinová (1989) je ruská básnířka a prozaička. Narodila se v sibiřském městě Usť-Ilimsk. Vystudovala Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě (2016). První básnickou sbírku Ženská próza (Ženskaja proza) vydala v roce 2016. Se svou poezií se dostala do užších nominací několika významných ocenění a obdržela básnickou cenu Licej (2019) za rozsáhlou báseň Když jsme žili na Sibiři (Kogda my žili v Sibiri). V roce 2019 jí v nakladatelství AST vyšel cyklus Vítr zuřivosti (Vetěr jarosti) o ženských obětech sexuálního násilí. Její prozaickou prvotinou je román Rána (Rana, 2021, česky 2023) o matce trpící rakovinou. Step (Stěp, 2022) na ni navazuje. V březnu 2023 Vasjakinová vydala závěrečný text této prozaické trilogie, román Růže (Roza), který vypráví o tetě z matčiny strany, jež trpěla tuberkulózou. V poslední knize O čem přemýšlím (O čom ja dumaju, 2024) se autorka vrátila k poezii.]]></description> </item> <item> <title>Devítidenní kúra pro vaše játra</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/04/26/devitidenni-kura-pro-vase-jatra/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 26 Apr 2025 10:01:59 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[detoxikace]]></category> <category><![CDATA[recept]]></category> <category><![CDATA[zdravá játra]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47722</guid> <description><![CDATA[Pokud se často cítíte vyčerpaní, špatně spíte, máte pocit tlaku nebo plnosti v horní části břicha, trpíte nadýmáním, máte nadváhu a nedaří se vám zhubnout, mohly by to být příznaky ztučnění jater. Toto onemocnění se mnohdy podceňuje, přitom játra patří k našim jedněm životně nejdůležitějším orgánům. Bez funkčních jater bychom nemohli žít. Řídí nám celý metabolismus, jsou zásobárnou živin, továrnou na hormony, tělesnou lékárnou, čističkou a recyklačním zařízením, vylučují toxiny, metabolizují a obnovují živiny a mnoho dalšího mají na starosti. V různých kulturách se objevují přísloví spojená s některými našimi orgány. V češtině existuje například spojení, že nám „něco hnulo žlučí“ a všichni hned víme, co to znamená. V němčině nám může „přeběhnout blecha přes játra“, a tím nás rozčílí. V češtině tedy mluvíme „od srdce“, v Německu zase „od jater“. Německé přísloví říká: „Kdo si umí vylít srdce, nepřetéká žlučí.“ Starověká Čína přirovnávala játra k vojevůdci, jenž řídí životní energii (čínsky čchi) v celém organismu. Doufáme, že jste měli všechny odpovědi správné. A pokud tedy znáte svá játra, víte jistě také, co jim nejlépe vyhovuje, což ve výsledku drží váš organismus zdravý, plný energie a potenciální dlouhověkosti. Pokud si ale uvědomujete, že asi nebude vše zcela v pořádku, možná by to vážně chtělo zauvažovat o nějaké změně ve svém životním stylu. Tato publikace nabízí devítidenní kúru, na jejímž konci vám vaše játra (tiše) poděkují. Dr. med. Kurt Mosetter, Reiner Mosetter, Revoluční devítidenní kúra k léčbě jater, Kazda 2025 Co v knize najdete? Program je rozdělen do tří fází s různým zaměřením: 1. až 3. den: posílení, 4. až 5. den: odlehčení, 6. až 9. den: detoxikace jater. Podrobný návod na léčebnou kúru obsahuje recepty na chutné zdravé pokrmy s nákupním seznamem a tipy pro stravování podle cirkadiánního rytmu den po dni. Pokrmy jsou chutné, s minimem sacharidů s krátkým řetězcem a vyloučením fruktózy. Součástí kúry je také unikátní cvičení KiD, které autoři knihy vyvinuli na základě spojení nejnovějších poznatků z neurofyziologie s principy jógy a čchi kung. Tyto cviky zaměřené na aktivaci svalů a zvýšení flexibility šlach a fascií jsou velmi účinné a současně snadno zvládnutelné a zábavné. K dovršení procesu posílení, odlehčení a detoxikace jater přispějí tipy z kapitoly o relaxaci a mindfulness. Kniha poskytne čtenáři všechny nástroje, které potřebuje k tomu, aby svá játra dostal zpět do kondice a rovnováhy. *** V průběhu devítidenní kúry na vás čekají také příklady receptů, jedna ukázka níže: Zelenina pečená v troubě s kapustou a fetou Na 4 porcePříprava 25 minutPečení 30 minut400 g tuřínu300 g celeru300 g červené řepy2 stroužky česneku6 lžic olivového oleje1 ½ lžičky sušeného tymiánu1 ½ lžičky sušeného rozmarýnusůl, pepř200 g růžiček brokolice200 g hlávkové kapusty100 g sýra feta (45 % tukuv sušině) Postup 1 Předehřejte troubu na 200 °C (horní/spodní ohřev). Plech vyložte pečicím papírem. Očistěte a oloupejte kořenovou zeleninu a nakrájejte ji na přibližně 2 cm velké kousky. Česnek oloupejte a nakrájejte nadrobno a smíchejte v míse se 4 lžícemi oleje, tymiánem, rozmarýnem, trochou soli a pepře. Přidejte zeleninu, dobře promíchejte a rozprostřete na plech. Pečeme v horké troubě (uprostřed) asi 20 minut. 2 Mezitím omyjte růžičky brokolice a rozkrájejte je na menší kousky. Kapustu rozdělte na jednotlivé listy, omyjte, osušte, vyřízněte středové košťály a listy nakrájejte na kousky. Brokolici a kapustu smíchejte v míse se 2 lžícemi oleje, trochou soli a pepře. Přidejte k zelenině na plechu, dobře rozprostřete a pečte dalších 10 minut. Dávejte pozor, aby se kapustové listy nespálily. Mezitím rozdrobte fetu. 3 Zeleninu vyjměte z trouby, polovinu rozdělte na talíře, posypte rozdrobenou fetou a ihned podávejte. Zbylou zeleninu (cca 500 g) nechte vychladnout a druhý den ji použijte na polévku (viz str. 123). VÝŽIVOVÉ HODNOTY NA JEDNU PORCI 380 kcal, 13 g bílkovin, 28 g tuků, 14 g sacharidů, 8 g vlákniny MB]]></description> </item> <item> <title>Jde o houby nebo o víc? Nová knížka pro děti z pera Jindřišky Kracíkové</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/04/26/jde-o-houby-nebo-o-vic-nova-knizka-pro-deti-z-pera-jindrisky-kracikove/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 26 Apr 2025 08:30:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[slimák]]></category> <category><![CDATA[zvířátka v lese]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47490</guid> <description><![CDATA[Bohatě ilustrovaná publikace 🍄🟫Jde o houby 🍄🟫 přiláká děti nejen humorným názvem, krásnými obrázky, ale stejně tak svými průvodci příběhu. Hlavním hrdinou je literárně jinak neobvyklý tvoreček. Malý žlutý plžík. Když se s ním setkáte v lese při sbírání hub, nejspíš řeknete fuj a chcete se ho zbavit. Ale co se na něj podívat jinak, očima dětského čtenáře právě v příbězích této knížky? Z malého fuj se stane zajímavý drobný žlutý tvoreček, který zažívá mnoho dobrodružství. A nakreslený vypadá skutečně mile! Jak se do příběhu začtete, už to není jen nějaký nanicovatý fuj-slimák, ale fascinující živý organismus, který jako další patří do našeho světa. A vlastně je to fajn, že ten náš svět je tak pestrý. Jindřiška Kracíková, Jde o houby. Ilustrovala Adéla Korbelářová, nakladatelství Drobek, 2025. Plžíci mají své přirozené nepřátele, a když se protloukají lesem, musí být velmi obezřetní. Život totiž není jen o pochutnávání si na lahodné šťávě z modráků, aby se pak akorát po takové dobrotě s plným bříškem zavrtali do houby a v klidu pochrupávali. Musí dávat pozor na to, aby je někdo nesezobl, nezašlápl, aby je voda nesemlela, aby vyrostli v dospělé plžíky a mohli si také založit svou vlastní rodinu. V průběhu čtení se mi vybavil francouzský animovaný seriál Mrňousci. Vlastně jsem si představovala, jak by mohl být právě tento plžíkův příběh obdobně zfilmovaný a připoutal by tak pozornost malých i velkých diváků. Malý plžík se právě vyklubal z vajíčka v dolíku pod nánosem starého listí a pomyslel si, že na světě je tma. Natáhl oči do dálky. Pátral po ztemnělém prostoru, až si jeho oči na stopkách zvykly a rozeznaly světlo. Moc ho lákalo vydat se tím směrem. Namáhavě se natáhl do délky, smrštil nohu, zase se natáhl, smrštil, zas a znovu a ono to šlo. První pohyb. První milimetr. První centimetr. Brzy se unavil, ale touha dostat se ven byla větší než dřina. Vyrazil odhodlaně vpřed a vnímal šelest, který sám vytvářel. Jemný a milý. Stejně jako dotyk měkkých listů, které ho hladily a občas i poškrábaly ztvrdlým okrajem. Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul, a pak se znovu dal s vervou do pohybu. Měl pocit, že je tak rychlý, až se vznáší a dotýká tmavé klenby nad sebou. Příběh vás zavede do lesa do okamžiku, kde se právě z vajíček pomalu líhnou malí plžíci. Převážně sledujeme osudy toho, který se jmenuje Paráda. Prý podle zvyklosti plžíci získávají jméno podle prvního slova, jež čerstvě vyklubaní vysloví. A že se našemu hlavnímu hrdinovi líbil svět hned v prvém okamžiku, je tedy zřejmé už podle jeho jména. Osud tak malých tvorečků je složitý. Musí zdolat mnohá úskalí, neboť takového mrňouska to nejednou i proti jeho vůli zavede daleko od domova. Ono to ani nemusí být dálka pro lidskou nohu či létavého ptáka, ale pro prťavého plžíka se stává svět vždy větší a nebezpečnější. Knížka je psaná krásnou češtinou. Na konci každé kapitoly na děti čeká několik otázek či úkolů, jejichž cílem je procvičování pozornosti při čtení či poslechu. Publikace obsahuje opravdu velmi nádherné ilustrace Adély Korbelářové. Co mě na knize velmi překvapilo, je její zpracování: pevné desky, nádherná obálka a silný papír, který určitě vydrží opakované čtení, listování, otáčení a prohlížení bez úhony. Tahle knížka může se čtenářem růst a s klidným svědomím projít rukama mnoha dalších dětí. . Jindřiška Kracíková je všestranná autorka, vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. České čtenáře si získala již svým historickým románem, Králova třetí žena (recenze zde). Následně vydala romantický vánoční příběh, Veselé Vánoce, Kristýno. Velkou pozornost na sebe upoutala její novela Nechoď tam!, mrazivý příběh s temnou pointou, který literárně zpracovává záhadný zánik Ďatlovovy výpravy, jejíž členové zemřeli za neobjasněných okolností v únoru 1959. Nyní na knižní pulty přichází novinka, určená pro dětské čtenáře: Jde o houby. MB]]></description> </item> <item> <title>Soutěž: Katastrofy, příběhy českých tragédií</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/04/16/soutez-katastrofy-pribehy-ceskych-tragedii/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 16 Apr 2025 14:18:53 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47642</guid> <description><![CDATA[Vyhrajte jednu ze tří publikací Katastrofy, příběhy českých tragédií z nakladatelství CPress Kniha Katastrofy: Příběhy českých tragédií přináší příběhy tragických okamžiků, které se odehrály na území dnešního Česka. Výbuchy, železniční katastrofy, přírodní neštěstí a další smutné události, často spojené s nedbalostí nebo nešťastnou souhrou okolností, zasáhly celou společnost. Některé z těchto tragédií se staly nesmazatelnou součástí národní paměti, jiné jsou dnes opomíjené, ale přesto by neměly být zapomenuty. Autorka v knize místy reflektuje, jak o těchto tragédiích informoval dobový tisk a jak se způsoby informování měnily v závislosti na historických okolnostech a politických režimech. Zmiňuje, jak některé případy byly médii zamlčovány, jiné zase zveličovány, což odráželo dobovou cenzuru i veřejnou náladu. Kniha není jen výčtem katastrof, ale především připomínkou, jak snadno mohou i zdánlivě malá opomenutí vést k nečekaným tragédiím, a jak důležitá je bezpečnost a prevence, aby se podobné situace již nikdy neopakovaly. Chcete vyhrát knížku? Napište admin@superrodina.cz nejpozději do 27. dubna do půlnoci odpovědi na otázky níže: V předmětu zprávy uveďte: CPRESS Věříme, že najdete mezi knížkami nakladatelství CPress ty, které vás pobaví, a přejeme hodně štěstí v soutěži. Po skončení soutěže se Vaše e-maily mažou, vyjma výherních nebudou žádné další nikomu předávány. Kontakty na výherce obdrží pouze nakladatelství, které pak následně odesílá výhru. Soutěž byla zařazena do největšího českého katalogu soutěží o ceny České-soutěže.cz.]]></description> </item> <item> <title>Soutěž: Záhady Agathy Christie</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/04/16/soutez-zahady-agathy-christie/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 16 Apr 2025 07:24:23 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47624</guid> <description><![CDATA[Publikace nakladatelství ALPRESS vyniká nádhernou grafickou úpravou. Je originální a může být vaše. Ponořte se do labyrintu hádanek spjatých s první dámou detektivek a jednou z nejslavnějších spisovatelek všech dob – Agathou Christie. Věděli jste, že pracovala jako zdravotní sestra a lékárnice? Nebo že byla první Angličankou, která surfovala? Že byla jedenáct dní nezvěstná? Jak ji nakonec našli? Zahrajte si na Hercula Poirota, zapojte své malé šedé buňky a pomozte vyřešit sérii zapeklitých záhad. Ve hře jsou tři výtisky. Chcete jeden získat pro sebe? Zde jsou podmínky soutěže Stačí napsat na e-mail admin@superrodina.cz do půlnoci 27. dubna 2025 správnou odpověď a mít štěstí při losování. Do předmětu zprávy uveďte: ALPRESS Věříme, že najdete mezi knížkami nakladatelství Alpress ty, které vás pobaví, a přejeme hodně štěstí v soutěži. Po skončení soutěže se Vaše e-maily mažou, vyjma výherních nebudou žádné další nikomu předávány. Kontakty na výherce obdrží pouze nakladatelství, které pak následně odesílá výhru.]]></description> <enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2025/04/AQOf24rYgdeahGqteUXHHD22uGlUaKEKj_4IJXaeAXouNYQVUd0y9k9NEUHAu2HFI8JrYbqstE9ivxB5eA403mgp-1.mp4" length="6845434" type="video/mp4" /> </item> <item> <title>Co je syndrom nedostatku přírody a co s tím dělat?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/31/47610/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 31 Mar 2025 20:13:09 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Pro rodiče]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[životní prostředí]]></category> <category><![CDATA[aplikace na zpěv ptáků]]></category> <category><![CDATA[co s dětmi v přírodě]]></category> <category><![CDATA[děti v přírodě]]></category> <category><![CDATA[děti závislé na mobilu]]></category> <category><![CDATA[příroda]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47610</guid> <description><![CDATA[V roce 1980 přišel harvardský biolog Edward O. Wilson s teorií biofilie, která říká, že lidé jsou instinktivně přitahováni k přírodnímu prostředí. Každý se po pár minutách strávených v přírodě cítí uvolněněji a přítomněji. Někdo tvrdí, že k naplnění takového pocitu vyhovuje jakékoliv venkovní prostředí. Jiný zase, že plně dostačující je třeba jen „zelené“ prostředí, čili nechat se na nějakou chvíli obklopit stromy a jejich listy. Dokonce i pouhý obrázek zeleně může prospět duševnímu zdraví!  Mnohem později přišla další zajímavá studie: Nature-Deficit Disorder. Dalo by se přeložit jako „syndrom nedostatku přírody“ a je to koncept, který zavedl americký novinář a autor Richard Louv ve své knize Last Child in the Woods (2005). Tento termín upozorňuje na negativní dopady moderního životního stylu, kdy děti tráví stále méně času venku v přírodě. Jaké jsou hlavní projevy Nature-Deficit Disorder (syndromu nedostatku přírody)? Vztahuje se na nás na všechny, ale stále více ohrožuje děti. Tím, že děti chodí méně do přírody, potažmo vůbec ven, jejich snížená fyzická aktivita vede k vyššímu riziku obezity a civilizačních nemocí. Mnoho času u obrazovek vede k oslabení schopnosti soustředění, a to je rovněž spojováno s nárůstem ADHD a dalších poruch pozornosti. U děti je patrná zvýšená úroveň stresu a úzkosti. Zatímco kontakt s přírodou má přirozeně uklidňující efekt. Stejně jako pobyt v přírodě stimuluje všechny smysly, digitální prostředí je omezuje. Děti, kterou jsou pasivně upoutané u obrazovek, mají sníženou kreativitu a zvídavost. Méně objevují, experimentují a učí se skrze vlastní zkušenost. Navzdory tomu, že příroda – relax „zdarma“ – je často na dosah, děti raději zůstávají doma a jejich citová vazba k životnímu prostředí se oslabuje. Co vše stojí za tímto „deficitem“? Vyjmenujme si to v bodech. Jsou to: Tento koncept vznikl v roce 2005. Uběhlo 20 let. Co se změnilo? Zdá se, že k lepšímu nejspíš nic. Navíc období covidu, které autor konceptu nemohl ve své době ani předpokládat, celou situaci ještě zhoršilo. Není určitě správné a ani efektivní zcela děti odtrhnout od obrazovek, podobně jako dospělé. I technologie působí jako jistý druh odrelaxování, stejně jako jsou současné zdrojem informací, vzdělávání a v neposlední řadě rovněž učením cizích jazyků, zejména angličtiny, která díky přístupu různých aplikací a videí děti přirozeně rozvíjí. Nicméně, nic se nemá přehánět. Je tu jaro, nejlepší čas nastartovat změnu. Pojďme popřemýšlet o různých aktivitách, které by mohly danou situaci zlepšit; jako třeba společná procházka za účelem rozpoznávání hlasu ptáků podle jejich zpěvu. Na jaře jsou výrazně hlasitější a lépe vidět. Zážitky v terénu lze propojit s moderními technologiemi. Stáhněte si například aplikace k rozpoznávání zpěvu ptáků, či k rozpoznávání rostlin. Pro děti je pak taková aktivita v přírodě nejen atraktivnější a má i edukativní přínos. Je dobré se také venku jen tak „vyblbnout“. Strávit s přáteli či s rodinou čas, který nemá nijaký přesný rozvrh. Je odvislý jen na vlastní kreativitě a fantazii. Můžete si z procházek přinést domů různé kameny, které pak doma vymalujete a přidáte je buď mezi putovní, či si je necháte na památku. Posbírejte šišky, větvičky a kůru a vytvořte něco jako malý úkryt pro hmyz. Z pevných větviček si děti mohou vyrobit rámeček na obrázky nebo fotky. Příroda toho nabízí nespočet. Aplikace, které vypadají zajímavě: MB]]></description> </item> <item> <title>Recept: mandlový koláč s jablky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/30/recept-mandlovy-kolac-s-jablky-2/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 30 Mar 2025 05:16:38 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <category><![CDATA[Soňa Rivera]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47598</guid> <description><![CDATA[Ingredience: 150 g másla 150 g cukru 100 g polohrubé mouky 100 g jemně mletých mandlí 300 g strouhaných jablek 4 vejce citrónová šťáva a kůra z půlky citrónu 1 vanilkový cukr 1 lžička prášku do pečiva 1 lžička oleje 1 lžíce rumu 2 – 3 jablka a 50 g oloupaných mandlí na ozdobení tuk a hrubá mouka na vysypání formy Jablka si předem oloupeme, nastrouháme a promícháme s citrónovou šťávou. Změklé máslo s veškerým cukrem utřeme do pěny, postupně vmícháme žloutky a olej a vyšleháme. Po troškách přimícháme mouku s práškem do pečiva, namleté mandle a citrónovou kůru. Opatrně vmícháme sníh z bílků, nastrouhaná jablka a nakonec lžíci rumu. Těsto přendáme do vymazané a hrubou moukou vysypané dortové formy, povrch uhladíme a ozdobíme plátky jablek a půlenými mandlemi. Pečeme v troubě vyhřáté na 180 stupňů přibližně 50 minut až hodinu. Dobrou chuť! Soňa Rivera]]></description> </item> <item> <title>Soutěž pro romantické duše: Farma štěstí</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/28/soutez-pro-romanticke-duse-farma-stesti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 28 Mar 2025 10:54:29 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47573</guid> <description><![CDATA[Evelyn se vrací na poslední místo, kde byla šťastná – na Farmu zázraků. Tam na ni čeká i farmář, kterého se snažila vytěsnit z mysli. Jejich setkání otevírá staré rány, ale také novou naději. Budou mít odvahu riskovat? Farma štěstí, příběh o hledání domova, druhých šancích a hledání štěstí, čtenáře vtáhne do atmosféry venkovského klidu i bouřící lásky. Vychází v nakladatelství Cosmopolis, které je součástí Nakladatelského domu GRADA. Hvězdná obloha, vůně stromů a druhá šance Evelyn St. Jamesová je úspěšná influencerka, která vždy žila rychlým tempem. V poslední době se však v jejím životě objevuje neklid a otázky, na které nezná odpověď. Proto se rozhodne vrátit na místo, kde byla naposledy šťastná – na Farmu zázraků. Ačkoliv tvrdí, že její rozhodnutí nemá nic společného s potetovaným farmářem, na kterého nemůže přestat myslet, osud má možná jiný názor. Beckett Porter, spolumajitel farmy, na Evelyn nikdy nezapomněl. Přestože je na vztahy bez závazků zvyklý, krásná a charismatická Evelyn se mu vryla pod kůži. Když se znovu objeví v jeho životě, musí se oba rozhodnout, zda dokážou dát svým citům šanci, nebo se minulost zopakuje a každý půjde svou cestou. Román, jenž vrací na scénu několik čtenářsky oblíbených postav z bestselleru Farma zázraků, je příběhem o hledání štěstí, o druhých šancích a o tom, že někdy je třeba zpomalit, aby člověk našel, co doopravdy hledá. Podmanivá atmosféra venkovského prostředí, omamná vůně přírody a jiskření mezi hlavními hrdiny činí z této knihy ideální četbu pro všechny romantické duše. Jak soutěžit? . Ve hře jsou tři výtisky pro tři romantické duše. Napište do 13. 4. 2025 do půlnoci na e-mail admin@superrodina.cz (v předmětu zprávy Farma štěstí) správnou odpověď na dvě otázky níže: Budeme rádi, pokud můžete k Vašim odpovědím přidat i kontakt (adresu a telefon), kam v případě šťastného vylosování lze výhru přímo z nakladatelství odeslat. Urychlí se tak komunikace a odeslání knížky. Kromě výherců nebude váš kontakt nikomu dále poskytován a následně do 14 dnů od skončení soutěže budou všechny e-maily smazány. *** B. K. BORISONOVÁ… … žije v Baltimoru se svým milovaným manželem, ctižádostivým batoletem a obřím psem. První literární pokusy vpisovala na okraje svých oblíbených knih, když byla ještě na střední škole, a od té doby s psaním nepřestala. Ohlasy na knihu: „Nikdy jsem se do romantické knihy nezamilovala snadněji. B. K. Borisonová kouzlí se slovy.“ – Elena Armas, autorka knihy Láska po španělsku „Stejně jako u první knihy jsem si opravdu užila charakter lidí ve městě. Humor je lehký a obyvatelé jsou zvědaví a roztomilí. Beckett je drsný tak akorát, aniž by byl hrubý, a dokáže ukázat svou jemnější stránku.“ – Smitten by Books „Opustit sociální sítě a žít mimo civilizaci s potetovaným farmářem a jeho zvířaty? Každý večer sledovat západ slunce na jeho verandě? Chci to, co má Evelyn a jsem ochotná páchat zločiny, abych to získala.“ – recenze, Goodreads]]></description> </item> <item> <title>Vztah ke stromům: Kniha nejen o stromech, ale také o nás samotných</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/17/vztah-ke-stromum-kniha-nejen-o-stromech-ale-take-o-nas-samotnych/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 17 Mar 2025 07:06:04 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47564</guid> <description><![CDATA[🌳🌳 Tato knížka si zaslouží vaši zvýšenou pozornost 🌳🌳 Marie Hrušková, Vztah ke stromům v zemích Koruny české, nakladatelství Dokořán, 2025 Pokud je na titulní straně publikace obrázek stromu, obvykle neodolám. Ke stromům mám hluboký vztah, úctu a obdiv. A nejsem v tom sama: Od nepaměti je lidskou přirozeností vzhlížet ke stromům jako ke vznešeným obrům. Stromy jsou rostliny schopné k nám promlouvat a existují lidé, kteří se snaží jim porozumět. Nepotřebují ani slova. V tom je osobitost takové promluvy a současně tajemné kouzlo stromů. Vždyť vzrostlý strom – to je síla a pevnost. Nechce se věřit, že byl kdy malinkým a zranitelným semenáčkem. Přešla staletí a on se stal svědkem života několika lidských pokolení – vnuk pokládá ruku na kmen, o který se stejně opíral jeho dávno zemřelý děda… Toto propojení života stromů se životy lidí představuje vztah, který v přírodě a mezi lidmi patří ke vztahům nejzákladnějším. Vztah člověka ke stromům se v průběhu jeho historie měnil V dávné minulosti byly „stromy silnější než lidé.“ Člověk se uchyloval do jejich bezpečí, přisuzoval jim duši, jistou mocnost a přinášel jim dary, aby si získal jejich ochranu a přízeň. Jak se strom pnul do obrovské výšky, mohl lépe zprostředkovat kontakt s bohem. Později některé stromy přišly o svou posvátnou výjimečnost, musely ustoupit lidem, přesto stále řada z nich zůstávala v úctě. V nich sídlili bohové, a i proto bylo nutné jim nosit obětiny. Pohanský člověk se nevymaňoval z přírody jako někdo, kdo by se stavěl nad ní. Bral vše v přírodě za sobě rovnocenné. Mohl tak se stromy mluvit, či si představovat, že strom vzrostlý z hrobu zemřelého nese jeho duši. Se stromy souviselo mnoho mýtů, které dřevinám přiřazovaly jejich specifický význam a zapovídaly, aby některé z nich bylo dovoleno kdy pokácet. Naši slovanští předkové věřili, že jejich nejvyšší bůh, Perun, sídlí v dubu. Nebyli v tom právě originální. S touto myšlenkou přišli Keltové a následně ji převzali Germáni a Slované. Slované měli také své posvátné háje, kam nesměl vstoupit každý. Stromy zde byly nedotknutelné, a pokud nějaký padl, zůstal ležet, nikdo si z něho nesměl nic odlomit. Od kolébky až do hrobu Knížka čtenáře provází minulostí a proměnlivým lidským vztahem ke stromů, jež – jak už anotace napovídá – člověka doprovázely od kolébky až po rakev. Nahlédne do naší mytologie, stejně jako do světové, s níž nás mnohé spojuje. Řada národů si například vytvořila představu existence „vesmírného“ stromu, obrovské mohutné dřeviny, jenž na sobě drží celý svět. Jinou odvozenou představou mohl být pak strom života. „Z vesmírného či světového stromu si lidé odvodili další představy, které naplňovaly jejich životy nadějí. Lidé vždycky toužili po štěstí, lásce, po životě bez nemocí a utrpení. Protože věřili, že plody vesmírného stromu zaručují bohům nesmrtelnost, chtěli poznat obdobný strom, který by zajistil věčný a šťastný život také jim. Tuto touhu vtiskli do představy o stromu života. Výstižné vyjádření jeho podoby najdeme například už u starých Egypťanů, kteří si ho představovali jako nádherný zářící strom, který vyrůstá uprostřed ráje a poskytuje všem živým bytostem potravu, ochranu a nesmrtelnost. V podobný strom věřily všechny národy, které uctívaly stromy, vždyť touha po šťastném životě se týká všeho lidstva. Nedávné archeologické nálezy symbolických rytin a znamení dokládají, že strom života si představovali už v době kamenné!“ Strom může být tím, kdo drží celý vesmír, je zdrojem života, ale může být i stromem poznání či prvotního hříchu. Strom je ten, kdo nás ochrání před deštěm, díky listům můžeme dýchat, jeho plody nás nasytí a dřevo je materiálem pro užitné věci, jakož i zdrojem pro tepelnou energii. Je součástí tradice, symbolem měnícího se času, ročního období, mládí, růstu, stáří a umírání. Je domovem pro zvířata, je místem pro stín a odpočinek. Kde bychom byli bez stromů? Nebyli bychom. Publikace nás provází lidskou historií, jak jsme na tyto živé obry nahlíželi, jaké nás nimi spojovaly mýty, legendy, jaký měly vztah k náboženství… Jak se jich člověk bál, či si je později podmaňoval jako všepoužitelný materiál. Jak mu musely ustupovat z cesty, aby člověk získal nový prostor jakožto zemědělskou půdu či pro další své stavby, nejednou celé ze dřeva. Autorka se nejednou obrací i mj. na Zlatou ratolest od J. Frazera (úžasná kniha!), ale i na další autory. Knížka je také doplněna o fotografie významných letitých stromů. O autorce: Marie Hrušková je absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a středoškolská učitelka. Z pouhého zájmu o památné stromy se postupem času a studia stala její další profese, od roku 1995 soustavně píše a vydává knížky o památných stromech, o vztazích lidí ke stromům atd. (zpočátku s Jaroslavem Turkem, například Památné stromy I, II, Podivuhodné stromy, Kult stromů, Příběhy památných stromů, Život se stromy). Přednáší o stromech, organizuje výstavy stromů, autorsky se podílela na seriálu České televize Paměť stromů. (zdroj nakladatelství Dokořán) MB]]></description> </item> <item> <title>Soutěž o tři výtisky PTAČÍCH POHÁDEK</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/09/soutez-o-tri-vytisky-ptacich-pohadek/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 09 Mar 2025 10:09:56 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47552</guid> <description><![CDATA[Co je to za kouzla, že nám svět z výšky připadá tak malý? Domy vypadají jako krabičky od sirek, co se vejdou do dlaně, a lidé jako mravenci, zabalení v šálách a čepicích. Však je podle kalendáře teprve začátek března. Tady začíná náš příběh. Knižní pulty nyní nabízejí další lákavou novinku. Jedná se o půvabnou knížku s milými příběhy a krásnými ilustracemi z nakladatelství Edika, Ptačí pohádky. Vypráví o dvanácti ptáčcích, holčičce Anežce, její rodině a jezevčici Bobině. Všechny příběhy jsou citlivé, něžné, místy úsměvné a hlavně poučné. Schulte se s dětmi do pelíšku a pusťte se spolu do čtení. Ukázka ze začátku příběhu o vrabčákovi níže. Martina Boučková, Ptačí pohádky. Ilustrovala Klára Zoufalá. Nakladatelství Edika, 2025. O knížku také můžete soutěžit. Napište do neděle 23. března 2025 do půlnoci na e-mail admin@superrodina.cz správnou odpověď na otázky níže. Vylosovaní výherci budou informovaní e-mailem a také na facebooku webu Superrodina.cz Vrabčák, malý neposeda Jednoho dne, kdysi dávno před jedenácti tisíci lety, když svět vypadal docela jinak než dnes, se na úpatí pískovcové hory konal významný ptačí sněm. Sešlo se na něm snad veškeré dosud známé ptactvo z širokého okolí, aby společně jednalo o něčem veledůležitém. Museli totiž mezi sebou vybrat někoho, kdo by se dokázal postarat o zvláštní tvory, kteří si říkají lidé. „Obávám se, milí ptačí přátelé, aby to s lidmi jednou neskončilo špatně. Jen se na ně podívejte, srst ani peří nemají, místo aby chodili po čtyřech, rozhodli se chodit po dvou. Dobrá, dobrá, tomu rozumím. My také máme jen dvě nohy, ale zato nám narostla křídla. Můžeme vzlétnout. A mají snad lidé křídla?“ Ptáci kroutili hlavami. „Správně, nemají. Nevím, jak to příroda zamýšlela. Spoustu toho lidem nedala, ale oni jsou velmi činorodí. Teď si vyrobili žebřík, jak poznamenal pan orel, ale co stlučou příště? Co když to bude něco tak vysokého, že to dosáhne až k mrakům? Víte, co to znamená? Co kdyby tím člověk udělal do nebe díru? A tušíte, kolik taková stavba spotřebuje stromů? No, já taky ne. Ale jednou by klidně mohla přijít doba, kdy lidi napadne pokácet celý les nebo všechny stromy na světě. A kde pak budeme žít?“ Soutěž byla zařazena do největšího českého katalogu soutěží o ceny České-soutěže.cz.]]></description> </item> <item> <title>Nažluto, strhující román čínsko-americké autorky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/06/nazluto-strhujici-roman-cinsko-americke-autorky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 06 Mar 2025 09:47:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47545</guid> <description><![CDATA[Rebecca F. Kuang, Nažluto, Host 2024 June studovala společně s Athenou, obě vydaly prvotinu ve stejné době, Athena prorazila, June pohořela. Co se stane, když Athena pozve June, aby oslavily další Athenin úspěch a nešťastnou náhodou přitom zemře? Když si June přivlastní hrubou verzi Atheniny nové knihy a dopracuje ji? Rebecca F. Kuang otevírá téma fungování knižního průmyslu, literárního úspěchu a neúspěchu, téma autorství. Když někdo ukradne námět, který dotáhne, vybrousí, zbaví nánosů, je také autorem? Když někdo sbírá vzpomínky, traumata, vyvolává konflikty, aby čerpal autentické reakce, a zpracuje je, je to krádež? Téma autenticity: Smí bílý autor psát o čínské, či jiné zkušenosti, aby text nebyl zatížený stereotypy a rasismem, aby byl autentický? Téma sociálních médií ve spojení s kritikou, hejty, vyhrožováním, téma svědomí, osamění, touhy po úspěchu, závisti, nahlížení na stejnou věc z jiného úhlu. Nažluto je strhující příběh také o rasismu naruby: o asioamerickém rasismu vůči bílým. Hlavní hrdinka – vypravěčka příběhu – je běloška, která vydá bestseller o čínských pracovních sborech. Vtipné na tom je, že autorka knihy je Asioameričanka. Nelze ji tedy podezírat z přecitlivělosti na sebe sama. Nažluto zaujme i z hlediska stavby příběhu. Kuang nás uvede do situace obou mladých autorek a vzápětí přichází první zlom: smrt úspěšné Atheny. Otevírá se téma krádeže rukopisu a jeho dopracování, nabídnutí nakladateli, předurčení k úspěchu. Proč vám nikdo neřekne hned na začátku, jak je důležitá kniha pro nakladatele? Když mělo vyjít Za platanem, mohla jsem se strhat při rozhovorech pro blogy a podcasty s nadějí, že čím víc se nadřu při propagaci, tím víc nakladatel ocení moji snahu. Teď už ale chápu, že autorovy snahy s úspěchem knihy nijak nesouvisí. Trháky se vybírají. Na ničem z toho, co děláte, nezáleží. (s. 70) Druhý zlom: matka zesnulé chce věnovat Atheniny zápisníky archivu. June se začne obávat odhalení, byť to, co odevzdala nakladateli, se značně liší od Athenina konceptu. Třetí zlom: může June jako bílá autorka vydat román o Číňanech? Čtvrtý zlom: úspěšné vydání a reakce na sociálních sítích a knižních databázích, první pochyby o Junině autorství. Jak se vyrovnáváte s těmi sprosťárnami, co o vás lidi říkají na sociálních sítích? Zeptám se. Hrozně mě to deptá. Jako kdyby se mnou měli nevyřízené účty. Dělají, jako bych jim já osobně nakopla pejska nebo tak něco. Pravidlo č. 1: Zásadně Nečti Recenze. Marnie má zvláštní zvyk přidávat mezery a velká písmena navíc, jak to dělávají starší ženy, ale nikdy nepoznám, jestli je to úmysl, nebo překlep. Kdyby dokázali vyjádřit něco, co by stálo za řeč, psali by vlastní knížky. Jsou to Přízemní Prosťáčci. Ať si vřískají v těch svých uzavřených bublinách, odepíše Jen. Ty okázalé projevy pohoršení je sbližují. (s. 93) Kuang mistrně posouvá příběh dopředu a vždycky, když už se zdá, že konečně bude klid, přijde další ťafka a nutnost se s ní vypořádat. Nikoho nešetří, popisuje konkurenční prostředí, pragmatismus, dravost všech, kteří chtějí prorazit. Hlodající svědomí i pochybnosti, úzkostné ataky, tvůrčí bloky. A pud sebezáchovy. Nažluto Rebeccy F. Kuang lze doporučit bez obav všem čtenářům, které mají rádi příběhy ze světa spisovatelů či obecně knižního průmyslu. R. F. Kuangová (nar. 1996) je čínsko-americká autorka fantasy. Narodila se v Číně a v roce 2000 emigrovala s rodiči do USA. Absolvovala čínská studia a historii na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu, v současnosti studuje východoasijské jazyky a literaturu na Yaleově univerzitě. Debutovala románem Maková válka (2018, česky 2022), který byl přeložen do devatenácti jazyků. Na svůj debut navázala dvěma pokračováními – Dračí republika (2019, česky 2023) a Spalující bůh (2021, česky 2024). Za svou trilogii získala cenu Astounding Award (nejlepší mladý autor v rámci cen Hugo) a byla nominována na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award. S velkým úspěchem se setkal i její samostatný román Babylon (2022, česky 2024). Nadšené ohlasy sklízí také nejnovější kniha Nažluto (2023, česky 2024), kterou vykročila mimo žánrovou literaturu. (zdroj nakladatelství Host) Jindřiška Kracíková Aktuálně je Nažluto nominována v Magnesii Litera 2025 za překladovou knihu.]]></description> </item> <item> <title>Devatenáct pařátů a jeden temný pták</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/03/01/devatenact-paratu-a-jeden-temny-ptak/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 01 Mar 2025 18:59:40 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47540</guid> <description><![CDATA[Znepokojivé, odpor až hnus vzbuzující, bizarní, temné. To vše v perfektním vybroušeném stylu ostře řezaných myšlenek. Agustina Bazterrica, Devatenáct pařátů a jeden temný pták, Fobos 2024 Překlad (výborný!) Lenka Malinová, Ilustrace (nádherné!) Adéla Korbelářová Dvacet mikropovídek argentinské spisovatelky Agustiny Bazterrica psaných během několika let mají jako společného jmenovatele podivnost, racionálno, reálnost spojené s absurditou až surrealismem. Jako kdyby autorka čerpala inspiraci v kartách vysoce inteligentních psychiatrických pacientů s nulovým pudem sebezáchovy. Je to znepokojující čtení. Dá se říct, že skutečně umělecká próza, která nepřináší údiv, zábavu, odpočinek, pobavení, poznání, vědění, ale intenzivní pocity tísně až hnusu, např. když text naznačí sexuální zneužívání dětí (Roberto, Hlína). Autorka se nesnaží ždímat emoce, jen popisuje, uvažuje, všímá si detailů, vyvozuje, dovozuje, dotváří, nestaví svět, v němž by hrála roli nějaká vybájená složka, nějaký ten nesmysl, který nám dovoluje říct si: „Je to hrůza, ale vlastně hovadina.“ Bazterrica se svými příběhy neustále pohybuje v podstatě reálném světě. O to je to horší. Přesto je občas i skutečné vtipná (Teicher proti Nietzschemu), často velmi trefná (Sotva slyšitelný, rychlý a děsivý zvuk a řada dalších). V rámci knihy jsou také „povídky“ (Dech vlka, Pomalost slasti, Peklo, Architektonika), které ve skutečnosti představují zachycení emoce, jsou jako obraz, hudba, pohyb…, jen tentokrát skrze slovo. Je to kniha náročná ne po dějové stránce, dokonce se dá říct, že povídky jsou stavěny obvykle podle šablony a jejich vyústění nepřekvapí, ale v emoční rovině, kterou vzbuzují. Je to násilná smrt, zmar na bezmála dvacet způsobů. Rozhodně je to kvalitní literatura, která si své publikum najde. Nebo vlastně ho má. Sotva slyšitelný rychlý a děsivý zvuk K zubní lékařce na dvůr dopadne sebevražedný soused Menendéz. Jen ten zvuk navždy převrátí lékařčin svět, připraví ho klid. Seběhnou se sousedé, přijede policie. Sousedky prokazují nevyžádanou péči. Pomyslela sis, že paní sousedky, co se scházejí na chodbě, ženské s krátkými, špatně nabarvenými vlasy, dlouhými nalakovanými nehty a mozečkem po amputaci, spojuje tatáž nepodařená debilita. Sdílejí přehnanou vášeň pro hyperkinetické psíky polemických ras, kteří bývají naprogramováni k tomu, aby se projevovali slabounkým, leč drásavým štěkotem. Tyhle ženy působí jako naprosto bezbranné bytosti, ale žijí spokojeně ponořené ve směsi zla a normality, důsledku chorobné přemíry volného času, beztrestnosti stáří, potřeby být u všeho, co se druhým přihodí, aby to mohly později probírat na chodbách, ve výtahu, na domovních schůzích, v pekařství, ve vchodových dveřích, s vrátným, se sousedy z jiných domů, samy mezi sebou, protože měly to štěstí, že nebyly na místě té mladé nevychované sousedky. (s. 30) Teicher proti Nietzschemu Fotbalavý fanoušek Teicher se rozhodne nakopnout kocoura Nietzscheho, kterého nesnáší, a zraní se, leží na zemi na zádech. Nietzsche, který se procházel po domě, se rozhodl, že se projde po Teicherově hrudi, aby dal najevo, že tělo toho člověka nepovažuje za překážku, ba neuznává ani jeho přítomnost. Teicher zaječel: „Ty parazite, vrahu Boží!“ a zakuckal se. V tu chvíli pochopil, že Bůh je skutečně mrtev, protože žádný Bůh, ani skupina Bohů, dokonce ani pouhopouhý demiurg by nemohli posvětit takový trest. Nezvratnost takového prohlášení ho vyděsila. (s. 109) Agustina Bazterrica je argentinská spisovatelka a kurátorka narozená v Buenos Aires roku 1974. Vystudovala umění na Universidad de Buenos Aires a její původní profese se výrazně promítá i do její literární tvorby – fenomenálnímu úspěchu jejího třetího románu Znamenitá mrtvola (El cadáver exquisito, 2017) předcházely knihy Matar a la niña (2013) a Antes del encuentro feroz (2016). V roce 2020 vydala také knihu povídek Diecinueve garras y un págaro oscuro. Spolu se spisovatelkou Pamelou Terlizzi Prinou organizuje cyklus uměleckých čtení, koncertů a performance s názvem „Následujte bílého králíka“ (zdroj Fobos). Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Ažka, kočka na dožití a další úsměvné příběhy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/02/24/azka-kocka-na-doziti-a-dalsi-usmevne-pribehy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 24 Feb 2025 19:20:56 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47506</guid> <description><![CDATA[Ažka, kočka na dožití je útlá knížka plná milých příběhů. Jsou přesně takové, které zahřejí na srdci a zanechají úsměv na tváři. Nepůsobí prvoplánově, líbivě, či vtíravě. Všechny mají zvláštní kouzlo překvapení a probouzejí v nás soucit. Kočka Ažka, zařazena v povídkovém sledu jako první, byla vlastně svým způsobem takovým „ošklivým“, zuboženým přívěškem, u něhož by sotva mohlo někoho napadnout, že nejde o staré zvíře na pokraji svých sil. Miroslava Salajková, Ažka, kočka na dožití a další úsměvné příběhy. Nakladatelství Kazda, 2025 Příběh je v podstatě téměř až mytologický: Když se něčemu bráníte, uděláte pravý opak a váš život se pak změní. Muž odmítal kočku. Jakmile ustoupil, žena mu domů místo zdravého zvířete přinesla zoufalou chudinku, jíž podle vzhledu nejspíš zbýval do konce jejich dnů jen nějaký krátký čas. Nic se ale nestalo tak, jak by někdo na začátku příběhu předjímal. Nečekejme sladkobolný průběh, zázraky a závěry plné vzájemné harmonie. Vděčnost se nekonala a skoro to vypadalo, že vždy bude jen platit, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Jenže ubíhaly roky. Někdo odešel, „z ustrašené, smradlavé a bezzubé kočky se stal tyran“, ale jednou to stejně přijít muselo. „Byla věkem tak vysušená, že se mi vešla do dlaně. Dlouho se mi dívala do očí a pak z hubených tlapek vytáhla poslední dva drápy, ale nesekla. Předla a umírala stářím. A já si uvědomila, jak moc mi tahle stará potvora bude chybět.“ Nic není dokonalé a ani domácí mazlíček nezaručuje, že bude mazlivý, i když byl třeba primárně pořizovaný z jiných důvodů. Přesto majitel vždy už recipročně předpokládá alespoň nějakou milou zpětnou vazbu za to, že vytáhl zvíře z klece. Přinejmenším si přeje, aby směl podrbat ten kožíšek bez seknutí drápku hluboko pod kůži. Když se vše děje jinak, než jsme si plánovali Pokud tvrdíme, že nás už v životě nic nepřekvapí, všechno jsme si perfektně naplánovali a vlastně jsme přesvědčeni o tom, jak se to bude dál odvíjet, nejenže bychom si naservírovali velkou nudu, ale nikdy bychom nebyli schopni v sobě nalézt ono tajemství, které umí rozkrýt vlastní zkušenost, vznikající třeba právě v oné interakci člověka s „němým tvorem“. Knížka je tak plná příběhů nejen o zvířatech, ale spíš o lidech a jejich vztazích se zvířaty. Nebo ještě lépe o tom, jak z nás zvířata umí dělat lepší lidi. Nicméně kočky se v knížce opakují nejčastěji. „Kočky mě provázejí od dětství a jsem jejich velká obdivovatelka,“ říká Miroslava Salajková. „V dětství mě naprosto uchvátil příběh lvice Elsy, a tak jsem si hrála na Joy Adamsonovou a kočka domácí byla v mých představách lvice. Strašně mě mrzelo, že víc nevyroste a nemá obří tlapy. A víte, co mě na kočkách fascinuje? Za celý život jsem nepotkala dvě kočky se stejnou povahou. Každá moje kočka byla osobnost s odlišnou náturou, ale největší stopu ve mně zanechal kocourek Snížek.“ *** Snížek byl malý… a vtom jsem něco uviděla! Ale to snad ne! Co to je? Měl něco jako rozštěp nosíku, z očí mu vytékaly krvavé slzy a byl ze všech nejmenší, neduživý. (…) Množírna, blesklo mi hlavou a píchlo mě u srdce. Tak já jedu přes celou republiku, abych přivezla téhle příšerné babě peníze za kocourka, který je na pokraji života a smrti? Srdce mi tlouklo a celá jsem se orosila. (…) Podívala jsem se na toho malého tvorečka, který se snažil z posledních sil pohnout z místa. Bleskurychle jsem se pro něj sehnula, uchopila to droboučké tělíčko do dlaně a šoupla jsem ho za zip mikiny, přímo na tělo. Nemínila jsem ho vrátit. Vždyť jsem mu slíbila, že bude můj, vesmír už to rozhodnutí přijal a já nemohla jinak. *** Co o sobě víme? Jak se zachováme? Co mě na povídkách zaujalo, bylo také to, že zprvu nabízely „jaksi bokem“ nenápadnou myšlenku, která se nakonec stala nosným tématem, přinášela ponaučení a zajímavou přidanou hodnotu než jen samotný dějový příběh. Ať už šlo o ošklivou kočku „tyranku“, nebo další, jako třeba ten o „vadném“ bílém kohoutkovi. Zprvu vlastně vůbec nejde o kohouta, ale děj se odvíjí jako popis konfliktních vztahů na pracovišti, spousta stresu, frustrace. Založení vlastní farmy bylo zřejmým vysvobozením ze zničujícího koloběhu. Vypadalo to, že podnikatelský záměr se má k světu. Už to chtělo jen ke slepicím zakoupit pořádného ochránce, silného kohouta. Místo toho si však majitelka přinesla domů neduživého bílého kohoutka se zvláštním tikem, jenž byl důsledkem častého klování do hlavy jeho vlastní matkou. Jenže nic se neděje pro nic za nic. „Vadný“ kohoutek vypadal, že bude možná tak akorát do polívky, ale něco se stalo, něco se zásadně změnilo. „I když si často myslíte, že se některé věci neměly stát a že jsme udělali chybu, věřte, že nás osud vede tam, kde nás chce mít.“ Z celého příběhu, stejně jako z dalších mi často přejíždělo příjemné mrazení po zádech. Uvědomíte si u nich, co je v životě skutečně důležité. Někdy dokonalé podmínky, takové to zlaté pozlátko, může být falešné, zbytečné či až na škodu. A že podstatou života, tím jeho skutečným smyslem, jsou někdy drobnosti, třeba vypadající nepřitažlivě, oslabeně, sotva se držící při životě. Jenže mohou vše změnit: vytvoří nové vzpomínky, nové cesty, které jsou silnější a odolnější, než ty předtím. „Všechny příběhy se skutečně odehrály. Některé mně, některé mým přátelům a několik příběhů mi povyprávěl MVDr. Dominik Gregořík,“ říká Miroslava Salajková. „Knížka povídek vznikla tak, že jsme s panem nakladatelem a Ivonou Knechtlovou seděli po křtu mých dětských knih a já, v dobrém rozmaru, začala vyprávět právě o kočce Ažce. Všichni posluchači byli nadšeni a vybídli mě, abych „to“ napsala. A tak jsem vymyslela kostru povídek s epilogem. Chtěla jsem, aby byly úsměvné a chytly za srdce, tak snad se mi to aspoň trošičku podařilo.“ Když knížku dočtete, jediné, čeho litujete, je, že už je konec. Ale třeba… bude pokračování. MB]]></description> </item> <item> <title>Známé, neznámé knihy Pavla Novotného: nejen oceněné Zápisky z garsonky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/02/24/zname-nezname-knihy-pavla-novotneho-nejen-ocenene-zapisky-z-garsonky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 24 Feb 2025 18:21:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47521</guid> <description><![CDATA[Zápisky z garsonky, Trigon 2020 O zápiscích z garsonky autor říká:  Autobiografický cyklus věnovaný mému soužití s matkou v miniaturní garsonce. Jednopokojový byteček jsme spolu sdíleli do mých jednadvaceti let a bylo to celé velmi dobrodružné. Kniha získala cenu Magnesia Litera 2021, společně s knihou Dědek získala též cenu Tvárnice za díla roku 2020 (Zápisky z garsonky :: Pavel Novotný). Devatenáct básní psaných v Ich formě, volným veršem a chronologicky řazených, vtahuje čtenáře do 80. let 20. století. Podivná rodina se zvláštními vztahy, nostalgie, lehký nadhled, historky až groteskní, hluboká synovská láska k matce potýkající se s řadou problémů od zdravotních po alkoholismus, svéráznou, svobodnou a vzdorující, budící soucit i obdiv a náklonnost. Tak by se (částečně) daly popsat Zápisky z garsonky, z nich v závěrečných verších zamrazí. Autor velmi pěkně postihl dětské vnímání, pubertální vzdor i odstěhování se k babičce, když umřel děda. Samostatný, a přece matce na blízku. Protože dokud byla přítomná její podivnost a akčnost, svět byl v pořádku. . Ukázka A bezejmenný sousedve vytahanejch teplákáchchrchlal a chrchlal stále víc,den co den vykašlával z balkónudo krajiny své rytmickée-he, e-che, e-cheche!a můj kamarád Fanoušto kašlání tak rád napodoboval,když bezcílně dokola šlapalna kole LIberta okolo terasy. I dědek tomu kašli rád naslouchal,slyšel to až dole na zahradě:krásnej plicní katar, krásnej,broukával si, kdyžlil z konve do spárbetonových dlaždicsvůj věčný gumoasfalt. . Dědek, Trigon 2020 . Šest básnických skladeb, psaných v Ich formě a volným veršem, zaměřený na středoškolský věk, vojnu a práci v továrně (za nimiž stojí právě dědek) versus práce v libereckém knihkupectví pana Fryče (zpodobňující revoltu proti dědkovi, byť skrytou, protože o této práci vypravěč dědkovi neřekne a radši lže). Znovu autor zopakuje své trauma z učení jízdy na kole a plavání, která mu způsobil dědek. Dědek je přísný muž s jasně daným řádem a postoji, který se snaží formovat vnuka, aby z něj něco bylo a byl platný. Předává mu své postoje a rady jako dogma, naprosto se s ním míjí a není empatický, ani co by se za nehet vešlo. Je to čtení o velkém nepochopení a traumatech. Stejně jako v Zápiscích hraje roli dědova smrt, když je autorovi dvacet jedna. V Zápiscích je momentem, kdy se stěhuje z garsonky, tady východiskem pro shrnutí dědových postojů a rad i ohledně případné autorovy budoucí manželky (neber si brýlatou, cukrovkářku, tu, která myje nádobí pod tekoucí vodou, tu, která má v rodině sebevraha). Je to dědictví, které se vynořuje stále z paměti. Procedura, Trigon 2022 . Dvacet pět autobiografických básní opět psaných volným veršem tentokrát zacílených na mladší střední věk, kdy autor má vlastní rodinu a tvoří jakési podstatné dílo (ve skutečnosti habilitační práci, ale to v knize nezazní), až v podstatě vychýlí z rovnováhy celý svůj svět, který se na závěr kompletně sesype, a přesto pořád dýchá. . Rozháranost textu zcela zřetelně evokuje vyšinutí. Pro čtenáře, který by se s autorem setkal takto poprvé, soudím, bude dílo málo srozumitelné a odnese si dojem, že jde o ztvárnění do sebe zahleděného, psychicky narušeného jedince. Forma a obsah díla spolu interagují až geniálně. Babička, Trigon 2024 . Próza, která je geneticky spjatá s předchozími sbírkami. Některé motivy se opakují, jiné odhalují svět autorovy babičky. Proč se tentokrát rozhodl Pavel Novotný pro prózu? Říká: Babička, o níž se zde mluví, je osoba totiž značně prozaická, praktická, pragmatická – lámat a vlnit ji do veršů by bylo nepatřičné, vznikl tedy jakýsi instantní román (Babička :: Pavel Novotný). A tak nás znovu pozve do své rodiny, do doby dětství, kdy žije s invalidní matkou bez otce a občas je v péči prarodičů s poněkud sparťanským a drsným přístupem, jasně danými hodnotami a cíli, do dospívání i dospělosti. Ve všech těchto dílech, v obsahu i formě, je obsažena ryzost, bytí bez sentimentu, přijímané tak, jak je – bolestivě, podivně, vzdorovitě, se snahou porozumět i s vědomím, že to někdy nejde. V podstatě tragických situacích probleskuje humor a nadhled. A přitom, alespoň na mě, neustále útočilo, jak rozhodnutí dvou lidí, kteří spolu byli celý život nešťastní a nic s tím neudělali na své úrovni, ale svou frustraci obrátili v teroru ostatních ven (babička a dědek), zatíží další, minimálně tři generace. Pavel Novotný: (*1976), liberecký básník, překladatel, tvůrce písní a radiofonických kompozic, živelný hudebník, autor písňových textů, tvůrce radioartu. Valná část jeho poetické tvorby spočívá v částečném převodu mluvené řeči do textu a spolu s autorovým charakteristickým a strhujícím verbálním projevem tak dochází k přednesům, které by se bez nadsázky daly nazvat performativními. (zdroj databáze knih) 2022 – Drážďanská cena lyriky2021 – Magnesia Litera (Litera za poezii) – kniha Zápisky z garsonky Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Philo Fiction, Historky z podsvětí filozofie</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/02/14/philo-fiction-historky-z-podsveti-filozofie/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 14 Feb 2025 13:24:09 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47474</guid> <description><![CDATA[Tahle knížka byla jedním slova: pecka! I když není vaším oborem filozofie nebo máte pocit, že doposud to nebyl právě váš šálek kávy, tak to ale vůbec neznamená, že tato novinka by přesto nemohla být pro vás. Mnoho lidí se domnívá, že filozofie je vyčpělá „věda“, fakticky nepoužitelná do našeho tisíciletí. Chyba! Aniž by tušili, jsou s ní dennodenně v kontaktu, konfrontováni a nuceni přemýšlet o jejich tématech. Hned vás uvedu blíže do obrazu.Jiří Beňovský, Philo Fiction, Historky z podsvětí filozofie, Dokořán, 2025 Když jsem chodila do školy a učili jsme se o Descartovi a jiných myslitelích, některé věci se nám tenkrát mohly zdát abstraktnější a těžko uchopitelné. Ale dnes, primárně díky filmům, jako je Matrix, Vanilkové nebe a další, si najednou hlavní myšlenky můžeme vizualizovat a uvědomit si nejen to, jak je filozofie skvělá, ale také, jak vlastně uměla pokládat otázky, které za celá staletí nezestárly. A co víc! Když se snažíme pochopit celou podstatu, tají se nám dech, mrazí nás, začínáme o lecčems pochybovat, a chceme vědět více. Co když svět, jaký se nám předkládá – jaký si myslíme, že žijeme, co když vůbec takový není? Kde je důkaz, že to, co se kolem mě děje, jak život prožívám, je pravda? Co když je to vše jen nějaká počítačová hra? Co když je můj život sen? A pokud mi někdo známý, blízký, či autorita bude tvrdit, že tomu tak není, kde je důkaz, že i on není součástí celé té simulace? Ale proč by si s tím dal někdo takovou práci? V tomto ohledu se nápadně podobají Descartovy myšlenky s tím, co prožíval Tom Cruise ve filmu Vanilkové nebe. *** „To, co mají Descartes a Tom Cruise opravdu společné, je, že oba vážně uvažovali o hypotéze, že jejich život je jen sen. Ve filmu Vanilkove nebe (Vanilla Sky) z roku 2001 má David Aames v podání Toma Cruise vážnou dopravní nehodu, která ho znetvoří, a on se rozhodne vstoupit na kliniku, jež udržuje jeho tělo ve stavu kryosuspenze (konzervace chladem), dokud lékařská věda nepokročí natolik, aby mu mohla opravit obličej, který byl nehodou zdeformován. Zůstává tam zmrazen téměř 150 let, během nichž počítač v přístroji, který udržuje jeho tělo naživu, krmí jeho mysl dojmy šťastného života – doslova života snů. David žije ve snu, aniž by o tom věděl. Všechno se zdá být normální, vnímá své tělo, své okolí, svůj byt, mluví s lidmi, zamilovává se… ačkoli to všechno je jen výplodem snu, který si vytvořila jeho vlastní mysl s pomocí počítače na klinice…“ (ukázka z knížky) *** Podobný námět známe také z filmu Matrix: lidé žijí životy, které ale ve skutečnosti takové nejsou. Převážná většina, kteří jsou součástí světa Matrixu, nemá ani tušení, že jejich celý život je velký podvod. Je to jen film, řeknete si. Nebo je to ten film, který nás už roky nutí přemýšlet, jak je náš svět hodně reálný? Napadají vás další otázky? Je možné na základě tohoto principu vysvětlit existenci boha? Pokud vy stvoříte herní simulaci, v níž budou bytosti schopny vlastní existence, myšlení, ale fakticky to vše ovládáte vy, jste jejich tvůrcem (bohem), je to ta eventuální cesta, kam by se měly ubírat naše myšlenkové pochody po hledání začátku lidských dějin? Námi stvořené bytosti se také mohou zamýšlet nad tím, jak vznikl svět, kam až dospěly, kdo stojí za jejich počátkem? Mrazí vás? Ale těch otázek je mnohem více. Od toho máme mysl, která nás nutí pochybovat, ale také hledá kompromisy. Něčemu musí věřit, aby to nevzdala a život dával nějaký smysl. Ale to, že nás vůbec něco takového napadne, ono zapochybování o čemkoliv, co by mohlo být ve své podstatě přirozené, to z nás dělá také filozofy. S humorem sobě vlastním a s příklady nám obecně známými a blízkými autor předkládá myšlenky některých filozofů, které nejenže nezestárly, ale jsou i v současné době značně populární a fakticky živnou půdou nejen pro filmový a knižní průmysl. Knížku jsem si skvěle užila. Oživila mé školní znalosti do docela jiné podoby, a to mne velmi bavilo. Známe to: Přijde učenec s nějakou teorií, jiný ji vyvrátí nebo vylepší, někam posune. Můžeme s tím souhlasit, či nesouhlasit, přijít s vlastní hypotézou, a to je na tom skvělé: Nepřijímat život jen tak, jak se nám servíruje, ale umět o něm přemýšlet, a tím si ho lépe užít. Anotace Rychle, tato dějová linka Matrixu není ani zdaleka René Descartes? Obdržíte kopii tohoto dokumentu, což je kopie originálu dokumentu nebo kopie originálu, která je zasílána poštou. Nedávno jsem zjistil, že Descartes není jediný, kdo se podílel na románu Toma Cruise. Dramatická role Kanta Nietzscheho a inspirace Johna Locka ze Star Treku pro film Avatara . Filmy v televizních seriálech a široké filozofii, jako je série Batman , jsou nejnovější ze série epizod plných dilemat a série Terminátor a Robocopa jsou zasazeny do filmů. A pak je tu Marty McFly z Návratu do budoucnosti , jehož život je como complicado no cestováním ōasem, ale tak nekonečnou debatou ou svobodě a determinismu. Filosof Jiří Benovský ve svých necelých dvaceti letech byl divoch, divoch a sultanát, který byl filozofem populární kultury a televize. Posléze uvidíte, že cesta není příliš strmá nebo že je strmá, ale spíše drsná. Na konci dne, pokud se chcete o Star Treku dozvědět více , můžete tak učinit ve stejnou dobu jako Kant a Nietzsche, kteří jsou zakladateli galaxie logických argumentů pro budoucnost. MB]]></description> </item> <item> <title>Nejen mrazivé procházky Jizerskými horami přináší kniha Naslouchat tichu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/02/14/nejen-mrazive-prochazky-jizerskymi-horami-prinasi-kniha-naslouchat-tichu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 14 Feb 2025 09:42:10 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47461</guid> <description><![CDATA[Kdybych měla tuto knihu označit několika přívlastky, napadá mě mrazivá, stříbrná, tichá, podmanivá… Autor čtenářům nabízí krátké příběhy z prostředí Jizerských hor, které popisuje ve fascinujících mikrodetailech. Miroslav Stuchlý, NASLOUCHAT TICHU, nakladatelství Kazda (2025) Procházíte zasněženou krajinou, nohy jsou čím dál těžší, boty již promoklé, studený vítr štípe do tváří, batoh svou vahou táhne k zemi, baterie v mobilu je vybitá… Chvílemi se mne zmocňovaly obavy, zdali průvodce mrazivě drsnou krajinou zvládne dojít do svého cíle bez úhony. Byla jsem překvapená, když v podmínkách, v nichž již díky sněhové pokrývce nebyly ani zřejmé některé známé body a cestu vedlo pár vyšlapaných stop, přesto náhodně někoho potkal. Třeba jako ono setkání s ženou, s níž prohodil pár slov, aby po chvíli každý zase pokračoval svou cestou dál. Právě ona občasná setkání v tiché krajině jako by v zemi nikoho čtenáře na okamžik vrací zpátky do jednadvacátého století. Po pár slovech, minutách, kdy se minou, už jen zůstává vzpomínka a ono jinak v životě tak vzácné ticho. „Při prvním kroku jsem se probořil po kolena do sněhu. Vrstva už nebyla tak pevná, její povrch ale stále pokrýval tenký led. Cítil jsem lehkou bolest, jak mi přes kalhoty rozedřel kůži na holeni.Skála se přede mnou hrozivě tyčila, ostrý vítr na několika místech obnažil žulu, její velká část ovšem zůstávala přikrytá námrazou. Dělilo mě od ní jen několik desítek metrů. Postoupil jsem o další krok a moje noha se opět zanořila hluboko do sněhu.“ Někdy to jsou mikrovstupy do rodinných vztahů či rozhovorů mezi přáteli, které v kontrastu k mocnosti přírody nakonec vyznívají až banálně. Člověk pod vlivem vyčerpání vlastních sil si spíš uvědomuje, které hodnoty skutečně mají pro něho důležitý význam. Miroslav Stuchlý prochází touto někdy mrazivou, jindy pestrobarevnou krajinou, jak jen podzim si umí s barvami zahrát, aby ji či její přirozené obyvatele zachytil na fotografiích, jež některé jsou součástí knihy. Hraje si se slovy, s nimiž vytváří úžasné obrazce pro plastičtější představivost. Podzim: to se tráva barví do ryšava a nad hladinou se převalují závoje mlhy. Když prší, spatří pod rozcestníkem zábradlí, perlící se dešťovými kapkami. (Vidíte ve své mysli, jak jsou ty kapky drobné, jedna vedle druhé se třpytí?) A když potká srnu, může se stát, že „Stála nehybně na stráni, v temných očích, připomínajících černé perly, byl usazen klid. (…) V jejím postoji byla nadřazenost vznešeného obyvatele lesa dovolujícího městskému přivandrovalci obdivovat její nevšední krásu.“ I když by se zdálo, že v tom tichu hor se vlastně nic neděje, pak jen těm, kteří se pečlivě nedívají. „Při psaní této knihy jsem chtěl čtenářům přiblížit nejen krásu horské přírody, ale i hloubku, kterou mohou tyto okamžiky přinést, pokud se zastavíme a opravdu nasloucháme,“ říká Miroslav Stuchlý. Miroslav Stuchlý (* 1974) se narodil v Šumperku, žije v Liberci. Je spisovatel, básník, filmař a organizátor kulturního dění. Absolvoval libereckou Technickou univerzitu. Podílel se na vydávání internetového časopisu Prostor pro původní literární tvorbu a spolupracoval s redakcí samizdatového občasníku Ještědál. Jeho krátký snímek o Charlesu Baudelairovi získal ocenění Český lvíček 2006 v kategorii hraných filmů. V Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádá filmové projekce, pomáhá i s festivalem Jeden svět. Je zakládajícím členem spolku Liberecký autorský kruh. Vydal sbírku básní Daleko do jara (Miroslav Stuchlý, 2012), román Waldvilla (Nakladatelství Bor, 2021) a sbírku Potkat jelena (Druhé město, 2021). Jeho nejnovější knihou je pak Naslouchat Tichu (Nakladatelství Kazda, 2025) MB]]></description> </item> <item> <title>Vychází monografie divadelního vizionáře SVATÝ ARTAUD</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/01/27/vychazi-monografie-divadelniho-vizionare-svaty-artaud/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Jan 2025 07:05:57 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47455</guid> <description><![CDATA[Autor Leszek Kolankiewicz představí svou knihu Svatý Artaud v úterý 11. února 2025 v 16.00 v Divadle DISK, Karlova 26, Praha 1. Současně převezme Zlatou medaili AMU. Celý život zápasil s psychickými problémy a závislostí na drogách a dožil se pouhých dvaapadesáti, přesto po sobě francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho dílo zásadně ovlivnilo moderní divadelní tvorbu a k jeho dramatickému odkazu se hlásili klasikové Eugène Ionesco, Samuel Beckett a Jean Genet, později i Jerzy Grotowski či Peter Brook. Artaudův život a dílo uhranuly polského kulturního antropologa Leszka Kolankiewicze, který mu věnoval monografii SVATÝ ARTAUD (1988, 2. rozšířené vydání 2001). Publikace je dodnes považována za kánon literatury zabývající se životem a dílem kontroverzního umělce. Kolankiewicz se v ní snaží porozumět Artaudově osobnosti, motivacím a souvislostem, jež utvářely jeho myšlení a tvorbu. Srovnává Artaudovy myšlenky s různými kulturními a filozofickými proudy, což umožňuje hlubší pochopení jeho odkazu. Představuje Artauda jako vizionáře, který se snažil vytvořit nové formy divadla, jež by mohly léčit duši moderního člověka. Publikace SVATÝ ARTAUD s více než 200 fotografiemi, obrazy a kresbami je konečně dostupná i českému čtenáři díky nakladatelství Malvern a překladateli Davidu Zelinkovi: „Artaudovo směřování za jeho vizemi bylo tak urputné, že začínalo mít rysy zcela svérázného náboženství… a šílenství. Počet těch, kteří jeho odkaz vyložili povrchně nebo mylně, výrazně převažuje nad počtem těch, kdo mu chtěli porozumět do hloubky.“ Leszek Kolankiewicz osobně představí svoji knihu v úterý 11. února 2025 od 16 hodin v Divadle DISK, Karlova 26, Praha 1 (vstup volný). Současně převezme z rukou rektorky pražské AMU Ingerborg Radok Zlatou medaili AMU, nejvyšší ocenění, jež škola uděluje významným českým i mezinárodním odborníkům a umělcům z oblasti divadla, filmu, hudby nebo tanečního umění. Prof. Kolankiewicz bude vyznamenán za svůj celoživotní přínos k výzkumu fenoménu divadla. Ceremonie i uvedení knihy se uskuteční v rámci programu nultého ročníku studentského festivalu NADAMU. Antonin Artaud ve své době odmítl tradiční divadelní formy a usiloval o vytvoření nového, intenzivnějšího a fyzičtějšího divadla, které by působilo přímo na smysly diváka. Jeho představení často zahrnovala prvky násilí, sexuality a šílenství. Podle Artauda mělo být divadlo nástrojem, který by diváka očistil od jeho iluzí a přivedl ho tváří v tvář skutečnému utrpení a krutosti světa. Jeho myšlenky měly zásadní vliv na rozvoj různých uměleckých směrů, jako je surrealismus, existencialismus a avantgardní divadlo. Stal se inspirací pro mnoho umělců včetně režisérů, dramatiků, výtvarníků a hudebníků. Duševní utrpení a konflikty se odrazily v jeho díle a dodaly mu ještě větší intenzitu. Před titulem Svatý Artaud se na českém trhu objevila jediná Artaudova monografie Antonin Artaud. Poslední z prokletých (1994) z pera divadelníka Jana Kopeckého (1919–1992), ta je však rozebrána. Dá se říct, že dílo kulturního antropologa Leszka Kolankiewicze nyní zaplní díru na trhu. Autor v ní mj. ukazuje, jak společnost odmítla Artaudovy radikální myšlenky a jak to ovlivnilo jeho život. Nenásilnou formou sděluje, že umělcovy problémy a otázky jsou nadčasové a týkají se každého z nás. Současně zdůrazňuje, že Artaudův odkaz je stále živý a dodnes inspiruje umělce a myslitele. Anotace Leszek Kolankiewicz: SVATÝ ARTAUD. Monografie o Antoninu Artaudovi (1896–1948), francouzském divadelním teoretiku, režisérovi, herci, básníku a spisovateli, přední osobnosti kulturního života 1. poloviny 20. století, která ovlivnila a dodnes ovlivňuje další vývoj nejen evropského divadla; k jeho odkazu se hlásili např. Peter Brook a Jerzy Grotowski. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy vize obsažené v knize Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jeho hledání forem divadla, které by bylo lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět. Odhaluje a komentuje paradoxy spojené s jeho osobností a dílem: Artaud je vizionář, který sám nikdy neuskutečnil své vize; inspirátor bezpočtu divadelních tvůrců, který sám zrealizoval osm výstupů – neúspěšných a nepřijatých; pronikavý kritik stavu člověka a společnosti, kterého společnost odsunula do blázince. Navíc většina z těch, kdo se považovali za jeho následovníky, kopírovala povrchní představy o něm bez pochopení podstaty jeho myšlenek. Jedním ze zásadních témat knihy jsou svatí blázni v dějinách, svaté šílenství, v němž se naplňuje ideál vnitřně svobodného, autenticky se projevujícího člověka neodděleného od světa, přírody, vesmíru, svaté šílenství, které je nepřijatelné pro společnost a obvykle končí šílenstvím nesvatým, destrukčním. Dílo je psané z perspektivy Artaudovy cesty do Mexika v roce 1936, zlomové události v jeho životě, posledního pokusu najít uskutečnění svých vizí v tradicích a kultuře domorodých indiánů – před definitivním nástupem psychické choroby. Francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) Je považován za jednu z klíčových postav meziválečné avantgardy a bývá řazen mezi tzv. „prokleté básníky“. Jeho raná básnická tvorba byla silně ovlivněna surrealismem. Po roztržce se surrealistickou skupinou se zaměřil na divadelní tvorbu. Nejprve spolupracoval s představiteli francouzské divadelní avantgardy: v roce 1927 založil společně s Rogerem Vitracem a Robertem Aronem Divadlo Alfréda Jarryho, kde uváděl například Strindbergovy a Claudelovy hry. Později založil vlastní divadelní scénu, kterou nazval Divadlo krutosti. Svoji představu, jak má vypadat moderní divadlo, popsal jednak teoreticky ve spisu Manifest divadla krutosti (Manifeste du théâtre de la cruauté, 1932, česky 1993), jednak ji předvedl v představení divadelní adaptace Shelleyho tragédie a Stendhalovy povídky Cenciové (Les Cenci, 1935). V polovině 30. let odjel do Mexika, kde se účastnil náboženských rituálů mexických indiánů. Po návratu do Francie u něj naplno propukla duševní nemoc, v letech 1937-46 byl opakovaně internován v psychiatrické léčebně. Artaud je autorem dlouhé řady básnických i prozaických textů, esejů, dopisů. Výbor z nich vyšel česky ve třech svazcích Texty I (1995), Texty II (1996) a Texty III (2003). Mezi nejvýznamnější patří Van Gogh aneb Zasebevražděný společností (česky 1993), Tarahumarové, Skoncovat s božím soudem (česky 1993). Napsal také sbírku esejů Divadlo a jeho dvojenec (Le Théâtre et son double, 1938, česky 1994), v níž popsal svoji vizi divadla. Polský kulturní antropolog Leszek Kolankiewicz (*1954) Je absolvent polonistiky na Varšavské univerzitě a profesor humanitních věd vyučoval řadu let na divadelních katedrách ve Varšavě i v Paříži. Je autorem několika oborových publikací, mj. Dziady. Divadlo svátku mrtvých (1999), Samba s bohy. Antropologický příběh (1995), Svatý Artaud (1988, česky 2024). TZ]]></description> </item> <item> <title>Koncem světa to teprve začne? Můžeme čekat kolaps civilizace?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/01/19/koncem-sveta-to-teprve-zacne-muzeme-cekat-kolaps-civilizace/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 19 Jan 2025 14:11:08 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[globalizace]]></category> <category><![CDATA[konec světa]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47435</guid> <description><![CDATA[Peter Zeihan, Koncem světa to teprve začne, Kolaps globalizace, Dokořán, 2024 Navzdory objemnosti a komplikovanému tématu se tato kniha četla úplně sama. Zeihan čtenáře zaujme nejen svými znalostmi, ale primárně formou, jakou je podává. Fakticky si opakujete některé věci, které znáte z hodin dějepisu, ale jaksi „jinak“, lidsky. Například z neolitické revoluce není hromada fádních slovíček o něčem, co se kdysi podle všeho stalo. Příběh, kdy člověk pochopil, co by měl dělat, aby se zvýšila produktivita na jeho políčkách, je podán vtipnou srozumitelnou formou; nač něco v životě tak prostého vysvětlovat sofistikovaně. V sázce bylo hodně – kdo v boji vyhrál, ten toho druhého snědl. (…) Pak, jednoho zázračného dne, jsme začali dělat něco nového a báječného, něco, díky čemu se z života stala méně násilná a nebezpečná záležitost. Náš svět se od základů změnil. Začali jsme využívat své výkaly k pěstování rostlin. (…) Lidská lejna jsou zvláštní věc. Lidé jsou všežravci, takže jejich výkaly se mohou chlubit nejhustší koncentrací živin v celém přírodním světě. A jelikož lidé vědí, kam se jejich výkaly ukládají, bylo pro ně jednoduché něco, čemu bychom dnes řekli „vytváření zásob“ a „zajišťování nových dodávek“. Lidská lejna byla jedním z nejkvalitnějších prostředků pro hnojení a podporu růstu plodin nejen v prehistorickém světě, ale až do doby, než byla v polovině 19. století vynalezena a následně se začala masově uplatňovat umělá hnojiva. V některých částech světa je tomu tak dodnes. Využívání exkrementů nás dovedlo k některým třídním výdobytkům. (str. 19) Zeihan čtenáře provede lidskou historií, konče hypotetickým scénářem, co by se stalo, kdyby se systém, na který jsme si zvykli, a jež přináší prosperitu a bezpečí, zhroutil. Z pohledu malého středně evropského státu bude čtenář zažívat nejspíše oprávněné pocity jakéhosi evidentního amerického excepcionalismu, který zdůrazňuje kvalitativně vyšší úroveň a výjimečnost Spojených států. Odstupme ale stranou od všech sebestředných postojů; ono upřímně nejsme tak velcí, abychom si v globálním měřítku hodně vysoko vyskakovali, bohužel. Vždyť jen co do počtu obyvatel jsme jako jedno velké čínské město (v žebříčku by bylo Česko někde na sedmém osmém pořadí vedle Wuchanu). A podívejme se na svět takový, jaký je, a co by se stalo, kdyby se nějaké to kolečko v zaběhnutém řetězci běžných procesů polámalo nebo zcela vypadlo ze soukolí. „Během trvání nového řadu a magického demografického okamžiku dějin jsme se natolik specializovali a naše technologie tak pokročily, že jsme naprosto přestali být schopni vykonávat dříve životně nezbytné úkoly. Zkuste si vyrábět vlastni energii nebo dostatek potravin k přežití, zatímco jste někde zaměstnáni na plny úvazek. To vše je možné jen díky představě kontinuity – představě, že bezpečí a prosperita, jimž se dnes těšíme, zde budou i zítra a že své životy můžeme svěřit do rukou fungujícího systému.“ Nevyhnutelně jsme dospěli do stadia, že jsme na sobě všichni vzájemně závislý. Jsou to suroviny a zdroje (dovážíme ropu, zemní plyn a další), jsou to jednotlivé díly či celé produkty, součástky, které se dále kompletují do běžně užívaných produktů, spotřebičů (viz skoro na všem nálepky made in China), jsou to logistické cesty (námořní doprava, železniční, letecká, to vše musí být bezpečné. Lodě převážejí materiál přes půlku světa. Ale my nepochybujeme, že vše dojde svého cíle.). Jsou to finance (úvěrová politika, burzy) a tak dále. A pak i my exportujeme (obchod se pořád otáčí: není možné jen dovážet a platit, ale i vyvážet ven) Vezměme v potaz jako příklad tento paradox: zemi, která má největší úložiště ropy, její obyvatelé by fakticky nemuseli nic dělat a žili by v prosperitě, jenže je tomu naopak. Živoří, mnozí opravdu strádají i hlady. Venezuela. Když něco nefunguje, jak má, špatná vláda a hospodaření může zcela zničit zdravé fungování společnosti a izolovat ji od zbytku světa. Skvělý svět tak, jak ho známe, podle všeho už svůj vrchol zažil. Lepší už to nejspíš nebude. Zpomaluje se porodnost, populace stárne a produktivita je čím dál víc závislá na přistěhovalcích. Blíží se populační kolaps, deglobalizace… Jaký nejhorší scénář se může stát? Nebo lze to ještě zvrátit? Zeihan předpovídá bezprostřední, rychlý, katastrofický zvrat globalizace a blížící se chaos, který z toho všeho nakonec bezprostředně vyplyne. Kolaps je vlastně důsledkem dvou základních faktorů: když demografická křivka klesne opravdu dolů a Spojené státy se stáhnou ze světového systému. Berme to jako možný scénář nebo jako varování, pokud se nic nezmění. Dnes je asi těžké si představit, že se vrátíme zpátky, svět bude roztříštěný opět do izolovaných regionálních ekonomik, za jejichž střeženými hranicemi nebude už bezpečno. To, že populace ve vyspělých ekonomikách klesá, je zřejmé. Důvod, proč by se ale Spojené státy měly izolovat od světa jaksi ale postrádá nějaké smysluplné opodstatnění. Zeihan po analýze jednotlivých částí celého globálního systému předpokládá, že každý tento díl je velmi křehký a nepřizpůsobitelný. S tím ale nesouhlasím. Nic se neděje ze dne na den. A pokud je hrozba, že nějaká část se zhroutí, připravují se opravné prostředky, vyvíjí se nové technologie. Ale ano, jsou situace, které nastanou v jednom okamžiku nebo v krátkém časovém sledu a v tu chvíli s nimi nelze nic dělat (války, živelní pohromy. Viz třeba když před lety tsunami odřízla svět od výroby a dodávek z čínských továren, zejména čipů). A v tomto ohledu jsou tu stále mechanismy, které je potřeba udržovat, zlepšovat, aby výpadek systému v jedné své části nezpůsobil dominový efekt. Rozhodně ale tuto knihu doporučuji k přečtení. Opravdu jsem si ji užila. Provokovala mě, rozčilovala, s něčím jsem souhlasila, jindy jsem u čtení vehementně kroutila hlavou s jasným ne, ale nutilo mě to přemýšlet, vytvořit myšlenkový konstrukt, v němž by skutečně nějaká ta část systému odpadla. Jaké by to mohlo mít hypotetické následky? A proč by k tomu mělo opravdu dojít? Co by bylo nutné udělat, aby se tomu předešlo? Myslím, že právě proto stojí za čtení. Primárně vás nenechá chladnými a bez ohledu, zda se Zeihanem souhlasíte, či nikoliv, uvědomíte si, v jak křehkém světě žijeme a jak dlouhou dobu to trvalo, než jsme se dostali až sem. Doma za nás spoustu práce odčiní spotřebiče, teče nám pitná voda, na ulici se cítíme v bezpečí a tak dále. To dříve nebylo samo sebou. A bude to tak i v budoucnosti? MB]]></description> </item> <item> <title>Zlovolné bytosti Nelly Černohorské</title> <link>https://www.superrodina.cz/2025/01/06/zlovolne-bytosti-nelly-cernohorske/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 06 Jan 2025 08:54:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47429</guid> <description><![CDATA[Debut Nelly Černohorské Zlovolné bytosti je dílo inspirované lidovou démonologií. Odráží se v něm hluboký zájem o problematiku, tvůrčí talent, smysl pro napětí i psychologii postav. Výborná je i práce s jazykem. Autorka rozhodně patří mezi autory, kteří nabízejí hluboký čtenářský zážitek. Nelly Černohorská se ve své prvotině představuje jako prozaička i básnířka. Novela Když se nedíváš je syrové a přímočaré vyprávění, zpracovávající téma zla, hlubokého nevyléčitelného traumatu, síly, msty, odhodlání a oběti. Magický realismus, s nímž do již tak silného příběhu vstupuje, příjemně překvapil absencí touhy reinterpretovat zlo do mírnější podoby, jak se často v současné literatuře děje. Zde je ježibaba přesně tou čirou esencí zmaru, smrti a krutosti, z níž zamrazí. Tragický příběh znásilněné Mariany a její rodiny v sobě nese i vědomí síly partnerské podpory „v dobrém a ve zlém“. Díky tomu vyprávění získává na síle a přes veškeré dojetí a bolest vzbuzuje i obdiv k lidskosti, oběti, odhodlání a skutečné nesobecké lásky. Balady. Jedenáct hororových balad se dotýká více či méně vědomého strachu v nás. Stachu ze smrti, marnosti, nadpřirozena, setkání se silami, které nás dalece přesahují či se dotýkají naší pověrečnosti. Většina balad opět vychází z folklóru, kdy se nešťastník dopustí chyby při setkání s rusalkou, jezinkou… či překročí nějaké tabu. Nelly Černohorská umí vzbudit podobný neklid a obavy jako Erben v Kytici. … Tam na kopci stojí, stará dřevěnice. V černé jizbě hoří jen jediná svíce. V černé jizbě matku nikdo nezlobí, na dvou židlích prkno tři křížky ho zdobí. … S něhou prkno položila domů k sobě pod peřinu. Tři noci se nic nedělo. Té čtvrté našla na prsou hlínu, děťátko klidu nemělo. … Ve vsi umíráček zvoní, děťátko si přišlo pro ni. Tam, kde leží chlapeček, Přibyl další hrobeček. (Umrlčí prkno) Zlovolné bytosti by rozhodně neměly uniknout nikomu, koho přitahuje hororový žánr a lidová démonologie. Autorka nabízí nepřikrášlená zpracování v moderním jazyce bez jakékoliv stylizace, čímž zvyšuje čtivost i prožitek. O autorce: Novelistka, básnířka, korektorka, redaktorka. Narodila se r. 1987 v Opavě. Na Ostravské univerzitě vystudovala český jazyk spolu s hudební výchovou. Jejím nejmilejším žánrem je horor a radost jí udělá vše, co se jakkoli týká čarodějnic, hřbitovů, paranormálních jevů či pověrečných vyprávění. Její horší část si libuje v nemravné poezii v duchu lidové slovesnosti. V roce 2021 debutovala hororovou knihou Zlovolné bytosti (Pointa; novela a veršované balady), následovala novelka Oko čarodějnice (Golden Dog), která měla tu čest odstartovat edici Zrnka temnoty. Kromě toho má ještě drabble zářez Pečovatelka v hororovém pololetníku Krátký řez (č. 3, 05/2023, Golden Dog). Zatím poslední kniha, která autorce vyšla, je sbírka eroticky laděných básní s výmluvným názvem Čuňazie. (zdroj Databáze knih) Nelly Černohorská, Zlovolné bytosti, Pointa 2021 Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Cenu Miloslava Švandrlíka získal Pavel Tomeš</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/12/15/cenu-miloslava-svandrlika-ziskal-pavel-tomes/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2024 12:23:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[Cena Miloslava Švandrlíka]]></category> <category><![CDATA[Doba chmelová]]></category> <category><![CDATA[humorná literatura]]></category> <category><![CDATA[Obojek]]></category> <category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47411</guid> <description><![CDATA[První místo v již 11. ročníku Ceny Miloslava Švandrlíka si letos odnesl spisovatel a stand-up komik Pavel Tomeš za svou sbírku povídek 13! Třináct příběhů s přílohami. Obec spisovatelů ČR toto ocenění každoročně uděluje autorům humoristických knih. Spolupořadatelem je Praha 11, kde autor Černých baronů bydlel. „Příběhy v knize se pohybují v širokém spektru tónin a různě zbarveného humoru, od toho černého po ironii, od nostalgického pousmání k dadaistickému mrknutí. Jsou výborně vypointované, neotřelé a překvapivé, v podstatě záznamy malérů, do nichž se bezděky vřítíme, a ne vždy vyvázneme se zdravou kůží,“ uvedla za porotu spisovatelka Františka Vrbenská ke knize Pavla Tomeše, který má už na kontě Cenu čtenářů Magnesia Litera za svůj humorný román o smrti Až na ten konec dobrý. Na druhém místě skončila Iva Pekárková a její kniha Kam jede tohle nástupiště, třetí místo získala Martina Boučková za Past na sňatkového podvodníka. Porota letos udělila i tři čestná uznání, získali je Petr Čech za knihu A tak si tady žijeme, Jaromír Marek za Dobu chemlonovou a Rosana Zvelebilová za román Obojek. Soutěže se mohly účastnit humoristické knihy vydané v roce 2023. V předchozích ročnících obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka například Karel Šíp, Lukáš Pavlásek, Zdeněk Svěrák nebo Evžen Boček. VÍTĚZNÉ KNIHY . 13! Třináct příběhů s přílohami 13! (čti „třináct faktoriál“) je mozaika třinácti povídek, v nichž se postavy dostávají do neobvyklých situací, které ne vždy dopadnou úplně dobře. Ale ať už převládne smích nebo smutek, žádná tma není tak temná, aby ji neprozářil černý humor. Příběhy spolu sice nesouvisí, ale pro náročnějšího čtenáře je v nich roztroušeno pár narážek, které mají navodit pocit, že jo. Lze je číst v libovolném pořadí a nejspíš vás ohromí, kolik možností vám to dává. Kniha obsahuje i překvapivý bonus: přílohy, které příběhy dále rozvíjejí, což překonává nejčastější výhradu proti sbírkám povídek „sotva to začalo, tak to skončí“. . Kam jede tohle nástupiště Zatoužili jste někdy vědět, jak zastavit vlak? Nebo proč tolik pracovníků londýnské přepravy chodí v otrhaných, špinavých uniformách? Lámete si hlavu, jak vynadat člověku jiné barvy pleti a nedostat se do maléru? Na tyhle a spoustu dalších otázek odpovídá další kniha Ivy Pekárkové, inspirovaná dobrodružstvími jejího skoromanžela, dlouholetého zaměstnance londýnských drah. Svižně psané, vtipné a informativní příběhy přinášejí čtenáři panoptikum postaviček, přehršel historek a tu a tam i nějaké odhalení. . . Past na sňatkového podvodníka Jak přechytračit záletníka a nezamilovat se Říká si Leon, Tomi, Andreas, David, … Má mnoho jmen, ale ani jedno není pravé. S oblibou oslní ženu, většinou středního věku, na kterou rozehraje taktiku neodolatelného elegána. A penízky se hrnou. Avšak navzdory zkušenostem se mu poslední dobou nedaří. Když téměř zoufalý poznává Hanku, znovu v myšlenkách slyší šustění bankovek. Nicméně, zlomit sebevědomou ženu není zase tak snadný úkol. A jediné, na co se dá vždy spolehnout, jsou Murphyho zákony. Přijde si podvodníček na své, nebo dostane za vyučenou? . . A tak si tady žijeme Hold spisovateli O. Pavlovi kniha P. Čecha Tak si tady žijeme a první setkání převozníků na Berounce. . . Doba chemlonová Jak jsem přežil socialismus, svoji rodinu a Brno Dětství v socialistickém Československu bylo krásné — asi jako každé dětství. Jen nebýt té normalizace…  Staré Brno, přelom šedesátých a sedmdesátých let. Ve společnosti jsou stále znát poválečné šrámy, oficiálně se normalizují poměry a tuží se vítězství socialismu. Rodiny si při všeobecném nedostatku musejí nějak poradit, ať už jde o bydlení, spotřební zboží, nebo dovolenou v zahraničí. Jedním z mála způsobů, jak tohle každodenní pinožení zvládnout, je brát všechno s humorem. Nebo alespoň s dětskou zvědavostí a naivitou. . . Obojek Uměle vyrobený člověk – pomocník číslo 68 – v roce 2017 bez odporu vykonává příkazy a přijímá svou roli spotřebního zboží. Ruský důstojník Eša, velitel baterie č. 6, se musí ve II. světové válce popasovat s těmi nejhoršími možnými svěřenci. A mladý Emouš? Ten se v roce 3023 snaží opuštěnou důlní šachtou plnou smrtících nástrah dostat do tajuplného cíle. Je vůbec možné, aby tyto tři muže něco spojovalo?]]></description> </item> <item> <title>Dokáže přilákat čtenářky novinka Julie Caplinové k návštěvě Prahy?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/12/07/dokaze-prilakat-ctenarky-novinka-julie-caplinove-k-navsteve-prahy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 07 Dec 2024 16:11:08 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[julie caplin]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47397</guid> <description><![CDATA[12. prosince do Prahy do Luxoru dorazí populární autorka romantických knih Julie Caplinová, která nově vydala knížku, jejíž příběh se odehrává v českém prostředí. Julie Caplinová, Hospůdka v Praze, Cosmopolis, 2024. Hospůdka v Praze, anotace: Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady? *** Jedná se již o dvanáctou romantickou knihu, jejíž děj je situovaný do konkrétního prostředí. První příběh se odehrál v Kodani, následoval Brooklyn, Paříž, Chorvatsko, Island, Tokio, Švýcarsko, Irsko, Skotsko, následně se příběh znovu vrátil do Francie, jedenáctý se odehrál v Itálii a nyní Julie Caplinová umístila svůj nejnovější díl do Prahy. Jedná se o známou sérii takzvaných romantických útěků, z nichž jeden si autorka před mnoha lety sama zažila. Po dlouholeté známosti se svým přítelem, kdy měla již pocit, že vztah se neubírá tím směrem, jakým by si přála, se naštvala, sbalila kufry, a tím začala její dlouhá cesta po různým místech světa (Neapol. Hongkong, Malajsie, Thajsko), až dorazila na Nový Zéland za svou matkou s tím, že tam s ní již zůstane. Nicméně nastal zvrat, ozval se její přítel, následně za ní přiletěl a požádal ji o ruku. Byl to příběh se šťastným koncem jako z jejich knih. Dodnes jsou spolu manželé. Která obálka se vám víc líbí? Porovnejte originální obálku knížky dvanáctého příběhu s českou verzí. Původní knížka se jmenuje A Little Place in Prague. Nicméně věřím, že návrh české obálky a úprava titulku je pro české čtenářky jistě přitažlivější a více stylizovaná a povedená do našeho prostředí. Zaměřila jsem se také na to, co o Praze podle příběhu Julie Caplinové říkají zahraniční čtenářky. Třeba ty, které ještě ani v Praze nebyly. Zaujalo je toto místo? Dokázal by je romantický příběh okouzlit a inspirovat k jeho návštěvě? Podívejte se, co o Praze píšou ve svých příspěvcích „Pokud byste někdy uvažovali o návštěvě Prahy, upřímně bych se neobtěžovala Googlem, ani žádnými průvodci – tato nádherná kniha vás tam přenese a dodá úžasnou chuť (a to slovo používám záměrně – to jídlo, ze kterého se vám budou sbíhat sliny, a to jste ještě neochutnali české pivo…), jaké by to bylo tam žít a pracovat a sem tam se kochat u mnoha nepřehlédnutelných památek. Zřídka jsem narazila na knihu, která mě tak ponořila do svého krásného prostředí…“ (uvádí bloggerka zde) Čtenářky z Amazonu: „Když jsem Prahu navštívila, hned jsem se do ní zamilovala. A tato kniha mě přiměla, abych si zarezervovala další výlet.“ „Popis Prahy, jak ho autorka podala, je úžasný, od architektonických děl po umění, počasí a báječná jídla. Při setkání s místními jsem měla skoro pocit, jako bych slyšela jejich přízvuk a viděla jejich úsměvy.“ „Příběh je nasycený radostí a náklonností k českému hlavnímu městu (…) Je to už mnoho let, co jsem byla v Praze, ale když jsem tam tenkrát byla, opravdu jsem si to místo zamilovala, a dlouho jsem zase přemýšlela o tom, že bych se tam vrátila. Tato kniha mě možná jen nakopla, abych to udělala. Už cítím pod nohama dlažební kostky, když přecházím Karlův most, a zastavuji se, abych si vychutnala vítr vanoucí od Vltavy, když si budu prohlížet sochy, které ho lemují. Po přečtení Juliiných lahodných popisů chci ochutnat nějaké tamější vařené pivo a místní pečivo. Dostaňte mě do toho letadla hned!“ „Ráda jsem si přečetla zajímavosti o místech v Praze a také o jídlech, ze kterých se mi sbíhaly sliny. Prahu jsem ještě nenavštívila, ale při čtení této knihy jsem si přála, abych tam byla, a těším se na její návštěvu.“ A takových je spousta! Některé čtenářky zaujal děj dalšího romantického útěku více, jiné méně, je to samozřejmě ovlivněno očekáváním a srovnáváním s předchozími díly, nicméně fascinující je, že jsem všude nalezla primárně nadšení a chuť podívat se do Prahy. A pokud i vy budete mít tedy cestu do Prahy právě onoho 12. prosince, můžete se s Julií Caplinovou osobně setkat v Luxoru. MB]]></description> </item> <item> <title>Hvězdná velryba: Když obrazy inspirují k básním</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/12/07/hvezdna-velryba-kdyz-obrazy-inspiruji-k-basnim/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 07 Dec 2024 14:17:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[hvězdná velryba]]></category> <category><![CDATA[ilustrace dětských knih]]></category> <category><![CDATA[malvern]]></category> <category><![CDATA[petr horáček]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47382</guid> <description><![CDATA[Za oranžovou mlhou velkoměstských světel, vysoko nad bzučením neonů je modročerná velká tma, třpytivá záblesky hvězdného planktonu. Tam plave hvězdná velryba… Když se mi do rukou dostala Hvězdná velryba, znovu jsem si uvědomila, jak silný první dojem umí vyvolat některá kniha už při listování. Bylo by pro každou bezpochyby skvělé, kdyby v člověku zanechala střípek něčeho, co si s sebou ponese dál, byť už ji dávno odložil. Ať je to silný příběh nebo skvělé vizuální provedení. Či v ideálním případě kombinace obojího. A pokud se tedy úspěšně propojí naše očekávání toho, co by nám kniha měla přinést a jakým způsobem to podává, asi není co dodat, povedla se. Jenže co když může být ještě lepší? Skvělá kniha totiž čtenáře dokáže nad očekávání překvapit, až nadchnout. Takže abych to upřesnila: Když se mi dostala do rukou Hvězdná velryba, reagovala jsem slovy: „Věděla jsem, že je to krásná kniha, ale že je tak nádherná! To mi vzalo dech.“ Dětské knížky bývají graficky pestřejší, barevnější, poutavější… A ano, Hvězdná velryba je primárně knížkou pro děti. Jenže: jak jí začnete listovat, pochopíte, že je nutně i pro vás, že se s ní chcete a potřebujete na chvíli zastavit a vychutnat si tu barevnou pestrost a odvázanost na každé stránce. Obrázky ve vás probouzejí něco nového, podrobně je prozkoumáváte. Jsou to barevné vrstvy, které se různě prolínají. Něco odhalují, jiné něco skrývají. S dětmi čtete básně a povídáte si o ilustracích. Je to jedna z těch knih, která vás doma při čtení spojuje. Vzájemně se doplňujete a užíváte si společné chvilky. Hvězdná velryba je bohatě ilustrovaná publikace, kde každá dvoustrana je sama o sobě uzavřeným celkem. Knížka vznikala jinak, než je obvyklé. Standardně je na začátku nejprve námět, text, pak přijde řada na ilustrace a tak dále. Nicméně, příběh této knížky se odvíjel od obrázků ve skicáku ilustrátora Petra Horáčka. To byl jakýsi prvotní impuls. „Miluji Petrovy obrazy,“ říká v úvodu knížky Nicola Davis, autorka básní v Hvězdné velrybě (překlad do češtiny: Robin Král). „Jednoho dne jsem listovala Petrovými skicáky – byla v nich různá zvířata ve všemožných prostředích, někdy realistických, někdy magických. Občas jsem tam narazila na setkání zvířete a člověka. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že skoro každý z těch obrázků otevírá nový příběh nebo rozhovor. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdybychom si prohodili role. Začneme od Petrových obrazů a já k nim doplním slova. A přesně to jsme udělali.“ Petr Horáček s sebou často vozí malé skicáky formátu A6, do nichž si maluje, cokoliv ho napadne. Nicole Davis, se zalíbily a vytvořila k nim básně. „Když to viděla naše paní redaktorka, nadchlo jí to, a tím jsme se vlastně oficiálně pustili do vytváření knížky. Mně se moc líbí, jak Nicola píše. O to zajímavější bylo, že ona vlastně svým způsobem vysvětlovala, co si myslí, že mám v hlavě. Já pak následně tu její verzi znovu ilustroval, takže vše se dostalo do takové smyčky. Byla to velmi zajímavá práce. Navíc jsem v knížce nepotřeboval udržet nějakou kontinuitu v ilustracích. Každá stránka je jiná. Znovu jsem použil různé materiály a dal si s tím hodně práce,“ říká Petr Horáček. Pečlivost a hodně práce je na knížce opravdu vidět. Obecně celé zpracování publikace co do kvality papíru a vazby působí jako úžasné umělecké dílo, které přináší nejen čtenářský požitek, ale i skvělý vizuální zážitek s krásnými detailně propracovanými ilustracemi. Hvězdná velryba je nádherná, všem ji vřele doporučuji. „Jen zvedni hlavu, podívej se na ni. Uslyšíš věčnou píseň rozpínání.“ Petr Horáček (zde jeho web), český výtvarník a autor dětské literatury žije a tvoří ve Velké Británii. Dosud vydal celou řadu titulů, ilustroval několik dětských knih jiných spisovatelů (např. Nicoly Davies, Joyce Dunbara). Jeho díla získala ocenění doma, ve Spojených státech, Velké Británii a v Holandsku. V Čechách vyšlo již více než dvacet jeho samostatných knih, např. Nový domek pro myšku, Husa Líza, Modrý tučňák, Nejkrásnější místo na světě, Jak myška snědla měsíc, Slon, Kamarád pro medvěda a další. MB Hvězdná velryba, nakladatelství Malvern. Básně: Nicola Davis, ilustrace: Petr Horáček, překlad: Robin Král]]></description> </item> <item> <title>Máte chuť Na jedno? Nebo rovnou na 50 příběhů pražských pivnic?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/12/01/mate-chut-na-jedno-nebo-rovnou-na-50-pribehu-prazskych-pivnic/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 01 Dec 2024 12:38:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[historie pohostinství]]></category> <category><![CDATA[hospoda U Kosů]]></category> <category><![CDATA[Jaroslav Hašek]]></category> <category><![CDATA[kam chodil Jaroslav Hašek do hospody]]></category> <category><![CDATA[komunisté zavírali hospody]]></category> <category><![CDATA[pražské hospody]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47369</guid> <description><![CDATA[Petr Sojka, Na jedno. Padesát příběhů pražských pohostinství, pivnic a putyk. Grada 2024. Hned na úvod musím říci, že mě tato knížka opravdu velice bavila. Nejsem sice takovou milovnicí chmelového moku, ale zato mám ráda příběhy spjaté s historií a konkrétním místem. Nevyhledávám ani tak veliké učebnicové události, kterých se nám v době školní výuky dostalo požehnaně, jako spíše dějiny každodennosti a příběhy minulosti, na něž se již mohlo zapomenout a jež se tak nejlépe oprašují třeba právě vstupem do prostor, kde dříve stála či ještě stojí stavba, jež – jak se říká – toho hodně pamatuje. S knížkou Na jedno se tak díky autorovi dostanete na padesát… nikoliv snad vašich půl litrů piva, ale hlavně tedy příběhů různých hospod, pivnic a putyk. Pravdou je, že kdybyste si skutečně při každé zastávce jednu takovou sklenici dali, nejspíš by se vám záhy rozpíjela písmenka. Příběhy jsou psané lehce i humorně, ale stejně tak je s nimi často spojen smutný až tragický konec Když do míst, kam se lidé chodí bavit, vstoupí příběh spojený s vraždou, rvačkou nebo státní bezpečností, lze předpokládat, že původní setkání neskončí dobře. Zneužívání politické moci způsobilo mnoho křivd. Jen málokdo z těžké doby mohl vydat něco, co celou tragédii ponižování lidské důstojnosti ve své podstatě zesměšnilo a nakonec posílilo. A to za předpokladu, že se čtenář dokázal na vše dívat s nadhledem a stejnýma očima jako třeba autor Osudů dobrého vojáka Švejka. V nich – jak známo – Jaroslav Hašek zesměšňuje pro danou dobu typické udavačství, jehož efekt se na prostém Švejkovi jakoby míjel účinkem. Právě první příběh vypráví o Jaroslavu Haškovi a o jeho hostincích. Lepší začátek si čtenář nemohl ani přát. Jaroslav Hašek je legenda, nejen literární, ale také muž, jehož hrdlem bylo prolito mnoho litrů piva. Jaroslav Hašek byl svéráz a díky bohu za něj. A že se cítil v takových podnicích „jako doma“, stalo se zde mnoho příhod, které se oprašují ještě tolik let po jeho smrti. Jedna z historek popisuje, jak mezi přátele přivedl svého syna. V kavárně si dítě podávali z ruky do ruky a Hašek zářil nejvyšší spokojeností. Naposledy uvázl maličký Hašek u slečny v kuchyni. Po krátké partii kulečníku spisovatel na syna zapomněl a společnosti navrhl, aby se šlo do vinárny. Bylo veliké štěstí, že kavárník znal adresu obydlí Haškovy ženy. Poručil, aby slečna odnesla děťátko matce, protože se prý Hašek může po synovi shánět až za několik dní. A zkušený muž se nemýlil. Hašek vpadnul do kavárny třetího dne, ušpiněn a nevyspalý, a chraplavě křičel od vchodu: „Vraťte mi mého syna! Chci své dítě nazpět!“ Po té, co s Haškem v rámci stránek v knížce projdete několik jeho oblíbených hospod, můžete se vrhnout na další příběhy vztahující se k hostincům jako U Rozvařilů, U Dandů, U Vatšů, U Kosů, U Zavadilů, U Labutě, U Králíka a mnoho dalších. Některé dnes již neexistují, jiné se ještě dochovaly. Mezi všemi mne více zaujala jedna, která zvenčí lákala své hosty velmi netradičně. Restaurace U Slona. A jak název napovídá – její lákavou dominantou byl právě obrovský, nikoliv však živý slon, původně umístěný na jubilejní výstavě. Jednalo se o obrovskou sochu, vytvořenou sochařem Karlem Novákem. Pochopitelně, že taková obrovská rarita už z dálky lákala všechny lidi, včetně dětí. Přímo na výstavě také vznikla úplně nová společnost, která měla své hlavní sídlo právě v restauraci U Slona. Jmenovala se Bajkajlaj a na její počest vznikla okamžitě i chytlavá píseň, která se hraje a zpívá dosud: Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj…“ Údajně právě U Slona také Karel Hašler společnosti Bajkajlaj poprvé zazpíval jeden ze svých největších hitů… Později se obrovský slon přestěhoval na nové místo, aby mohl přinést dalšímu podnikateli podobný úspěch. Jeho příběh pokračoval dál, až do smutných konců, kdy se v závěru druhé světové války bavili vlasovci střelbou na ono „nebohé zvíře“ a později komunisté restauraci zabavili. V roce 1969 bylo vystaveno úřední nařízení, aby se torzo slavného slona zbouralo. K čemuž došlo v roce 1974. Komunistický režim stál za zánikem řady podniků Jako například U Kosů. Když komunisté hospodu zavřeli, „dokonce si přijeli i pro židle, přestože byly majetkem rodiny Kosových. Hospoda i velký taneční sál, přistavěný v roce 1925, pak sloužily jako sklad a později jako truhlářská dílna.“ Těch nostalgických ale i emočně silných příběhů je v knize nespočet. Nerada bych odkrývala příliš, abych vás neokradla o zajímavé čtení. Na celé knížce mě mrzí jen jediná věc, a to je kvalita fotografií. Jsou příliš malé, je jich několik na jedné stránce a mnohdy je těžké rozeznat detaily. Přitom takto skvěle textově propracovaná knížka by si zasloužila i kvalitní obrazovou přílohu. Možná budou obrázky lépe rozeznatelné v e-knize, kde si lze stránky více přiblížit. Nicméně, až na tuto drobnost všem publikaci vřele doporučuji a věřím, že pokud nejste z Prahy, pak při návštěvě hlavního města by vás mohl některý takový příběh svést, abyste se podívali na místo, kde dříve vzkvétala právě nějaká taková zajímavá „putyka“. Petr Sojka, redaktor magazínu Z metropole ČT, tvůrce pořadu Tajemství pražských dvorků, je také autorem knih Pražské dvorky, Příběhy pražských dvorků, Z tajů pražských dvorků a Praha v proměnách času (ta vyšla rovněž jako audiokniha). MB]]></description> </item> <item> <title>Recenze: Drak na polní cestě</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/11/25/recenze-drak-na-polni-ceste/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 25 Nov 2024 09:42:13 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[český venkov]]></category> <category><![CDATA[Drak na polní cestě]]></category> <category><![CDATA[Jiří Hájíček audiokniha]]></category> <category><![CDATA[román o českém venkově]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47357</guid> <description><![CDATA[Máme šanci obstát, když se nás rozhodne sežrat „drak“? Má touha po penězích nějaké hranice? Mají bezohlední lidé nějaké hranice? Jaká je cena za víru v lásku a ve vlastní práci? A jakou cenu má domov? Kde má kdo domov? Jiří Hájíček nabízí poklidně plynoucí příběh z vesnického prostředí, které skvěle vykresluje, a zamýšlí se nad otázkami, vedoucími k proměně současného venkova i osobního života. Anotace Tomáš, stárnoucí muž, který život zasvětil práci v zemědělství, je rozvedený, bezdětný a žije se stařičkou matkou ve vsi Nový Lhotec na Českobudějovicku. Věří ve vztah s Kristýnou, o dvacet let mladší ženou. Ta je učitelka a do rodné vsi se vrátila po letech strávených v Praze, aby zapomněla na ženatého muže, kterého miluje. Vztah s Tomášem je pro ni neuspokojivý, ačkoliv se jí Tomáš snaží přesvědčit o opaku. Stěžejní linka příběhu, trvající asi rok, popisuje pomalou, houževnatou likvidaci statku, který Tomáš postupně vybudoval s kamarádem Vlastou po restitucích v 90. letech. Do popředí se tak dostává velký investor, psychický nátlak, nemoc, soudy, hloupost a ziskuchtivost místních obyvatel. Recenze Příběh není dramatický, nenabízí napětí ani zvraty. Je dokonale popisný a zachycuje lidské povahy, přání, tužby, snahu, vytrvalost, boj s větrnými mlýny. Je emočně vyvážený, kromě neradostných událostí, ať už spojených se statkem, či osobním životem vedlejších postav, přináší i odhodlání a poselství, že bojovat za správnou věc se má. Že je dobré poslouchat své srdce a hledat způsoby, jak odolat technokratům a lidem, kteří ztratili zájem o kulturní dědictví po předcích. Velmi pěkně je vykreslené přesvědčení mladého páru, který se do Lhotce přistěhoval, protože věří v pospolitost, v to, že na venkově je život čistší a přirozenější. Jejich idealismus je pro hlavního hrdinu důležitý. Ve chvíli, kdy ztrácí všechno, na čem mu záleží, mu právě nadšení neznámých lidí dává jistotu, že to, co dělá, má smysl. A právě takové drobné, nevýrazné podněty obyčejného života, jehož fokus je v zavařování okurek a chození do práce, dodávají příběhu neobyčejnou lidskost, zemitost, opravdovost. Hájíčkův styl vyprávění je příjemný a velmi pěkná je jazyková stránka a skvělá redakce knihy. Drak na polní cestě je bezesporu kvalitní román, který potěší čtenáře, milující dobře napsané, nervy nedrásající, uvěřitelné příběhy z běžného života, odehrávající se v současnosti a na venkově. Drak na polní cestě rovněž jako audiokniha Románový příběh Jiřího Hájíčka čerpá ze skutečného případu. „Mám informace z první ruky, od člověka, který vede malou zemědělskou akciovou společnost,“ prohlašuje spisovatel. „Vysvětlil mi mechanismus, jakým byla akciovka napadena společností s velkými finančními zdroji. V románu jsem schéma trochu zjednodušil, změnil jsem názvy a jména, obec je fiktivní, také je tam víc dějových vrstev.“ Spisovatel Jiří Hájíček (57) je dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera. S novým románem DRAK NA POLNÍ CESTĚ (Host) zůstává věrný tématu rodného jihočeského venkova, studiu psychologie místních lidí a duše krajiny. Tentokrát je hrdinou Tomáš Sádecký s autobiografickými rysy rozvedeného, bezdětného vrstevníka. Na rozdíl od autora nepracuje v bance, ale šéfuje zemědělskému akciovému podniku, jemuž hrozí nepřátelské převzetí velkou finanční skupinou. „Rezonují ve mně autorova témata osamělosti a složitosti vztahů, boje, na který je člověk sám. V jejich uchopení je Jiří Hájíček mistr,“ svěřuje se herec Robert Mikluš, jenž se ujal interpretace audioknižní verze (OneHotBook). Jiří Hájíček, Drak na polní cestě, audiokniha – OneHotBook, interpret: Robert Mikluš, režie: Hynek Pekárek Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Křivda: Kniha nejen o transgeneračním přenosu traumatu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/10/31/krivda-kniha-nejen-o-transgeneracnim-prenosu-traumatu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 31 Oct 2024 11:46:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47350</guid> <description><![CDATA[Anotace: Vypravěč Arne se v restauraci seznamuje s Danielou. Jako dokumentaristu ho zaujme příběh její nežijící babičky Jitky. Ta patřila k takzvaným „ukrývaným dětem“ přeživším válku v izolaci a nejčastěji s pomocí dobrodinců riskujících vlastní životy. Babičku nicméně její „dobrodinci“ týrali a po válce zjistila, že přišla o celou rodinu. Prožitá traumata se pak odrazila nejen v jejím dalším životě, ale i v životech dětí a vnučky Daniely kvůli fenoménu známému jako transgenerační přenos traumatu. Arne se pustí do pátrání po pohnutých osudech rodiny s nejasným úmyslem natočit vysněný dokumentární film a objevuje, že ne vše bylo tak, jak doma babička Jitka vyprávěla. Najednou vyvstávají mnohem palčivější otázky: Proč se snažila „přepsat“ svoji historii dokonce i před nejbližšími a co to pro ně znamená? A jak rozplést spletitou síť lží, jejíž součástí je víc lidí, než se čekalo? Martin Jun, Křivda, nakladatelství Cosmopolis, 2024 *** Na tuhle knihu jsem se velmi těšila V rámci jednoho setkání s nakladatelem mne samotná prezentace autora přesvědčila, že si ji musím přečíst. Jakmile tedy nadešla příležitost, objednala jsem si ji a hned se pustila do čtení, jenže… Navzdory tomu, že se textu nedá po jazykové stránce nic vytknout, první stránky jaksi drhly. Zprvu převažoval pocit, že se jedná o jakési zdlouhavější Curriculum Vitae doplněné o popis osobních nezdarů ve vztazích se ženami. Přišlo mi rovněž trochu netaktní jmenovat docenta Zdeňka Pince ve světle, které spíš zavánělo fraškou a mohlo by vyvolávat dojem, že Fakulta humanitních studií, dříve Institut základů vzdělanosti, je jakousi náhražkou kvalitního studia. Fakulta humanitních studií (při mém přijetí ještě Institut základů vzdělanosti) byla pro všechny a pro nikoho, byla trnem v oku akademické obci a já si ani na téhle škole vyvrženců nepřijatých jinde nevedl nijak zvlášť dobře. (…) proděkan Pinc mě při hlavní zkoušce z filozofie, která se pompézně nazývala skeletový atest, označil za „černou ovci ústavu“ (…) Měl jsem odpor k fenomenologii, kterou prosazoval jako vrcholné stádium filozofie, ale celkově jsem o filozofii nevěděl dost, abych se mohl s komisí přít. Moje strategie byla vše jim odkývat. (…) Očekával jsem, že až budu na závěr studia obhajovat diplomovou práci, Pinc si na mé tristní výkony vzpomene a dá mi to ještě jednou sežrat. Z toho nekoukal zisk mnoha kreditů, které jsem nutně potřeboval k ukončení studia na „Pinctitutu“, jak ho nazýval spolužák Vojtěch Rynda. (15-16) Zprvu tedy mé původní nadšení, jež se násobilo s okamžikem rozbalováním balíčku, po začtení trpce opadlo. Čekala jsem napínavý příběh o hledání skryté pravdy o babičce, která díky svému židovskému původu jako dítě přežila válku v izolaci, kde vše ve skutečnosti neprobíhalo vůbec hladce, docházelo k týrání, a pak tu bylo ještě ono transgenerační trauma. Místo toho se příběh ubíhal docela jiným směrem. Musím upřímně přiznat, že kdybych neplánovala napsat recenzi, knihu bych nejspíš po zhruba padesáti stranách odložila. Nakonec jsem velmi ráda, že jsem to neučinila. Pokud „přetrpíte“ ne příliš vydařený začátek s mnoha zbytečnostmi (viz například popis Průhonic: Sic to do děje vůbec nepatří, přesto vám autor vyjmenovává, které pohádky se zde točily, včetně informace, že v Průhonicích bydlí Andrej Babiš, str. 87), text se začne nakonec zajímavé rozplétat i chvíli zamotávat, aby čtenáři v poslední třetině vzal dech a redefinoval, komu byla vlastně učiněna křivda. Přesněji řečeno: kdo se z podstaty věci cítí být ukřivděný. I když jsou ve hře peníze, resp. řeč se také obrací k zděděnému majetku, přesto nejde o žádné finanční vyrovnání, jako spíš o nalezení pravdy, o zlomové citové rány, které vznikly v minulosti, a nové, jež se v souvislosti s příběhem objevily. Rozplétáním se některé jizvy zacelují, dochází ke smíru, k uvědomění si, jak se člověk může mýlit a jak snadno může podlehnout pocitu nespravedlnost, pokud mu nejsou známy všechny souvislosti. To, co se mi na knize vskutku velmi líbilo, byla ona pestrost Nic není černobílé. Hlavní hrdina pátrá v archivech, v matrikách, hovoří s příbuznými Jitky Dezerové, skládá střípek po střípku, klade si otázky, zdali se jeho cesta neubíhá špatným směrem, jestli něco nepřehlédl či se v závěrech nemýlí… Neboť některé zjištěné skutečnosti mu rozbíjí „staré“ výpovědi, jež nemůže dál konfrontovat, neboť Jitka Dezerová již zemřela. Po celém tom rozplétání Arne zjišťuje, že nic není a nikdy ani nemůže být černobílé. Neexistuje jeden viník a nikdo, kdo je něčím vinen, není v jádru „špatným“ člověkem. Všechno na sebe navazuje a má své důvody. Největší hloubkou je pochopení a odpuštění, které je možné jen za podmínek, že člověk bude skutečně otevřený a bude objektivně přistupovat k dokumentům a získaným informacím. Skvělé je, že hlavní hrdina se neschyluje k zjednodušování, „k posouvání“ pravdy podle toho, jak by se mu nejvíce hodilo. Za což jsem v textu velmi vděčná: Arne se drží poctivé objektivní dokumentaristiky. Víme, že se nejednou stane, že některé výsledky výzkumů jsou (a leckdy i nevědomky) pokřiveny, aby se závěr příliš neodchyloval od původní hypotézy. Arne se ale doslova „nimrá“ v detailech, odmítá se spokojit s prvními závěry. Jakmile má pochybnosti, něco mu v celé skládačce nesedí, znovu raději vše opakovaně prověřuje a hledá další zdroje. Vedle pátrání v knize probíhá ještě jedna dějová linka Arne v ní prožívá svůj jinak každodenní život, práci a hlavně vztah se svými dcerami a manželkou po rozvodu. Zde musím vyzdvihnout skvělé vykreslení situací, povah, rozdílné reakce dcer vůči otci, který po rozvodu bydlí na jiné adrese. Děti rozchod rodičů obvykle vnímají jinak a mnoho okolností, které vedly k rozpadu manželství, jim není známo nebo získávají zprostředkovaně podle úhlu pohledu toho kterého rodiče. Přičemž lze předpokládat, že pokud bydlí s matkou, otec se snadněji dostane na černou listinu. Proto i vztahy pubertální dcery s otcem jsou zpočátku velmi pošramocené a je zde potřeba hodně času a trpělivosti k jejich narovnání, aby oba spolu mohli znovu smířlivě vycházet. *** Kniha ale rozhodně stojí za přečtení. Z počátku to chce trochu trpělivosti, ale pak se to vyplatí a zůstane vám velmi silný čtenářský zážitek. MB]]></description> </item> <item> <title>Poznejte blíže s knihou nakladatelství Dokořán: Svatý Jan pod Skalou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/10/31/poznejte-blize-s-knihou-nakladatelstvi-dokoran-svaty-jan-pod-skalou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 31 Oct 2024 08:12:45 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Dokořán]]></category> <category><![CDATA[klášter]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47341</guid> <description><![CDATA[Kniha je určena těm, kdo se chtějí o místě dozvědět více, opakovaně se sem vracet, přemýšlet o něm a poznat je opravdu do hloubky. (s. 7) A opravdu dílo těchto rozměrů by nemělo chybět v knihovně žádného milovníka a ctitele této kouzelné lokality. Pečlivě zpracovaná v módu populárně naučné publikace, která čtenáře nezatěžuje poznámkovým aparátem v rámci textu, ale zvědavcům poskytne seznam literatury a archivních pramenů na konci, stejně jako další přílohy a doplňující texty. Kniha je bohatá i na fotodokumentaci. Je potřeba zmínit, že Svatý Jan pod Skalou vyšel jako třetí v edici, zaměřené na výjimečné malé lokality. První byl Tetín svaté Ludmily (2017) a druhá Srdce českého krasu (2021). . Tematicky je kniha dělena takto: . I. Svatý Jan pod Skalou od pravěku po zrušení kláštera Začínáme legendou o svatém Ivanu Českém, nejstarším poustevníku, světci na základě tradice, nikoliv kanonizace. Text legendy, vyprávějící o muži, který chtěl žít nenápadně a zbožně, nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Ostatky, které jsou pokládány za jeho, byly opakovaně zkoumány a ani zde nelze nic vyloučit. Pokračujeme archeologií, která dokládá osídlení už v pravěku, abychom se pomalu dostali k založení benediktýnského kláštera, o němž máme první zmínky k roku 1020. Nejvýznamnějším rokem je pak 1517, kdy se z proboštství stává opatství (za opata Jan V.). Dějiny přinášely období rozkvětu i těžkostí. Zajímavostí je, že na začátku třicetileté války byl zničen klášterní archiv. Černým dnem pro devatenáct mnichů se tak stal 5. listopad 1785, kdy byl klášter zrušen. V knize se dočtete, jaký byl osud oněch svatých mužů, stejně tak, jak bylo následně naloženo se stavebními a uměleckými památkami, jejich restaurování, opravy a úpravy. Oddíl uzavírá Václav Cílek úvahou o poustevníkovi a jeho obrazu v širším dějinném a literárním kontextu. . II. Svatý Jan pod Skalou od zrušení kláštera po současnost Co se zrušeným klášterem? Ubytovna pro armádu? Invalidovna? Nakonec to byla koželužna. Co se dalo prodat, bylo prodáno. Pak přišla manufaktura na výrobu bavlněných tkanin, papírna… Na začátku 20. století tu dokonce vznikly i svatojanské lázně, a to zásluhou výrobce čokolády a cukrovinek z Královských Vinohrad Františka Mašnera. Kdy se svatý Jan objevuje v umění? Také tato otázka nezůstává bez povšimnutí a nabízí nám jak výtvarná, tak literární díla. Text plynule přechází k stavebnímu a správnímu vývoji obcí, které přináležely ke klášteru (Hostim, Sedlec, Jánská, Záhrabská). S tím souvisí i navazující téma života v obcích: sportovní a slavnostní události, dobrovolní hasiči, kteří dodnes patří na venkově k nejaktivnějším organizátorům komunitního života; a ke slovu přijdou i oblíbené hostince. Najdeme tu i kapitolu z moderních dějin, tedy let válečných, poválečných a polistopadových. Víte, že se Svatý Jan objevuje i ve filmu? A to dokonce od 30. let! Za všechny jmenujme snímky C. a k. polní maršálek (1930), Ostře sledované vlaky (1966), Jezerní královna (1998), hollywoodský film Bílé ptáče (2023). A když už jsme u té kultury, zavedou nás autoři i do místního muzea. Oddíl uzavírá kapitola o turistice a sportovních aktivitách, která nás připravuje na poslední část, věnující se přírodním krásám. III. Přírodní podmínky a jejich využití člověkem Krajina, v níž se Svatý Jan nachází, je neskutečně krásná. Pokud chceme ale proniknout pod povrch, musíme také trochu proniknout do geologie a geomorfologie. Velmi zajímavým a klíčovým obdobím byl silur. Celková mocnost silurských hornin zde přesahuje 500 metrů, což je jedna z největších v pražské pánvi. S tím souvisí i trilobiti a jiní zkamenělí živočichové, no ano, jsou tu. A jací! Půvab prostoru podporuje i kras, jeskyně a voda. I těm je zde věnovaný značný prostor. Stejně jako využití nerostného bohatství napříč historií. A aby kniha končila opravdu optimisticky, předvede nám plejádu přírodních krás: doubravy, bučiny, suťové a roklinové lesy, nivy, louky, ptáky, hady, netopýry, motýly i měkkýše. Knihu doporučuji všem, které tato lokalita hlouběji zajímá, dostanou hodnotné, podrobně zpracované, komplexní informace. Svatého Jana pod Skalou jsem navštívila dosud jen jednou a musím říct, že je to vpravdě kouzelné místo a pozornost a péči si rozhodně zaslouží. SVATÝ JAN POD SKALOU, Dějiny, genius loci a přírodní poměry, Karel Žák, Jiří Ševčík, Václav Cílek, Martin Majer a kolektiv, Dokořán 2024 Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Autobiografie jednoho pařížského domu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/10/01/autobiografie-jednoho-parizskeho-domu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 01 Oct 2024 09:05:01 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[antisemitismus]]></category> <category><![CDATA[autobiografie]]></category> <category><![CDATA[deportace]]></category> <category><![CDATA[ulice v Paříži]]></category> <category><![CDATA[židovské rodiny]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47318</guid> <description><![CDATA[Nechte se pohltit pohnutou minulostí jednoho “náhodného” pařížského domu. Spolu s dokumentaristkou Ruth Zylbermanovou odhalíte příběhy plné ztrát a odloučení, ale i nečekaných shledání a návratů. Ruth Zylbermanová, Autobiografie jednoho pařížského domu; Příběhy, osudy a deportace 1942-1944. nakladatelství Maraton V pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa. Knize předcházel dokument Dokumentární film vypráví příběh budovy v rue Saint-Maur během německé okupace Paříže prostřednictvím vzpomínek těch, kteří tam žili a přežili válku. Obsáhlá kniha mnoha příběhů pod jednou střechou Kniha Ruth Zylbermanové přináší něco docela nového a neotřelého. Středobodem celého projektu se stává „náhodný“ dům, přičemž nejde primárně o stavbu, jako o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene. Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila – jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. (…) Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v mém nahodilém potulování. Jako start projektu by se dalo uvést, že to byl den, kdy autorka zcela náhodou objevila mapu, jež nedlouho předtím vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zabývala se dětmi, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Podobnou mapu Paříže nikdy předtím neviděla. Byla poseta různě velkými červenými kolečky znázorňujícími, ve kterých domech a v jakém počtu byly děti zatčeny. Pár jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže, ale na severu, ve východní části mapy Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější. Bylo jich tam tolik, že se pod nimi až ztrácely linie ulic. A tak se Ruth rozhodla, že se zaměří na detailní studium právě jedné z těchto budov v jinak méně známé oblasti: Dům číslo popisné 209 v pařížské ulici Saint-Maur. Možná by si čtenář mohl položit otázku, s jakými příběhy bychom se seznámili, kdyby autorka zvolila jinou z budov. Na první pohled od svých ostatních v těsném sousedství by nejspíš tato č. 209 nemusela být nijak zvlášť odlišná. Ale Ruth, procházejíce ulicemi severovýchodní Paříže, si vybrala pro svůj dokument právě tuto Snad je na místě uvést, že vedle oné zmiňované „náhody“ k tomu také vedlo i několik faktických skutečností. Jedna z nich byla, když objevila sčítání lidu z roku 1936. Uvědomila si, že třetina ze tří set obyvatel domu byli Židé. Z padesáti dvou deportovaných bylo devět dětí. Devět osudů, jimž válka a jejich původ zmařily možnost prožít běžné dětství. A Ruth Zylbermanové tématika židovství a osudy židovských dětí během holocaustu vzhledem k jejím kořenům nemohly být cizí. Následně se spojila s historikem Alexandrem Doulutem a odbornicí na holocaust Claire Zalc, aby společně identifikovali bývalé nájemníky. Některé obyvatele bylo snadné docela najít, ale byly i případy, kdy se lidé také přestěhovali do zahraničí, a proto jejich nalezení bylo výrazně komplikovanější. Ruth Zylbermanová se pustila doslova do detektivní práce Jejím cílem bylo odhalit čtenářům bohatou historii nižší a střední společenské vrstvy francouzského hlavního města od roku 1848 až do současnosti. Osudy obyvatel prošly francouzsko-pruskou válkou v letech 1870-1871, první světovou válkou a druhou světovou válkou a další událostmi až do současnosti, včetně útoku v roce 2015. Jsou to příběhy každodennosti, lásky, vražd, konfliktů… Autorka při své práci hovořila s obyvateli, nahlížela do archivů a vytvořila ojedinělý projekt, který by nebylo možné lépe uvést než právě jako Autobiografie jednoho pařížského domu… Od minulosti až do současnosti Jedním z důležitých bodů současné doby byly bezesporu rozhovory k tématu teroristických útoků z roku 2015. Krátce pak v ukázce níže: 13. listopadu 2015. Vrazi byli v Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (…) „Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: ‚Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.‘ A potom v televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.“ Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha – i když se zaměřuje jen na jeden dům – je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům. O autorce Ruth Zylbermanová (1971), francouzská filmařka a spisovatelka, natočila řadu dokumentárních snímků a v roce 2015 vydala svůj první román La Direction de l’absent (Směr nepřítomných). V její dokumentaristické tvorbě se zřetelně projevuje vztah ke středoevropským dějinám: dokumentární snímek Dissidents, les artisans de la liberté (2009) věnovala mj. Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, Le procès – Prague 1952 z roku 2021 pak trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. Pro televizní kanál Arte natočila v roce 2018 dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha románu z roku 2020, vydaného prestižním nakladatelstvím Seuil. Snímek i kniha si získaly značnou přízeň odborné i čtenářské obce. (zdroj emaraton.cz)]]></description> <enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/10/VID_20240930_111052215.mp4" length="45165564" type="video/mp4" /> </item> <item> <title>Gastronomie českého středověku: Dobrou chuť!</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/06/23/gastronomie-ceskeho-stredoveku-dobrou-chut/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 23 Jun 2024 13:44:49 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[černá kchyně]]></category> <category><![CDATA[historická gastronomie]]></category> <category><![CDATA[jak jedla šlechta]]></category> <category><![CDATA[jak se jedlo ve středověku]]></category> <category><![CDATA[kahan]]></category> <category><![CDATA[pečený bažant]]></category> <category><![CDATA[středověk]]></category> <category><![CDATA[středověká gastronomie]]></category> <category><![CDATA[středověká kuchyně]]></category> <category><![CDATA[vícha]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47304</guid> <description><![CDATA[„Jíst jednou za den jest životem andělským, jíst dvakrát jest životem lidským, více jak třikrát nebo čtyřikrát za den se rovná životu zvířete a ne lidské bytosti.“ (Tomáš Štítný ze Štítného) Monika Černá Feyfrilíková, Gastronomie českého středověku, Grada Než se pustíme do čtení příspěvku k nové knize Gastronomie českého středověku, měla bych tu kvíz. Co myslíte, že znamenají tyto pojmy? Vysvětlení bude na konci příspěvku. Nespěchejte… Putra či putr Kroupník dětinský Pivnice Hlavatice Dršlák Žlutá řepa Syrník Nadievanie Oplatečnice Vévodský prášek Tranchér Příručník Huntíř Firšlak Ponořme se v myšlenkách do dob dávno minulých, kdy nestály všude okolo supermarkety, nebyl takový dostatek a pestrost jídla, jež nás vede k tomu, že při každé příležitosti něco uzobáváme. Jedlo se jednou či dvakrát denně, a pokud jsme nepřináleželi k vyšší šlechtě, pak naše běžné denní jídlo bylo primárně k zasycení než k nějakému kulinářskému požitku. Maso jsme měli zřídka, naše strava se zakládala převážně na luštěninách a obilovinách. Ale svědectví mnoho nezbylo, neboť recepty nižší třídy se spíše nezaznamenávaly. Jednak se předpokládalo, že tak prostá jídla zná přece každý. A pak škoda tak drahocenného papíru… Zato v opačném případě, ve stavu šlechtickém, se před našimi zraky rozprostírala rozličná krmě, někdy už odlišná a zapomenutá oproti dnešku a jindy sloužící převážně pro svůj odiv, neboť jaký asi má smysl opékat celého bažanta i s peřím, zobákem a takto ho „jako by živého“ usadit na tác? Mimochodem oněch „šíleností“ bylo více. Například koláče či dorty, „do jejichž vydlabaného korpusu se vkládali živí ptáci, kteří po odstranění vršku a opatrném nakrájení přímo z pokrmu vzlétli.“ (63) Knížka nabízí jedinečné informace, dávno zapomenutá slova, zvyky a rekonstrukci receptů i s fotografickou dokumentací. Sami si je můžete vyzkoušet. Dozvíte se o způsobu stolování, jaké se užívalo nádobí, jak vypadaly kuchyně a jaké přicházely módní trendy. Stolování mělo svá pravidla Postupem doby se měnilo vlivem cizích kultur. Od pradávného umístění jídla uprostřed stolu, z něhož si každý uždiboval, po vlastní talíře, od stolů nekrytých až po ubrusy, od konzumace pomocí rukou po příbory, respektive lžící, jíž si hosté nosili s sebou, až po „snobské“ vidličky, jimž trvalo dlouho, než se „uchytily“ v nové domovině. Když se přivdala neteř byzantského císaře Basila II. Maria Agrypoulina v roce 1004 do rodiny benátského dóžete Pietra II. Orseola, přinesla si i několik zlatých vidliček s sebou do nového domova v Itálii. Nástroj se nesetkal s kladným ohlasem, které to, že princezna k jídlu nepoužívá svých prstů, považovalo za arogantní a marnivé, a tak byla za jedení pomocí vidličky kritizována ještě půl století po smrti svatým Petrem Damiánem. Ten přisoudil fakt, že zemřela na morovou nákazu boží prozřetelnosti za to, že užívala tento hanebný nástroj. (46-47) Příprava pokrmů byla výrazně náročnější Mezi nejstarší dochované evropské kuchařské knihy patří dánská kuchařka ze 13. století. Nejstarší česky dochovaná je datovaná do druhé poloviny 15. století. Autorka do své knihy čerpala z českých a zahraničních písemných, ikonografických a archeologických pramenů. Recepty vycházejí především z kuchařek, podle nichž se vařilo pro tehdejší elitu. Sic název knihy zmiňuje českou středověkou gastronomii, v textech se občas přesáhne ona pomezní hranice s upozorněními či odkazy obvykle i do 16. či 17. století. Umělci kuchyně Být mistrem kuchyně na šlechtických dvorech bylo považováno za mužskou doménu a později s nástupem humanismu se takový člověk stával doslova umělcem! „Dobří kuchaři byli ceněni, jak dokazuje fakt, že císař Zikmund Lucemburský nechal svého kuchaře Františka v roce 1414 obdařit erbem, ve kterém byla štika.“ Ono pohostit takovou společnost nebylo právě jednoduché. Na přípravě a obsluze se podílela celá řada lidí různých funkcí. Je až fascinující, k jakým odbornostem byli někteří určeni. Kuchyně i těch nejchudších jakož i zámožných se časem měnily „V prostém vesnickém domě se všechny kuchyňské úkony odbývaly na jednoduchém topeništi, které se vyvinulo z ohniště původně umístěného uprostřed obytné místnosti. Postupem času se přesunulo na vyvýšené místo, obvykle v rohu obytné místnosti při vchodu ze síně. Bylo zároveň jediným zdrojem tepla v prostoře, kterou obývala celá rodina. (…) Dým se tak stával všudypřítomným a nemilým společníkem vesničanů. (…)“ Nicméně kuchyň jako samostatná místnost až do 15. a 16. století neexistovala. Objevuje se až s s rozšířením kachlových kamen, kdy se otevřené ohniště přesunulo do samostatné místnosti, tzv. černé kuchyně. Černá kuchyně byla místnost bez oken, aby se nezhoršoval tah ohně. K osvětlení muselo postačit ohniště, vícha, což byla hořící tříska zastrčená do držadla na zdi, nebo jednoduchý lojový kahan. Jak tehdy lidé uchovávaly potraviny? Dnešní možnosti balení, vakuování či celoroční dostupnosti potravin nás ani nenutí přemýšlet, jak bychom jinak bez těchto výdobytků mohli udržet trvanlivost a poživatelnost potravin. Těch možností – vedle solení, kvašení, které nás jistě napadnou jako první – bylo tehdy více. Například udržet čerstvou kořenovou zeleninu po dobu několika měsíců bylo možné technologií zahrabání do písku ve stejné poloze, jak rostlina rostla. K zachování kvality potravin sloužily i k tomu určené nádoby. Rekonstrukce historických receptů Při čtení nezůstáváme jen u hutného textu – protože těch vskutku velmi detailních informací je v knize nespočet – ale jsou zde i jednotlivé popisy pokrmů našich praprapředků. Od jídel běžných po slavnostnějších, vařené na svatbách, banketech nebo štědrovečerní večeře. Autorka popisuje, co se jedlo při různých příležitostech a nabízí také recepty i s fotodokumentací k vyzkoušení. „Slavnostní (štědrovečerní) večeře pravděpodobně začínala oplatkou s medem. Tento zvyk je sice poprvé písemně zaznamenán až v období renesance, ale zvyk pojídání medových koláčků či placek je doložen již z období raného středověku. Z pozdějších dob se dochovaly záznamy dokládající, že se na některých místech našeho území namísto oplatky zahajovala štědrovečerní večeře uvařeným hrachem. Pokrmy chudších rodin většinou obsahovaly houby a česnek, jemuž s připisovala ochranná a posilující moc. Podával se proto i zvířatům, aby byla zdravá a dobře prospívala.“ Knížka Gastronomie českého středověku mne velice mile překvapila Nejvíc na ní mohu pochválit mnoho detailů z každodenního života týkající se gastronomie, které se jinak běžně nikde moc nedočteme. Rovněž za skvělou rekonstrukci receptů, které nejsou jen opsaným textem, ale doplněné fotografiemi, čili je vidět, že staré recepty byly oprášeny a znovu vyzkoušeny. Jsou zde fotografie a popisy kuchařských náčiní tehdejší doby, stejně jako dobové texty starých kuchařek. Knížka mne přesvědčila, že bych si ráda vyhledala další tituly této autorky. *** Co znamenala slova na začátku článku? Putra či putr bylo čerstvé máslo, pivnice pak prostora sloužící pro delší uchovávání potravin. Dršlák je vlastně cedník. Syrník byla forma na tvarování sýra. Oplatečnice sloužily jako kleště na výrobu oplatek. Tranchér byl speciálně seříznutý starší chléb, sloužící jako tácek k odkládání soust, o něž hodovník nestál. Huntíř byl přespolní řezník. Kroupník dětinský byl mlynář, který vyráběl krupici na dětskou kaši. Hlavatice, tak se říkalo hlávkovému zelí. Žlutá řepa se někdy označovala obyčejná mrkev. Nadievanie to byly typická jelita, jitrnice a klobásy. Vévodský prášek neboli svařené víno, prostě svařáček. Firšlak je část hovězího masa. MB]]></description> </item> <item> <title>MEGA SOUTĚŽ O HUMORNÉ KNÍŽKY! Vyberte si, kterou chcete</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/06/22/mega-soutez-o-humorne-knizky-vyberte-si-kterou-chcete/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 22 Jun 2024 11:25:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <category><![CDATA[šílená babička]]></category> <category><![CDATA[soutěž]]></category> <category><![CDATA[vyhraj knížky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47276</guid> <description><![CDATA[Mega soutěž o výtisky knížky ŠÍLENÁ BABIČKA, nebo DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY, nebo PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA – volba je jen na vás!]]></description> </item> <item> <title>Grafický román pro děti: Tajný život stromů</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/06/22/graficky-roman-pro-deti-tajny-zivot-stromu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 22 Jun 2024 10:00:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[ekologie]]></category> <category><![CDATA[kořeny stromů]]></category> <category><![CDATA[ochrana přírody]]></category> <category><![CDATA[příroda]]></category> <category><![CDATA[tajný život stromů]]></category> <category><![CDATA[život stromů]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47251</guid> <description><![CDATA[Peter Wohlleben ve spolupráci s francouzskými umělci, scénáristou Fredem Bernardem a ilustrátorem Benjaminem Flao, přicházejí s originálním nápadem, který se na knižním trhu objevuje velmi zřídka. A to, že titul, který byl původně určený pro dospělé čtenáře, je adaptován do komiksu, aby mohl svůj obsah přiblížit rovněž dětským čtenářům. Předlohou se stala populární kniha Tajný život stromů, která byla již přeložena do více jak čtyřiceti jazyků.]]></description> <enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/06/White-Beige-Minimalist-Sale-Promo-Mobile-Video-1-1.mp4" length="32875577" type="video/mp4" /> </item> <item> <title>Kočkovity – zábavná knížka pro milovníky koček</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/06/22/kockovity-zabavna-knizka-pro-milovniky-kocek/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 22 Jun 2024 07:13:09 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[domácí zvíře]]></category> <category><![CDATA[hry s dětmi]]></category> <category><![CDATA[kočky]]></category> <category><![CDATA[kocouři]]></category> <category><![CDATA[milovníci koček]]></category> <category><![CDATA[nápady na dovolenou]]></category> <category><![CDATA[nápady pro děti]]></category> <category><![CDATA[zábavná knížka]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47262</guid> <description><![CDATA[Kočkovity – více o knížce zde v nakladatelství Grada. U nás doma velí kočky. Jsou v jasné souhře se zbytkem rodiny, takže já, milovnice psů, ustupuji jako vzorný poddaný do pozadí… Ale pro své kočkomily jsem ráda na dovolenou přibalila KOČKOVITY. I když je to knížka pro mladší děti než ty mé, obě trvaly, že ji chtějí, protože prý bez ohledu na věk a výšku, kočky jsou láska na celý život. KOČKOVITY jsou zábavná knížka – jak mi bylo doma řečeno: nejen pro děti; i ty, mami, se můžeš přidat, v níž zjistíte, jakou má vaše kočka MŇOSOBNOST, proberou se kočičí pocity podle výrazu tváře, postavení uší a pohybu těla. Děti si podle čísel domalují tvář kočky (to mě vždycky jako malou holku strašně bavilo). Mohou si dle návodů vyrobit hračky pro kočky nebo dokonce kočičí stan či hrad (není nad „nehlídanou“ krabici, že kočičáci!). Jsou zde ještě křížovky, recept, bludiště, dokreslovačka, osmisměrka, kočičí origami, ale také užitečné informace související s adopcí, čistotou či kastrací např. v rámci vysvětlení u toulavých koček, kde často dochází k nekontrolovatelnému množení a spousta koťátek končí v útulcích. Knížka je pěkně ilustrovaná a je jednou z těch, které nemá dítě hotové za odpoledne. Některé aktivity zaberou více času a u jiných si určitě rády popovídají se svými rodiči. Připravte si tužky, pastelky, nůžky, úsměv a další věci podle toho, co zrovna budete mít v plánu. Třeba právě onu krabici na pořádný kočičí hrad! MB]]></description> <enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/06/Navrh-bez-nazvu-2.mp4" length="27801108" type="video/mp4" /> </item> <item> <title>Kdo by se kůrovce bál? První knižní obhajoba „největšího vyvrhele říše hmyzu“</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/06/12/kdo-by-se-kurovce-bal-prvni-knizni-obhajoba-nejvetsiho-vyvrhele-rise-hmyzu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 12 Jun 2024 13:42:31 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[české lesy a kůrovec]]></category> <category><![CDATA[humorný příběh o přírodě]]></category> <category><![CDATA[jak se chránit před kůrovci]]></category> <category><![CDATA[kůrovec]]></category> <category><![CDATA[lýkožrout smrkový]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47237</guid> <description><![CDATA[Vy nemáte rádi kůrovce? A jak je to proboha možné? Jo, aha… Vy jste ještě nečetli knížku Jiřího Hulcra: Kůrovci, příběh největšího vyvrhele říše hmyzu (Kazda). Protože až se s těmi „chlupáči“ blíže seznámíte, uvědomíte si, že jsou vlastně velmi zajímaví, ba skvělí, a že jediný problém, který tu rezonuje, je ne příliš povedený vztah člověka k přírodě. Tak my, obyčejní smrtelníci, co entomologii sledujeme spíš z dálky a povrchně, znaje maximálně Ferdu mravence a pak pár stránek z přírodopisu ze školy, zařazujeme kůrovce bez servítek mezi škůdce, které je potřeba nemilosrdně zlikvidovat. Už jen proto, že o jejich ničemné síle nás informují všechna média. Je možné zastávat i jiný názor? Příroda je tu miliony let, nějak se vyvíjela. A nějak jsme se vyvíjeli i my. Jak to tedy proboha mohla po celou dobu zvládnout a přežít, když tu fakticky nějakou podobnou dobu řádili (a řádí) ještě ti zlí kůrovci? Jak dokázala, že se v okolí vůbec ještě nacházejí nějaké stromy? A co s tím má společného člověk? Proč se mluví o kůrovcích až v posledních letech? Co je špatně? Jádrem problému jsou hlavně dvě věci: změny klimatu a přeměna lesů na husté monokultury. Masivním hubením kůrovců se samotný problém nevyřeší: tak nějak a ne zrovna moc úspěšně likvidujeme už jen následky. Je potřeba začít myslet jinak. Ony naše „komerční plantáže“ smrkových porostů, jež mají sloužit hlavně k těžbě dřeva na výrobu nábytku a papíru, mají k smyslu přirozeného lesa hodně daleko. Já bych to směle a drze nazvala něco jako švédský stůl právě pro takového lýkožrouta smrkového. „Nejsmutnější na těchto případech je, že to jsou ve skutečnosti příběhy o nás lidech a o důsledcích našeho nezodpovědného přístupu k přírodě, zemědělství a lesnictví. Naše vlády, firmy a instituce se skoro vždy věnují problémům až ve chvíli, kdy je už nelze ignorovat. Ale když problém přeroste do krize, ty samé instituce zpravidla prohlásí, že na řešení už je pozdě.“ (92) S humorem a lehkostí Kniha rozhodně není žádným suchopárným dílem, u kterého budete stěží udržovat otevřená víčka, ale naopak je psaná velmi svižně a zábavně. Autor se s ní obrací k dětem, budoucím mladým vědcům, jejichž mysl ještě není zatížena stereotypy a mohou být právě studnou nápadů pro změnu lidského myšlení a chování se k lesu a k přírodě samotné. A nejde jen o děti: Jak já se smála! Z očí mi tekly slzy. Ta knížka je perfektní! Tohle přesně na knižním trhu chybělo. Jakási obhajoba „zlouna“. Ale kdo mu vlastně tu negativní nálepku přiřkl? Není to ten, kdo si z lesů udělal byznys, a teď mu nějaký prťavý kůrovec narušuje jeho plány? Když se pokusíme porozumět, co se v lese doopravdy děje, co je kůrovec zač, proč dělá, to, co dělá, možná pochopíme, že tu nestojí dvě barikády: na jedné straně člověk a na druhé kůrovec. V celém ekosystému, přirozeném procesu principu potravního řetězce jsou jednotlivé složky na sebe závislé. Nedostatek nebo přemíra něčeho je evidentně důsledkem nějakých nepřirozených událostí. A jací jsou kůrovci? Je jich několik tisíc druhů. Mohou vypadat jako myší bobek nebo jsou huňatí, chlupatí jako plyšáci, třpytiví, nespolečenští nebo naopak si udržující svůj „harém“ (někdy stávající maximálně na dvou partnerkách; před třetí sameček zavírá dveře), jsou umělci, vytvářející úžasné chodbičky. Jsou fascinující. A protože kůrovci žijí v tunelech, stěží by si – jak říká autor – mohli dovolit bláznivé tvary jako řada jiných brouků. Jejich tělíčko je spíš jako vrták. Svou partnerku svádějí svým pšoukáním, neboli zaklesnuti v tunelu hlavou dovnitř, zadečkem ven vysílají feromony k přilákání samičky. Když dojde k vzájemným sympatiím, nastává fáze lechtání, neboli zásnubního tance. Kolik toho bychom ještě mohli vědět o kůrovcích! Vedle toho, že je čtení humorné, občas na vás dýchne i s trochou romantiky: Například když se pod mikroskopem zvětší šupinky jednoho z druhů, hned máte pocit, jako byste hleděli na šupiny, „jež vypadají jako rajské květiny“. „Nejkrásnější kůrovci jsou ti šupinatí, protože jejich šupinky mají různé barvy. Při pohledu mikroskopem se zdá, že tento brokát snad navrhl nějaký módní návrhář.“ Je to nadhled a něžný humor, který nikoho nenechá na pochybách, že autor má kůrovce skutečně v oblibě. Ani bych se nedivila, že by po přečtení této knížky se fanklub pro kůrovce rozrostl (Kam se mám zapsat? 🙂 ) Proč byste si měli knížku přečíst? Copak vás nezlákala už samotná obálka? Mě ano! Kniha ještě nevyšla a už jsem ji chtěla. Musela jsem si počkat. Ale dobrá, nejste posedlí vším v přírodě jako já, obřími stromy počínaje a kdejakou lezoucí a bzučící drobotinou konče. Tak proč tedy? Protože kůrovci jsou nádherní. Abyste pochopili jejich krásu, nejspíš nepostačí lupa, ale mikroskop určitě. Pak teprve tajnůstkářsky odhalí tu fascinující pestrost. Dalším důvodem může být, že mají skvělý čich a umí mluvit. Nevěříte? Autor tvrdí, že ano, a proto píše: „Ano, kůrovci mluví. Mnohé druhy produkují až tři různé zvuky: jeden má sloužit ke vzrušení partnera, druhý je výkřik hrůzy („Pomoc, strakapoud!“), další varuje neznámého kůrovce, který se objevil u závrtu, že zde páření probíhá pouze mezi tebou a tvým partnerem a nikým dalším…“ Chcete další důvod? Třeba proto, že je dobré se dozvídat nové věci. Uvědomit si, že kůrovci nemohou být absolutní zhoubou, s níž je téměř beznadějné bojovat. I oni mají kolem sebe celou škálu predátorů, kteří se jimi živí. „Největším parazitem je larva pestrokrovečníka. Podle jména by to mohl být veselý brouk, ale nenech se zmást. Dospělec má sice pestré krovky, jenže na povrchu stromu loví tvoje rodiče kůrovce, kterým odkousává hlavy od tělíček. Jeho larva je růžová, štětinatá, hladová příšera, která během svého vývoje sežere alespoň padesát nevinných mláďátek kůrovce, jako jsi ty.“ Zdravý les tedy nepotřebuje motorovou pilu a pesticidy, které by ho ochránily před zlým kůrovcem. Mnohem lepší – zdá se – bude, pokud se naučíme pěstovat lesy takové, aby samy dokázaly přirozeně odolávat přirozeným nástrahám. Jiří Hulcr, Kůrovci, nakladatelství Kazda. MB]]></description> </item> <item> <title>Budete se bát: Česká démonologie</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/06/04/vsichni-je-zname-od-pradavna-od-malicka-ceska-demonologie-jana-kravcika/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 04 Jun 2024 14:55:42 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[bílá paní]]></category> <category><![CDATA[démon]]></category> <category><![CDATA[démoni]]></category> <category><![CDATA[démonologie]]></category> <category><![CDATA[folklor]]></category> <category><![CDATA[strašidla]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47225</guid> <description><![CDATA[Neznám nikoho, koho by nějaké strašidlo nelákalo, nefascinovalo nebo se ho nebál. Vodníci, čerti, duchové, divoženky, bludičky, permoníci… nabývají v pohádkovém světě často až legrační charakter. Možná se takhle bráníme smíchem strachu, hrozivému, zasutému někde hluboko v podvědomí. Původně totiž všechny výše zmíněné a mnohé další postavy patřily mezi démonické bytosti s ambivalentním vztahem k člověku. Jan Kravčík, Ilustrace Liga Kḷaviṇa, Česká démonologie, Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska, Grada 2024 Jak Kravčík v populárně naučné České démonologii z celé plejády hrůz představuje pouze Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska. Na osmdesáti stranách popisuje můru, divoženku, hastrmana, šotka, hejkala, polednici, fexta, permona, divoký hon, bílou paní, bezhlavého rytíře a čerta. Shrnuje základní folklórní tradice o podobě dané bytosti, místu a času jejího výskytu, přidá pár konkrétních vyprávění včetně rad, jak ze šlamastyky ven. Zcela zásadní se ve vztahu ke strašidlům jeví poctivost, mlčenlivost, soucit, zbožnost a disciplína. Naopak posměváčky, šejdíře, zvědavce a žvanily nečeká nic dobrého. Dílko útlé stejně jako milé (to znamená velmi) je luxusně ilustrované, tištěné na kvalitním papíře a vázané. Krom textové části autor s pečlivostí sobě vlastní doplnil i přehled základní literatury pro zájemce o původní folklorní látky, z nějž je patrné, že se o problematiku dlouhodobě a zevrubně zajímá. Jan Kravčík respektuje lidovou démonologii, vypráví konkrétní příběhy citlivě, ponechává jim hrůznost, kterou sem tam – jako šafránu – okoření lehounkým humorem. V žádném případě se z příběhů nestává šmídovská fraška. Šotek také činorodě sám odjinud přináší, respektive krade nejrůznější suroviny, nejčastěji obilí, brambory, ale i peníze. V některých pověstech zásoby dokonce vyrábí – černé kuře vydáví nebo vyměšuje tři druhy obilí, případně hospodyně skřítka posadí na škopek a zanedlouho ho má plný másla. Dobrou chuť! (str. 26) Tíživost situace zasypaných, utopených, bezhlavých, rozseknutých, roztrhaných, z věží spadlých, utancovaných a dalších nešťastníků autor pomáhá čtenářům (a možná i sobě) překonat nadpisy podkapitol, v nichž se objevují odkazy do filmového světa jako Zavřete oči, odcházíme (o odchodu permonů z Kotouče) nebo K zemi hleď (když se žene divoká honba), či slovní hříčky jako Na hradě je otrava, Když se líčí lýčí anebo jinak vtipně odlehčené titulky Milý tati, mám se špatně… (narážející na zoufalou korespondenci Perchty z Rožmberku), odkazy na biblické podobenství Návrat ztraceného synka či parafráze přísloví Bez tance nejsou koláče aj. porůznu upravené všeobecně známé hlášky. Styl Kravčíkova vyprávění je živý, stylistika skvělá, slovní zásoba bohatá, humor jemný a inteligentní. . Bylo to před Vánoci, mistr měl práce až nad hlavu a zdržel se v dílně dlouho do noci. Úderem dvanácté se před ním zjevil poloprůsvitný rytíř s chotí. Přízraky však nebyly bezhlavé – na krku jim seděly hlavy bledé jako vosk. „Milý mistře, takhle přece vůbec nevypadáme,“ promluvil rytíř, vzal figurky a před zraky zděšeného cukráře jim ulomil hlavičky. „Postojíme ti proto vzorem. Ale pospěš – než mine hodina duchů, musí být naše hlavy zpátky v řece.“ Cukrář by nejraději práskl do bot. Ale jak často vám stojí modelem pár duchů? Kopl proto do sebe hrst rumových pralinek a rychle vytvořil hlavičky co nejvěrnější vzoru. Duchové se zdáli být s výsledkem spokojeni. „Kdyby se ti práce nepovedla, sám bys přišel o hlavu za to, žes chtěl vydělat na našem neštěstí,“ pohrozil rytíř. „Teď nás pozorně poslouchej, a pokud uděláš, co máš, dobře se ti povede…“ (str. 64) Kniha je seriózní úvod do folklorních látek, seznámení se s původní podstatou démonických bytostí, jejich specifiky i obecně rozšířeným pojetí na území Čech, Moravy a Slezska. Čtenář se doví i finty, jak se např. zbavit šotka, můry či smrdutého masa, které přiletělo rozbitým oknem za zvuku slov: Když jsi pomoh hnát, pomoz taky žrát! poté, co některý z místních troubů odpověděl na volání divokého honu či hejkala. Milý čtenáři, není to sranda, maso nejde vyhodit a drží na podlaze jako přilepené. Takže vědět, jak situaci řešit, se rozhodně vyplatí. O autorovi Jan Kravčík (*1978) – Autor skvělé české fantasy Letopisy Vukogvazdské družiny (sv. I-IV), překladatel z chorvatštiny, polštiny a ruštiny, zakladatel nakladatelství Gorgona, jeden z porotců literární soutěže Tovaryši kalamáře, z níž vzešly 5 sbírek povídek. Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Řeka zázraků, dvanáct povídek Vladimíra Kořena</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/29/reka-zazraku-dvanact-povidek-vladimira-korena/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 29 May 2024 08:03:12 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Česká hlava]]></category> <category><![CDATA[ekologie]]></category> <category><![CDATA[povídky]]></category> <category><![CDATA[příroda]]></category> <category><![CDATA[řeka Ohře]]></category> <category><![CDATA[Zázraky přírody]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47209</guid> <description><![CDATA[Řeka zázraků od Vladimíra Kořena je souborem dvanácti povídek „psaných zralou rukou čerstvého padesátníka“, jenž mne hlavně přitáhly svou krásnou volbou a skladbou slov. Líbí se mi, když se dá říci něco jinak, než je běžné. Zapsala jsem si několik těchto zvláštních, poutavých vět, které v sobě skrývají cosi navíc: I když jsou vysloveny, stále nějak zůstávají v mysli, vracejí se zpátky a probouzejí příběh. Třeba jako: „Mám možná zvláštní dar život neplašit.“ – píšu si do svých zápisků z odstavce na straně 77: „Nohy jsem měl ve vodě, řeka voněla a lechtala na chodidlech. Před obličejem se mi zastavila vážka. Dívali jsme se do očí. Kmitala křídly na místě. Pak znenadání změnila směr a přistála na velkém kameni přede mnou. Odpočívala. Občas se naklonila. Mám možná zvláštní dar život neplašit. Stalo se mi několikrát, že jsem natáhl prst a přistál mi na něm motýl. Babočka pomalu rozložila křídla, vydržela minutu a odletěla. A pak se zase vrátila.“ Dětství, dospělost, lyrika, ale i humor. Co všechno v knize najdete? Ještěže jsem byla na besedě na Světě knih, abych se od Vladimíra Kořena dozvěděla, že podle svých slov je prý takový baron Prášil. Zdědil tuto vlastnost po dědovi. Pak tedy to, co nalezneme v knize, by mělo být v nějaké míře smyšlené. Základ je pravdivý, ale hodně si toho autor podle všeho přibarvil, když popouštěl uzdu své fantazii. No, nevím, nevím. Upřímnost a věrohodnost textu ve mně vyvolávají pochybnosti: Jestli to nakonec nebude (téměř) celé pravda a ono „baronprášilství“ je jen určitým způsobem sebeobrany, nebo cestou, jak čtenáře zmást. Potutelně se tu směju. Tak jakpak to je doopravdy, vážený autore? Pravdou nicméně je, že povídky se čtou velmi pěkně. Jsou malebné (Dlouho jsem již nepoužila toto slovo!) – hladí, rozesmívají, lyricky unášejí myšlenky do barevného nebo naopak jen žlutě okrového filmu. Některé pasáže jsem si v mysli přehrávala jako film z časů, které se vlastně odehrály už tak dávno… (což je děsivé, protože do nich spadá i mé dětství). „Punčocháče měly stejnou barvu jako figurky. Nažloutlý okr byl vůbec barvou mých dětských časů u prarodičů. Od cigaret nažloutlé umělé zuby i záclony, okrová byla třicetihaléřová známka Hradčan, žlutohnědá byla dědova postel, moje punčocháče a šachy.“ Proč Řeka zázraků? Maroš Kramár, jenž je také autorem předmluvy, se na Světě knih obrátil směrem k Vladimírovi Kořenovi a řekl: „…že jsi dal název Řeka zázraků, to je opravdu dobře, protože ono se to čte jako řeka, to plyne, jsou tam ty záhyby, jsou tam ty bystřinky, ty ostrůvky, zastavíte se, zpomalíte, pak začnete zase rychle, ten název jsme vybírali společně...“ Jak ta slova sledujete se zaujetím, jakou mají hloubku (!), proud řeky…, až tu lyrickou atmosféru Vladimír Kořen obratně rozetne s tím, že název vlastně vymyslela jeho manželka. Samozřejmě se strhla lavina smíchu. Do užšího výběru podle slov Vladimíra Kořena se dostaly dva návrhy; nakonec zvítězil tento, jenž je rovněž v názvu v jedné z povídek. Řeka je přítomná všude, doprovází čtenáře po celou knihu Jsem spoutaný, jako je spoutaná řeka. Připadám si jako ten muž se skloněnou hlavou, kterému vzali jeho milou. A bráním se myšlenkám, které nejspíš létaly hlavou muži se smutnýma očima, jehož bratři a tatínek v Terezíně viděli vodu stejné řeky jako já. A třeba jí i někdy pohladili. Muži, který chtěl snad stokrát spáchat sebevraždu, ale místo toho napsal: „… ještě jedenkrát políbit řeku na rty a chytat stříbrné ryby.“ Ten obraz rozříznutých ryb nosím v sobě jako ránu, co nejde sešít časem. Jen chovám ještě naději. (94) Každá povídka je něčím odlišná Prvním příběhem vás autor přiláká do období svého dětství, kde by se dalo říci, že nejdůležitější postavou je jeho děda. Malý chlapec utíká před ranami svých spolužáků. Chodí s dědou a později sám na ryby. Dočkáte se i něžné erotiky probouzející se v touhách dospívajícího chlapce nebo později příběhů dospělého muže, jemuž na svět přicházejí jeho vlastní děti… Neboť koloběh života, stejně jako proud řeky, plyne dál. Nejednou je děj sám zničehonic utnut nějakým vstupem z přítomnosti – třeba hlasem manželky, čtoucí řádky muži téměř přes rameno – nebo střihem do dalšího myšlenkového pochodu. Takto si skládáte střípky toho nejzajímavějšího, co zrovna vytanulo autorovi na mysl a chtěl vám sdělit. Budete dojatí a budete se i smát. Hlasitý smích přijde třeba i s tímto odstavcem: Usmál jsem se na spolužačku Radku a vsunul si kroužek od klíčů mezi zuby. Přišlo mi to strašně vtipné. Smál jsem se a klíče mi visely z pusy. Jenže kroužek, který klíče spojuje, se mi v mezírce zasekl. „S tímhle si běž za rodiči,“ vyexpedovala mě učitelka a já prošel svou sedmiminutovou cestu domů s otevřenou pusou, ze které mi cinkal svazek klíčů. „Chlapče, co se ti to přihodilo?“ ptali se lidé na přechodu a spolužák za mě odpověděl: „To von aby neztratil klíče. Se mu přetrhla šňůrka u krku.“ A já se řehtal smíchy. Čím víc jsem se smál, tím víc jsem zvonil. A to mě bavilo. Problém nastal u domovních dveří našeho činžáku. Několikrát nám vykradli sklepy i pár bytů, takže jsme zamykali. Zasunout klíč do zámku se povedlo, jen to vypadalo, že chci líbat klíčovou dírku. Horší to bylo s otočením klíče v zámku, měl jsem už vyvrácenou hlavu a dál to, nešlo. „Vole, musíš udělat hvězdu,“ řekl Honza. (63-64) Zde máte možnost nahlédnout přímo do knížky a přečíst si několik stránek 🙂 ZALISTUJTE KNÍŽKOU O autorovi: Vladimír Kořen je český moderátor, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan, učitel a nyní také spisovatel. Narodil se roku 1973 v Teplicích, studoval teplické gymnázium a následně žurnalistiku na Karlově univerzitě. Dlouhodobě působil jako redaktor České Televize. Znát ho můžete zejména ze zábavného pořadu Zázraky přírody, který uváděl společně s Marošem Kramárem. Kromě toho byl také autorem a moderátorem televizního pořadu Planeta věda a podílel se také na pořadu Živé srdce Evropy. Za svou popularizaci vědy a životního prostředí mu byla udělena cena Česká hlava, která je českou obdobou Nobelovy ceny. V letech 2010 až 2020 působil jako starosta města Říčan. Z funkce odstoupil poté, co odmítl podepsat nevýhodné smlouvy na prodej městských bytů. Od roku 2021 působí jako učitel druhého stupně na ZŠ u Říčanského lesa. Učí zde zeměpis, přírodovědu, fyziku, výpočetní techniku, dějepis a občanskou výchovu. Žije v Říčanech společně se svou manželkou Martinou a čtyřmi dětmi. (zdroj. Nakladatelství Kazda) Vladimír Kořen, Řeka zázraků, Kazda 2024 MB]]></description> </item> <item> <title>Příliš toxické vztahy v napínavém románu Šárky Andrlové</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/29/prilis-toxicke-vztahy-v-napinavem-romanu-sarky-andrlove/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 29 May 2024 05:55:42 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[tajemství]]></category> <category><![CDATA[toxické vztahy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47211</guid> <description><![CDATA[V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. (Moba). Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla (Pointa), která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran – psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům… Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB]]></description> </item> <item> <title>Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/27/nove-syrove-pribehy-tomase-etzlera-novinarem-v-cine-2/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 May 2024 08:23:56 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47185</guid> <description><![CDATA[Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. „Šílencův“ autobiografický deník V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. „Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.“ Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská  politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé ženy volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v  sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být „nesprávnou ideologickou osobou“, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“… A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad) MB]]></description> </item> <item> <title>Ahoj krásko – kniha, která si mě našla</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/27/ahoj-krasko-kniha-ktera-si-ke-mne-nasla-cestu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 May 2024 07:58:22 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47191</guid> <description><![CDATA[Ann Napolitano, Ahoj Krásko, Grada, Metafora 2024 Čtyři nerozlučné sestry a jeden muž. Smrt a zrození, které mnohou rozdělit stejně jako spojit. Chicago od 80. let 20. století do roku 2008. *** William se narodil zlomeným rodičům, lidem, kteří mu kvůli smrti starší dcerky nedokázali věnovat pozornost, natož pak lásku. Will je hodný kluk, miluje basketbal, je nejistý, citově vyprahlý. Když odejde do Chicaga na univerzitu, seznámí se s Julií. Julia má tři sestry a má ve všem jasno. Ona vše určuje, lajnuje, plánuje. Je sebestředná a víc než Willa miluje představu o Willovi. Jenže ne nadarmo se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne… Původně jsem tuhle knihu vůbec neměla v plánu… … Jenže se stalo…: Rozbaluji obálku a těším se, jak vykoukne Utajené přátelství, kniha, kterou budu číst se synem. Rozbaluji, rozbaluji a ups! Ahoj krásko. Přišlo mi to jako vtip. Ta kniha se mi vnutila, vetřela se ke mně domů! Dobře. Podle názvu jasná romantika-erotika. Psychicky se na to chystám, protože tyhle knížky obvykle nečtu. Jak jsem se mýlila! Kolem Willa a Julie krouží tři Juliiny sestry, každá má své specifické vlastnosti a postavení v příběhu. Není mezi nimi řevnivost, naopak jsou pro sebe ohromně důležité. V další vrstvě do příběhu zasahuje Juliina matka Rose, její vnučky, Willův fyzioterapeut Arash a kamarád Kent. Arash je tím literárním charakterem, na nějž se těšíte, když objeví na scéně. *** „Vy mě litujete,“ řekl William konečně a ta slova chutnala hořce. Arash energicky zavrtěl hlavou. „Máš depresi, ale nejsi cvok. Mít v tomhle světě depresi, to není projev bláznovství. Je to příčetnější než být šťastný. Nikdy jsem nevěřil lidem, co za každou cenu hýří optimismem a tlemí se, ať se děje cokoliv. Ti mají podle mě o kolečko víc. A taky ti nenabízím práci, ale ubytování.“ (str. 184) *** Ann Napolitano předkládá do detailu vykreslený psychologicky příběh Pojmenovává skutečnosti, ale nesoudí, nehodností. Citlivě chápe a k situacím vždycky nechá některou z postav zaujmout moudré stanovisko. Nemusíme s aktéry souhlasit, nemusí nám být ani sympatičtí, přesto to, jak děti opakují chyby rodičů, jak stejně nebo odlišně se staví k řešení, je pozoruhodné. Autorka přimíchala do příběhu i špetku idealismu, nebo možná je ho hrst, když líčí vztahy k dětem a jejich nekonečnou roztomilost, bezproblémovost, snadnost péče, dětskou empatii a podřízení se přání matek. Možná je to dobře, protože to, co se skrývá za příběhem, je dostatečně těžké a každý příběh potřebuje mít světlé momenty, jinak se stává nesnesitelným. Moudrost, láska a velkorysost se táhnou rodinnou ságou jako řeka, která je někdy na povrchu a občas mizí v zemi. Ann Napolitano stvořila sladkobolný příběh o síle ženství v jeho konstruktivním i destruktivním aspektu a o přelomových momentech, které mění toky dějů. Přese všechno, co se stane, je to v jádru pozitivní, má to smysl, vývoj a hrdiny posouvá k vlastní celistvosti. O autorce Ann Napolitano (*1971) je americká spisovatelka, autorka čtyř románů, z nichž do češtiny byly přeloženy dva: Drahý Edwarde a Ahoj krásko. Studovala na Newyorské univerzitě, kde získala titul magistra umění. Žije v Brooklynu s manželem a dvěma syny. Román Ahoj krásko je inspirovaný sesterskými vztahy v rodině kamarádky z dětství. Název pak odkazuje na oslovení z pohlednic od strýčka žijícího v Chicagu, které autorku vždy fascinovalo pouličním výtvarným uměním. Jindřiška Kracíková]]></description> </item> <item> <title>Mika Waltari: Jeho království, čte Ondřej Brousek</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/21/mika-waltari-jeho-kralovstvi-cte-ondrej-brousek/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 21 May 2024 06:21:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[historie Říma]]></category> <category><![CDATA[pravá víra]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47174</guid> <description><![CDATA[Audiokniha 17:30 hod., načetl Ondřej Brousek, OneBook 2024 Audioknihy jsou skvělý fenomén, vrací nás do dětství, kdy nám rodiče pouštěly desky s Erbenovými pohádkami. Pravda je, že najít si čas na soustředěný poslech, je oříšek. Alespoň pro mě. Ráda bych se přesto podělila o audio zážitek z knihy Jeho království od Miki Waltariho. Jeho království Toto dílo zaujme každého, kdo miluje pečlivě vystavěné příběhy založené na hluboké znalosti tématu. Román ve formě dopisů popisuje příběh Římana Marca Manilia Mezentiana, který odešel kvůli nevhodné lásce k Tulii do Alexandrie, kde se rozhodl v tamní slavné knihovně studovat fenomén proroctví, aby pak odjel do Jeruzaléma. Do něj vstupuje ve chvíli, kdy na kříži umírá Ježíš Nazaretský. Marcus hledá Jeho království, pravou víru, mystérium. Zmítá se v pochybnostech. Stejně tak popisuje zmatky učedníků a následovníků. Nejsou to žádné skvělé charaktery, naopak je v nich i ohromná malost, sobectví a ješitnost, přecházející až v elitářství, strach a podezíravost. Marcus zmrtvýchvstalého Ježíše i několikrát potká a rostoucí víra v něj ho zbavuje úzkostí a neklidu. Vůči židovství dílo obsahuje řadu stereotypů, předsudků. Asi nejvíce se projevuje ve tvrzeních, popisujících postavení ženy v judaismu. Není pravda, že podle judaismu žena nemá duši ani že by si ženy nezasluhovaly úctu. Jde spíš tedy o jakousi představu o judaismu, nikoliv, že to tak je či bylo. Nicméně takováto tvrzení v díle tvoří kontrast k právě rodícímu se křesťanství, které se o ženy naopak velmi opírá a ženy i tvoří podstatnou sílu při jeho šíření. Ženy jsou podány jako bytosti velmi emoční, informované, marnivé, klevetivé, vypočítavé…, na jednu stranu se koří, na druhou jsou až arogantní a panovačné, jsou popsány jako prázdné nádoby, které mohou být naplněny novým učením. Nejsou to příjemné postavy, vydírají, vynucují, manipulují. Bohužel se od sebe ani příliš neliší. I žena, která se jeví jako moudrá, má chvíle, kdy jedná nesnesitelně. Marcus je jedna z nejmilejších postav. I on se zmítá v pochybnostech, vykazuje slabost, nevyrovnanost. Je to však muž vzdělaný, vlídný a milosrdný. Nepříjemní jsou Ježíšovi apoštolové, prostí muži, plní hněvu, předsudků, xenofobie, toužící po výlučnosti a výjimečnosti. Neustále opakují, že Ježíšovu učení dobře nerozumí, ale jednou jim vše bude objasněno a na tuto dobu čekáme až do závěrečných pasáží románu, když za dunění větru na ně v podobě ohnivých jazyků sestoupí Duch Svatý. Marcus se až neuvěřitelně ponižuje, a ačkoliv je mnohem zdatnější i jako apologeta, je vyzván, ať o vlastních zážitcích nemluví. S pokorou to přijímá. Je to obtížná cesta pro všechny, protože dlouho všem postavám uniká, že Jeho království je čistá duchovní láska a víra v Krista. Co se mi velmi líbilo, byl popis Alexandrie a tamního života, v Judeji pak vylíčení vztahu Římanů k Židům. Pilát Pontský patří k příjemným postavám. Styl římské vlády v Judeji byl velmi tolerantní, shovívavý, velkorysý, sledující vlastní cíle, což byl především klid v zemi. Stejně tak je perfektní popis kosmopolitní společnosti v Jeruzalémě. Právě cizinci tvoří nejsympatičtější charaktery. Celkově lze Jeho království považovat za román výborně popisující starověký svět a za křesťanskou propagandu, nicméně neskutečně zajímavě, fundovaně, hluboce filosoficky podanou. Načtení Ondřejem Brouskem je vynikající, takže všem, kteří mají rádi audioknihy a křesťanství vřele doporučuji. Jindřiška Kracíková *** Mika Waltari (1908–1979) Finský spisovatel, dramatik, scenárista a překladatel rodem z Helsinek studoval nejprve teologii, ale později se zaměřil na filozofii a dějiny umění. Do literatury vstoupil roku 1925 jako novinář, básník a člen umělecké skupiny Tulenkantajat (Nosiči pochodní), jež se stavěla proti finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské směry. Zatímco v meziválečných dílech reflektoval většinou složité mezinárodní postavení své vlasti (Velká iluze, Z otce na syna, Město smutku a radosti, Cizinec přichází), po válce se věnoval především historické próze. Světovou proslulost si vydobyl nejen knihou Egypťan Sinuhet (1946, č. poprvé 1965), ale i romány Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království (1959, č. poprvé 1974), Nepřátelé lidstva, Temný anděl, Krvavá lázeň či Šťastná hvězda. S nemalým ohlasem se setkaly i jeho kratší žánrové prózy – převážně detektivky a horory – a v neposlední řadě kolekce svébytných moderních pohádek. Díla nejznámějšího finského autora byla přeložena do čtyř desítek jazyků. Ondřej Brousek (* 1981) Reprezentant třetí generace herecké dynastie Brousků se do srdcí divaček zapsal postavou Eliena z Hřebejkových Pelíšků (1999). Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté zamířil do Divadla na Fidlovačce, kde se prosadil jako herec, skladatel i režisér. Účinkoval ve snímcích Milenci a vrazi, Bolero i v řadě seriálů. Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech, v němž svůj mnohostrunný talent předvedl mj.  v roli W. A. Mozarta v Shafferově předloze ke světoznámému Formanovu snímku. Pamětihodný výkon předvedl též v rozhlasové minisérii Tři životy Dmitrije Šostakoviče (2019), kde ztvárnil totalitním režimem pronásledovaného sovětského skladatele. Múzické výboje klávesisty skupiny Monkey Business však vedle filmové, televizní, divadelní a muzikálové hudby (např. k jevištnímu ztvárnění retrogrotesky Adéla ještě nevečeřela) zahrnují rovněž dvě symfonie.]]></description> </item> <item> <title>Medové perly – Proč je náš život sladší, než si myslíme</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/15/medove-perly-proc-je-nas-zivot-sladsi-nez-si-myslime/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 15 May 2024 08:26:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47164</guid> <description><![CDATA[Melanie Pignitterová, Medové perly: Proč je náš život sladší, než si myslíme. Kazda Každé dítě přichází na svět jako umělec života – má bujnou fantazii, pohlíží na svět způsobem, který dospělým připadá podivní a zvláštní, hýří nepřeberným množstvím nápadů. Obyčejný obývací pokoj například dokáže proměnit ve fascinující loď plující za dobrodružstvím. Děti mají velké sny, kterým se my dospělí často shovívavě usmíváme, a nebojí se, že udělají chybu nebo nesplní nějaké požadavky.Když tento malý umělec zestárne, situace se rychle změní. Jakmile totiž dítě začne chodit do školy, takové hlouposti mu tam vyženou rychle z hlavy a brzy se tu také seznámí s očekáváními, požadavky a „chybovým systémem“. Učíme se, že chyby jsou něco špatného, něco, za co je třeba se stydět. Tyto dva odstavce jsou nám obecně zřejmé, aniž by je autorka napsala. Ale jsou podstatné – je dobré si je znovu přečíst. Jsme totiž na začátku… Všechno je tak „snadné“, když člověk přijde na svět. Celý svět se mu nabízí a vždy je máma na blízku, aby nás ochránila. Největší pohroma v tom čase je, když zmizí z dohledu. Jinak je svět naprosto úžasné místo. A postupem let se naše sebevědomí zmenšuje. Jsme upozorňováni na chyby, srovnáváme se s ostatními, třeba neumíme druhým říct „ne“, a tak děláme mnohem víc, dřeme, snažíme se zavděčit… Ale nikdy nebudeme dokonalí… V očích druhých, ve svých vlastních… Autorka Melanie Pignitterová přichází z knížkou Medové perly (Kazda), jejímž hlavním mottem je nalézat v chybám, selháních a krizích něco pozitivního. „Medové perly jsou dary života, které vypadají jako neštěstí,“ říká Melanie. Autorka vychází z vlastní životní zkušenosti. Trpěla velkými bolestmi, na něž lékaři nenalézali řešení. Trvalo ji dlouho, než přišla na způsob, jak se nejen zbavit toho utrpení, ale dokonce žít šťastný život. „Největší medovou perlou, kterou mi moje krize dala, je bezesporu znovunabyté zdraví. Ačkoli mi téměř sto lékařů tvrdilo, že už nikdy neprožiju hodinu bez bolesti, tenhle zázrak se přesto stal. Ačkoli mě stále občas bolí hlava, bolest už mě nemučí, ale pomáhá mi udržet si psychické zdraví. Bolest totiž nevstoupila do mého života jen proto, aby mi ukázala moje poslání, osvobodila mě i od všeho toho nepořádku, který zatěžoval mou duši už před nemocí. Díky bolesti jsem mohla poznat své stinné stránky a odhalit své nejhlubší nitro. A právě tato otřesná zkušenost mi v mnoha oblastech otevřela oči. Dnes jsem to zase já, ale žiju jinak než před nemocí: lépe, láskyplněji, bláznivěji, pozorněji, upřímněji, intenzivněji, intuitivněji…“ Autorka své zkušenosti nejprve vedla na blogu, naleznete ho zde. Následně pak o své práci a technikách napsala tuto knížku. K různým tématům přiřazuje příběhy lidí, tak se můžeme snadněji s podobnou situací identifikovat. Rozebráním tématu se dozvídáme, proč přistupujeme k životu tak, jak přistupujeme, proč se chováme jedním či druhým způsobem. Melanie následně nabízí techniky, jak překonat strasti, zvládat životní situace, jak navzdory okolnostem najít způsob, jak žít šťastněji. Pro rychlý přehled vám představím stručně témata, jimiž se zabývá Na první pohled útlá knížka se však nedá číst na jeden zátah jako román, zavřít a odložit. Po každé kapitole, která se zabývá konkrétními „slabinami“, jež nám brání v tom, abychom svůj život mohli prožít lépe, si dáte jakési cvičení, někdy jen otázky a odpovědi sami k sobě. Buďte prosím k sobě upřímní. Dejte si na čas, nespěchejte. Věty, které ve mně nechaly hlubší odezvu: Medové perly s sebou: Řekněte sbohem lidem, kterým na vás nezáleží. Místo abyste ztráceli čas s lidmi, kteří si vás dostatečně neváží, je lepší se s nimi rozloučit. Všechny činnosti, které děláme bez nadšení, nás stojí energii, zatímco ty, které pro nás mají hlubší smysl a posunují nás dál, nám energii dodávají. Nejste tu proto, abyste plnili očekávání druhých. Ale ani oni tu nejsou od toho, aby plnili vaše očekávání. Jizvy z minulosti jsou poslové, kteří nám chtějí ukázat, kde se v nás má ještě něco uzdravit. MB]]></description> </item> <item> <title>Napínavý příběh pro děti: Utajené přátelství</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/15/napinavy-pribeh-pro-deti-utajene-pratelstvi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 15 May 2024 08:20:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[napětí]]></category> <category><![CDATA[tajemství]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47156</guid> <description><![CDATA[Dan Gemeinhart, Utajené přátelství. Bambook, Grada Publishing, a. s. Mají vaše děti rády napětí a dobrodružství? Pak nepřehlédněte tento nový titul: Nakladatelství Bambook přináší na knižní trh strhující dobrodružný příběh s názvem Utajené přátelství. Navzdory tomu, že má knížka lehce přes 290 stran, přečetla jsem ji během jednoho dopoledne. Dětským čtenářům jedenácti let výše zabere nejspíš více času, ale věřím, že ani oni se nebudou chtít od ní odtrhnout. Protože co se na ní dá primárně vyzdvihnout, je napětí a nepředvídatelnost. Hlavní hrdina, jedináček, Ravani Foster se cítí osamělý, bez přátel a je častým cílem šikany. S tím pochopitelně úzce souvisí i jeho nízké sebevědomí. Vlastně si ani moc nerozumí se svým otcem, který pracuje na jatkách. Ravani za ním chodí do práce, nosí mu svačinu a vše, co se v podniku děje, mu přijde velmi kruté. Autor syrově popisuje prostředí jatek včetně některých detailů, jež mohou s citlivějšími povahami možná i trochu „zacloumat“. Ale beru to tak, že to do opravdu napínavého příběhu tohoto typu patří mít ten kontrast dobra x zla, děsu x klidu… Poutníci uprostřed noci Jednou v noci do městečka přijedou nečekaní návštěvníci. Ravani o nich věděl, protože nespal… Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal. Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost. Z dodávky vystoupila skupinka sedmi dětí, s nimiž ale do nového příbytku nevešel žádný dospělý. Ani je samotné – až na dvojčata – nespojovalo pokrevní pouto, přesto se cítili být svázáni jako rodina. Říkali si poutníci. Přijeli na neurčito, tak jako pokaždé. Chvíli pobudou a zase musí pryč. Jsou jen děti a ty podle zákona samy žít nemohou. Nerada bych se pouštěla do vyzrazování, jak si to poutníci zařídili, že mohou takto přebývat, ani do mnoha dalších detailů, ale autor si dal práci podat to mladším čtenářům věrohodně s notnou dávkou tajemnosti. Co je podstatné – Ravani se s dětmi spřátelí. Nejvíce si bude rozumět s Virginií, jež mu prozradí jejich tajemství. Bude to poprvé, kdy se Ravani, zejména v blízkosti Virginie, bude cítit konečně šťastný a téměř rovnocenným členem úžasné party dětí. Nikdy sice nebude poutníkem jako oni, ale konečně není sám, má přátele a má to na jeho psychiku velmi blahodárný vliv. Ravani nalézá přátele Postupně Ravani začne měnit a pohlížet na svět jinýma očima. Zejména díky Virginii, jež je na svůj věk mentálně vyzrálejší a přitom stále plná dětské fantazie. Je odvážná, nápaditá a umí vnímat věci i z jiného úhlu: To, co nám obecně může připadat jako špatná zpráva, překážka, v tom ona nalézá novou cestu či výzvu. Dokáže špatné obrátit v pozitivum a svou bezprostředností snadno uzemnit nepřítele. Když jsou například Ravani s Virginií slovně napadeni výrostkem Donniem, jenž se jim posmívá, že jsou zrůda a magor , aby si užil jejich ponížení, Virginie mu vezme vítr z plachet tím, jak jeho urážku přijímá jako výzvu. „Tak… zrůda a magor?“ nevěřícně opakovala Virginie. Pohlédla na Ravaniho. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. Byl to zatím ten největší úsměv, jaký u ní viděl. Upřímně řečeno, docela ho to děsilo. „To má opravdu něco do sebe,“ pravila uznale a přikývla. „Zrůda a magor. To se mi líbí.“ Natáhla ruku k Ravanimu, ale její společník byl příliš ohromený a vyděšený, než aby dokázal přemýšlet, takže ji uchopil a potřásl jí. „Zrůda a magor. Mohli bychom si to nechat vytisknout na trička.“ Donnieho zlomyslný výraz vystřídalo ohromení a zmatení. V očích se mu zaleskl vztek. „Jsi odpad,“ štěkl po ní. Zřejmě byl odhodlán střílet tak dlouho, dokud se netrefí. A konečně se zdálo, že se mu to povedlo. Virginii zmizel úsměv z tváře. „Ne,“ namítla tiše, ale s neochvějnou sebejistotou. „Já nejsem odpad. Já jsem hodnotná.“ Objala Ravaniho kolem ramen. A dodala: „A on je taky hodnotný.“ K napětí příběhu přispívají i kulisy – vedle jatek a drsného popisu je to les, opuštěný dům, na scénu přichází lovec dětí, jemuž přezdívají vlk. Sami si vyrobí raft z toho, co mají k dispozici, třebaže je to rakev. Jak narůstá napětí, zkracují se kapitoly. Někdy jsou pak utnuté i na dvě třetiny stránky. Jsou tak krátké, jako by udeřilo kladívko, bum, hned otočit na další stránku a číst, jak to bude dál! Celý příběh je v podstatě o síle přátelství a o nalézání sebe sama – Ravani díky novému dobrodružství vyrostl z ušlápnutého osamělého slabocha v sebevědomého, hrdého chlapce. Drobné výtky k příběhu Příběh mě skutečně velmi bavil, ale přesto mu musím něco vytknout. Začátek mi nepřišel příliš vydařený. Jednak to bylo kvůli některým často nadbytečným přívlastkům, popisům. Zejména popis jatek mi přišel až dost přes čáru. Ovšem znaje některé děti ve věku 11 – 13 let, ty to nejspíš vstřebají úplně jinak nežli já. Samozřejmě neplatí pro všechny, ale již v minulosti jsem byla konfrontována s knihou, která mi přišla z pohledu matky drastická. Děti však ještě neměly tu zkušenost a úhel pohledu dospělého, proto jim text přišel napínavě děsivý a skvělý. Druhá věc, která mi nepřišla vhodná, byl popis důvodu, proč je Ravani jedináček. Zachází se tu do detailů matčiných nevydařených těhotenství. Naštěstí velmi krátce. Jinak knížku vřele doporučuji dětem od 11 let plus v ideálním případě, pokud je možné přečíst v co nejkratším čase, aby zde zůstalo ono pohlcení napětím. MOTTO KNÍŽKY Všichni lidé, jeden vedle druhého, si zaslouží domov a rodinu. i vy. Především vy. Každý si zaslouží lásku a přátelství. Ano, i vy. Každý člověk si zaslouží najít místo, kam patří, a každý pták má mít své hnízdo. I když někdy je třeba hledat, nakonec každý pták své hnízdo najde. Možná právě o tom jsou téměř všechny příběhy. Ani tento není výjimkou. Ukázka:]]></description> </item> <item> <title>Pečujte o svá játra. Zhubněte své břicho.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/05/11/pecujte-o-sva-jatra-zhubnete-sve-bricho/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 11 May 2024 16:48:50 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[dieta]]></category> <category><![CDATA[hubnutí]]></category> <category><![CDATA[nízkosacharidová dieta]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47148</guid> <description><![CDATA[Sarah Schockeová, Jak zhubnout břicho. Dejte sbohem břišnímu tuku, Kazda Bříško v naší tak trochu líné kultuře patří k nejproblematičtějším partiím. Sedavý způsob zaměstnání včetně toho, jak trávíme volný čas, strava… Ale to vše víme. Četli jsme mnohokrát, nechali se i okouzlit některými super preparáty, které nám měly bez námahy zaručit zeštíhlení pasu. Investujeme do tohoto boje mnoho peněz většinou s minimálním nebo krátkodobým účinkem, ale v boji – nebo spíše v utrácení – neustáváme. A protože věříme, že snad se jednou stane nějaký zázrak, nejspíš pro některé z nás pravděpodobnější než vstát z křesla a začít cvičit, vyhazujeme za „zaručené“ koktejly, pilulky, masážní stroje a samocvičební pomůcky peníze směle dál. Ruku na srdce, kdo čte tento příspěvek a nikdy nevydal ani korunu, … ba několik set korun za něco, co mu mělo téměř bez námahy pomoci zhubnout? Když si spočteme peníze, které jsme vynaložili za tyto „zázračné“ produkty, co nám prošly domácností (a na něž si alespoň vzpomeneme), věřím, že to překoná pomyslnou hranici, kolik byste si původně na začátku této cesty mysleli, že jste vůbec ochotni za něco takového utratit v porovnání s tím, jaký dnes vidíte reálný výsledek. Je vůbec nějaký? A nebo byl dříve a už je … zase pryč? Kruci… Asi znáte tu oblíbenou větu: „Nejdříve to musí být v hlavě.“ Ano, pokud totiž budeme pořád jen přešlapovat na místě s oním: „zítra (fakt) začnu“ nebo nakrmíme své svědomí tím, že si koupíme „skvělý“ produkt, a on přece nějak zabere, aniž bychom my změnili návyky, tak se nejspíš vůbec nic nestane. Možná bude jen naše peněženka o něco lehčí. Jenže aby to začalo „v hlavě“, hodně pomůže pochopit celý proces: co se děje v těle, proč musíme změnit některé návyky. Ono nestačí (mnohým z nás) jen říct: jezte víc zeleninu, je zdravá. Ale proč doopravdy? A kolik proteinů potřebuji, aby mé hubnutí mělo zdravý efekt? Je vůbec nutné něco takového vědět? Já říkám: ano. Když jsem vzala své hubnutí a vztah k jídlu seriózně, tak to fakt fungovalo. A vydrželo mi to několik let. (Nedávno se to zvrtlo, ale už jsem zase na dobré cestě. Asi jsem potřebovala znovu trochu nakopnout.) Takže mám tu něco pro vás. Žádný zázrak, ale právě ono „nakopnutí“. Dozvědět se, proč a jak. Jedná se o knížku od Sarah Schockeové, Jak zhubnout břicho. Publikace je rozdělena na dvě základní části. Nejprve na teoretickou a následně praktickou část. V teoretické se dozvíte, že není jen škodlivý, ale i zdravý tuk, co znamená pro tělo ukládání tuku v játrech apod. A u jater dlouho zůstaneme, protože ty jsou pro celý proces zásadní. „Játra jsou velmi nepříznivým místem pro ukládání nadbytečných snědených a vypitých kalorií ve formě tuku. Vede to k poruchám metabolismu. Tuk v játrech a inzulinová rezistence narušují tvorbu glykogenu, zásobní formy glukózy v těle. To následně vede k tomu, že játra vytvářejí nový cukr z látek nesacharidové povahy (glukoneogeneze) a uvolňují ho do krve, aby vyrovnala deficit.“ A jak je to se sacharidy… „Důležitou roli v celém tomto nadělení hraje vysoký obsah sacharidů ve stravě. Jak již bylo zmíněno, sacharidy se v nouzové situaci přeměňují na tuky a ukládají v těle, protože přístup k zásobám glykogenu je zablokován. V celém procesu zaujímají klíčové místo sacharidy. Svědčí o tom skutečnost, že k tomu, aby se ztučnělá játra zotavila a škodlivý tuk odbourala, stačí pouhé snížení podílu sacharidů v jídle.“ A nyní nahlédneme k praktické části, jejíž první název kapitoly se mi velmi líbí: Sbohem, bříško! Princip, který vám kniha nabízí, spočívá v nízkosacharidové dietě. Nabízí vysvětlení, proč zrovna v této fázi jíme určitý druh potravin, proč se vyhýbat jiným a jak pokračovat v dalších fázích. V nabídce jsou pro jednotlivé etapy hubnutí a udržení váhy recepty. Tento druh diety je v současné době velmi populární, a není divu. Hubnete, nepřicházíte o svalovou hmotu a pomáháte svým játrům. Za mě palec nahoru. „Játra jsou bezpečnostním orgánem našeho těla. Všechny látky, které se do našeho těla vstřebávají prostřednictvím trávicího traktu, se nejprve dostanou do jater.“ Takže už proto je podstatné vědět, co svým játrům předkládáme. Kniha rovněž nabízí pár užitečných cviků pro zpevnění břicha. Někdo potřebuje zhubnout do plavek, ale já spíš zastávám názor zhubnout pro zdraví. A i když nám okolnosti v životě někdy vytvářejí překážky, kdy prostě ustoupíme od fungujících pravidel, necítíme se fit, jsme utahaní, ve stresu a v začarovaném kruhu sáhneme sem tam po potravině (a pak zase a zase), která není zrovna vhodná, a pak už se to prostě nějak veze, tak dle mého je důležité umět se zase vrátit na tu správnou kolej, než se na to docela vykašlat. Přeji vám hodně zdaru – s hubnutím, s výdrží a hlavně pevné zdraví! To se plní snadněji, pokud máte játra v pořádku. A pomoci jim můžete vy sami. A zde ještě náhled na jeden z receptů MB]]></description> </item> <item> <title>Divočina v zahradě: Inspirace pro přírodní zahradničení</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/04/07/divocina-v-zahrade-inspirace-pro-prirodni-zahradniceni/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 07 Apr 2024 06:22:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[domácí cider]]></category> <category><![CDATA[je škvor užitečný?]]></category> <category><![CDATA[jezírko na zahradě]]></category> <category><![CDATA[přírodní jezírko]]></category> <category><![CDATA[přírodní zahrada]]></category> <category><![CDATA[škvor]]></category> <category><![CDATA[zahradničení]]></category> <category><![CDATA[žížaly na zahradě]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47133</guid> <description><![CDATA[Dave Goulson se svými syny staví domečky pro hmyz, buduje jezírko, popisuje dobrodružství s odchytem můr (jen pro účely fotografování, není jim ubližováno), obdivuje škvory (jen počkejte, taky o nich změníte názor) a co teprve žížaly! „Žížaly jsou možná důležitější pro zdraví našich ekosystémů a pro prospěch člověka než včely“, říká.]]></description> <enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/04/reklama-divocina-v-zahrade-strih.mp4" length="116503193" type="video/mp4" /> </item> <item> <title>Naše divoké dědictví</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/04/03/nase-divoke-dedictvi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 03 Apr 2024 06:33:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47075</guid> <description><![CDATA[Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem – viz níže) Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, „při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.“ Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky  přinejmenším na mnoho tisíciletí  (…) My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. „Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,“ říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata „Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu „proměnily“, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (…) Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (…)“ Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují a proplétají postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do omezení porodnosti, společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 Za zajímavost určitě stojí i toto video z Knižního veletrhu ve Frankfurtu 2023: Rozhovor s Peterem Wohllebenem. Zapněte si automatický překlad. Autor zde hovoří o své knize: vliv zavedení antikoncepce na porodnost, kvality spermatu na zbarvení ptactva a jak s tím vším souvisí stres a další témata. MB]]></description> </item> <item> <title>Ledově modrá krev</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/31/ledove-modra-krev/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 31 Mar 2024 05:53:17 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47085</guid> <description><![CDATA[Ledově modrá krev sleduje osudy obyvatel provinčního města Čudov po téměř celé 20. století. V mozaice bizarních epizod nejrůznější svérázných postaviček se odvíjí příběh herečky Idy Zmojro, v zásadních momentech inspirovaný životem sovětské filmové hvězdy Valentiny Karavajevové (úspěch ve filmu Mášenka, sňatek s britským aristokratem, autonehoda, stalinské perzekuce).]]></description> </item> <item> <title>Vyhrajte domů ŠÍLENOU BABIČKU</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/20/vyhrajte-domu-silenou-babicku/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 20 Mar 2024 06:54:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47058</guid> <description><![CDATA[RODIČE SI NEVYBEREŠ, NĚKDY SE PŘED NIMI ANI NESCHOVÁŠ *** Soutěž o tři publikace knihy Šílená babička z nakladatelství Cosmopolis *** Chcete vyhrát knížku Šílená babička? Přečtěte si ukázku níže a odpovězte na dvě soutěžní otázky Odpovědi na otázky pošlete nejpozději do 3. dubna 2024 do půlnoci na adresu admin@superrodina.cz, do předmětu zprávy uveďte „Soutěž„. Tři šťastní výherci získávají každý publikaci Šílené babičky. Na stránkách nakladatelství si můžete přečíst i delší ukázku a další podrobnosti o knize – zde. Soutěžní ukázka: Hodně štěstí! Účastí v soutěži souhlasíte s těmito pravidly: Výherce bude vyhodnocen do deseti dnů po skončení soutěže. Vyrozuměni budete na vaši e-mailové adrese, upozornění bude rovněž zveřejněno na facebooku Superrodina.cz. Výhru odesílá přímo nakladatelství Cosmopolis. Pokud do e-mailu uvedete vaši adresu a kontaktní telefon, urychlíte tak komunikaci. Vaše e-maiy a kontakty nejsou archivovány. Jakmile je potvrzeno, že odeslání výher proběhlo v pořádku, e-maily s kontakty se mažou.]]></description> </item> <item> <title>Veselý duchařský příběh pro děti (nejen) ze zámku</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/17/vesely-ducharsky-pribeh-pro-deti-nejen-ze-zamku/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Mar 2024 10:23:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[duchové]]></category> <category><![CDATA[kastelán]]></category> <category><![CDATA[nadpřirozeno]]></category> <category><![CDATA[pohádka]]></category> <category><![CDATA[postel na zámku]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47037</guid> <description><![CDATA[Zavřete oči (jen na malou chvilku) a představte si, že spíte v zámeckém loži, protože jiná další volná postel na zámku již není. Ale ani vy byste tu fakticky neměli být: Nejste kastelán, ani nepatříte k inventáři této turisty s oblibou tolik navštěvované historické památky... Vy jste totiž právě v této představě ministerský úředník Kroupa, kterýžto tvrdí, že má oprávnění přijít na zámek kdykoliv. A obzvláště z důvodu prošetření stížnosti ve věcech nadpřirozených. ]]></description> </item> <item> <title>Cesta do blikajícího pekla</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/10/cesta-do-blikajiciho-pekla/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Mar 2024 08:51:51 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[hazardní hry]]></category> <category><![CDATA[závislost]]></category> <category><![CDATA[závislost na automatech]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47003</guid> <description><![CDATA[Je málo knih, které mne tak pohltí, že se nemohu od nich odtrhnout. Prostě musím vědět, jak příběh dopadne. Jenže jsou natolik emocionálně silné, že je navzdory své čtenářské vůli musím na chvíli odložit: abych se nadechla… Vše si pořádně v hlavě srovnala… A hned se zase ke knize vrátila. A tohle je právě přesně ten případ Sledujete, jak se hlavní hrdinka boří do problémů. Tolik byste tu blížící se katastrofu chtěli zastavit. Pomoci jí. Zatřást s ní. Třeba i začít na ni i křičet. Ale nejde to… Cesta do blikajícího pekla je útlá knížka, a ano, budete ji mít přečtenou během jednoho odpoledne. Protože ono to ani jinak nejde. Nemůžete ji zcela opustit, dokud nebudete mít jistotu, jak to s hlavní hrdinkou dopadne. Přejete si, aby vše dobře skončilo. Jen s každou další stránkou rostou obavy. Mezi nimi i takové: Na kolik to ještě pořád bude ta samá ženská? Je ještě vůbec možné se doopravdy vrátit a začít žít „normálně“? Knížka zanechá hluboký dojem, který ve vás bude rezonovat ještě po mnoho dní. Hlavní hrdinka, Milena, propadla závislosti na automatech. Byla to normální ženská jako mnoho dalších. Vdaná, dvě děti, práce v kanceláři. Ale něco se zvrtlo. Na první pohled drobnost. Takové to „říznutí“ do stereotypu. Trocha vzrušení. O nic hned přece nejde… Nebo ano? Stačí tak málo? Sledujete Mileniny kroky od drobných excesů, kdy do automatu vhodí pár mincí, až následně do fáze, kdy je vám jasné, že sama to už nezvládne. Bouří se to ve vás, jste na ni naštvaní a zároveň ji litujete Protože pořád je to normální ženská a matka. Není to žádný záporný hrdina, kterého byste de facto z principu nesnášeli. Jen „zaškobrtla“. Někdo jí ukázal, jak to může být skvělé. Ale ze skvělé zábavy se stalo „peklo“. Ruku na srdce: Kdo jsme vůči všem nástrahám imunní? Jakou máme záruku, že se něco podobného nestane někomu z nás? Ano, první krok je: Vyhýbat se automatům. Já osobně mám absolutní averzi vůči této zábavě. Co mě fakt u tohoto ze všeho nejvíc irituje, je, že za těmi automaty byl vždy člověk, který je tam postavil, zprovoznil a po zkušenostech musel vědět, co způsobují. Primárně mi je naprosto záhadou, že něco takového je stále vůbec legální. Blikající světla snadno ošálí! Zlomí člověka tak, že už nebude schopen na nic jiného myslet. V prvé řadě přijde o peníze… I když to je paradoxně to nejmenší, protože podstatně horší je, co pak závislý člověk způsobuje svým blízkým, těm, kteří ho milují. Příběh se odehrává v roce 2010 a 2011; od té doby se i leccos změnilo v legislativě (viz například registr osob vyloučených z hazardu). Ale nespěchejme: Zastavme se ještě na moment u onoho bodu, kdo a jak jsme vůči všem nástrahám imunní. Znáte odpověď? Nemusí to být jenom automaty. Může to totiž být cokoliv jiného, co člověku vstoupí do cesty, co na první pohled vypadá jako nevinná změna, vzpruha. Kdo tedy skutečně s jistotou můžeme říci, že si naprosto bezpečně vidíme do vlastní karet, že se nám nikdy nic takového nemůže stát? Že nespadneme na dno? Nerozbijeme vše, co jsme roky budovali? Od začátku je vám jasné, do čeho jdete. Ale… Víte, že knížka bude o ženě závislé na automatech. A tak byste mohli předpokládat, že by vás nic nemělo překvapit. Jenže kniha je napsaná s naprostou otevřeností, se všemi detaily, jde do hloubky reálného prožitku a zkušeností. S vašimi čtenářskými emocemi to pěkně zacloumá. Vidíte, jak se projevují ty nejhorší lidské charaktery a kdy svět je už jen pyramida postavená z cihel lží a falešného přátelství. A pak si uvědomíte, že příběh vychází ze skutečných událostí. Cesta do blikajícího pekla je jedna z těch knih, na které nemáte šanci zapomenout. Každému ji rozhodně vřele doporučuji. Autorku můžete sledovat na Facebooku zde. MB]]></description> </item> <item> <title>Skutečný příběh o životě v Severní Koreji</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/01/19/skutecny-pribeh-o-zivote-v-severni-koreji/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 19 Jan 2024 12:09:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Kim Čong Un]]></category> <category><![CDATA[Kim Čong-il]]></category> <category><![CDATA[Kim Ilsong]]></category> <category><![CDATA[KLDR]]></category> <category><![CDATA[Severní Korea]]></category> <category><![CDATA[útěk z KLDR]]></category> <category><![CDATA[útěk z Koreje]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46984</guid> <description><![CDATA[Kniha Můj život v Severní Koreji (nakladatelství 65. pole) vypráví příběh Čihjon Pak, jež byla zprvu silně zanícenou dívkou do dodržování všech pevně daných nařízení, aby byla co nejlepší Severokorejkou a mohli tak na ni být všichni právem hrdí, jak její rodina, tak pochopitelně vlast a vůdce Kim Ilsong. Stejně i její sestra se houževnatě učila, aby se dostala na vysněnou školu. Obě věděly, s kým je dobré se přátelit, a naopak s kým nebylo vhodné se stýkat. V zemi, jejíž ideologie mluví o rovnosti, žádná rovnost neexistuje. Třídní rozdělení bylo od narození dané a stejně tak snadno mohl režim kohokoliv sesadit o stupínek níž a tuto potupu by celá rodina mohla nést i po tři generace.]]></description> </item> <item> <title>Zaříkávač zvířat – poznejte krásy šumavské přírody</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/01/06/zarikavac-zvirat-poznejte-krasy-sumavske-prirody/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 06 Jan 2024 11:22:02 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[kniha o přírodě]]></category> <category><![CDATA[péče o mládě]]></category> <category><![CDATA[příroda]]></category> <category><![CDATA[šumava]]></category> <category><![CDATA[šumavský les]]></category> <category><![CDATA[veverky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46967</guid> <description><![CDATA[Zaříkávač zvířat je vyprávěný ústy fotografa Wofganga Schreila o „síle šumavské přírody a tajemství lesa“. Je o upřímném kontaktu člověka s přírodou. Působí jako pohlazení po duši, kdy máte chuť opustit své čtyři stěny či kancelář a vyrazit do přírody, dívat se kolem sebe, stát se součástí toho obrovského harmonického celku. Příroda je krásná, stejně jako nebezpečná.]]></description> </item> <item> <title>Konec světa, který se nekonal: Co na to tenkrát slavné osobnosti?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/12/17/konec-sveta-ktery-se-nekonal-co-na-to-tenkrat-slavne-osobnosti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Dec 2023 13:26:23 +0000</pubDate> <category><![CDATA[2012]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Aleš Cibulka]]></category> <category><![CDATA[Ivona Březinová]]></category> <category><![CDATA[Jan Potměšil]]></category> <category><![CDATA[Jiří Holub]]></category> <category><![CDATA[Jiří Žáček]]></category> <category><![CDATA[Josef Louda]]></category> <category><![CDATA[Juraj Martiška]]></category> <category><![CDATA[konec světa]]></category> <category><![CDATA[majský kalendář]]></category> <category><![CDATA[Miloš Kratochvíl]]></category> <category><![CDATA[Naďa Moyzesová]]></category> <category><![CDATA[Radka Potměšilová]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[Renata Štulcová]]></category> <category><![CDATA[rok 2012]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46940</guid> <description><![CDATA[Neuvěřitelné - už to bude jedenáct let, kdy to vypadalo podle všech zpráv, že 21. 12. 2012 nastane konec světa. Dnes se tomu možná zasmějeme, někteří řeknou: Eh, ani tenkrát jsem tomu nevěřil. Opravdu? Ani trochu? Vůbec žádné pochybnosti? Já jsem taky na okamžik zaváhala... A potřebovala k sobě ujištění jednou jedinou větou, aby byla zase zpátky nohama na zemi. Byla to fakt "masáž", abych tomu dodala ten punc síly, které v sobě celá tahle událost nesla. Lidé na celém světě stavěli bunkry, předzásobovali se potravinami a panikařili. V Rusku například tehdejší premiér Dmitrij Medveděv prohlásil, že nevěří v konec světa. "Tedy, alespoň ne tento rok." No, kouše mě to až v zátylku s uvědoměním si, co řekl o téměř deset let později v červnu 2022, kdy jako první vykřikoval do světa, že pokud mu někdo sáhne na Krym, bude to třetí světová válka. ]]></description> </item> <item> <title>Konec světa, který se nekonal – mayské proroctví se zatím nenaplnilo, ale…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/12/17/konec-sveta-ktery-se-nekonal-mayske-proroctvi-se-zatim-nenaplnilo-ale/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Dec 2023 12:57:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[2012]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[globální pohromy]]></category> <category><![CDATA[konec světa]]></category> <category><![CDATA[mayské proroctví]]></category> <category><![CDATA[náhody a intuice]]></category> <category><![CDATA[Truman show]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46933</guid> <description><![CDATA[Tak je to už jedenáct let, co jsme se všichni dozvěděli, že má přijít na základě mayského proroctví konec světa, a to přesně 21. 12. 2012. Na rozdíl od jiných konců světa, které předsílají obvykle různé náboženské sekty, tenhle byl skutečně globální. Byli jsme doslova masírováni zpráv z televizí, titulků z novin. A vše bylo podloženo jasným proroctvím, podle něhož končí třináctý cyklus mayského kalendáře. Vedle tohoto samozřejmě vznikaly i různé vtipy. ]]></description> </item> <item> <title>Román Kůže autorky Jevgeniji Někrasovové</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/12/04/roman-kuze-autorky-jevgeniji-nekrasovove/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 04 Dec 2023 12:14:38 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[magický realismus]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46912</guid> <description><![CDATA[Afroamerická otrokyně Hope, kterou od matky odloučili v pěti letech, se vlivem různých událostí dostane do Ruska, kde potká Domnu, nevolnici, již pán prohrál v kartách, když jí bylo deset. Vymění si kůže, což představuje další krok v jejich vnitřním osvobození a žití vlastních příběhů.]]></description> </item> <item> <title>Odnes můj žal: Osudy lidí poznamenaných válkou na Ukrajině</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/11/25/odnes-muj-zal-osudy-lidi-poznamenanych-valkou-na-ukrajine/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Nov 2023 14:37:18 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Katěrina Gordějevová]]></category> <category><![CDATA[oběti války]]></category> <category><![CDATA[ruská speciální operace]]></category> <category><![CDATA[únor 2022]]></category> <category><![CDATA[válka]]></category> <category><![CDATA[válka na Ukrajině]]></category> <category><![CDATA[ztráta blízké osoby]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46889</guid> <description><![CDATA[ěděla jsem, když jsem knihu otvírala, že to nebude lehké čtení, i když je psána čtivou stylistikou, text dobře plyne, neboť to jsou přímé zpovědi lidí, jimž „ruská speciální operace“ zcela změnila životy. O co víc je to působivější, když zpovědi přicházejí jak od Ukrajinců, tak od Rusů. A ani zde vždy nepanuje přímá linka, kdo koho chápe za nepřítele a viní za své současné ztráty.]]></description> </item> <item> <title>Rána</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/10/15/rana/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Oct 2023 13:00:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[autobiografie]]></category> <category><![CDATA[básnická próza]]></category> <category><![CDATA[mateřská láska]]></category> <category><![CDATA[rakovina]]></category> <category><![CDATA[ruská zakázaná literatura]]></category> <category><![CDATA[současná ruská literatura]]></category> <category><![CDATA[vztahy matka dcera]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46876</guid> <description><![CDATA[Debut Oksany Vasjakinové není klasickým románem s lineární dějovou linkou, na jaký jsme běžně zvyklí. Na díle se velmi podepisuje autorčino básnické umění. Často jsem při četbě měla pocit, že spíš se nechávám unášet básní v próze, vyváženou hrou se slovy, které vyvolávají emoce, zapadají nebo jindy křiklavě vystupují k ostrému pochopení absurdní situace. Při čtení už vám ani tak nejde o to, jak se bude příběh primárně dějově odvíjet, ale jak ho autorka bude prožívat, co bude chtít sdělit, a svým vlastním specifickým výběrem slov a okamžiků zprostředkovávat svému čtenáři.]]></description> </item> <item> <title>Umění zkratky: Znáte rychlá řešení, nebo nad zadáním ani nepřemýšlíte?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/10/08/umeni-zkratky-znate-rychla-reseni-nebo-nad-zadanim-ani-nepremyslite/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 08 Oct 2023 10:06:38 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[jak si zkrátit cestu]]></category> <category><![CDATA[jak spočítat výhru]]></category> <category><![CDATA[matematika]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46865</guid> <description><![CDATA[Kniha Umění zkratky vás seznámí s častými situacemi v životě, ale i těmi vzdálenějšími (jako je vesmír), kde při použití principů matematiky zjistíme, jak si můžeme zkrátit svou cestu. Tím není myšleno se jen fyzicky někam dopravit, ale například rozlousknout problém, dospět k nejlepšímu závěru, aniž bychom museli u dané činnosti strávit zbytečné mnoho času. Sic někdy hledání takové zkratky vede k podobně vynaložené energii, kterou bychom třeba spotřebovali směřováním k cíli „nimráním se“ v původně neefektivním způsobem. ]]></description> </item> <item> <title>Mé knížky působí tak věrně, jako by odrážely skutečné příběhy a život</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/09/24/me-knizky-pusobi-tak-verne-jako-by-odrazely-skutecne-pribehy-a-zivot/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 24 Sep 2023 07:53:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[deník zoufalé třicítky]]></category> <category><![CDATA[humoristická literatura]]></category> <category><![CDATA[literární soutěž]]></category> <category><![CDATA[osobitý humor]]></category> <category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category> <category><![CDATA[rozhovor se spisovatelkou]]></category> <category><![CDATA[sňatkový podvodník]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46857</guid> <description><![CDATA[Razím heslo, že s úsměvem se žije lépe. Jsem obecně považovaná za optimistku a snažím se tento svůj životní postoj udržovat i v zaměstnání, aby stres nebo jiné těžkosti v týmu někoho nezatěžovaly natolik, že by domů nechodil, jak se říká, s čistou hlavou. Sama sobě se zasměju ráda. Kdo třeba sleduje můj facebook, může to potvrdit. Když si dělám žerty ze sebe, mám tam například fotografii s knírkem v černé buřince, nebo různé vtípky.]]></description> </item> <item> <title>Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/08/27/ona-byla-jako-rakos-on-jako-ohen-pribeh-kralovy-treti-zeny/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 27 Aug 2023 19:53:55 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[historický román]]></category> <category><![CDATA[Mezopotámie]]></category> <category><![CDATA[Uruk]]></category> <category><![CDATA[vladařské povinnosti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46815</guid> <description><![CDATA[Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné „nehodě“ či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB]]></description> </item> <item> <title>David Michie: Zákon karmy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/06/23/david-michie-zakon-karmy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 23 Jun 2023 13:21:36 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[buddhismus]]></category> <category><![CDATA[chytrý příběh]]></category> <category><![CDATA[čtení na léto]]></category> <category><![CDATA[čtivý příběh]]></category> <category><![CDATA[Dalajlamova kočka]]></category> <category><![CDATA[karma]]></category> <category><![CDATA[Láma Taši]]></category> <category><![CDATA[v kočičím kožíšku]]></category> <category><![CDATA[zákon karmy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46797</guid> <description><![CDATA[Parádní čtení na léto. Prvním důvodem je ohromná proměnlivost příběhu, skáčeme z příběhu do příběhu a pět minut na čtení sem a pět minut tam, ráno, večer, to je naprosto ideální styl čtení pro dovolenkový čas. Nic nám neuteče a všechno si hezky zapamatujeme. Čtivo ve stylu seriálu.]]></description> </item> <item> <title>Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/06/23/zeme-bledulek-pribehy-z-hematologickeho-detskeho-oddeleni/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 23 Jun 2023 11:36:11 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[hematologie]]></category> <category><![CDATA[leukemie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46785</guid> <description><![CDATA[Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Král Sobol – dobrodružná výprava z Uher až na Madagaskar</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/06/11/kral-sobol-dobrodruzna-vyprava-z-uher-az-na-madagaskar/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 11 Jun 2023 10:25:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Benjamin Franklin]]></category> <category><![CDATA[cestoval 18. století]]></category> <category><![CDATA[cestovatelské paměti]]></category> <category><![CDATA[cestovatelský deník]]></category> <category><![CDATA[dobrodružná literatura]]></category> <category><![CDATA[Madagaskar]]></category> <category><![CDATA[Mórice Beňovský]]></category> <category><![CDATA[ruská okupace]]></category> <category><![CDATA[Sibiř]]></category> <category><![CDATA[trestanecká kolonie]]></category> <category><![CDATA[vyhnanství na Sibiř]]></category> <category><![CDATA[z Kamčatky do Číny]]></category> <category><![CDATA[zrada]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46771</guid> <description><![CDATA[Je až neuvěřitelné, kolik zemí, krajů i opuštěných míst ve svém životě procestoval a co vše zvládl! Navzdory šlechtickému původu život k němu nebyl vstřícný a zejména od dospělosti musel o vše bojovat. Byl inteligentní, vzdělaný a výborný stratég! Dokázal si poradit v situacích, v nichž a to v řadě případů mu šlo o holý život. Vždy uměl usměrnit ohnisko sváru, aby nakonec došlo k smíru, vyvázl nejen živý, ale byl schopen nasměrovat celou skupinu k dalšímu cíli. ]]></description> </item> <item> <title>Život za život: nevratné ztráty, naděje pro druhé. Silný příběh nakladatelství Maraton</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/05/27/zivot-za-zivot/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 27 May 2023 14:45:28 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[smrt v rodině]]></category> <category><![CDATA[surfař]]></category> <category><![CDATA[transplantace]]></category> <category><![CDATA[transplantace ledvin]]></category> <category><![CDATA[transplantace srdce]]></category> <category><![CDATA[život a srdce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46755</guid> <description><![CDATA[Podmanivá, vtahující stylistika, která mě volbou slov a skladbou vět hladí na duši. Je to ten příběh, jenž při čtení prožíváte, jako by se vám v hlavě odvíjel film, v němž jste nakročeni, možná jeho součástí – pro ty emoce, které nabízí. Vidíte kulisy, zmrzlé prsty a fialové rty, interiér nemocnice, vnímáte matčinu bolest… Příběh byl rovněž zfilmovaný. Neviděla jsem ho. A to je dobře … pro mě … nyní. Kdy mé oči procházejí řádky, zatímco oči řidiče se přivírají… jsou unavené, těžknou, a pak… . Podle anotace již víc než tušíte, o čem celý příběh bude. Přesto se nemůžete odtrhnout. Navzdory všemu zde v zásadě nejde o to, jak to nakonec dopadne, ale jak se celý děj uvnitř sebe sama odvíjí. Jako by v tom zlém, co proběhlo, se jako z hroudy ztvrdlé hlíny na povrch dralo to dobré, dávající dalším životům naději. A přitom vždy ten pozitivní přínos sebou nese neoddělitelné stopy předchozí bolesti a smrti. . Z anotace: „Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných. Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů.“ . Na první pohled kniha klame svou tloušťkou. Příběh končí na straně 219 a přitom jsem ho četla víc jak týden. Stále se k němu vracela, přemýšlela o tom, co se musí odehrávat v mysli rodičů, přátel a přítelkyně mladého Simona. Text je velmi hutný, skládající se z dlouhých vět, skloubených v sobě jak popisy, rozhovory, emoce. Stránky nekloužou snadno; ale ani by neměly. Protože Život za život není žádná oddechová knížka na víkendové odpoledne. Je to jedna z těch, které si ponecháte, s těžkostí srdce možná půjčíte dál a v budoucnu se k ní znovu vrátíte. Autorka postupuje s maximální pečlivostí. Poté, co vidíte, jak se rodině ze dne na den zbortí celý svět a souhlasí s transplantacemi, nastupují detailní popisy všech vyšetření, prováděných odběrů i operací, včetně všech vedlejších skutečností, jako je logistika, aby se orgány dostaly k potřebným včas a v pořádku. Za těmi, kdo provádějí úkony, je stejně tak víc než „jen“ tento případ. Mají své životy. Někde byli, něco konali a tahle nenadálá příhoda je vytrhává z jejich přítomnosti, posílá na mnoho hodin na operační sály. I když pracují pečlivě, ve chvílích máte pocit i jisté necitlivosti. Je to pohled laika na celou věc. Nikdy se nemohou vcítit do matčiny ztráty a ani nesmí; nemohli by tak dokončit to, kvůli čemu přijeli. Jsou knihy se silným příběhem, někdy je však celkový dojem okraden způsobem zpracování. To však není tento případ. Maylis de Kerangalová má tu schopnost čtenáře vtáhnout do děje a skrze slova vytvořit naprosto přesný obraz prostředí, děje, emocí jednotlivých aktérů. Vidíte svět očima všech. Litujete ztráty života tak mladého chlapce. Ale právě kvůli tomu jiní budou žít…  Avšak: „Claire si vybaluje věci, hygienické potřeby odnáší do sprchy, zapojuje do zásuvky nabíječku na telefon, ten pokládá na postel; přivlastňuje si prostor. Volá synům – zrovna běží po štěrku, vestibulem metra, slyší ozvěnu jejich kroků, už jsme na cestě, hned tam budem, zalykají se úzkostí. Chtějí ji ubezpečit, podpořit. Mýlí se však: Claire nemá strach z operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit (…) Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde?  (…) Nelíbí se jí představa neoprávněné výsady, loterie, cítí se jako jeden z hromady plyšáků ve skleněné vitríně, kterého se po vhození mince zmocňují chapadla mechanické ruky. Největší potíž spočítá v tom, že nikdy nebude moct poděkovat. (ukázka ze str. 199) O autorce: Maylis de Kerangalová, francouzská spisovatelka narozená roku 1967 v provensálském Toulonu, vydala deset románů a řadu kratších próz, kterým se dostalo kladného čtenářského i kritického přijetí. Kniha Naissance d’un pont (Zrození mostu, 2010) získala Prix Médicis a román Réparer les vivants (Život za život, 2014) kromě mnoha francouzských knižních ocenění i nominaci na mezinárodní Man Booker Prize v roce 2016 za anglický překlad (Mend the Living). Český čtenář zatím neměl příležitost seznámit se s dílem autorky v překladu, Život za život je tak jejím prvním románem vydaným v češtině. Kniha k dostání zde. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Beatrice Chesnut, Uranio Paes: Enneagram</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/05/02/beatrice-chesnut-uranio-paes-enneagram/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 02 May 2023 15:04:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[devět typů]]></category> <category><![CDATA[nejsme všichni stejní]]></category> <category><![CDATA[probuzení]]></category> <category><![CDATA[strachy ve snech]]></category> <category><![CDATA[tvá silná stránka]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46748</guid> <description><![CDATA[Většinou tak nějak tušíme, jaké jsou naše špatné vlastnosti, ale i ty dobré. Pak se můžeme s chutí začíst do osobnostní typologie enneagram, kde už první symbolické a archetypální, příběhové části dokáží zadrnkat právě na tu strunku, která je pro nás citlivá.]]></description> </item> <item> <title>Vášeň a přítomnost</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/04/14/vasen-a-pritomnost/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 14 Apr 2023 14:32:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Hakomi]]></category> <category><![CDATA[kniha o lásce]]></category> <category><![CDATA[Maci Daye]]></category> <category><![CDATA[psychoterapie]]></category> <category><![CDATA[vztahy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46737</guid> <description><![CDATA[Kniha je o rozproudění života a vášně v sobě. Věnuje se pochopení vztahů z té niterné pozice. Prostě chuti se do něčeho pustit, něco, nebo někoho MILOVAT. A to opravdu z hloubky. O lásce a vášni pojednává autorka velmi zasvěceně a jde krůček po krůčku. Troufám si říci, že kdo chce žít povrchní vztahy, toho kniha odradí po prvních řádcích, maximálně po prvních stránkách. Ono tohle je opravdu o rozhodnutí obou partnerů, že z toho zázraku, že se vůbec potkali a milují se, vykřešou opravdové maximum. Spoustu bolu, trápení a ohrožení vztahu jako takového může kniha přinést tam, kde se takto po hlavě do prožívání vrhne jen jeden z partnerů a druhý nebude k ničemu takovému svolný. Ale i taková akce přinese nějaké vlastní hluboké poznání, jehož výsledek je ale už ryze individuální. Je tedy zřejmé, že kniha je o něčem velmi intimním Je o zamilování, okouzlení. Především pak o časech, které přichází poté. Když všechna ta hormonální bouře pomine a začne normální, obyčejný život. A tady je právě ta chvíle, kdy vždy stojí před partnery to těžké rozhodování; půjdeme dál povrchně a jen tak… nebo se budeme snažit z našeho partnerství s kusy těžké práce vždy vykřesat to nejlepší? To totiž není zadarmo. Už tu není ta hormonální okouzlená skluzavka, po které to jde samo. Cesta se najednou mění v kamenitou a často je na ní i mnoho vzájemného pochybování. Někdy nás pochyby opravdu odvedou od nesprávného partnera a máme šanci se poznat lépe, nebo hledat dál. Ale někdy i ten, se kterým se cítíme nyní ne moc dobře, může být tím pravým. Jen musí oba chtít. Kniha je průvodcem té obnažené cesty duše. Nabízí cestu duše, těla. Lásky, důvěry, ale i vášně a milování. A když porovnám její obsah, rozsah – to může být práce a inspirace třeba až na celý rok! Čtěte ji tedy pomalu, polehoučku a vnímejte. Protože o vnímání to všechno je. Ukázka: „Probouzení sebe samých je celoživotní projekt, ne závod. Upadání do stavu transu není specifické jen pro sex. Do transu se dostaneme, kdykoli usneme, i kdyby to bylo jen kratince. Stav podobný transu může navodit mnoho věcí, včetně automatického rolování na telefonu…. Pravidelné praktikování všímavosti nám může pomoci kultivovat si vnitřního pozorovatele s tím, jak se osvobozujeme od stavů transu a od nastavení mysli omezujících ryzí erotický potenciál.“ Všímavost je velkou ingrediencí, kterou se pod taktovkou této knihy budeme snažit vnést do vztahů. Pochopit sebe, partnera a chápat se vzájemně. Čím dál víc nám dojde, že bez toho opravdu hluboký vztah mít nemůžeme Velmi příjemné je, že autorka se zabývá podrobně erotickými traumaty, citovými zraněními  a stává se tak i dobrým doplňkem k terapii znásilnění nebo sexuálního zneužití. Autorka: Maci Daye: studovala na Harvardské a Georgijské univerzitě. Vyučuje somatickou psychoterapii Hakomi a jako sexuální terapeutka se věnuje na pomoc párům.  Vede párové retreaty a workshopy po celém světě. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2022, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/01/31/rozhovor-se-spisovatelkou-janou-strausovou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 31 Jan 2023 06:43:10 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[dětská duše]]></category> <category><![CDATA[minulé životy]]></category> <category><![CDATA[pocit bezpečí]]></category> <category><![CDATA[rozhovor se spisovatelkou]]></category> <category><![CDATA[terapie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46709</guid> <description><![CDATA[Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité  „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné  příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké  nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně.  Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité.  Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent]]></description> </item> <item> <title>Soutěž o humorné knížky pro ženy. Smějte se spolu s námi</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/01/26/soutez-o-humorne-knizky-pro-zeny-smejte-se-spolu-s-nami-2/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 26 Jan 2023 10:55:02 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <category><![CDATA[deník zoufalé třicítky]]></category> <category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knížky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46725</guid> <description><![CDATA[Spolu s nakladatelstvím CPress vyhlašujeme soutěž s pěti balíčky výher. Každý z nich obsahuje knížky DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY a PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA od autorky Martiny Boučkové.Soutěž potrvá do 15. února do půlnoci. Po jeho skončení nahlédneme do dvanáctého doručeného e-mailu. Pokud v něm bude správná odpověď, vyhrává. Pokud ne, vyhrává následující e-mail se správnou odpovědí. Po něm se znovu odpočítá dvanáctý nebo následující se správnou odpovědí podle stejného principu, dokud nebude rozdáno celkově pět výher. ]]></description> </item> <item> <title>Sheleana Aiyana: Staň se tou pravou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/12/15/sheleana-aiyana-stan-se-tou-pravou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 15 Dec 2022 07:20:28 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[emocionální zranění]]></category> <category><![CDATA[jak se vyrovnat s minulostí]]></category> <category><![CDATA[násilí v domácnosti]]></category> <category><![CDATA[párová terapie]]></category> <category><![CDATA[psychické zranění]]></category> <category><![CDATA[týraná matka]]></category> <category><![CDATA[týrané dítě]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46694</guid> <description><![CDATA[Většina neúspěchů ve vztazích je dána tím, že naši pozornost poutají lidé, kteří jsou také zranění a kteří také hledají nás pro to, aby své rány nevědomě rozrývali. A tak jsou vztahy plné dramat. Je to téma, které vás zaujalo?]]></description> </item> <item> <title>Sara Wickhamová: Co je pro mě dobré. Rozhodování v době těhotenství a porodu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/12/15/sara-wickhamova-co-je-pro-me-dobre-rozhodovani-v-dobe-tehotenstvi-a-porodu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 15 Dec 2022 07:10:45 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[porod]]></category> <category><![CDATA[přirozený porod]]></category> <category><![CDATA[těhotenství a porod]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46689</guid> <description><![CDATA[Nátlak. Zastrašování. Ponižování. Jdu v této chvíli do extrému, ale pokud jste si z porodu odnesly podobné trauma, bude pro vás tato knížka to pravé. A upozorním hned zkraje, že nejde o žádné vzletné teorie o důležitosti vlastního názoru a těla a stavění se na zadní.]]></description> </item> <item> <title>Klárka a vodící pes Daisy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/06/25/klarka-a-vodici-pes-daisy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Jun 2022 10:25:33 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[detekční psi]]></category> <category><![CDATA[diabetes 1. typu]]></category> <category><![CDATA[nevidomí]]></category> <category><![CDATA[vodící pes]]></category> <category><![CDATA[vodící psi]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46679</guid> <description><![CDATA[Klárka a vodící pes Daisy je zcela odlišnou dětskou knížkou, než jste doposud byli zvyklí. Svým způsobem hodně napovídá samotný název, protože Daisy není jen tak obyčejný pes. Je speciálně vycvičený pro nevidomé lidi, mezi něž patří Klárčina maminka. A fakticky by i toto samotné stačilo pro celý příběh, ale autorka chce malým čtenářům dát mnohem víc. Život nevidomých je pochopitelně náročnější, ale ne nezvladatelný. Lidé mohou žít plnohodnotným životem, protože nejvíc záleží na každém z nás. Jsou zde překážky. A kdo nějaké nemá! Ale v dnešní době mnoho některých faktorů jako třeba tento hendikep již například nebrání studiu, profesnímu růstu, mít vlastní rodinu… Pokud mi dovolíte trochu odbočím. Upřímně stejně jako mamince Klárky i mně vadí takové ty emocionálně nabité lítostné pohledy druhých. Nevidomý člověk se svým hendikepem žije podstatnou část svého života, ne-li celý. Naučil se s tím fungovat, protože takový je život a je potřeba se zaměřovat i na další věci. Nelze jen sedět s rukama v klíně a vyjmenovávat, co všechno nemohu. Když to vezmeme ze širšího úhlu, svým způsobem každý z nás má nějaké znevýhodnění a v něčem naopak excelujeme, protože jsme různí. Nikdo nemůžeme využít v maximální míře vše, co nám svět nabízí. Ze mě také nikdy nebude super běžkyně, jsem sice zdravá, ale v běhu naprosté dřevo: vždy poslední a jen sleduju prach podrážek těch přede mnou. Nikdy ze mě také nebude operní zpěvačka a hrdlo mám podle předpokladů zdravé. Není to tedy o tom, co nedokážeme, ale co můžeme a budeme dělat. Tato knížka mi dává sílu to říct nahlas: Lítost nás nikam neposune. Má své místo v životě, ale nic se nemá přehánět. I když čtenář čte dětský příběh, knížka ho vlastně zároveň i učí. Klářin spolužák Jindra má cukrovku. Díky tomu se dozvídáme spoustu dalších skutečností související s touto nemocí: o hladině cukru, o tom, že také existují detekční psi, kteří umí rozpoznat u dětí, které trpí diabetem 1. typu, kdy hladina cukru v jejich krvi začne klesat nebo stoupat příliš vysoko. A obecně co vůbec předchází tomu, než se ze štěňátka stane dobrý asistenční nebo detekční pes; je to otázka času, píle, trpělivosti a peněz. Ukázka: Jak třeba pan učitel vysvětloval dětem práci inzulinu: „Tomu, aby se cukry do buněk dostaly, pomáhá hormon zvaný inzulín. Když si představíte buňku třeba jako to auto, do kterého musíte natankovat benzín, víte, že k otevření palivové nádrže potřebujete klíček. Inzulín je v podstatě takový klíček. Otevře palivovou nádrž, tedy buňku, a natankuje do ní palivo, tedy cukry.“ Jindra vypomáhá v záchranné stanici a čtenářův rozhled se opět rozšíří o příběhy zachráněných zvířat (orel, kavka…). Vedle toho se prolínají rodinné vztahy, řešení neshod mezi dětskými přáteli, strach ze psů vybudovaný již v dětství, první láska a žárlivost, vzdor na obranu vlastní cesty oproti přísným rodičovským podmínkám a podobně. Publikace je pěkně ztvárněna také ilustračně a graficky. Každá stránka je orámovaná pruhem a nakresleným ohnutým rohem, jako by vše vycházelo z dětského sešitu. Jsou zde vložené užitečné texty zarámované v menších oddílech. Na závěr knihy jsou přidané bonusy o asistenčních psech a termínech s tím souvisejících. Vřele doporučuji, aby si knížku přečetly nejen děti, ale i rodiče. Mnoho informací, které se v knížce nacházejí, běžně nevíme nebo si jen neuvědomujeme. Vedle výše zmíněného třeba i informace k tomu, co řada z nás dělá opakovaně chybně. Uveďme jeden příklad za všechny. Ceduli před vodními toky s nápisem: „Nekrmte ptáky“ stejně řada lidí ignoruje. Rodiče dokonce berou své děti a navádějí je, aby jim házely rohlíky. Přijde jim roztomilé, jak už víceméně ve městě zvyklí a ochočení ptáci se odváží přijít člověku naproti. Ale proč se nerespektují nařízení? Jsou tam nakonec zbytečně? Jen prudí lidi, kteří to myslí dobře? Vždyť ti ptáci přece to pečivo chtějí! Nebo ne? Ukázka: Proč nekrmit ptáky „Viděla jsi někdy, jak vypadají labutí mláďata na Vltavě v centru Prahy, kde je v podstatě celý den krmí turisti pečivem?“ Klárka se zamyslí: „Viděla jsem obrázky labutí s takovými divnými, zakrnělými křídly… To mají z pečiva?“ zeptá se udiveně. Jindra přisvědčí: „No jasně. Problém je v tom, že pečivo je pro vodní ptáky nevýživný – obsahuje jen spoustu sacharidů, a ještě sůl a další věci, který jim nedělají dobře, ale nemá žádný vitamíny a minerály. Když jim lidé přinesou pečivo, tak se tím ptáci rychle zasytí a už se jim nechce hledat ve vodě jinou potravu, která je pro ně běžná a má potřebné živiny. No a třeba právě u mláďat to vede k tomu, že se špatně vyvíjejí – jsou menší, mají zdeformovaný křídla a další problémy.“ Nutno dodat, že autorka knížky Anna Burdová je rovněž nevidomá. Tato publikace není její jedinou. Na kontu dětských beletrií jich má již několik a každá z nich přináší více než příběh, ale s pečlivostí jí podobnou mnoho nových informací, které nám někdy unikají. Můžete se také podívat na její webové stránky zde. NÁHLED DO KNIHY ZDE Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Vydejte se po stopách Sisi</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/06/25/vydejte-se-po-stopach-sisi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Jun 2022 09:11:51 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46673</guid> <description><![CDATA[Letní novinka Dagmar Beňakové provede čtenáře významnými životními zastávkami císařovny AlžbětyV Nakladatelském domě GRADA právě vychází knižní novinka Toulky po stopách císařovny Sisi autorky Dagmar Beňakové. Slavnostní křest knihy spojený s besedou a vyprávěním o Sisi se uskuteční 28. června od 17:00 v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí. ]]></description> </item> <item> <title>Děda Miliarda, dvě jiné ukázky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/02/22/deda-miliarda-dve-jine-ukazky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 22 Feb 2022 12:40:12 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[děda hrnčíř]]></category> <category><![CDATA[hrnčíř]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46653</guid> <description><![CDATA[Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky.  „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem.  V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/02/21/deda-miliarda-jak-by-mohla-vypadat-detska-knizka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 21 Feb 2022 19:27:15 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[děda hrnčíř]]></category> <category><![CDATA[dětský příběh]]></category> <category><![CDATA[hrnčíř]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46628</guid> <description><![CDATA[Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si „děda Miliarda“. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: „Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.“ (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Půl roku samoty</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/10/24/pul-roku-samoty/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 24 Oct 2021 17:48:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[povídka zdarma]]></category> <category><![CDATA[samota na horách]]></category> <category><![CDATA[Vánoce]]></category> <category><![CDATA[zimní nečas]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46616</guid> <description><![CDATA[Povídka pro zimní nečas Dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic jiného. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách. Sešlapoval ze shora pár desítek metrů níž do lesního porostu. „Brito!“ zavolal na fenku. Snadno se mu ztrácela z dohledu. I když měla tmavý hřbet, jakmile se párkrát ve sněhu vyválela, skoro splynula s okolím. Aljašský malamut nadšeně přiskákal  s otevřenou tlamou a mrskajícím ocasem. Bez ní by to tu těžko dával. Byla jeho rodinou a věrným posluchačem. Nádherné huňaté psisko. Dárek od Emy pro poslední sbohem, kdy už se člověk nezastaví, ani naposledy neotočí. Odmítl se odstěhovat do města a stejně tak Ema usoudila, že tady opravdu žít nedokáže. V nezkrocené zemi nikoho. Většinu roku je tu chladno až mrazivo a pořád sněží! Půvabné jí to přišlo jen prvních pár dnů, kdy pohled z okna na daleké obzory rozptýlil nahromaděný stres a nutilo jí to uspořádat si vlastní hodnoty. Ale každodenní probouzení do prochladlé boudy, kterou je zapotřebí vytopit nařezaným a naštípaným dřevem… ? Ruce měla popraskané a plné hnisajících záděrek. Když přijela, ani nevybalila. Stále otáčela tentýž svetr a vyteplené kalhoty. Východ slunce byl ale vždy nádherný: jak se ten zlatavý kotouč vyloupl z neznáma a obarvil vrcholky hor. Zpočátku každé ráno pomáhala odhrnout cestu kolem domu. Smála se, jak se bíle prášilo. Jak po něm házela sněhovými koulemi, nebo když ji povalil do studené sněhové peřiny a ona se pod jeho tíhou propadala hlouběji. Píchalo ji u srdce, přijímala mrazivé polibky a dívala se do jeho očí, které se leskly radostí. Později rezignovala a pak už ani nechtěla vycházet ven. „Nemá to smysl. Kam se tady dá jít? Všude to je stejné. Každý den a každé ráno. Pořád dokola.“ Nakonec odjela. Odvezl ji sněžným skútrem k nádraží. Od té doby se viděli jen jednou. Když mu přivezla štěně. Znovu se zeptala, zdali si to nerozmyslel. I když odpověď tušila. „Tak ať se tam aspoň nezblázníš.“ Bez internetu, elektřina na vlastní generátor, televize se základními programy. Dlouho doufala, že na displeji spatří jeho tvář. Někde uvnitř byla drobná jiskřička. Nepřála si, aby se rozešli, ale zůstat nemohla. Rozhodně ne. A nařizovat mu, aby žil tam, kde by byl nešťastný, to taky nechtěla. Kde není kompromisu, není cesty. Když doufala, bylo to jako věřit v zázrak, a odmítala si nahlas připustit, že na ně už dávno nevěří. *** Zastavil se u středně vysokého smrku. „Tady je to správné místo,“ řekl Britě. Psisko sic netušilo, o co jde, ale souhlasně štěklo. Martin odložil vak a vytahoval z něho mrkve, lojové koule, kukuřičné klasy a slaměné věnce. Pustil se do zdobení stromu. Vánoce na konci světa. Pro ty, kteří ani netuší, že nějaký takový svátek existuje. Nic je s námi nespojuje, a přesto to děláme. Protože Vánoce jsou o darování, o sdílení a… „O to nebýt sám?“ zamumlal. Brita pokorně poslouchala každé slovo. Milovala jeho hlas. Bylo to znát z toho nevinného pohledu, jak to jen psi dokážou. Položila mu tlapu na ruku, když se skláněl pro další lojovou kouli. „Co si o tom myslíš?“ podíval se do jejich očí. „Loni to bylo jiné. Ale to ty nevíš. Ještě jsi tu nebyla.“  Když dokončil výzdobu, měl ze sebe dobrý pocit. „Doufám, že jim bude chutnat.“ Brita povyskočila a zaštěkala. Spolu se pak stejnou trasou vydali zpátky. V krbu plápolal oheň a dřevo praskalo. Seděl na houpacím křesle, popíjel čaj. Z hrníčku, který přivezla a zapomněla. Úmyslně. Pár nenápadných stop po ní zůstalo, aby z mysli jen tak nevymizela. Aby ani on nezapomněl. Brita ležela na podlaze a okusovala kost. Po chvíli ji to přestalo bavit a položila hlavu na svou tlapu, sledovala ho. Pak přivřela oči. „Za pár dní je Štědrý den. Tak co myslíš?“ zeptal se. Jen lehce zvedla víčka a znovu přivřela. „Myslíš, že měla pravdu? Tak co mám dělat? Tolik měsíců uteklo jako voda. Stejně bych už jinak žít nedokázal. A co s barákem? Někdo se tady o to musí starat.“ Brita hlasitě zívla. „Nudím tě?“ ušklíbl se. Čaj byl stále vřelý. Rád prsty objímal hrnek, až se mu horko propalovalo přes kůži. Taková zkouška výdrže: kdy je to ještě příjemné a kdy už palčivá muka. „Je to jako s životem, víš?“ obrátil se na svého čtyřnohého přítele. Lidský kontakt vymizel a on si ani neuvědomoval, že někdy jeho slova začínají uprostřed myšlenky. Vedl rozhovor s němou tváří, která dokázala odpovídat jen věrným pohledem. Neměl s tím problém. „Dlouho je to krásné a byl jsem šťastný, než přišla bolest z jejího odchodu. Půl roku samoty je víc než dost, nemyslíš?“ Vždycky byl uzavřený. A tahle bouda uprostřed nedotčené přírody mu přinesla pocit, že přesně to hledal. „Neměl by ses vyhýbat konfliktům,“ vzpomněl si na její slova. „Jinak budeš pořád jen před něčím utíkat.“ „Neutíkám,“ špitl a sklopil oči. „Tak proč nic neříkáš?“ „Nechci se s tebou hádat.“ „Jenže takhle se nic nevyřeší.“ „Nechci nic řešit.“ Vyhovovalo mu to. Žádný společenský nátlak, jen on a nekonečno. Vstal z křesla a přiložil poleno do krbu. „Mohli bychom tu žít sami napořád?“ zeptal se. Občas se mu zasteskne, zapne televizi, podívá se na zprávy, zaplní se pocitem křivd, útoků, autonehod, válek a politických úskoků a utvrdí se, že tohle nechce. Večer ulehá na postel. Její obrázek má v rámečku na stole. „Dnes mi není dobře. Půjdu si lehnout dřív.“ Ráno se probudil propocený. V ústech sucho, v krku ho pálilo, těžko polykal. Místnost se chvěla, rohy se křivily, jako by se chtěly v paprscích k sobě natáhnout a hned rozplynout. Ruce i nohy byly těžké. Brita poskakovala, štěkala a tahala za peřinu. Každý pohyb byl pro něho namáhavý. A poprvé po delší době pocítil úzkost a smutek. Zvláštní svíravý strach, že možná naposledy vydechne a neřekne jí, jak mu chybí. Tiskl se k fotografii, díval se do její tváře a myslel, že mu stékají slzy. Ale když se dotkl obličeje, byl suchý a horký. Chtěl Britě říct, co má na srdci, nadechl se, ale z úst nevyšla ani hláska. „Vydechnu naposledy“, pomyslel, „a nikdo ani neuslyší mé volání o pomoc.“ S námahou se doplahočil do kuchyně pro nový čaj. Zabalený v dece posedával u krbu, dotýkal se hladkého porcelánu a sledoval oheň. Když mu zvlhly hlasivky, řekl sýpavě: „Blíží se Vánoce. Lidé by neměli zůstávat sami… Měli by najít cestu k těm, které mají rádi, co myslíš?“ Ucítil nepříjemný chlad, který mu zavanul u ucha. „Tys nechala otevřené dveře?“ zlobil se na Britu. U zápraží se rozhlédl a vdechl mrazivý vzduch. Zima je nádherná. Krásná, ledová, štiplavá, třpytivá, těžká… Brita se postavila po jeho boku, jako by cítila totéž. „Dnes nepůjdu ven. Musím se vyležet a pak vyrazíme do města. Vlakem. Schválně jestli si ji budeš ještě pamatovat…“ Mrkl na ni a dobelhal se do postele. Proležel pět dní. Jedvadvacátého prosince si zabalil tašku, nasadil Britě popruhy a vydali se až k úpatí hory k nádraží. Vlak do těchto končin jezdí dvakrát denně, ale bez záruky. Pokud napadne příliš sněhu, končí o dvě zastávky dříve. Přivítalo ho příjemné teplo a pohodlí. Byl nervózní a přemýšlel, jestli se neunáhlil. Vytáhl mobil. Celou dobu mu byl v horách k ničemu. „Měl bych ji zavolat, nemyslíš?“ zeptal se Brity. Jediné cestující v celém vagonu, dvě postarší paní, se na něho mile usmály. „Lidé by neměli chodit bez ohlášení…“ Vyhledal číslo. To bylo rychlé, ale stisknout volání už tak snadné nebylo. Mračil se na displej mobilu s palcem centimetr nad ním. „Tak už jí zavolejte,“ řekla jedna z dam, v jejíž tváři se zračila něha stáří. „Možná bych…“ navázal. „Jedete na návštěvu? Na Vánoce?“ zeptala se druhá. Přikývl. Hlasitě polkl. Dlouho s nikým nemluvil, ale bylo to fajn. Obě stařenky ze sebe vyzařovaly naprostou pohodu. „Kdo ví, jestli mě ráda uvidí.“ „Ale to víte že ano,“ řekla ta první. „Jen to zkuste.“ Tak zavolal. Tělem se mu rozlilo teplo. Slyšet její hlas po tak dlouhé době! „Počkej na mě v přestupní stanici…“ řekla. Když skončil hovor, stále se usmíval. „Dobře to dopadlo, viďte?“ zeptala se zvědavá stařenka. Vesmír má své zvláštní kouzlo. Vkládá do nás tolik síly a energie. Záleží jen na nás, kdy si to uvědomíme. Ani Ema nedokázala doma jen tak sedět. Brzy bude Štědrý den. Litovala, co se stalo, ale vrátit to nešlo. Přes všechna úskalí, tohle je ta příležitost, kdy se musí sejít. Silnější důvod už možná ani nebude. Sbalila tašku a vydala se na vlak. Ve stejný den, stejné ráno. Nakonec se shledají na půli cesty. Obejmou se na nástupišti, protože na něho bude čekat. Usadí v hale, zdobené secesními obrazy. Projdou parkem, dojdou na náměstí, kde se tyčí vysoký strom, vše kolem září a hrají koledy. Pro tento okamžik si nemusí přát nic víc. Je to ten nejlepší čas, který se jim plní. Pak už to je jen na nich. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/10/17/a-zili-by-stastne-kdyby-se-nepotkali/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Oct 2021 11:29:50 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[ironický příběh]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46607</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Stroncova poslední whiskey</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/28/stroncova-posledni-whiskey/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 28 Sep 2021 07:07:34 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[česká detektivka]]></category> <category><![CDATA[literární soutěž]]></category> <category><![CDATA[povídka]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46562</guid> <description><![CDATA[Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...]]></description> </item> <item> <title>Depeše mrazivé noci</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/27/depese-mrazive-noci/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Sep 2021 13:17:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[fantazy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46521</guid> <description><![CDATA[Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay]]></description> </item> <item> <title>Setkání u pozdní večeře</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/27/setkani-u-pozdni-vecere/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Sep 2021 13:15:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Heralt z Kunštátu]]></category> <category><![CDATA[Jan Tovačovský]]></category> <category><![CDATA[Jiří z Poděbrad]]></category> <category><![CDATA[středověk]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46509</guid> <description><![CDATA[Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...]]></description> </item> <item> <title>Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/27/byt-uprimny-zvidavy-a-nebyt-lhostejny/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Sep 2021 13:09:40 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[dětské knížky]]></category> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46526</guid> <description><![CDATA[Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Dávné tajemství skryté v šatníku a tři ženy, jejichž osudy spojila válka…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/01/04/davne-tajemstvi-skryte-v-satniku-a-tri-zeny-jejichz-osudy-spojila-valka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 04 Jan 2021 17:08:19 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46412</guid> <description><![CDATA[Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy. Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou. Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře. Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce. Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky. UKÁZKA V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené. Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa. Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z  Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo. Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí. Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde. Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov. Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora. Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín. Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.]]></description> </item> <item> <title>Zasmějte se s více jak 500 vtipy kresleného humoru</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/12/13/zasmejte-se-s-vice-jak-500-vtipy-kresleneho-humoru/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 13 Dec 2020 13:56:33 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[český karikaturista]]></category> <category><![CDATA[humor]]></category> <category><![CDATA[kreslený humor]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46398</guid> <description><![CDATA[Velká kniha českého humoru Kdo má největší smysl pro humor? Muži, ženy, děti? Který národ? Sir Michael Edward Palin, britský komik, spisovatel a jeden z šesti členů komediální skupiny Monty Python, v televizním pořadu Channel 5 News k tomuto řekl: „myslím, že Češi jsou na vrcholu… mají pocit, že si ze všeho můžou dělat legraci, což mají společné s Brity. Některé národy mají hranice, za které nejdou. Ale v Británii žádné nejsou a z nějakého důvodu nejsou ani u Čechů.“ No, nevím, jak to mají jinde, ale já se ráda od srdce zasměju všemu a sobě obzvláště. Humor se dá vyjadřovat různými způsoby, mluvením vtipem, komediálním výstupem nebo třeba karikaturou. Česká unie karikaturistů slaví třicet let své existence a k této příležitost vychází v nakladatelství Grada Velká kniha českého humoru. Za celou dobu v ČUK prošlo přibližně na 280 autorů a autorek kresleného humoru, např. Neprakta, Renčín, Jiránek, Vyčítal a řada dalších. „Tato kniha je vlastně dárek a pocta. Dárek, který je určený zejména lidem, kteří mají rádi svět kresleného humoru, který se snaží svým způsobem „odlehčit“ někdy i dost těžké životní situace a složitou dobu, v níž žijeme. Takže bavte se. Dobrá nálada a smysl pro humor je, jak je známo, jedním ze základních předpokladů spokojeného života,“ říká na úvod Radovan Rakus, předseda ČUK. V knize se setkáte s karikaturami více jak padesáti autorů a s jejich krátkými medailonky. Jan Werich jednou řekl, že „Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.“ A pokud to spojíte dohromady: smějete se, až vám tečou slzy, tak to vypadá  na dobrý základ blahobytu 😀 Velká kniha českého humoru, nakladatelství Cosmopolis, Grada Publishing, a s. , 2020]]></description> </item> <item> <title>Upleťte si doma vlastní ponožky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/12/13/uplette-si-doma-vlastni-ponozky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 13 Dec 2020 13:49:20 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Hobby]]></category> <category><![CDATA[domácí ponožky]]></category> <category><![CDATA[jak uplést ponožky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46393</guid> <description><![CDATA[Zima je typickým ročním obdobím, kdy ponožky zažívají svůj boom. Poslední dobou jsme se dokonce oprostili od nudných jednobarevných párů, u kterých jsme si slibovali hlavně strohost, čistotu a v podstatě co nejméně upozorňovat na své nohy v botách. Nicméně, nějaký čas už jsou hitem ponožky barevné, někdy až křiklavě výrazné, originální co do vzorů nebo dokonce takové, kdy každá z páru vypadá zcela odlišně. A to nejen u dětí, ale i dospělých. Dokonce se jim daří prodírat se i do formálních setkání. Někdy stačí tak málo a člověk omládne i správným výběrem ponožek. Vidět totiž nohy v pěkných pestrobarevných ponožkách dodá obratem pocit, že dotyčný je ještě plný života a rozhodně žádný suchar. Jistě, koupit se dají všude, ale také si je můžeme sami uplést. Knížka, kterou vám tímto chci představit nabízí na padesát různých návodů lotyšských ponožek! „Lotyšsko je malý stát ležící v severní Evropě, u Baltského moře, je menší než Skotsko a počet obyvatel je o více než polovinu nižší. Jelikož tam panuje vlhké a větrné přímořské podnebí lidé vždy potřebovali teplé oblečení, a Lotyšsko má tedy bohatou pletařskou tradici. (…) V každém lotyšském kraji se pletou ponožky jiným způsobem. Zimní ponožky se vyráběly z ovčí vlny a letní ponožky z lněné nebo bavlněné příze. Ponožky se nenosily pouze proto, aby zahřály, ale sloužily také jako módní doplněk a forma vyjádření,“ říká autorka Iova Ozolina. V knížce naleznete návody s fotografiemi, ale také různé zajímavosti ke vzorům. Některé vzory na ponožkách mají totiž svůj specifický význam. Jako např. symbol Auseklis (ranní hvězda), která ohlašuje nový den, symbol Zalktis (had), který je strážcem bohatství a blahobytu a symbolizuje také moudrost, symbol Laima, která je bohyní osudu a přináší štěstí a další. Ieva Ozolina, majitelka společnosti HOBBYWOOL, opustila pozici finanční ředitelky ve velké společnosti, aby si mohla plnit svůj sen otevřít si obchod s vlnou a pletením. HOBBYWOOL je rodinná společnost, které vypomáhají také manžel s dětmi. Společně vytvořili řadu pletacích projektů, například lotyšský šampionát v pletení, pletení graffiti a další. Můžete tedy také nahlédnout na webové stránky firmy HOBBYWOOL (https://www.hobbywool.com/), kde představují ručně s láskou vyráběné ponožky a palčáky 🙂 . Co se z knížky naučíte?• jak plést jako profesionál – od návrhu po dokončený projekt• jak a kde použít nové i osvědčené techniky pletení• jak vytvořit nové variace tradičních motivů a barevných vzorů• jak dát svým ponožkám moderní podobu pomocí stínování• jak zkombinovat různé postupy do vlastních, originálních výtvorů… a mnohem, mnohem víc! Ieva Ozolina, Pletené ponožky, 50 návodů, jak na ponožky, podkolenky a návleky. Nakladatelství Metafora , Grada Publishing, a. s. 2020.]]></description> </item> <item> <title>Magický realisus: Pedro Páramo</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/12/06/magicky-realisus-pedro-paramo/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 06 Dec 2020 08:09:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[magický surrealismus]]></category> <category><![CDATA[mexická literatura]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46387</guid> <description><![CDATA[Na první pohled útlá knížka a snadno byste mohli podlehnout dojmu, že ji bude mít kvapem přečtenou. Ale ona se od těch, které znáte, značně liší: jako byste otvírali tajemnou truhlu světa magie, nejistot a pochyb. Autor vás nenechá vydechnout a stále vás nutí přemýšlet. Mohli byste se totiž snadno ztratit mezi přítomností a minulostí, mezi světem živých a mrtvých. “Čtení Pedra Párama je pro mě jako otevření malé mozaikové krabičky, jen abych zjistil, že je prázdná, kromě šepotu těch, kteří ji v minulosti otevřeli,” píše o knížce Suhayl Saadi (Independent) a definuje jej jako “psychotický román…, který dělá vše, o čem by člověk nemohl nikdy snít, pokud je omezován současným dogmatem tvůrčího psaní.” Eileen Battersby v Irishtimes o knížce mluví jako o “krátké postmoderní novele, vytvořené jako veršované drama odehrávající se v zrcadlovém sále.“ Děj je protkávaný vzpomínkami a dialogy živých i duchů. Juan Preciado slíbil umírající matce, že vyhledá svého otce, kterého nikdy nepotkal. Sotva ta slova vyslovil, neměl v úmyslu je nikdy naplnit. Do doby, než se mu začaly zdát zvláštní sny a on se vydal na cestu do Comaly, odkud pocházela jeho matka. Cestou potkává muže, který bičem popohání osly, a od něhož se dozvídá, že Pedro Páramo je už mrtvý. A sám je také Pedrovým synem. Možná to bude první moment, kdy se zastavíte, soustředíte se na pomyslný neutrální bod kdesi vpředu a zeptáte se sami sebe: proč cesta za někým, s kým už se nejspíš, pokud je toto tvrzení pravdivé, nelze setkat? Comala je však ještě víc pochmurná a tesklivá. Je plná zvláštních zvuků a ticha. Tady nemáte nikdy žádnou jistotu, na koho právě narazíte, a zdali řeč, kterou vedete, je stále s živým člověkem. Všechno tu vibruje na hranici mezi životem a smrtí. A pak to hledání otce. Lze-li opomenout slib daný před smrtí, všeobecně by to mohlo probouzet pocit touhy naplnění k nalezení svých kořenů. Zasadit se do kompletní rodiny. Najít něco, co spojuje. Ale primárně si je těžké představit cestu, která vyústí v hledání tyrana, jenž sužoval celé okolí. Pedro Páramo se skví řadou špatných vlastností. Mohlo to být samotné varování už na začátku: “Ničeho se u něj nedoprošuj. Vyžaduj od něho, co nám patří. Co mi byl povinen dát, a nikdy nedal… Že na nás zapomněl, synku, to ať ti draze zaplatí,” říká matka na smrtelné posteli. A slova cizince, jaký je Pedro Páramo? “Živoucí zášť,” odpověděl muž. *** Na cestě Juan potká mnoho postav, se kterými vede řeč. To zvláštní ticho protrhávají zvuky nebo slova… „Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“ Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (…) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš. Za chvilku se oddělila od ostatních nějaká žena a přišla mi říct: -Damiano! Modli se za mě, Damiano!-    Sundala si šátek a já poznala tvář své sestry Sixtiny. -Co tady děláš?- zeptala jsem se jí. Nato se odběhla schovat mezi ostatní ženské. Abys věděl, moje sestra Sixtina umřela, když mi bylo dvanáct. Byla nejstarší. A nás bylo doma šestnáct děcek, takže si spočti, jak dlouho je už mrtvá. A podívej se na ni, pořád se ještě toulá po tomhle světě. Takže se nepolekej, pokud uslyšíš i ozvěny z méně vzdálené doby, Juane Preciado.“ „Vám moje matka taky ohlásila, že přijdu?“ zeptal jsem se jí. „Ne. A vůbec, co je s tvou matkou?“ „Umřela,“ řekl jsem.“„Už umřela? A na co?“„Nedozvěděl jsem se na co. Snad na zármutek. Hodně vzdychala.“„To je zlé. Každý vzdech je jako doušek života, o který se člověk připravuje. Takže umřela?“„Ano. Asi byste to měla vědět.“„Proč bych to měla vědět? Už spoustu let nevím nic.“ „Tak jak to, že jste mne našla?“ (…) „Jste živá, Damiano? Povězte mi, Damiano!“ A najednou jsem na tě prázdných ulicích stál sám. Z oken otevřených k nebi vyčuhovala pružná stébla trávy. Oprýskané zdi odhalovaly své zteřelé vepřovice. „Damiano!“ vykřikl jsem. „Damiano Cisnerosová!“ Odpověděla mi ozvěna: „…ano… sová!“ … ano … sová…!“ *** Anotace nakladatele: Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juanové. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar. Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a román Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout). MB]]></description> </item> <item> <title>Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/27/nemocna-amerika-lekce-o-zdravi-a-svobode/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 27 Nov 2020 08:05:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46381</guid> <description><![CDATA[Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocníli vhodným způsobem a trváli nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ]]></description> </item> <item> <title>Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/18/46371/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 18 Nov 2020 19:50:24 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[advent]]></category> <category><![CDATA[čtení o Vánocích]]></category> <category><![CDATA[knihy a advent]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46371</guid> <description><![CDATA[Blíží se nejkrásnější období roku. Snad bude i navzdory okolnostem, tak specifickým pro rok 2020, alespoň částečně hřejivý a milý, jak si jen budeme přát. Nejen letos, ale pokaždé to nejvíce záleží hlavně na nás samotných. Tak si to nepokažme. Těžko budeme vracet stránky kalendáře, abychom napravili něco, co je už tak dlouho zasazené právě do těchto prosincových dnů. Nejde ani tak o drahé dárky, ale o to být spolu. Darujme si úsměv a dovolme, aby nás okouzlily i drobnosti. Třeba jako tato drobná útlá knížka, co se vejde do kabelky nebo na noční stolek, když se chystáme před spaním číst. Mohla by nás v tyto nevšední dni doprovázet na cestách v autobuse nebo vlakem, když vyrážíme za svými milými. Výjimečná je i v tom, že obsahuje vítězné povídky z literární soutěže nakladatelství Brk, které byly sestaveny do originálního knižního adventního kalendáře. Výborný nápad! Proč mít adventní kalendář jen z čokolády; vždyť těch možností je kolem nespočet, co by nás mohly potěšit na každý jednotlivý prosincový den; i ta nejposlednější sladkost pro oči a duši vychází právě na Štědrý den. Můžete knížku „zhltnout“ na posezení, jako i já nevydržím nesníst adventní kalendář během chvilky; těžko odolávám. Nebo být k sobě poctivý a dát si na každý den jeden příběh (ale kdo by to vydržel! 🙂 ). Nechám na vás. Každá je jiná a může odlišně zpestřit zachmouřený den, kdy večery jsou dlouhé a z celého roku právě ty nejlákavější k tomu vzít si knížku a užít si to. Ukázka Vánoční překvapení, Martina Boučková Všimli jste si někdy, jak je šero docela jiné než světlo nebo tma? Ve skutečnosti se skládá z miliardy zaprášených mikropavučinek, které volně proplouvají prostorem, usazují se v našich obývácích a ložnicích. Čím víc jich je a mají k sobě blíže, když nemohou volně plout po prostoru, začnou se vzájemně propojovat, a tak se zrodí tma. Dřív jsem ji milovala. V létě jsem sedávala na zahradě jen tak, v zimě zachumlaná v kabátu, a vzhlížela k nebi, které bylo plné třpytivých hvězd. Jak jsem zestárla, oči mi zeslábly. Ztrácím se v šeru a na hvězdy už jen věřím. Mám je uložené ve vzpomínkách, že tam jsou, tam daleko jako rozsypané drahokamy. Na Štědrý den na ně většinou čekám marně. Jen jednou sněžilo, párkrát bylo nebe jasné, mnohokrát však pršelo. Ale to mi radost nepokazí, když zapaluji svíčky na vyřezávaném dřevěném svícnu. Tenhle není kupovaný, je jedinečný. Vyrobil ho Vašek. Kdysi dávno. Už je to spousta let. Svícen mi zůstal, jen Vašek už tu není. „Babičko, copak by sis přála pod stromeček?“ zeptal se mě vnouček. Taky Vašíček. Má po mém muži jasně modré oči a stejně vřelý úsměv. Dcera v něm vidí sebe; je taky plavovlasá. Ale kdepak, to je můj Vašík! Když otáčím stránky fotoalba, vidím tu podobu ještě víc. Tahle nažloutlá s razítkem desítky let neexistujícího ateliéru, to je celý on. Ten pohled. A jak drží ruce a ohýbá se v pravém koleni. Kdo by to neviděl! Je krásné, když člověk není sám, má děti a vnoučata. Ale trochu tesklivé, že po většinu svého času je s nimi jen v srdci a myšlenkách. Tak málo se vídáme. Žijeme ve společném městě, ale copak to jde? Oni mají práci, děti školu, kroužky, kamarády… To nejsou výmluvy. To je jen obhajoba pro sobeckou touhu být jim neustále nablízku. Děti musí vyrůst, ale proč tak rychle? „Copak bych si přála, Vašíčku? Celou rodinu a sníh. Umíš to zařídit?“ zasmála jsem se. … Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery, nakladatelství Brk, 2020 MB]]></description> </item> <item> <title>Každý má svůj Everest</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/15/kazdy-ma-svuj-everest/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Nov 2020 12:50:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[komické situace na horách]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46358</guid> <description><![CDATA[Podzim je poslední dny velmi pošmourný. Předpověď počasí na následující týden: v našem pásmu zůstáváme stále pod šedivým poklopem. A protože zdravý život prodlužuje a lépe naplňuje optimismus, k čemuž takové mizerné počasí evidentně neprospívá, je dobré si pustit nějakou komedii nebo přečíst zábavnou knížku. Nechala jsem se svést vtipnou obálkou: dřevěná roubenka v horách, nadšený smělý otec s hrnkem horkého čaje a z okna vykukující kluci, kteří jsou evidentně myšlenkami úplně mimo. Shodou okolností dobrodružné dopředu neplánované prázdniny se odehrávají v podobně pošmourném počasí a na hrdiny příběhu čeká řada komických situací, kterým se však může sarkasticky smát jen čtenář. Jim už do smíchu tolik nebylo. Jako ženu mě hned napadla otázka, proč na obalu není vidět matka těch kluků? Očekává mě snad příběh podobný kultovnímu S tebou mě baví svět, aneb i otcové to mohou s dětmi brilantně zvládnout bez otravných svazujících pravidel matek, aby se dětičkám náhodou něco nestalo, nenastydly a nezranily se? No, upřímně, trochu napovím: matka tam je. Skrytá. Uvnitř roubenky. Pění, ale drží se. Vyrazila totiž s nimi. Nebyla zvaná, ale rozhodla se nic nepodceňovat. A upřímně: celou dobu jsem jí fandila, držela pěsti, ať to nevzdá a ani ve svých snech nemajzne svého muže vyfantazírovaným válečkem jako z kresleného vtipu. Když se totiž otec dvou kluků rozhodne, že se už nemůže dívat na to, jak tráví svůj čas u mobilu, zatímco v jeho představách by každý pořádný chlap měl být samostatný a nebát se bez jakýchkoliv technických vymožeností zdolávat sebevětší cíle, když prostě zavelí: „a konec, jedeme na hory, já z vás udělám chlapy!“, tak nějak nedomyslí důsledky svého zbrklého rozhodnutí. Je totiž otázka, zdali to, že chtěl u svých potomků něco radikálně změnit, nebyl nakonec jen vlastní impulzivní vzdor. Jestli by totiž nebylo lepší to pořádně promyslet, aby kluci nebrali výlet jako trest, ale spíš si zamilovali i jiný než gaučový způsob života … Moc se mi líbilo, jak autor popsal všechny situace tak ostře pravdivě. Snad to není stereotypizující pohled, ale přesně takhle to znám ze svého okolí: i rozmýšlení, co si zabalit a jak to zabalit bývá často tak odlišné mezi mužem a ženou. Takže zatímco později venku prší, manželka a děti se mohou obléknout do pláštěnky, tak manžel, který si připravoval své věci sám, promokne, včetně obsahu svého zavazadla, kde má jako vůdce výpravy pochopitelně všechny potraviny. Manželka zabalila věci na jistotu, manžel vezme, na co si v tu chvíli vzpomene, protože to nějak dopadne. Jenže pak se začnou nabalovat neočekávané události, noví příchozí a polámané kosti. Na nic z toho se nebylo možné předem připravit. Je totiž velmi nepravděpodobné si je dopředu jen představit. Takovéto „co kdyby“… „ale“… Nebudu prozrazovat, nicméně, navzdory tomu, že hory miluju (ale v létě), tak tento výlet bych rodině Spáčilovým vůbec nezáviděla; celou dobu jsem svorně držela s manželkou, aby to zvládla a nebouchla dveřmi. Otci rodiny se nejspíš jeho záměr vůbec nepovedl a i v jeho myšlenkách se velmi velmi vzdáleně přibližoval tomu, jak si to vůbec představoval. Nicméně, a na to bych i vsadila, to jeho nadšení by klidně mohlo způsobit, že navzdory neblahým výsledkům celé expedice by do toho šel určitě znova. Ono totiž po nějakém čase se i na neblahé zážitky dá dívat s určitým nadhledem a mohou nakonec připadat úsměvné až sentimentální. Říci: pamatuješ, jak tenkrát jsme položili toho zraněného cyklistu do vozíku, opěchovali ho peřinami, aby se mu nic nestalo, a pak se stejně vozík rozsekal a navíc jsem k tomu i já zlomil ruku? Jo, to byly časy… Takže, co říkáš, dáme zase hory? 🙂 V tomto počasí hory raději vynechejte, ale užít si je můžete stejně. V teple doma třeba právě s touhle knížkou. Aleš Procházka, Každý má svůj Everest. Vydala Grada Publishing, a. s., 2020. MB]]></description> </item> <item> <title>Závodní kůň, který se ztratil.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/15/zavodni-kun-ktery-se-ztratil/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Nov 2020 12:41:08 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46362</guid> <description><![CDATA[Napínavé čtení pro děti od deseti let Na knižní trh přichází pokračování knížky Závodní kůň, který odmítá běhat, jenž nakonec vyhrál Derby a s Kájou a jejím poníkem Percym zachránili rodinu před krachem. Pověst Vznešeného Bojovníka se rozšířila natolik, že přijela i televizní stanice BBC a natočila o něm dokument. Kája je patřičně hrdá, ale stačí jedno dopoledne, kdy je pryč v nedalekém městě, a Vznešený Bojovník je unesen. Zloději požadují výkupné jeden milion liber. Kája brzy nabyde podezření, kdo by mohli být pachatelé. V ten den, kdy tu natáčela BBC a bylo kolem spousta lidí, jí právě dva podivní chlápci pokládali velmi zvláštní otázky. A pak zmizel kůň a náklaďák a její milovaný poník ležel přiotrávený ve stáji. Pro malé čtenáře čeká dobrodružný příběh s detektivní zápletkou, ale také s jistou dávkou humoru, často vycházející z komických situací dvou bratrů. Clare Baldingová je anglickou hlasatelkou, novinářkou a autorkou. V současné době uvádí pro BBC Sport a další stanice. Ke koňům má velice blízko. Od roku 1988 do roku 1993 byla přední amatérskou žokejkou v koňských dostizích a v roce 1990 se stala šampionkou na klisně Lady Rider. Téměř celá její rodina se pohybovala kolem koní a také o těchto svých životních zkušenostech vydala monografii. Clare Baldingová, Závodní kůň, který se ztratil. Nakladatelství Bambook, 2020. MB]]></description> </item> <item> <title>Představujeme interaktivní audiohrou, kde si posluchač sám zvolí, kudy se bude příběh ubírat</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/06/predstavujeme-interaktivni-audiohrou-kde-si-posluchac-sam-zvoli-kudy-se-bude-pribeh-ubirat/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 06 Nov 2020 09:46:37 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46351</guid> <description><![CDATA[53 let od představení Kinoautomatu přichází čeští tvůrci s podobným principem v první české audiohře. V unikátní hře bez obrazu si budou moci posluchači/hráči sami vybrat, jak se bude příběh dále ubírat, zda hrdinům zvolí snazší nebo obtížnější řešení. A co víc – tvůrci se rozhodli, že audiohru Důkaz 111, kterou startují, opatří tzv. filmovým zvukem. Při poslechu hry tak budete mít dojem, jako byste sledovali film bez obrazu. „První nápad na interaktivní audiohru přišel asi před šesti lety, když začaly být velmi populární počítačové hry, které byly postavené na principu rozvětveného příběhu, jenž byl na poměry her poměrně sofistikovaný a často se zabýval i citlivými tématy – hráče tak hry stavěly před složitá rozhodnutí a přinášely diametrálně odlišný zážitek od klasických her. Lákalo mě vytvořit něco podobného a jelikož mám ke zvuku blízko, bylo poměrně jasné, jakým způsobem by mohl být příběh zpracovaný,“  vzpomíná na zrod myšlenky tvůrce celého konceptu Tomáš Oramus. „Chtěli jsme, aby hráči ten příběh opravdu prožili, nejen poslouchali, proto jsme se snažili, aby měli všichni možnost slyšet hru tak, jako by se opravdu nacházeli ve starém hotelu, kolem nich si povídali ostatní hosté a za okny se blížila bouře. Kdyby to všechno někdo pouze vyprávěl, byl by to určitě skvělý příběh, ale nebyli byste jeho součástí.“ Tomuto aspektu byla podřízena i samotná tvorba audiohry – hra využívá binaurálního zvuku, který je spojován především s virtuální realitou a navozuje v posluchači pocit obklopení zvukem. Klíčovým bodem byl ale samozřejmě příběh. Bylo jasné, že bude nutné vytvořit původní dílo, které nabídne posluchači několik cest a konců, a které bude zároveň zvukově atraktivní. Nakonec vyhrála noirová detektivka. „Obával jsem se, že bude těžké najít autora, který zvládne napsat dobrý příběh a zároveň zvládne rozvětvený příběh, ale nakonec jsem dostal tip na Vladimíra Marečka a už když jsem četl první verzi, byl jsem překvapený, jak dobré to je a kolik možností příběh nabízí,“ vzpomíná Oramus. Prozradit příběh audiohry Důkaz 111 je vlastně nemožné, protože právě díky interaktivitě hry je těch příběhů hned několik. „Na možnostech interaktivity nás nejvíce bavilo to, když jsme mohli hráči předložit takové možnosti, které mají všechny svá pro a proti. Jedno řešení může být rychlé a účinné, ale popudíte jím ostatní postavy proti sobě. Pokud se ovšem zachováte taktněji, můžete přijít o důležitou výhodu nebo sami sebe vystavit nebezpečí. Chtěli jsme proto stvořit takový příběh a takovou hlavní hrdinku – hned na začátku nám bylo jasné, že bychom chtěli, aby hráčova postava byla žena -, která chce sice udělat správnou věc, ale vlastně si občas není jistá, jestli dokáže poznat, co doopravdy správná věc je,“ vysvětluje scenárista Vladimír Mareček. Hlavní roli kriminalistky Alice Wellsové ztvárnila herečka Tereza Hofová, kterou zaujal nejen tajemný a až mysteriózní příběh, ale právě také interaktivita příběhu a jeho zmíněné filmové ozvučení. „Hraju policejní vyšetřovatelku, ženu velmi uzavřenou, až odtažitou, která zprvu může působit až nepříjemně, postupně ale zjišťujeme, že za jejím vystupováním se skrývá bolestné a nedořešené trauma, které se propojí s tajemným příběhem,“ prozrazuje Hofová a dodává: „U namlouvání jsem se snažila myslet na ty, kterým je primárně určená, na lidi, kteří vnímají svět povětšinou pouze v audio-hmatové formě. A to bylo velmi inspirativní. Říkala jsem si, jak takový svět asi vypadá, jak vypadá zbraň pro člověka, který si na ni sáhnul, ale nikdy ji neviděl, auto, ve kterém seděl, ale nikdy jej neřídil…“ K tomu scenárista Vladimír Mareček říká, že právě to bylo na realizaci Důkazu 111 nejzajímavější i nejtěžší. Zatímco ve filmu platí pravidlo „show, don´t tell“, a tak postava neřekne „nesu vám čaj“, ale prostě ho přinese, v audio podobě se slovům nevyhnete. „Oproti filmu máte ale jinou výhodu. Zvuk vám dovoluje přesunout se na jakékoliv místo, klidně i neexistující, v jakémkoliv čase. A všechny zvuky, které použijete, si posluchač sám pro sebe převádí do obrazů. A ty obrazy jsou daleko krásnější a zajímavější než cokoliv, co byste mu mohli kdy ukázat vy.“ Audiohra Důkaz 111 vychází v druhé polovině června pro mobilní telefony se systémem Android a iOS. Jelikož se prakticky vše odehrává ve zvuku, připravili tvůrci i režim pro nevidomé, kteří jinak moc herních možností nemají. Do budoucna plánují v Play By Ears hru převést do angličtiny, vydat na Apple Watch a svůj inovativní princip představit ve světě. Pro ty, kteří se nechtějí rozhodovat, kudy se příběh bude ubírat, vyjde Důkaz 111 také jako audiokniha, pro niž tvůrci zvolí linku příběhu sami. V dalších rolích v Důkazu 111 uslyšíte Bohdana Tůmu, Andreu Elsnerovou nebo Norberta Lichého. Tisková zpráva]]></description> </item> <item> <title>Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/10/30/ukazka-z-knihy-benjamina-kurase-mala-pamet/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 30 Oct 2020 18:34:08 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46342</guid> <description><![CDATA[Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva]]></description> </item> <item> <title>Otevřený dopis ministru kultury ČR Lubomíru Zaorálkovi, zaslaný Cechem malých nakladatelů.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/10/30/otevreny-dopis-ministru-kultury-cr-lubomiru-zaoralkovi-zaslany-cechem-malych-nakladatelu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 30 Oct 2020 18:16:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46337</guid> <description><![CDATA[Vážený pane ministře, stejně jako většina občanů – zaměstnanců i podnikatelů v různých odvětvích, jsme i my, zástupci Cechu malých nakladatelů, znepokojeni současnou situací v české společnosti, způsobenou virovou pandemií. Je nám jasné, že česká ekonomika se letos už podruhé dostává do komplikované situace a vláda i parlament se snaží pomoci těm nejpostiženějším. Nehodláme se uchýlit k laciné kritice politiků, ani ukazovat prstem a obviňovat kohokoliv ze zanedbání povinností. Nechceme na nikoho za vzniklou situaci svalovat vinu. Chceme Vás jen požádat, vážený pane ministře, abyste při sanaci škod myslel i na nás, malé nakladatele. Po uzavření knihkupectví se dostáváme do obdobné situace, ve které jsme se octli na jaře letošního roku. S tím rozdílem, že nyní je vážně ohrožen prodej našich knih určených pro předvánoční trh, díky němuž je většina z nás schopna přežít. Naše tržby přes e-shopy jsou minimální a nemožnost přímého prodeje znatelně pociťujeme. Obáváme se, že pokles tržeb bude stejně alarmující jako při první covidové vlně, což považujeme za devastující pro celý okruh nakladatelů, již produkují takzvaně nekomerční a malonákladovou literaturu. Pomalu se tak vytratí určitý segment kultury, který ji činí pestřejší a snaží se být vyvažujícím protipólem projektů orientovaných převážně na zisk. Malí nakladatelé mají ztíženou existenci už ze samé podstaty své činnosti. Zatímco na jaře nám ministerstvo kultury výrazně pomohlo prostřednictvím rozšíření grantů, nyní na nás a vůbec na knižní trh v podpůrných programech nevzpomnělo. I když se na obohacování kultury podílíme obdobnou měrou jako výkonní umělci, kteří mají na finanční podporu nárok, my nakladatelé se do stanovených kritérií nevejdeme a nemůžeme je splnit. Proto Vás žádáme, pane ministře, abyste při záchraně rozmanitosti české kultury mysleli na ministerstvu kultury i na knižní trh a na nás nakladatele a pomohli nám udržet náš provoz například jednorázovou dotací i opětovným rozšířením grantové politiky, obdobně, jako jste to udělali při posledním dotačním řízení. K další podpoře, již by si knižní oblast jistě zasloužila, jistě pomůže i část evropské dotace určené pro kulturu, kterou bude ministerstvo kultury administrovat v rámci „Národního plánu obnovy“. Vážený pane ministře, držíme Vám při hájení zájmů všech českých, moravských a slezských kulturních subjektů palce a doufáme, že naši prosbu vyslyšíte. Jsme rovněž připraveni na konzultaci s Vámi, jakmile to situace dovolí. S pozdravem                                                                           za Cech malých nakladatelů                                                                                                Iva Pecháčková Jiří Fiedor Daniel Podhradský Tisková zpráva]]></description> </item> <item> <title>Jaké potraviny pomohou proti únavě?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/03/01/jake-potraviny-pomohou-proti-unave/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 01 Mar 2020 14:57:59 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[glykemický index]]></category> <category><![CDATA[omega kyseliny]]></category> <category><![CDATA[proti únavě]]></category> <category><![CDATA[quinoa]]></category> <category><![CDATA[zdravá strava]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46317</guid> <description><![CDATA[Únava bývá samozřejmě běžnou součástí života. Je to v pořádku, pokud uběhnete maraton, nebo se dlouho učíte, či jinak výrazně namáháte. V pořádku však není, jestliže se dennodenně budíte absolutně vyčerpaní. Pokud  jste jinak zdraví a netrpíte právě těžkými chorobami, které mohou být důsledkem vážných stavů vyčerpání, pak je docela možnou příčinou špatná volba stravy. Pokud se totiž sytíme něčím, čemu byla zdlouhavými technologickými postupy odebrána všechna harmonizující síla, živiny a enzymy, jak z toho má pak tělo profitovat? Jak nasytiti mozek, který je rovněž závislý na zdrojích kvalitní energie? Řada potravin má schopnost léčivé síly. Například ryby v sobě obsahují protizánětlivé omega-3 a omega-6 nenasycené mastné kyseliny, které přispívají ke správné funkci imunitního systému, zdravé pokožce, pevným lesklým vlasům a k rychlému úsudku. Nahlédněte do knížky v nakladatelství GRADA zde Pokud si ke svačině přibalíte hrst vlašských ořechů, myšlenky se ucelí a zkoncentrují. Mořské řasy na oplátku propůjčí pružnost, jáhly prohřejí a uklidní rozbouřený žaludek. Je rozdíl, sníte-li k snídani misku ovesné kaše s tvarohem a jablkem, nebo bílé pečivo s máslem a paštikou bez kousku čerstvé zeleniny. Pokud se stravujete správně, probouzíte se ráno s minimálním pocitem hladu a jste ještě 30 – 60 minut schopni fungovat na lačno. Největší hlad se dostavuje v poledne a k večeři pak opět zasedáte s příjemným, lehkým kručením v břiše. Zloději energie K nevhodně sestavenému jídelníčku lze navíc přičíst i uspěchaný životní styl, stres, pocity vyhoření, nedostatek spánku, mělké dýchání, absenci pohybu, léky, alkohol, cigarety. Ve stravě největšími zloději energie jsou potraviny, které mají vysoký glykemický index, přemíra kyselinotvorných potravin, deficit železa, malé nebo naopak velké množství vlákniny, nedostatečný pitný režim a další faktory. Co tedy správně jíst? Co to ale znamená? Jaké potraviny tedy volit? Kvalitní sacharidové potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou například hrách, žitný chléb, ovesné vločky, ječné kroupy. Výborným zdrojem vlákniny jsou opět ovesné vločky, luštěniny, nakládané zelí. Právě nakládané zelí obsahuje užitečné probiotické bakterie vyživující střevní mikroflóru a je výborným zdrojem vitamínu C a vitamínu K2, který pomáhá kostem a zubům. Potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou skutečně nejlepší volbou. Je to např. pohanka, jáhly, ovesné vločky, ječné kroupy, quinoa, amarant, batáty, luštěniny (červená čočka, cizrna, mungo…), brambory vařené ve slupce, čerstvé ovoce, xylitol, melasa apod. Určitě se vyhýbejte bílé pšeničné mouce, rafinovanému cukru, instantním výrobkům, cukrem slazeným limonádám. Co všechno dokážou s naší energií správně volené potraviny, jaké volit a k tomu různé recepty naleznete přímo v publikaci Zuzany Švédové Zdravou stravou proti únavě. MB]]></description> </item> <item> <title>Dědečkové v dětských knížkách: Proč bychom měli s nimi trávit víc času?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/02/15/dedeckove-v-detskych-knizkach-proc-bychom-meli-s-nimi-travit-vic-casu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 15 Feb 2020 07:55:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[dědeček]]></category> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[Tajemství dědečkova deníku]]></category> <category><![CDATA[vnoučata a prarodiče]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46297</guid> <description><![CDATA[Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů. Je to už druhá knížka autorky Martiny Boučkové, která ve svém názvu zmiňuje „dědečka“. První z nakladatelství Host s titulem Tajemství dědečkova deníku vypráví dobrodružný příběh o chlapci, který zažije úžasné prázdniny v oblasti Přeloučska a dostane se k deníku po svém dědečkovi. Tajemství visí ve vzduchu, byl děda jen námořník, nebo snad pirát? Druhá knížka z nakladatelství Fragment s názvem Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, vypráví příběh o Markétce a její kamarádce. Markétka se zajímá o všechno kolem sebe a přitom ji provází vzpomínky na dědečka, který se v tom čase nachází v nemocnici. Je mnoho momentů, kdy na něco v životě narazí a vzpomene si, co ji k tomu říkal děda, kde zrovna byli a jak to bylo s ním super. A vzpomíná vesele, v tom je ta poetičnost lehounká a pro děti velmi zábavná. *** Dědečkovi jsem jednou přidělala pískátko na jeho odložené nasazovací zuby neboli protézu. Je to výhoda, když si člověk večer může sundat nejen brýle, ale i zuby. V době, kdy mamka ještě nebyla na mateřské, říkala, že by si večer nejraději sundala nohy a nechala je do rána ve vaně v nějakém solném roztoku. Pískátko je super věc. Předloni mi ho táta koupil, abych neztrácela klíče. Když se totiž nemohou najít, stačí jen zahvízdat nebo vydat vysoký tenoučký hlásek, a ono hned začne křičet jako alarm na zloděje. Je to úžasný, jenže to nejde vypnout. To dá rozum. Kdyby to šlo vypnout, pak už by klíče nikdo nenašel. A tak mi ve škole o přestávkách, ale i o hodině, pořád vyzváněla aktovka. Někteří spolužáci mají vysoké hlásky, takže stačilo, aby promluvili, a už se pískátko hlásilo k životu. Paní učitelka mi tedy doporučila, abych prý tu „vymoženost“ raději nechala v šatně. Ale poté co do ředitelny přiběhl vyplašený školník, že nám někde pořád hvízdá protipožární alarm, mi bylo doporučeno, abych ho raději nechala doma. Tak jsem ho tehdy připevnila dědovi Rudovi na zuby. Samozřejmě že až večer. Když už měl zuby sundaný. Jenže když děda spal, vydával zvláštní bzučivý zvuk. Říkal, že od té doby, co má protézu, syčí jako had. Ale já si myslím, že spíš bzučel jako komár. A tak v noci skoro nespal, protože ho pořád budilo pískání. *** Markétka tak prožívá jeden zábavný životní příběh za druhým od Vánoc až do času po Velikonocích. Chtěla by všechno zkusit a zažít a hodně dumá nad tím, čím bude, až bude velká. Zažívá dobrodružství s koněm „městským“, kterého s kamarádkou objeví „zaparkovaný“ u rodinných domků za garážemi. Užívá si návštěvu u pana Bardury, který umí vyprávět ty nejlegračnější historky. Prožívá přátelství a konflikty ve třídě, kdy nakonec musí řešit nepříjemnou záležitost se spolužačkou, jež vygraduje až v útěku z domova. A přichází hledání řešení napjaté situace, která zavládla v prostředí školy a domova. I když jsou chvilky napínavé a pro dospěláka vážné, hodně se musíme smát. Děti si vysvětlují život po svém. A nám dospělým to připadá pak hodně úsměvné. A pak přijde závěr knížky: stane se, že nechcete, aby to přišlo. Aby tu byl konec a aby Markétka svazovala sedmikrásky gumičkou do vlasů. Protože víte, co to znamená. *** Nejraději ze všech kytek měl sedmikrásku. Říkával mi: „Když umře brouček, kvete sedmikráska a chudobka jí říkají, neboť ji vždycky doprovází láska těch, kdo na růže nemají.“ Snad je to z nějaké básničky. Kdo ví, kde to vyčetl. Když jsme vycházeli před dům do auta, uviděla jsem je přikrčené v trávníku. Tak jsem tam hned přiskočila a natrhala jich, co to jen šlo. Mamka s Ádou už seděli v autě, táta trpělivě postával u otevřených dveří a nic neříkal. A já trhala jak šílená. Pak jsem si stáhla z vlasů gumičku. Mamce ten pletený culík dal tolik práce! Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu. *** Patří to k těm nejhezčím dětským vzpomínkám: užít si chvilky se svými milovanými prarodiči. S nimi vypadá dobrodružství jinak než s rodiči. Potřebujeme je oboje, abychom byli bohatší. Na tomhle světě nebudeme pořád, takže jak ten čas prožijeme, je jen na nás. Pokud se nás budou držet bohaté a krásné vzpomínky, chudí určitě nejsme. MB]]></description> </item> <item> <title>Jak překonat stydlivost? Umíte navazovat nové kontakty, nebo jste spíš plaší?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/02/12/jak-prekonat-stydlivost-umite-navazovat-nove-kontakty-nebo-jste-spis-plasi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 12 Feb 2020 19:24:31 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[nesmělý člověk]]></category> <category><![CDATA[neurolingvistické programování]]></category> <category><![CDATA[NLP]]></category> <category><![CDATA[ostych a flirtování]]></category> <category><![CDATA[zdravé sebevědomí]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46277</guid> <description><![CDATA[Nina Deissler, Jak překonat stydlivost, ostych a nesmělost. Cesta ke zdravému sebevědomí. Grada 2020. Ukázka zde Často slýchám, že jsem extrovert; patřím charakterově mezi průbojnější typy, které i v cizím prostředí rozproudí konverzaci a seznámí neznámé lidi, kteří by za běžné situace neměli důvod si ostatní pouštět k tělu. Proč jsem si tedy vybrala tuto publikaci? Upřímně, byl to úmysl, abych lépe porozuměla ostýchavým lidem, čím si procházejí. Jenže jsem dostala víc. Člověk totiž není celý život stejným jedincem. Vyvíjí se. Jednotlivé životní fáze a pozitivní i negativní zkušenosti ho mění. Učí ho, jak přistupovat k okolí a jak jednat s lidmi. Někdy i dobře nakročený extrovert se uzavře do ulity vyděšeného jedince, který se drží stranou, aby neobdržel další kruté rány za své neúspěchy. Jenže ono je to hlavně „v hlavě“. Upřímně nemám ráda knižní rádce, které „zaručují“, že po přečtení dané publikace se váš život docela změní. Tak nějak v pozadí svých myšlenkových pochodů s úsměvem vidím Bridget Jones, jak hází do koše jednu rádoby rádcovskou publikaci za druhou. A tohle přesně Stydlivost, ostych a nesmělost není! Když kolegové na stole v kanceláři uviděli tuto knihu, ptali se mě, proč ji čtu? A já si uvědomila, že s každou další stránkou je to z jiného důvodu, než jsem si původně plánovala: opravdu mě uchvátila. A to proto, že jsem v ní nalezla jedno ze svých dávno zapomenutých já. Období dospívání a mládí. Tehdy jsem ke světu nejprve přistupovala a poté už jen chtěla přistupovat s otevřenou náručí a přinést do všeho nový impuls, ale po několika negativních zkušenostech jsem to vzdala. Probudilo to ve mně vzpomínky na emocionální zranění, se kterými jsem cítila potřebu se právě díky této knížce vyrovnat. Mladý člověk je obzvláště citlivý na negativní ostrou zpětnou vazbu a já jsem s ní skutečně tehdy neuměla pracovat. Autorka knihy nabízí lidem, kteří buď jsou již stydliví a plaší od narození, nebo je k tomu svedli různé situace a okolnosti, techniku tak zvanou NLP (neurolingvistické programování). Tato technika vychází z předpokladu, že lidé nejsou neurotičtí, potrhlí nebo deprimovaní, ale že se vždy snaží získat to nejlepší z možností, které se jim nabízejí. „Fungují ve svém „modelu světa“, který se skládá z toho, co se naučili o sobě a o světě, a jak to, co vnímají, interpretují. Každý člověk má v hlavě svůj individuální model světa, jakousi „vnitřní mapu“, který se liší od světů jiných lidí. Ve vašem modelu světa jsou důležité různé věci podle toho, kde a jak jste vyrůstali… (27) Naše podvědomí chce zajistit, abychom se vždy cítili v bezpečí. Často se dostává do konfliktu s naším mozkem, protože nemáme jen jednu část mozku společnou se všemi bytostmi („plazí“ mozek). Krom této, která řídí naše podvědomí se postupem evoluce vyvinul ještě emocionální savčí mozek, který má na starosti smích a pláč, euforii a depresi, a také myslící lidský mozek, díky němuž myslíme a pamatujeme si. Tyto oblasti spolu vzájemně komunikují a může mezi nimi nastat konflikt. „Východiskem proto není, abyste bojovali se svým strachem, protože pak byste vlastně sváděli bitvu sami se sebou.“ (34) Stavěli bychom se tak proti plazí části mozku, která chrání naše bezpečí, ale také proti „savčímu“ mozku, který má „hromadu důkazů o tom, že svět venku je nebezpečný“. Ale lze vždy spoléhat na tyto důkazy? Často za nimi stojí je obyčejná dogmata, která se v průběhu času stala realitou. Zkusme to na běžném příběhu ze života. Například volba partnera. Znám dívku, která se ostýchala seznamovat, a pokud už mělo dojít k nějakému rande, vždy si volila muže, kteří u nás v okolí vyvolávali otázku: proč? Vždyť má na víc! Ale pravdou je, že častokrát v dětství od staršího sourozence slýchala, že je ošklivá, a od otce, že je neschopná. Pokud člověk roste s těmito pocity, přijme je jako fakt. Všichni jsme viděli, že je hezká a velmi šikovná, ale neprůbojná. Není divu! Pod takovým tlakem životních zkušeností se bála prosadit. Na základě těchto zkušeností se nějak stavíme k sobě a k okolí. Máme určitá hodnocení, názory a to, co považujeme za pravdy. Ale jak hodně je to skutečné? Nejsou to jen jakási „dogmata“? Negativní dogmata často začínají slovy: „Já prostě neumím…, Já prostě nejsem…, Pořád (nebo nikdy) se mi (ne) stává…, Pro mě není…, Pořád mám… A všechna nám akorát brání vyjít ze své ulity. Zkuste třeba první základní cvičení. Vzpomeňte si na chvíle, kdy se stydíte. Co v daných chvílích neumíte? Možná neumíte někoho oslovit, jestliže se vám líbí? Nebo se na toho člověka neumíte ani usmát? Možná se neumíte prosadit? Nebo neumíte mluvit před ostatními? Napište si na papír, co všechno v dané chvíli vnímáte, že „neumíte“. A pak vezměte jeden příklad za druhým a za „neumím“ dosaďte „nechci“. Vnímáte ten rozdíl? „A teď – nebojte se toho – se sami sebe zcela upřímně zeptejte, jestli v tom není i špetka pravdy. Pokud například máte zdravé oči, a přesto „neumíte“ opětovat oční kontakt, nejde tu přece o vaši schopnost dívat se, ale o to, že v hlavě se vám honí všechny možné myšlenky, které vám říkají: „Nedělej to.“ A vy se rozhodnete, že to neuděláte. To je důležitý bod: Rozhodli jste se vy. (42) Děláme to, co v tu chvíli považujeme za bezpečnější. Přece máme dostatek důkazů, že naše rozhodnutí je lepší! Dostatek? Opravdu? Pusťte se do hledání nových důkazů! Vrátím se třeba k bývalé kolegyni z práce: ano, byly to často opakované sebevědomí podrývající věty. Ale tyto důkazy poskytli jen dva lidé. Zkuste naslouchat i těm ostatním. Udělejte čáru za těmito negativními zkušenostmi a řekněte si, ok, tak a teď nanovo: schválně, jaké zkušenosti přijdou teď? Tato publikace mě nepřestává bavit. Ona je opravdu určená všem! Možná to autorka ani tak nezamýšlela, ale já v ní nalézám sebe a okolí a uvědomuji si, jak ty jednotlivé vrstvy vytváří tolik nuancí, které vás mohou popostrčit, nebo zbrzdit ve šťastném životě. Vlastně jsem si celou dobu myslela, že si „to uvědomuji“, ale po pravdě se u každé kapitoly zastavím a řeknu si: to je fakt, takhle jsem na to doposud nenahlížela. Stručně tedy ještě, co naleznete v knížce: cvičení proti nesmělému chování a myšlení, jak si najít pravé přátele, pomůže vám se zvyšováním sebevědomí. Pro ty, kteří by se rádi seznámili i kroky ohledně flirtování. Hodně důležité považuji, jak zvládat kritické situace, které bývají v životě jedním z nejtěžších kroků. Osobně to považuji za jeden nejdůležitějších kroků dospělosti. Zvládnout kritiku s určitým nadhledem a třeba ji v rozhovoru převést i do humorné polohy, aby se pročistila atmosféra. Ona totiž není kritika jako kritika. Někdo chce konstruktivně pomoci, a jiný si jen vylít vztek. Tu první přijímám a tu druhou zlehka převedu do přátelské ironie a jsem moc ráda, když se mi podaří vzteklounovi uvolnit mimické svaly do úsměvu. MB]]></description> </item> <item> <title>Soutěž o publikace Tantrický sex a menopauza</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/25/soutez-o-publikace-tantricky-sex-a-menopauza/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Jan 2020 14:45:53 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[menopauza]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knihu]]></category> <category><![CDATA[tantrický sex]]></category> <category><![CDATA[zdraví a menopauza]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46256</guid> <description><![CDATA[Spolu s nakladatelství Synergie Publishing vyhlašujeme soutěž o tři výtisky publikace Tantrický sex a menopauza s platností do 15. února 2020 do půlnoci. Příspěvek ke knize si můžete přečíst zde. Odkazy na knihu do nakladatelství zde. Účastí v soutěži dáváte souhlas se zpracováním vašich údajů v e-mailu, které budou po skončení soutěže, nejpozději do 29. 2. 2020 smazány. Do e-mailu stačí uvést odpovědi na otázky, není potřeba přidávat vaše kontaktní údaje. V případě výhry vás požádáme o doručovací adresu, kam by mělo nakladatelství Synergie Publishing výhru odeslat. Ze správných odpovědí vybereme výherce podle těchto pravidel: vyhrávají e-mail v pořadí desátý, třicátý a pátý od konce. V předmětu zprávy uvádějte „Soutěž“; e-mail admin@superrodina.cz. Otázky: 1. Doporučte další knihu z nakladatelství Synergie Publishing, která vás zaujala. 2. Napište nám, co znamená termín „nová plodnost“. Toto označení pochází ze soutěžní knihy a více se o něm dozvíte přímo v článku. Mohlo by vás zajímat:]]></description> </item> <item> <title>Anežka a kouzelná baletní sukýnka</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/23/anezka-a-kouzelna-baletni-sukynka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 23 Jan 2020 19:58:35 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[balet]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46237</guid> <description><![CDATA[Anežka se moc touží stát baletkou. Má ale křehké kosti a pan doktor s jejím baletěním nesouhlasí, a tak se rozhodne tajně tančit alespoň doma. A protože by moc chtěla mít opravdovou baletní sukýnku, vydají se s maminkou do obchodu. Tam Anežce jedna krásná sukýnka doslova sama spadne k nohám. Holčička se do ní okamžitě zamiluje a navíc zjistí, že to není žádná obyčejná sukně na balet. Je totiž kouzelná. Chtěli byste vědět, co všechno dovede? O tom se dočtete v této knížce.. Ukázka z knížky: Na nákupu „Anežko, svačina!“ zavolala maminka z okna.Anežka neměla na jídlo ani pomyšlení. Na čerstvě posekaném trávníku si právě zkoušela piruety a chůzi po špičkách. Chtěla by být baletkou, ale pan doktor jí to nedovolil. Prý na to má moc křehké kosti. Do žádného baletního kroužku tak sice chodit nemohla, ale zkoušela baletit alespoň tajně. Soutěž o dva výtisky – vyhrajte pro svou malou baletku tuto krásnou knížku. Více informací o soutěži zde. „Co tam zase vyvádíš?“ zeptala se maminka s úsměvem. Věděla, jak moc se Anežka touží stát baletkou. Anežka si stoupla zpátky na celá chodidla. Nechtěla, aby ji maminka viděla na špičkách. Protože byla poslušná holčička, raději se hned rozeběhla zpátky domů. „Myslíš, že baletky mají ke svačině bábovku?“ zeptala se maminky ještě dřív, než se pustila do jídla. „Myslím, že baletky jedí úplně všechno. Jinak by neměly žádnou sílu,“ odpověděla maminka a přistrčila talířek blíž k Anežce. Vůně čerstvě ukrojené bábovky Anežka skočila dívence přímo do nosu. Usmála se a s chutí se pustila do jídla. „Můžu si půjčit nějakou tvoji sukni?“ zeptala se Anežka s plnou pusou. „A proč?“ divila se maminka. „Vždyť ti bude velká!“ „Abych vypadala jako baletka,“ odpověděla hbitě Anežka. „Ale já přece žádnou takovou nemám,“ zamyslela se maminka. „Máš! Tu kytičkovanou,“ věděla hned Anežka. „Ale ta je pro tebe moc dlouhá,“ namítala maminka. „Přišlápneš si ji, upadneš a zlomíš si ruku nebo nohu.“ „Nepřišlápnu, neupadnu!“ slibovala Anežka a podívala se na maminku svými krásnými modrými kukadly. Tomu pohledu maminka nedokázala nikdy odolat. A tatínek už vůbec ne. „Tak víš co? Zajedeme do města a po nějaké baletní sukýnce se podíváme,“ navrhla maminka. „Jó! Mami, ty jsi zlatá!“ radovala se Anežka. Vyskočila od stolu a omotala mamince své hubené ručičky okolo krku. „Pojedeme hned teď!“ nemohla se dočkat Anežka. „Počkej, počkej! Nejdřív musíme uklidit nádobí ze stolu,“ brzdila ji maminka. Anežka se hned bez odmlouvání pustila do úklidu. Odnesla do myčky svůj talířek a opatrně z ubrusu smetla zbylé drobečky. Teprve pak mohly vyrazit do obchodu. Anežka se na baletní sukýnku moc těšila, ale s maminkou nemohly na žádnou natrefit. Prošly spoustu obchodů, ale tu, po které Anežka toužila, nikde neměli. Maminka už si pohrávala s myšlenkou, že by z komory vytáhla šicí stroj, oprášila ho a ušila sukni ze staré záclony. Moc se jí do toho nechtělo, ale pro Anežku by udělala cokoliv. „Hele, mami!“ vykřikla Anežka náhle v jednom z obchodů. Maminka leknutím málem nadskočila, byla zrovna zabraná do přemýšlení o šití. „Támhle!“ dodala Anežka a táhla maminku směrem ke stojanu, na kterém visely dětské sukničky. Než ke stojanu dorazily, jedna krajková sukýnka sama od sebe spadla na zem. Anežka ji chtěla zvednout a vrátit zpátky, ale neudělala to. Bylo jí totiž jasné, že je to přesně ta sukně, po které tolik toužila. Vzala ji do rukou a obdivně si ji prohlížela. „Musíš si ji nejprve vyzkoušet,“ vybídla ji maminka. Anežka tedy šla i se sukýnkou do kabinky s těžkým závěsem. Když si sukýnku vyzkoušela, radostí jí poskočilo srdíčko. Seděla jí jako ulitá! A tak bylo rozhodnuto. Domů odcházely obě s úsměvem na rtech a s baletní sukýnkou v tašce. Anežka a kouzelná baletní sukýnka, napsala Zuzana Pospíšilová, ilustrovala Markéta Vydrová; vydalo nakladatelství GRADA pod značkou Bambook Mohlo by vás zajímat:]]></description> </item> <item> <title>Čokoládová odměna pro malé i velké školáky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/23/cokoladova-odmena-pro-male-i-velke-skolaky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 23 Jan 2020 19:23:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46229</guid> <description><![CDATA[První polovina školního roku se chýlí ke konci a dětem už se pomalu připravuje vysvědčení, které dostanou již příští týden. Ať už domů přinesou školáci jakékoliv známky, nezapomeňte na to, že pochvalu za úsilí a výkony si zaslouží každý. Připravte jim proto sladké překvapení, třeba ve tvaru medvídka, které je tak lahodné.  Historie vysvědčení se u nás píše od dob císařovny Marie Terezie, která ustanovila Všeobecný školní řád a zavedla jím povinnou školní docházku. Dříve si žáci odnesli domů vysvědčení až po dokončení celých studií, dnes jej však děti dostávají hned dvakrát do roka. Tak tomu bude i ve čtvrtek 30. ledna. Zapomeňte ale raději na kárání za špatné výsledky, naopak je odměňte za snahu a motivujte k dalším pokrokům. Připravte jim třeba čokoládové překvapení ve tvaru oblíbeného Haribo Zlatého medvídka, jehož příprava není nijak náročná. Děti si navíc mohou dezert sami dozdobit malými želatinovými medvídky z balení Haribo Goldbären, kteří mají úplně stejný tvar. Kreativitě se meze nekladou! Brownie medvídek pro každého školáka Ingredience: 50 g hořké čokolády 50 g mléčné čokolády 50 g másla 90 g cukru 1 balíček vanilkového cukru 1 vejce 50 g mouky špetka soli Postup: Troubu předehřejte na 180° C. Hořkou čokoládu nahrubo nasekejte a společně s máslem nechte v míse ve vodní lázni rozpustit. Vzniklou hmotu nechte trošku zchladnout a poté opatrně vmíchejte cukru a vejce. Když se vše spojí, přidejte ještě špetku soli a mouku. Vzniklé těsto nalijte do formy a pečte 30 minut v předehřáté troubě. Poté medvídka vyndejte a nechte zchladnout. Medvídka opatrně vyjměte z formy a ozdobte mléčnou čokoládou roztavenou ve vodní lázni. Tip: K tomuto čokoládovému medvídkovi se výborně hodí vanilková zmrzlina. Dozdobit jej lze také ovocnými želatinovými bonbony Haribo Goldbären. Mohlo by vás zajímat:]]></description> </item> <item> <title>Nadační fond Magdaleny Kožené zve po třetí do stipendijní akademie MenART pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/22/nadacni-fond-magdaleny-kozene-zve-po-treti-do-stipendijni-akademie-menart-pro-nadane-zaky-zus-a-jejich-ucitele/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 22 Jan 2020 16:58:28 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Kultura]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[Mangdalena Kožená]]></category> <category><![CDATA[stipendium]]></category> <category><![CDATA[umělecké vzdělání]]></category> <category><![CDATA[základní umělecká škola]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46164</guid> <description><![CDATA[Stipendijní akademie MenART pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, klíčová aktivita Nadačního fondu Magdaleny Kožené, otevírá možnost přihlášek do dalšího ročníku. Třetím rokem nabízí tento unikátní projekt mentoringu uměleckého vzdělávání možnost intenzivního pracovního setkání s předními osobnostmi české umělecké scény. Ve školním roce 2020/2021 přijalo role mentorů 11 špičkových umělců různých oborů. Pro oblast klasické hudby v mentoringu pokračují pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a nově také flétnista Jan Ostrý. Muzikálovému zpěvu se bude věnovat zpěvačka Radka Fišarová, saxofon a skladbu bude mít na starosti v premiéře Marcel Bárta. Novým oborem je také souborová hra, které se bude věnovat výsostný muzikant, dirigent a umělec širokého záběru Radek Baborák. S výtvarníky bude pracovat Tomáš Císařovský a Richard Loskot a mentorem pro tanec bude již podruhé choreograf a tanečník Jan Kodet. Soubor v literárně dramatickém oboru letos povede dramaturgyně a režisérka Dominika Špalková ve spolupráci s Divadlem Drak, která stipendistům umožní vhled do divadelní praxe a vzniku představení. MenART je klíčovou součástí činnosti Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Kromě celostátního happeningu ZUŠ Open, ve kterém upozorňuje širokou veřejnost na význam uměleckého vzdělávání, se tak zaměřuje přímo na podporu a rozvoj mladých talentů a inspiraci jejich pedagogů. „Cílem MenARTu je otevírat debatu o moderních přístupech k uměleckému vzdělávání v prostředí základních uměleckých škol formou Best practice. ZUŠky jsou výjimečným prostředím pro zachycení talentů a zároveň ovlivňují ve velké míře přístup široké společnosti k umění,“ objasňuje Dana Syrová, zakladatelka tohoto programu a dodává: „Stejně jako podpora mladých talentů je jeho důležitou částí debata a sdílení s pedagogy, kteří ve své každodenní práci vedou mnohé další. Roční délka programu nám umožňuje pracovat v měřítku s hlubším dopadem, než přináší krátkodobá intenzivní setkání a semináře.” MenART tak zdůrazňuje zásadní význam dvou klíčových prvků v životě mladého umělce, kterými jsou možnost inspirativního setkání se silnými tvůrčími osobnostmi a dlouhodobá spolupráce s kvalitním pedagogem. Stipendijní akademie MenART je otevřená pro žáky ZUŠ z celé ČR, jednotliví mentoři si stanovili vhodné věkové hranice. Celoroční program je pro žáky i pedagogy zdarma. Přihlášky lze podávat do 31. března 2020. První několikadenní pracovní setkání se uskuteční na konci srpna 2020 v Kroměříži a dále budou následovat tři intenzivní celodenní setkání skupin v dvouměsíčních intervalech. Výsledky společné práce jsou prezentovány ve spolupráci s velkými renomovanými festivaly MHF Pražské jaro a Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2020, které tak dávají najevo, že líheň a podpora talentů jsou důležitou součástí uměleckého prostředí. Detailní informace jsou pro zájemce připraveny na www.menart.cz. Stipendijní akademie MenART by se nemohla konat bez podpory patrona, kterým je společnost RSJ. Stipendijní akademie Nadačního fondu Magdaleny Kožené MenART propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu jejich talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedli umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv. „Zařazení do něčeho tak velkého, jako je MenART, pro mne moc znamená. Nejenže mi dal možnost několikrát se setkat s těmi nejlepšími mentory, jež nám po celou dobu programu předávali své drahocenné zkušenosti, rady, dodávali nám energii, svůj zápal a vedli nás k profesionalitě, nebo účast na nadcházejících festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl,“ hodnotí jedna z účastnic prvního ročníku. Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Povinnou součástí přihlášky je vždy motivační dopis, vyjádření pedagoga ZUŠ a ukázka práce. Výběr a zveřejnění stipendistů proběhne do konce dubna 2020. Přihlášky hodnotí poradní tým nadačního fondu, výsledný výběr účastníků stipendijního programu podléhá osobnímu rozhodnutí daného mentora. Dvojice pedagog – student se zavazuje absolvovat program v celé šíři. Prvního ročníku akademie MenArt se zúčastnilo 140 stipendistů z celé ČR, druhého ročníku 142 stipendistů. Nadační fond Magdaleny Kožené Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,“ říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená. V České republice je podle posledních údajů 496 ZUŠek, ve kterých studuje více než čtvrt milionu žáků. O jejich vzdělávání se stará cca 13 000 pedagogů. Zájem o umělecké vzdělávání a počet žáků ve školách neustále narůstá – za posledních 10 let vzrostl o 12 %. Žáci se vzdělávají ve 4 oborech: v hudebním (65 % žáků), ve výtvarném (20 % žáků), v tanečním (11 % žáků) a v literárně-dramatickém (4 % žáků). Novinkou posledních let je multimediální obor a oddělení nových médií, kterým disponuje několik desítek škol. TZ]]></description> </item> <item> <title>Tantrický sex a menopauza</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/13/tantricky-sex-a-menopauza/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 13 Jan 2020 16:30:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46087</guid> <description><![CDATA[V tomto období musí žena klást na první místo sebe samu (včetně sexuality) a zpochybnit své programy, které jí velí, aby se zavděčila ostatním, posloužila jim nebo jim udělala radost, aby dávala nad rámec svých fyzických i emočních schopností. Velmi často jí to připadá jako sobectví, ale právě v tom se skrývá zázrak: jakmile začne myslet v první řadě na sebe, může začít doplňovat svůj vlastní pohár… A najednou je všeho na rozdávání… A už nemusí zatínat zuby, aby prožila sex, ale užije si milování. Nemusí žít nenaplňující vztahy, plytké rozhovory beze smyslu, nemarní čas, ale pozná svou divokou duši plnou lásky a hloubky. Může se začít věnovat tomu, pro co hoří její srdce – a své okolí strhne k tomu samému. Stane se světlem pro svou rodinu! Že to zní moc jako klišé? Takhle nějak bych krátkou ukázkou a vlastním shrnutím definovala to, o čem kniha Tantrický sex a menopauza skutečně je. Tlak, který vám vyrazí dech! Příliš zátěže, příliš práce, příliš povinností, nevypořádané vzpomínky, traumata, která už snad byla dávno zapomenuta, lítost nad ztrátou plodnosti – to, co v tento čas nevyžádáno vylézá na povrch a duší, je obrovská masa, která vyrazí dech. Jak se s tím vším srovnat, jak to vše pochopit, a CO všechno se může projevit, jakými způsoby ženská duše volá po osvobození, to se tu dočtete… Že tu může roli hrát i kolektivní vědomí a traumata po staletí zneužívaných ženských těl… Že milování náhle MUSÍ být jiné, spirituálnější a konvenční sex budete odmítat zcela přirozeně Že je třeba zpracovat všechny minulé ztráty a vše, co jste v plodném věku odložila „na pak“ Tlak, který vám vyrazí dech! Až překonáte všechny ty krunýře, tak uvidíte, že tu bude druhá vlna tlaku, která ale bude mít úplně jinou barvu. Obrovské množství uvolněné, potlačované lásky, tvořivosti a svobody, což v souhrnu klidně můžete nazvat „novou plodností“, kdy nastává ten pravý čas splnit si sny. Objevit je, znovu zhodnotit a jít si je splnit. Je čas udělat i to pozitivní, co bylo odloženo „na pak“. Velmi pečlivě se autorky věnují zdravotní stránce, zdravotním projevům těchto vnitřních tlaků. Věnují se rozvoji, rozpouštění těch krunýřů, práci s tělem a znovuobjevení krás ženského těla. Věnují se také proměně sexuálního vztahu, drobnými psychologickými triky a postupy se přeučíte zažité a zažijete nové, které bude mnohem víc vyhovovat. Až do hloubky ženské duše – v dobrém i zlém. A to v době, kdy už přichází doba, ve které si žena nemůže nic nalhávat, nemůže nic dělat přes moc. Cítíte to napětí, vztek – i možnost obrovské svobody? My ano – a tak doporučujeme tuto knihu, protože pomůže pochopit možná nejzajímavější etapu ženského přerodu. O AUTORECH Diana Richardson se narodila v Jižní Africe. Vystudovala práva, ale brzy začala vyučovat techniky léčivých masáží. Stala se žačkou slavného indického mystika Osha a pronikla do tajemství tantry spojující sex s meditací. Toto je její osmá kniha o tantrickém přístupu k lásce a sexu. Je uznávanou expertkou na vědomé milování, kde se pracuje s energiemi využívanými už ve starých východních duchovních naukách, čínském taoismu a indické tantře. Jejím manželem a spolupracovníkem je Michael Richardson, mistr tchaj-ťi, s nímž vede ve Švýcarsku kurzy vědomého milování. U nás vydala Vědomé milování a Tantrický orgasmus pro ženy. www.loveforcouples.com Janet McGeever je australská spisovatelka, která od roku 1999 pracuje jako psychoterapeutka. Přes dvacet let pracuje se ženami a s páry. Od roku 2012 je certifikovanou lektorkou transformačních kurzů pro páry Making Love manželů Richardsonových. Získala magisterský titul v oboru prožitkové a kreativní arteterapie a vytvořila kurz Čas ženy – stará moudrost pro moderní žen, který vznikl v průběhu psaní této knihy. www.janetmcgeever.com Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2019, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/ilustratorka-daniela-skalova-jako-dite-jsem-chtela-byt-modni-navrharkou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 18:40:11 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46040</guid> <description><![CDATA[Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: „…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.“ Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo „první šanci“ a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB]]></description> </item> <item> <title>Soutěžení o dětskou knížku</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/soutezeni-o-detskou-knizku/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 16:41:44 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knížky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46062</guid> <description><![CDATA[I v době předvánoční a mezi Svátky se nebudete nudit. Na webu vasesoutěze.cz probíhá soutěž o tři publikace JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA z nakladatelství Fragment. A tentokrát to nebude tak snadné 🙂 Pokud patříte mezi ty, co nechtějí jen klikat na internetu, ale zapojit i své mozkové buňky, tak je to soutěž právě pro vás! Soutěžní otázky 1. Jak zní podtitul knihy, o kterou soutěžíme? 2. Kdo se skrývá pod slůvkem JÁ v názvu knihy? 3. Jaké slovo tato postava uměla ve čtyřech letech? Viz ukázka z knihy. Po přihlášení se na stránky vasesoutěze.cz se vám nabídne formulář k vyplnění odpovědí a pak už záleží na štěstí, budete-li mezi výherci. Soutěž trvá do 28. 12. Anotace: „Příběh o opravdovém holčičím přátelství.Každá je jiná: Markéta podědila dědečkovu vášeň pro vědu a vyzbrojená lupou a mikroskopem prozkoumává svět, zatímco Anastázie jím lehkými baletními krůčky proplouvá. Přesto tyto dvě dívky spojuje to nejopravdovější přátelství. Díky své rozdílnosti zažívají spoustu dobrodružství a daří se jim řešit i pěkně zapeklité situace. Jako třeba záhadu, proč je jejich spolužačka tak nesnesitelná. Je to její povahou, nebo je za tím něco úplně jiného? Ukázka z knížky]]></description> </item> <item> <title>Dcery nové doby se trefily do černé. Knižní trh hladověl po tomto titulu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/dcery-nove-doby-se-trefily-do-cerne-knizni-trh-hladovel-po-tomto-titulu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 10:44:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[druhá světová válka]]></category> <category><![CDATA[emancipace žen]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46033</guid> <description><![CDATA[Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti (zůstat svobodná), zkracování vlasů (znamení nové éry), žena jako politička (Käthe) oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ (307-308, červenec 1940) A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ (347-348, červenec 1943) O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen „nesmyslné“. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB]]></description> </item> </channel></rss> 
