This feed does not validate.
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/" xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/" xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/" > <channel> <title>Vítejte na Superrodina.cz</title> <atom:link href="http://www.superrodina.cz/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" /> <link>https://www.superrodina.cz</link> <description>Přeji příjemně strávený čas. A příště přijďte zas :) Budu se těšit. Martina Boučková</description> <lastBuildDate>Sun, 07 Apr 2024 14:40:25 +0000</lastBuildDate> <language>cs</language> <sy:updatePeriod> hourly </sy:updatePeriod> <sy:updateFrequency> 1 </sy:updateFrequency> <generator>https://wordpress.org/?v=6.3.4</generator> <image> <url>https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2019/11/cropped-dívka-čte-knihy-32x32.png</url> <title>Vítejte na Superrodina.cz</title> <link>https://www.superrodina.cz</link> <width>32</width> <height>32</height></image> <item> <title>Divočina v zahradě: Inspirace pro přírodní zahradničení</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/04/07/divocina-v-zahrade-inspirace-pro-prirodni-zahradniceni/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 07 Apr 2024 06:22:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[domácí cider]]></category> <category><![CDATA[je škvor užitečný?]]></category> <category><![CDATA[jezírko na zahradě]]></category> <category><![CDATA[přírodní jezírko]]></category> <category><![CDATA[přírodní zahrada]]></category> <category><![CDATA[škvor]]></category> <category><![CDATA[zahradničení]]></category> <category><![CDATA[žížaly na zahradě]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47133</guid> <description><![CDATA[Dave Goulson se svými syny staví domečky pro hmyz, buduje jezírko, popisuje dobrodružství s odchytem můr (jen pro účely fotografování, není jim ubližováno), obdivuje škvory (jen počkejte, taky o nich změníte názor) a co teprve žížaly! „Žížaly jsou možná důležitější pro zdraví našich ekosystémů a pro prospěch člověka než včely“, říká.]]></description> <enclosure url="https://www.superrodina.cz/wp-content/uploads/2024/04/reklama-divocina-v-zahrade-strih.mp4" length="116503193" type="video/mp4" /> </item> <item> <title>Naše divoké dědictví</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/04/03/nase-divoke-dedictvi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 03 Apr 2024 06:33:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47075</guid> <description><![CDATA[Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem – viz níže) Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, “při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.” Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky  přinejmenším na mnoho tisíciletí  (…) My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. “Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,” říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata “Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu “proměnily”, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (…) Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (…)” Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují a proplétají postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do omezení porodnosti, společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 Za zajímavost určitě stojí i toto video z Knižního veletrhu ve Frankfurtu 2023: Rozhovor s Peterem Wohllebenem. Zapněte si automatický překlad. Autor zde hovoří o své knize: vliv zavedení antikoncepce na porodnost, kvality spermatu na zbarvení ptactva a jak s tím vším souvisí stres a další témata. MB]]></description> </item> <item> <title>Ledově modrá krev</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/31/ledove-modra-krev/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 31 Mar 2024 05:53:17 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47085</guid> <description><![CDATA[Ledově modrá krev sleduje osudy obyvatel provinčního města Čudov po téměř celé 20. století. V mozaice bizarních epizod nejrůznější svérázných postaviček se odvíjí příběh herečky Idy Zmojro, v zásadních momentech inspirovaný životem sovětské filmové hvězdy Valentiny Karavajevové (úspěch ve filmu Mášenka, sňatek s britským aristokratem, autonehoda, stalinské perzekuce).]]></description> </item> <item> <title>Vyhrajte domů ŠÍLENOU BABIČKU</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/20/vyhrajte-domu-silenou-babicku/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 20 Mar 2024 06:54:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47058</guid> <description><![CDATA[RODIČE SI NEVYBEREŠ, NĚKDY SE PŘED NIMI ANI NESCHOVÁŠ *** Soutěž o tři publikace knihy Šílená babička z nakladatelství Cosmopolis *** Chcete vyhrát knížku Šílená babička? Přečtěte si ukázku níže a odpovězte na dvě soutěžní otázky Odpovědi na otázky pošlete nejpozději do 3. dubna 2024 do půlnoci na adresu admin@superrodina.cz, do předmětu zprávy uveďte “Soutěž“. Tři šťastní výherci získávají každý publikaci Šílené babičky. Na stránkách nakladatelství si můžete přečíst i delší ukázku a další podrobnosti o knize – zde. Soutěžní ukázka: Hodně štěstí! Účastí v soutěži souhlasíte s těmito pravidly: Výherce bude vyhodnocen do deseti dnů po skončení soutěže. Vyrozuměni budete na vaši e-mailové adrese, upozornění bude rovněž zveřejněno na facebooku Superrodina.cz. Výhru odesílá přímo nakladatelství Cosmopolis. Pokud do e-mailu uvedete vaši adresu a kontaktní telefon, urychlíte tak komunikaci. Vaše e-maiy a kontakty nejsou archivovány. Jakmile je potvrzeno, že odeslání výher proběhlo v pořádku, e-maily s kontakty se mažou.]]></description> </item> <item> <title>Veselý duchařský příběh pro děti (nejen) ze zámku</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/17/vesely-ducharsky-pribeh-pro-deti-nejen-ze-zamku/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Mar 2024 10:23:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[duchové]]></category> <category><![CDATA[kastelán]]></category> <category><![CDATA[nadpřirozeno]]></category> <category><![CDATA[pohádka]]></category> <category><![CDATA[postel na zámku]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47037</guid> <description><![CDATA[Zavřete oči (jen na malou chvilku) a představte si, že spíte v zámeckém loži, protože jiná další volná postel na zámku již není. Ale ani vy byste tu fakticky neměli být: Nejste kastelán, ani nepatříte k inventáři této turisty s oblibou tolik navštěvované historické památky... Vy jste totiž právě v této představě ministerský úředník Kroupa, kterýžto tvrdí, že má oprávnění přijít na zámek kdykoliv. A obzvláště z důvodu prošetření stížnosti ve věcech nadpřirozených. ]]></description> </item> <item> <title>Cesta do blikajícího pekla</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/03/10/cesta-do-blikajiciho-pekla/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Mar 2024 08:51:51 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[hazardní hry]]></category> <category><![CDATA[závislost]]></category> <category><![CDATA[závislost na automatech]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=47003</guid> <description><![CDATA[Je málo knih, které mne tak pohltí, že se nemohu od nich odtrhnout. Prostě musím vědět, jak příběh dopadne. Jenže jsou natolik emocionálně silné, že je navzdory své čtenářské vůli musím na chvíli odložit: abych se nadechla… Vše si pořádně v hlavě srovnala… A hned se zase ke knize vrátila. A tohle je právě přesně ten případ Sledujete, jak se hlavní hrdinka boří do problémů. Tolik byste tu blížící se katastrofu chtěli zastavit. Pomoci jí. Zatřást s ní. Třeba i začít na ni i křičet. Ale nejde to… Cesta do blikajícího pekla je útlá knížka, a ano, budete ji mít přečtenou během jednoho odpoledne. Protože ono to ani jinak nejde. Nemůžete ji zcela opustit, dokud nebudete mít jistotu, jak to s hlavní hrdinkou dopadne. Přejete si, aby vše dobře skončilo. Jen s každou další stránkou rostou obavy. Mezi nimi i takové: Na kolik to ještě pořád bude ta samá ženská? Je ještě vůbec možné se doopravdy vrátit a začít žít „normálně“? Knížka zanechá hluboký dojem, který ve vás bude rezonovat ještě po mnoho dní. Hlavní hrdinka, Milena, propadla závislosti na automatech. Byla to normální ženská jako mnoho dalších. Vdaná, dvě děti, práce v kanceláři. Ale něco se zvrtlo. Na první pohled drobnost. Takové to „říznutí“ do stereotypu. Trocha vzrušení. O nic hned přece nejde… Nebo ano? Stačí tak málo? Sledujete Mileniny kroky od drobných excesů, kdy do automatu vhodí pár mincí, až následně do fáze, kdy je vám jasné, že sama to už nezvládne. Bouří se to ve vás, jste na ni naštvaní a zároveň ji litujete Protože pořád je to normální ženská a matka. Není to žádný záporný hrdina, kterého byste de facto z principu nesnášeli. Jen “zaškobrtla”. Někdo jí ukázal, jak to může být skvělé. Ale ze skvělé zábavy se stalo “peklo”. Ruku na srdce: Kdo jsme vůči všem nástrahám imunní? Jakou máme záruku, že se něco podobného nestane někomu z nás? Ano, první krok je: Vyhýbat se automatům. Já osobně mám absolutní averzi vůči této zábavě. Co mě fakt u tohoto ze všeho nejvíc irituje, je, že za těmi automaty byl vždy člověk, který je tam postavil, zprovoznil a po zkušenostech musel vědět, co způsobují. Primárně mi je naprosto záhadou, že něco takového je stále vůbec legální. Blikající světla snadno ošálí! Zlomí člověka tak, že už nebude schopen na nic jiného myslet. V prvé řadě přijde o peníze… I když to je paradoxně to nejmenší, protože podstatně horší je, co pak závislý člověk způsobuje svým blízkým, těm, kteří ho milují. Příběh se odehrává v roce 2010 a 2011; od té doby se i leccos změnilo v legislativě (viz například registr osob vyloučených z hazardu). Ale nespěchejme: Zastavme se ještě na moment u onoho bodu, kdo a jak jsme vůči všem nástrahám imunní. Znáte odpověď? Nemusí to být jenom automaty. Může to totiž být cokoliv jiného, co člověku vstoupí do cesty, co na první pohled vypadá jako nevinná změna, vzpruha. Kdo tedy skutečně s jistotou můžeme říci, že si naprosto bezpečně vidíme do vlastní karet, že se nám nikdy nic takového nemůže stát? Že nespadneme na dno? Nerozbijeme vše, co jsme roky budovali? Od začátku je vám jasné, do čeho jdete. Ale… Víte, že knížka bude o ženě závislé na automatech. A tak byste mohli předpokládat, že by vás nic nemělo překvapit. Jenže kniha je napsaná s naprostou otevřeností, se všemi detaily, jde do hloubky reálného prožitku a zkušeností. S vašimi čtenářskými emocemi to pěkně zacloumá. Vidíte, jak se projevují ty nejhorší lidské charaktery a kdy svět je už jen pyramida postavená z cihel lží a falešného přátelství. A pak si uvědomíte, že příběh vychází ze skutečných událostí. Cesta do blikajícího pekla je jedna z těch knih, na které nemáte šanci zapomenout. Každému ji rozhodně vřele doporučuji. Autorku můžete sledovat na Facebooku zde. MB]]></description> </item> <item> <title>Skutečný příběh o životě v Severní Koreji</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/01/19/skutecny-pribeh-o-zivote-v-severni-koreji/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 19 Jan 2024 12:09:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Kim Čong Un]]></category> <category><![CDATA[Kim Čong-il]]></category> <category><![CDATA[Kim Ilsong]]></category> <category><![CDATA[KLDR]]></category> <category><![CDATA[Severní Korea]]></category> <category><![CDATA[útěk z KLDR]]></category> <category><![CDATA[útěk z Koreje]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46984</guid> <description><![CDATA[Kniha Můj život v Severní Koreji (nakladatelství 65. pole) vypráví příběh Čihjon Pak, jež byla zprvu silně zanícenou dívkou do dodržování všech pevně daných nařízení, aby byla co nejlepší Severokorejkou a mohli tak na ni být všichni právem hrdí, jak její rodina, tak pochopitelně vlast a vůdce Kim Ilsong. Stejně i její sestra se houževnatě učila, aby se dostala na vysněnou školu. Obě věděly, s kým je dobré se přátelit, a naopak s kým nebylo vhodné se stýkat. V zemi, jejíž ideologie mluví o rovnosti, žádná rovnost neexistuje. Třídní rozdělení bylo od narození dané a stejně tak snadno mohl režim kohokoliv sesadit o stupínek níž a tuto potupu by celá rodina mohla nést i po tři generace.]]></description> </item> <item> <title>Zaříkávač zvířat – poznejte krásy šumavské přírody</title> <link>https://www.superrodina.cz/2024/01/06/zarikavac-zvirat-poznejte-krasy-sumavske-prirody/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 06 Jan 2024 11:22:02 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[kniha o přírodě]]></category> <category><![CDATA[péče o mládě]]></category> <category><![CDATA[příroda]]></category> <category><![CDATA[šumava]]></category> <category><![CDATA[šumavský les]]></category> <category><![CDATA[veverky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46967</guid> <description><![CDATA[Zaříkávač zvířat je vyprávěný ústy fotografa Wofganga Schreila o „síle šumavské přírody a tajemství lesa“. Je o upřímném kontaktu člověka s přírodou. Působí jako pohlazení po duši, kdy máte chuť opustit své čtyři stěny či kancelář a vyrazit do přírody, dívat se kolem sebe, stát se součástí toho obrovského harmonického celku. Příroda je krásná, stejně jako nebezpečná.]]></description> </item> <item> <title>Konec světa, který se nekonal: Co na to tenkrát slavné osobnosti?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/12/17/konec-sveta-ktery-se-nekonal-co-na-to-tenkrat-slavne-osobnosti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Dec 2023 13:26:23 +0000</pubDate> <category><![CDATA[2012]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Aleš Cibulka]]></category> <category><![CDATA[Ivona Březinová]]></category> <category><![CDATA[Jan Potměšil]]></category> <category><![CDATA[Jiří Holub]]></category> <category><![CDATA[Jiří Žáček]]></category> <category><![CDATA[Josef Louda]]></category> <category><![CDATA[Juraj Martiška]]></category> <category><![CDATA[konec světa]]></category> <category><![CDATA[majský kalendář]]></category> <category><![CDATA[Miloš Kratochvíl]]></category> <category><![CDATA[Naďa Moyzesová]]></category> <category><![CDATA[Radka Potměšilová]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[Renata Štulcová]]></category> <category><![CDATA[rok 2012]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46940</guid> <description><![CDATA[Neuvěřitelné - už to bude jedenáct let, kdy to vypadalo podle všech zpráv, že 21. 12. 2012 nastane konec světa. Dnes se tomu možná zasmějeme, někteří řeknou: Eh, ani tenkrát jsem tomu nevěřil. Opravdu? Ani trochu? Vůbec žádné pochybnosti? Já jsem taky na okamžik zaváhala... A potřebovala k sobě ujištění jednou jedinou větou, aby byla zase zpátky nohama na zemi. Byla to fakt "masáž", abych tomu dodala ten punc síly, které v sobě celá tahle událost nesla. Lidé na celém světě stavěli bunkry, předzásobovali se potravinami a panikařili. V Rusku například tehdejší premiér Dmitrij Medveděv prohlásil, že nevěří v konec světa. "Tedy, alespoň ne tento rok." No, kouše mě to až v zátylku s uvědoměním si, co řekl o téměř deset let později v červnu 2022, kdy jako první vykřikoval do světa, že pokud mu někdo sáhne na Krym, bude to třetí světová válka. ]]></description> </item> <item> <title>Konec světa, který se nekonal – mayské proroctví se zatím nenaplnilo, ale…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/12/17/konec-sveta-ktery-se-nekonal-mayske-proroctvi-se-zatim-nenaplnilo-ale/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Dec 2023 12:57:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[2012]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[globální pohromy]]></category> <category><![CDATA[konec světa]]></category> <category><![CDATA[mayské proroctví]]></category> <category><![CDATA[náhody a intuice]]></category> <category><![CDATA[Truman show]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46933</guid> <description><![CDATA[Tak je to už jedenáct let, co jsme se všichni dozvěděli, že má přijít na základě mayského proroctví konec světa, a to přesně 21. 12. 2012. Na rozdíl od jiných konců světa, které předsílají obvykle různé náboženské sekty, tenhle byl skutečně globální. Byli jsme doslova masírováni zpráv z televizí, titulků z novin. A vše bylo podloženo jasným proroctvím, podle něhož končí třináctý cyklus mayského kalendáře. Vedle tohoto samozřejmě vznikaly i různé vtipy. ]]></description> </item> <item> <title>Román Kůže autorky Jevgeniji Někrasovové</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/12/04/roman-kuze-autorky-jevgeniji-nekrasovove/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 04 Dec 2023 12:14:38 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Jindřiška Kracíková]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[magický realismus]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46912</guid> <description><![CDATA[Afroamerická otrokyně Hope, kterou od matky odloučili v pěti letech, se vlivem různých událostí dostane do Ruska, kde potká Domnu, nevolnici, již pán prohrál v kartách, když jí bylo deset. Vymění si kůže, což představuje další krok v jejich vnitřním osvobození a žití vlastních příběhů.]]></description> </item> <item> <title>Odnes můj žal: Osudy lidí poznamenaných válkou na Ukrajině</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/11/25/odnes-muj-zal-osudy-lidi-poznamenanych-valkou-na-ukrajine/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Nov 2023 14:37:18 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Katěrina Gordějevová]]></category> <category><![CDATA[oběti války]]></category> <category><![CDATA[ruská speciální operace]]></category> <category><![CDATA[únor 2022]]></category> <category><![CDATA[válka]]></category> <category><![CDATA[válka na Ukrajině]]></category> <category><![CDATA[ztráta blízké osoby]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46889</guid> <description><![CDATA[ěděla jsem, když jsem knihu otvírala, že to nebude lehké čtení, i když je psána čtivou stylistikou, text dobře plyne, neboť to jsou přímé zpovědi lidí, jimž „ruská speciální operace“ zcela změnila životy. O co víc je to působivější, když zpovědi přicházejí jak od Ukrajinců, tak od Rusů. A ani zde vždy nepanuje přímá linka, kdo koho chápe za nepřítele a viní za své současné ztráty.]]></description> </item> <item> <title>Rána</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/10/15/rana/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Oct 2023 13:00:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[autobiografie]]></category> <category><![CDATA[básnická próza]]></category> <category><![CDATA[mateřská láska]]></category> <category><![CDATA[rakovina]]></category> <category><![CDATA[ruská zakázaná literatura]]></category> <category><![CDATA[současná ruská literatura]]></category> <category><![CDATA[vztahy matka dcera]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46876</guid> <description><![CDATA[Debut Oksany Vasjakinové není klasickým románem s lineární dějovou linkou, na jaký jsme běžně zvyklí. Na díle se velmi podepisuje autorčino básnické umění. Často jsem při četbě měla pocit, že spíš se nechávám unášet básní v próze, vyváženou hrou se slovy, které vyvolávají emoce, zapadají nebo jindy křiklavě vystupují k ostrému pochopení absurdní situace. Při čtení už vám ani tak nejde o to, jak se bude příběh primárně dějově odvíjet, ale jak ho autorka bude prožívat, co bude chtít sdělit, a svým vlastním specifickým výběrem slov a okamžiků zprostředkovávat svému čtenáři.]]></description> </item> <item> <title>Umění zkratky: Znáte rychlá řešení, nebo nad zadáním ani nepřemýšlíte?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/10/08/umeni-zkratky-znate-rychla-reseni-nebo-nad-zadanim-ani-nepremyslite/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 08 Oct 2023 10:06:38 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[jak si zkrátit cestu]]></category> <category><![CDATA[jak spočítat výhru]]></category> <category><![CDATA[matematika]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46865</guid> <description><![CDATA[Kniha Umění zkratky vás seznámí s častými situacemi v životě, ale i těmi vzdálenějšími (jako je vesmír), kde při použití principů matematiky zjistíme, jak si můžeme zkrátit svou cestu. Tím není myšleno se jen fyzicky někam dopravit, ale například rozlousknout problém, dospět k nejlepšímu závěru, aniž bychom museli u dané činnosti strávit zbytečné mnoho času. Sic někdy hledání takové zkratky vede k podobně vynaložené energii, kterou bychom třeba spotřebovali směřováním k cíli „nimráním se“ v původně neefektivním způsobem. ]]></description> </item> <item> <title>Mé knížky působí tak věrně, jako by odrážely skutečné příběhy a život</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/09/24/me-knizky-pusobi-tak-verne-jako-by-odrazely-skutecne-pribehy-a-zivot/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 24 Sep 2023 07:53:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[deník zoufalé třicítky]]></category> <category><![CDATA[humoristická literatura]]></category> <category><![CDATA[literární soutěž]]></category> <category><![CDATA[osobitý humor]]></category> <category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category> <category><![CDATA[rozhovor se spisovatelkou]]></category> <category><![CDATA[sňatkový podvodník]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46857</guid> <description><![CDATA[Razím heslo, že s úsměvem se žije lépe. Jsem obecně považovaná za optimistku a snažím se tento svůj životní postoj udržovat i v zaměstnání, aby stres nebo jiné těžkosti v týmu někoho nezatěžovaly natolik, že by domů nechodil, jak se říká, s čistou hlavou. Sama sobě se zasměju ráda. Kdo třeba sleduje můj facebook, může to potvrdit. Když si dělám žerty ze sebe, mám tam například fotografii s knírkem v černé buřince, nebo různé vtípky.]]></description> </item> <item> <title>Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/08/27/ona-byla-jako-rakos-on-jako-ohen-pribeh-kralovy-treti-zeny/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 27 Aug 2023 19:53:55 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[historický román]]></category> <category><![CDATA[Mezopotámie]]></category> <category><![CDATA[Uruk]]></category> <category><![CDATA[vladařské povinnosti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46815</guid> <description><![CDATA[Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB]]></description> </item> <item> <title>David Michie: Zákon karmy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/06/23/david-michie-zakon-karmy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 23 Jun 2023 13:21:36 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[buddhismus]]></category> <category><![CDATA[chytrý příběh]]></category> <category><![CDATA[čtení na léto]]></category> <category><![CDATA[čtivý příběh]]></category> <category><![CDATA[Dalajlamova kočka]]></category> <category><![CDATA[karma]]></category> <category><![CDATA[Láma Taši]]></category> <category><![CDATA[v kočičím kožíšku]]></category> <category><![CDATA[zákon karmy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46797</guid> <description><![CDATA[Parádní čtení na léto. Prvním důvodem je ohromná proměnlivost příběhu, skáčeme z příběhu do příběhu a pět minut na čtení sem a pět minut tam, ráno, večer, to je naprosto ideální styl čtení pro dovolenkový čas. Nic nám neuteče a všechno si hezky zapamatujeme. Čtivo ve stylu seriálu.]]></description> </item> <item> <title>Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/06/23/zeme-bledulek-pribehy-z-hematologickeho-detskeho-oddeleni/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 23 Jun 2023 11:36:11 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[hematologie]]></category> <category><![CDATA[leukemie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46785</guid> <description><![CDATA[Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Král Sobol – dobrodružná výprava z Uher až na Madagaskar</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/06/11/kral-sobol-dobrodruzna-vyprava-z-uher-az-na-madagaskar/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 11 Jun 2023 10:25:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[Benjamin Franklin]]></category> <category><![CDATA[cestoval 18. století]]></category> <category><![CDATA[cestovatelské paměti]]></category> <category><![CDATA[cestovatelský deník]]></category> <category><![CDATA[dobrodružná literatura]]></category> <category><![CDATA[Madagaskar]]></category> <category><![CDATA[Mórice Beňovský]]></category> <category><![CDATA[ruská okupace]]></category> <category><![CDATA[Sibiř]]></category> <category><![CDATA[trestanecká kolonie]]></category> <category><![CDATA[vyhnanství na Sibiř]]></category> <category><![CDATA[z Kamčatky do Číny]]></category> <category><![CDATA[zrada]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46771</guid> <description><![CDATA[Je až neuvěřitelné, kolik zemí, krajů i opuštěných míst ve svém životě procestoval a co vše zvládl! Navzdory šlechtickému původu život k němu nebyl vstřícný a zejména od dospělosti musel o vše bojovat. Byl inteligentní, vzdělaný a výborný stratég! Dokázal si poradit v situacích, v nichž a to v řadě případů mu šlo o holý život. Vždy uměl usměrnit ohnisko sváru, aby nakonec došlo k smíru, vyvázl nejen živý, ale byl schopen nasměrovat celou skupinu k dalšímu cíli. ]]></description> </item> <item> <title>Život za život: nevratné ztráty, naděje pro druhé. Silný příběh nakladatelství Maraton</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/05/27/zivot-za-zivot/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 27 May 2023 14:45:28 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[smrt v rodině]]></category> <category><![CDATA[surfař]]></category> <category><![CDATA[transplantace]]></category> <category><![CDATA[transplantace ledvin]]></category> <category><![CDATA[transplantace srdce]]></category> <category><![CDATA[život a srdce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46755</guid> <description><![CDATA[Podmanivá, vtahující stylistika, která mě volbou slov a skladbou vět hladí na duši. Je to ten příběh, jenž při čtení prožíváte, jako by se vám v hlavě odvíjel film, v němž jste nakročeni, možná jeho součástí – pro ty emoce, které nabízí. Vidíte kulisy, zmrzlé prsty a fialové rty, interiér nemocnice, vnímáte matčinu bolest… Příběh byl rovněž zfilmovaný. Neviděla jsem ho. A to je dobře … pro mě … nyní. Kdy mé oči procházejí řádky, zatímco oči řidiče se přivírají… jsou unavené, těžknou, a pak… . Podle anotace již víc než tušíte, o čem celý příběh bude. Přesto se nemůžete odtrhnout. Navzdory všemu zde v zásadě nejde o to, jak to nakonec dopadne, ale jak se celý děj uvnitř sebe sama odvíjí. Jako by v tom zlém, co proběhlo, se jako z hroudy ztvrdlé hlíny na povrch dralo to dobré, dávající dalším životům naději. A přitom vždy ten pozitivní přínos sebou nese neoddělitelné stopy předchozí bolesti a smrti. . Z anotace: „Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných. Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů.“ . Na první pohled kniha klame svou tloušťkou. Příběh končí na straně 219 a přitom jsem ho četla víc jak týden. Stále se k němu vracela, přemýšlela o tom, co se musí odehrávat v mysli rodičů, přátel a přítelkyně mladého Simona. Text je velmi hutný, skládající se z dlouhých vět, skloubených v sobě jak popisy, rozhovory, emoce. Stránky nekloužou snadno; ale ani by neměly. Protože Život za život není žádná oddechová knížka na víkendové odpoledne. Je to jedna z těch, které si ponecháte, s těžkostí srdce možná půjčíte dál a v budoucnu se k ní znovu vrátíte. Autorka postupuje s maximální pečlivostí. Poté, co vidíte, jak se rodině ze dne na den zbortí celý svět a souhlasí s transplantacemi, nastupují detailní popisy všech vyšetření, prováděných odběrů i operací, včetně všech vedlejších skutečností, jako je logistika, aby se orgány dostaly k potřebným včas a v pořádku. Za těmi, kdo provádějí úkony, je stejně tak víc než „jen“ tento případ. Mají své životy. Někde byli, něco konali a tahle nenadálá příhoda je vytrhává z jejich přítomnosti, posílá na mnoho hodin na operační sály. I když pracují pečlivě, ve chvílích máte pocit i jisté necitlivosti. Je to pohled laika na celou věc. Nikdy se nemohou vcítit do matčiny ztráty a ani nesmí; nemohli by tak dokončit to, kvůli čemu přijeli. Jsou knihy se silným příběhem, někdy je však celkový dojem okraden způsobem zpracování. To však není tento případ. Maylis de Kerangalová má tu schopnost čtenáře vtáhnout do děje a skrze slova vytvořit naprosto přesný obraz prostředí, děje, emocí jednotlivých aktérů. Vidíte svět očima všech. Litujete ztráty života tak mladého chlapce. Ale právě kvůli tomu jiní budou žít…  Avšak: „Claire si vybaluje věci, hygienické potřeby odnáší do sprchy, zapojuje do zásuvky nabíječku na telefon, ten pokládá na postel; přivlastňuje si prostor. Volá synům – zrovna běží po štěrku, vestibulem metra, slyší ozvěnu jejich kroků, už jsme na cestě, hned tam budem, zalykají se úzkostí. Chtějí ji ubezpečit, podpořit. Mýlí se však: Claire nemá strach z operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit (…) Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde?  (…) Nelíbí se jí představa neoprávněné výsady, loterie, cítí se jako jeden z hromady plyšáků ve skleněné vitríně, kterého se po vhození mince zmocňují chapadla mechanické ruky. Největší potíž spočítá v tom, že nikdy nebude moct poděkovat. (ukázka ze str. 199) O autorce: Maylis de Kerangalová, francouzská spisovatelka narozená roku 1967 v provensálském Toulonu, vydala deset románů a řadu kratších próz, kterým se dostalo kladného čtenářského i kritického přijetí. Kniha Naissance d’un pont (Zrození mostu, 2010) získala Prix Médicis a román Réparer les vivants (Život za život, 2014) kromě mnoha francouzských knižních ocenění i nominaci na mezinárodní Man Booker Prize v roce 2016 za anglický překlad (Mend the Living). Český čtenář zatím neměl příležitost seznámit se s dílem autorky v překladu, Život za život je tak jejím prvním románem vydaným v češtině. Kniha k dostání zde. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Beatrice Chesnut, Uranio Paes: Enneagram</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/05/02/beatrice-chesnut-uranio-paes-enneagram/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 02 May 2023 15:04:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[devět typů]]></category> <category><![CDATA[nejsme všichni stejní]]></category> <category><![CDATA[probuzení]]></category> <category><![CDATA[strachy ve snech]]></category> <category><![CDATA[tvá silná stránka]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46748</guid> <description><![CDATA[Většinou tak nějak tušíme, jaké jsou naše špatné vlastnosti, ale i ty dobré. Pak se můžeme s chutí začíst do osobnostní typologie enneagram, kde už první symbolické a archetypální, příběhové části dokáží zadrnkat právě na tu strunku, která je pro nás citlivá.]]></description> </item> <item> <title>Vášeň a přítomnost</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/04/14/vasen-a-pritomnost/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 14 Apr 2023 14:32:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Hakomi]]></category> <category><![CDATA[kniha o lásce]]></category> <category><![CDATA[Maci Daye]]></category> <category><![CDATA[psychoterapie]]></category> <category><![CDATA[vztahy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46737</guid> <description><![CDATA[Kniha je o rozproudění života a vášně v sobě. Věnuje se pochopení vztahů z té niterné pozice. Prostě chuti se do něčeho pustit, něco, nebo někoho MILOVAT. A to opravdu z hloubky. O lásce a vášni pojednává autorka velmi zasvěceně a jde krůček po krůčku. Troufám si říci, že kdo chce žít povrchní vztahy, toho kniha odradí po prvních řádcích, maximálně po prvních stránkách. Ono tohle je opravdu o rozhodnutí obou partnerů, že z toho zázraku, že se vůbec potkali a milují se, vykřešou opravdové maximum. Spoustu bolu, trápení a ohrožení vztahu jako takového může kniha přinést tam, kde se takto po hlavě do prožívání vrhne jen jeden z partnerů a druhý nebude k ničemu takovému svolný. Ale i taková akce přinese nějaké vlastní hluboké poznání, jehož výsledek je ale už ryze individuální. Je tedy zřejmé, že kniha je o něčem velmi intimním Je o zamilování, okouzlení. Především pak o časech, které přichází poté. Když všechna ta hormonální bouře pomine a začne normální, obyčejný život. A tady je právě ta chvíle, kdy vždy stojí před partnery to těžké rozhodování; půjdeme dál povrchně a jen tak… nebo se budeme snažit z našeho partnerství s kusy těžké práce vždy vykřesat to nejlepší? To totiž není zadarmo. Už tu není ta hormonální okouzlená skluzavka, po které to jde samo. Cesta se najednou mění v kamenitou a často je na ní i mnoho vzájemného pochybování. Někdy nás pochyby opravdu odvedou od nesprávného partnera a máme šanci se poznat lépe, nebo hledat dál. Ale někdy i ten, se kterým se cítíme nyní ne moc dobře, může být tím pravým. Jen musí oba chtít. Kniha je průvodcem té obnažené cesty duše. Nabízí cestu duše, těla. Lásky, důvěry, ale i vášně a milování. A když porovnám její obsah, rozsah – to může být práce a inspirace třeba až na celý rok! Čtěte ji tedy pomalu, polehoučku a vnímejte. Protože o vnímání to všechno je. Ukázka: „Probouzení sebe samých je celoživotní projekt, ne závod. Upadání do stavu transu není specifické jen pro sex. Do transu se dostaneme, kdykoli usneme, i kdyby to bylo jen kratince. Stav podobný transu může navodit mnoho věcí, včetně automatického rolování na telefonu…. Pravidelné praktikování všímavosti nám může pomoci kultivovat si vnitřního pozorovatele s tím, jak se osvobozujeme od stavů transu a od nastavení mysli omezujících ryzí erotický potenciál.“ Všímavost je velkou ingrediencí, kterou se pod taktovkou této knihy budeme snažit vnést do vztahů. Pochopit sebe, partnera a chápat se vzájemně. Čím dál víc nám dojde, že bez toho opravdu hluboký vztah mít nemůžeme Velmi příjemné je, že autorka se zabývá podrobně erotickými traumaty, citovými zraněními  a stává se tak i dobrým doplňkem k terapii znásilnění nebo sexuálního zneužití. Autorka: Maci Daye: studovala na Harvardské a Georgijské univerzitě. Vyučuje somatickou psychoterapii Hakomi a jako sexuální terapeutka se věnuje na pomoc párům.  Vede párové retreaty a workshopy po celém světě. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2022, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/01/31/rozhovor-se-spisovatelkou-janou-strausovou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 31 Jan 2023 06:43:10 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[dětská duše]]></category> <category><![CDATA[minulé životy]]></category> <category><![CDATA[pocit bezpečí]]></category> <category><![CDATA[rozhovor se spisovatelkou]]></category> <category><![CDATA[terapie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46709</guid> <description><![CDATA[Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité  „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné  příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké  nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně.  Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité.  Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent]]></description> </item> <item> <title>Soutěž o humorné knížky pro ženy. Smějte se spolu s námi</title> <link>https://www.superrodina.cz/2023/01/26/soutez-o-humorne-knizky-pro-zeny-smejte-se-spolu-s-nami-2/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 26 Jan 2023 10:55:02 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <category><![CDATA[deník zoufalé třicítky]]></category> <category><![CDATA[past na sňatkového podvodníka]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knížky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46725</guid> <description><![CDATA[Spolu s nakladatelstvím CPress vyhlašujeme soutěž s pěti balíčky výher. Každý z nich obsahuje knížky DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY a PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA od autorky Martiny Boučkové.Soutěž potrvá do 15. února do půlnoci. Po jeho skončení nahlédneme do dvanáctého doručeného e-mailu. Pokud v něm bude správná odpověď, vyhrává. Pokud ne, vyhrává následující e-mail se správnou odpovědí. Po něm se znovu odpočítá dvanáctý nebo následující se správnou odpovědí podle stejného principu, dokud nebude rozdáno celkově pět výher. ]]></description> </item> <item> <title>Sheleana Aiyana: Staň se tou pravou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/12/15/sheleana-aiyana-stan-se-tou-pravou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 15 Dec 2022 07:20:28 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[emocionální zranění]]></category> <category><![CDATA[jak se vyrovnat s minulostí]]></category> <category><![CDATA[násilí v domácnosti]]></category> <category><![CDATA[párová terapie]]></category> <category><![CDATA[psychické zranění]]></category> <category><![CDATA[týraná matka]]></category> <category><![CDATA[týrané dítě]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46694</guid> <description><![CDATA[Většina neúspěchů ve vztazích je dána tím, že naši pozornost poutají lidé, kteří jsou také zranění a kteří také hledají nás pro to, aby své rány nevědomě rozrývali. A tak jsou vztahy plné dramat. Je to téma, které vás zaujalo?]]></description> </item> <item> <title>Sara Wickhamová: Co je pro mě dobré. Rozhodování v době těhotenství a porodu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/12/15/sara-wickhamova-co-je-pro-me-dobre-rozhodovani-v-dobe-tehotenstvi-a-porodu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 15 Dec 2022 07:10:45 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[porod]]></category> <category><![CDATA[přirozený porod]]></category> <category><![CDATA[těhotenství a porod]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46689</guid> <description><![CDATA[Nátlak. Zastrašování. Ponižování. Jdu v této chvíli do extrému, ale pokud jste si z porodu odnesly podobné trauma, bude pro vás tato knížka to pravé. A upozorním hned zkraje, že nejde o žádné vzletné teorie o důležitosti vlastního názoru a těla a stavění se na zadní.]]></description> </item> <item> <title>Klárka a vodící pes Daisy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/06/25/klarka-a-vodici-pes-daisy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Jun 2022 10:25:33 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[detekční psi]]></category> <category><![CDATA[diabetes 1. typu]]></category> <category><![CDATA[nevidomí]]></category> <category><![CDATA[vodící pes]]></category> <category><![CDATA[vodící psi]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46679</guid> <description><![CDATA[Klárka a vodící pes Daisy je zcela odlišnou dětskou knížkou, než jste doposud byli zvyklí. Svým způsobem hodně napovídá samotný název, protože Daisy není jen tak obyčejný pes. Je speciálně vycvičený pro nevidomé lidi, mezi něž patří Klárčina maminka. A fakticky by i toto samotné stačilo pro celý příběh, ale autorka chce malým čtenářům dát mnohem víc. Život nevidomých je pochopitelně náročnější, ale ne nezvladatelný. Lidé mohou žít plnohodnotným životem, protože nejvíc záleží na každém z nás. Jsou zde překážky. A kdo nějaké nemá! Ale v dnešní době mnoho některých faktorů jako třeba tento hendikep již například nebrání studiu, profesnímu růstu, mít vlastní rodinu… Pokud mi dovolíte trochu odbočím. Upřímně stejně jako mamince Klárky i mně vadí takové ty emocionálně nabité lítostné pohledy druhých. Nevidomý člověk se svým hendikepem žije podstatnou část svého života, ne-li celý. Naučil se s tím fungovat, protože takový je život a je potřeba se zaměřovat i na další věci. Nelze jen sedět s rukama v klíně a vyjmenovávat, co všechno nemohu. Když to vezmeme ze širšího úhlu, svým způsobem každý z nás má nějaké znevýhodnění a v něčem naopak excelujeme, protože jsme různí. Nikdo nemůžeme využít v maximální míře vše, co nám svět nabízí. Ze mě také nikdy nebude super běžkyně, jsem sice zdravá, ale v běhu naprosté dřevo: vždy poslední a jen sleduju prach podrážek těch přede mnou. Nikdy ze mě také nebude operní zpěvačka a hrdlo mám podle předpokladů zdravé. Není to tedy o tom, co nedokážeme, ale co můžeme a budeme dělat. Tato knížka mi dává sílu to říct nahlas: Lítost nás nikam neposune. Má své místo v životě, ale nic se nemá přehánět. I když čtenář čte dětský příběh, knížka ho vlastně zároveň i učí. Klářin spolužák Jindra má cukrovku. Díky tomu se dozvídáme spoustu dalších skutečností související s touto nemocí: o hladině cukru, o tom, že také existují detekční psi, kteří umí rozpoznat u dětí, které trpí diabetem 1. typu, kdy hladina cukru v jejich krvi začne klesat nebo stoupat příliš vysoko. A obecně co vůbec předchází tomu, než se ze štěňátka stane dobrý asistenční nebo detekční pes; je to otázka času, píle, trpělivosti a peněz. Ukázka: Jak třeba pan učitel vysvětloval dětem práci inzulinu: „Tomu, aby se cukry do buněk dostaly, pomáhá hormon zvaný inzulín. Když si představíte buňku třeba jako to auto, do kterého musíte natankovat benzín, víte, že k otevření palivové nádrže potřebujete klíček. Inzulín je v podstatě takový klíček. Otevře palivovou nádrž, tedy buňku, a natankuje do ní palivo, tedy cukry.“ Jindra vypomáhá v záchranné stanici a čtenářův rozhled se opět rozšíří o příběhy zachráněných zvířat (orel, kavka…). Vedle toho se prolínají rodinné vztahy, řešení neshod mezi dětskými přáteli, strach ze psů vybudovaný již v dětství, první láska a žárlivost, vzdor na obranu vlastní cesty oproti přísným rodičovským podmínkám a podobně. Publikace je pěkně ztvárněna také ilustračně a graficky. Každá stránka je orámovaná pruhem a nakresleným ohnutým rohem, jako by vše vycházelo z dětského sešitu. Jsou zde vložené užitečné texty zarámované v menších oddílech. Na závěr knihy jsou přidané bonusy o asistenčních psech a termínech s tím souvisejících. Vřele doporučuji, aby si knížku přečetly nejen děti, ale i rodiče. Mnoho informací, které se v knížce nacházejí, běžně nevíme nebo si jen neuvědomujeme. Vedle výše zmíněného třeba i informace k tomu, co řada z nás dělá opakovaně chybně. Uveďme jeden příklad za všechny. Ceduli před vodními toky s nápisem: „Nekrmte ptáky“ stejně řada lidí ignoruje. Rodiče dokonce berou své děti a navádějí je, aby jim házely rohlíky. Přijde jim roztomilé, jak už víceméně ve městě zvyklí a ochočení ptáci se odváží přijít člověku naproti. Ale proč se nerespektují nařízení? Jsou tam nakonec zbytečně? Jen prudí lidi, kteří to myslí dobře? Vždyť ti ptáci přece to pečivo chtějí! Nebo ne? Ukázka: Proč nekrmit ptáky „Viděla jsi někdy, jak vypadají labutí mláďata na Vltavě v centru Prahy, kde je v podstatě celý den krmí turisti pečivem?“ Klárka se zamyslí: „Viděla jsem obrázky labutí s takovými divnými, zakrnělými křídly… To mají z pečiva?“ zeptá se udiveně. Jindra přisvědčí: „No jasně. Problém je v tom, že pečivo je pro vodní ptáky nevýživný – obsahuje jen spoustu sacharidů, a ještě sůl a další věci, který jim nedělají dobře, ale nemá žádný vitamíny a minerály. Když jim lidé přinesou pečivo, tak se tím ptáci rychle zasytí a už se jim nechce hledat ve vodě jinou potravu, která je pro ně běžná a má potřebné živiny. No a třeba právě u mláďat to vede k tomu, že se špatně vyvíjejí – jsou menší, mají zdeformovaný křídla a další problémy.“ Nutno dodat, že autorka knížky Anna Burdová je rovněž nevidomá. Tato publikace není její jedinou. Na kontu dětských beletrií jich má již několik a každá z nich přináší více než příběh, ale s pečlivostí jí podobnou mnoho nových informací, které nám někdy unikají. Můžete se také podívat na její webové stránky zde. NÁHLED DO KNIHY ZDE Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Vydejte se po stopách Sisi</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/06/25/vydejte-se-po-stopach-sisi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Jun 2022 09:11:51 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46673</guid> <description><![CDATA[Letní novinka Dagmar Beňakové provede čtenáře významnými životními zastávkami císařovny AlžbětyV Nakladatelském domě GRADA právě vychází knižní novinka Toulky po stopách císařovny Sisi autorky Dagmar Beňakové. Slavnostní křest knihy spojený s besedou a vyprávěním o Sisi se uskuteční 28. června od 17:00 v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí. ]]></description> </item> <item> <title>Děda Miliarda, dvě jiné ukázky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/02/22/deda-miliarda-dve-jine-ukazky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 22 Feb 2022 12:40:12 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[děda hrnčíř]]></category> <category><![CDATA[hrnčíř]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46653</guid> <description><![CDATA[Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky.  „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem.  V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka</title> <link>https://www.superrodina.cz/2022/02/21/deda-miliarda-jak-by-mohla-vypadat-detska-knizka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 21 Feb 2022 19:27:15 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[děda hrnčíř]]></category> <category><![CDATA[dětský příběh]]></category> <category><![CDATA[hrnčíř]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46628</guid> <description><![CDATA[Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Půl roku samoty</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/10/24/pul-roku-samoty/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 24 Oct 2021 17:48:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[povídka zdarma]]></category> <category><![CDATA[samota na horách]]></category> <category><![CDATA[Vánoce]]></category> <category><![CDATA[zimní nečas]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46616</guid> <description><![CDATA[Povídka pro zimní nečas Dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic jiného. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách. Sešlapoval ze shora pár desítek metrů níž do lesního porostu. „Brito!“ zavolal na fenku. Snadno se mu ztrácela z dohledu. I když měla tmavý hřbet, jakmile se párkrát ve sněhu vyválela, skoro splynula s okolím. Aljašský malamut nadšeně přiskákal  s otevřenou tlamou a mrskajícím ocasem. Bez ní by to tu těžko dával. Byla jeho rodinou a věrným posluchačem. Nádherné huňaté psisko. Dárek od Emy pro poslední sbohem, kdy už se člověk nezastaví, ani naposledy neotočí. Odmítl se odstěhovat do města a stejně tak Ema usoudila, že tady opravdu žít nedokáže. V nezkrocené zemi nikoho. Většinu roku je tu chladno až mrazivo a pořád sněží! Půvabné jí to přišlo jen prvních pár dnů, kdy pohled z okna na daleké obzory rozptýlil nahromaděný stres a nutilo jí to uspořádat si vlastní hodnoty. Ale každodenní probouzení do prochladlé boudy, kterou je zapotřebí vytopit nařezaným a naštípaným dřevem… ? Ruce měla popraskané a plné hnisajících záděrek. Když přijela, ani nevybalila. Stále otáčela tentýž svetr a vyteplené kalhoty. Východ slunce byl ale vždy nádherný: jak se ten zlatavý kotouč vyloupl z neznáma a obarvil vrcholky hor. Zpočátku každé ráno pomáhala odhrnout cestu kolem domu. Smála se, jak se bíle prášilo. Jak po něm házela sněhovými koulemi, nebo když ji povalil do studené sněhové peřiny a ona se pod jeho tíhou propadala hlouběji. Píchalo ji u srdce, přijímala mrazivé polibky a dívala se do jeho očí, které se leskly radostí. Později rezignovala a pak už ani nechtěla vycházet ven. „Nemá to smysl. Kam se tady dá jít? Všude to je stejné. Každý den a každé ráno. Pořád dokola.“ Nakonec odjela. Odvezl ji sněžným skútrem k nádraží. Od té doby se viděli jen jednou. Když mu přivezla štěně. Znovu se zeptala, zdali si to nerozmyslel. I když odpověď tušila. „Tak ať se tam aspoň nezblázníš.“ Bez internetu, elektřina na vlastní generátor, televize se základními programy. Dlouho doufala, že na displeji spatří jeho tvář. Někde uvnitř byla drobná jiskřička. Nepřála si, aby se rozešli, ale zůstat nemohla. Rozhodně ne. A nařizovat mu, aby žil tam, kde by byl nešťastný, to taky nechtěla. Kde není kompromisu, není cesty. Když doufala, bylo to jako věřit v zázrak, a odmítala si nahlas připustit, že na ně už dávno nevěří. *** Zastavil se u středně vysokého smrku. „Tady je to správné místo,“ řekl Britě. Psisko sic netušilo, o co jde, ale souhlasně štěklo. Martin odložil vak a vytahoval z něho mrkve, lojové koule, kukuřičné klasy a slaměné věnce. Pustil se do zdobení stromu. Vánoce na konci světa. Pro ty, kteří ani netuší, že nějaký takový svátek existuje. Nic je s námi nespojuje, a přesto to děláme. Protože Vánoce jsou o darování, o sdílení a… „O to nebýt sám?“ zamumlal. Brita pokorně poslouchala každé slovo. Milovala jeho hlas. Bylo to znát z toho nevinného pohledu, jak to jen psi dokážou. Položila mu tlapu na ruku, když se skláněl pro další lojovou kouli. „Co si o tom myslíš?“ podíval se do jejich očí. „Loni to bylo jiné. Ale to ty nevíš. Ještě jsi tu nebyla.“  Když dokončil výzdobu, měl ze sebe dobrý pocit. „Doufám, že jim bude chutnat.“ Brita povyskočila a zaštěkala. Spolu se pak stejnou trasou vydali zpátky. V krbu plápolal oheň a dřevo praskalo. Seděl na houpacím křesle, popíjel čaj. Z hrníčku, který přivezla a zapomněla. Úmyslně. Pár nenápadných stop po ní zůstalo, aby z mysli jen tak nevymizela. Aby ani on nezapomněl. Brita ležela na podlaze a okusovala kost. Po chvíli ji to přestalo bavit a položila hlavu na svou tlapu, sledovala ho. Pak přivřela oči. „Za pár dní je Štědrý den. Tak co myslíš?“ zeptal se. Jen lehce zvedla víčka a znovu přivřela. „Myslíš, že měla pravdu? Tak co mám dělat? Tolik měsíců uteklo jako voda. Stejně bych už jinak žít nedokázal. A co s barákem? Někdo se tady o to musí starat.“ Brita hlasitě zívla. „Nudím tě?“ ušklíbl se. Čaj byl stále vřelý. Rád prsty objímal hrnek, až se mu horko propalovalo přes kůži. Taková zkouška výdrže: kdy je to ještě příjemné a kdy už palčivá muka. „Je to jako s životem, víš?“ obrátil se na svého čtyřnohého přítele. Lidský kontakt vymizel a on si ani neuvědomoval, že někdy jeho slova začínají uprostřed myšlenky. Vedl rozhovor s němou tváří, která dokázala odpovídat jen věrným pohledem. Neměl s tím problém. „Dlouho je to krásné a byl jsem šťastný, než přišla bolest z jejího odchodu. Půl roku samoty je víc než dost, nemyslíš?“ Vždycky byl uzavřený. A tahle bouda uprostřed nedotčené přírody mu přinesla pocit, že přesně to hledal. „Neměl by ses vyhýbat konfliktům,“ vzpomněl si na její slova. „Jinak budeš pořád jen před něčím utíkat.“ „Neutíkám,“ špitl a sklopil oči. „Tak proč nic neříkáš?“ „Nechci se s tebou hádat.“ „Jenže takhle se nic nevyřeší.“ „Nechci nic řešit.“ Vyhovovalo mu to. Žádný společenský nátlak, jen on a nekonečno. Vstal z křesla a přiložil poleno do krbu. „Mohli bychom tu žít sami napořád?“ zeptal se. Občas se mu zasteskne, zapne televizi, podívá se na zprávy, zaplní se pocitem křivd, útoků, autonehod, válek a politických úskoků a utvrdí se, že tohle nechce. Večer ulehá na postel. Její obrázek má v rámečku na stole. „Dnes mi není dobře. Půjdu si lehnout dřív.“ Ráno se probudil propocený. V ústech sucho, v krku ho pálilo, těžko polykal. Místnost se chvěla, rohy se křivily, jako by se chtěly v paprscích k sobě natáhnout a hned rozplynout. Ruce i nohy byly těžké. Brita poskakovala, štěkala a tahala za peřinu. Každý pohyb byl pro něho namáhavý. A poprvé po delší době pocítil úzkost a smutek. Zvláštní svíravý strach, že možná naposledy vydechne a neřekne jí, jak mu chybí. Tiskl se k fotografii, díval se do její tváře a myslel, že mu stékají slzy. Ale když se dotkl obličeje, byl suchý a horký. Chtěl Britě říct, co má na srdci, nadechl se, ale z úst nevyšla ani hláska. „Vydechnu naposledy“, pomyslel, „a nikdo ani neuslyší mé volání o pomoc.“ S námahou se doplahočil do kuchyně pro nový čaj. Zabalený v dece posedával u krbu, dotýkal se hladkého porcelánu a sledoval oheň. Když mu zvlhly hlasivky, řekl sýpavě: „Blíží se Vánoce. Lidé by neměli zůstávat sami… Měli by najít cestu k těm, které mají rádi, co myslíš?“ Ucítil nepříjemný chlad, který mu zavanul u ucha. „Tys nechala otevřené dveře?“ zlobil se na Britu. U zápraží se rozhlédl a vdechl mrazivý vzduch. Zima je nádherná. Krásná, ledová, štiplavá, třpytivá, těžká… Brita se postavila po jeho boku, jako by cítila totéž. „Dnes nepůjdu ven. Musím se vyležet a pak vyrazíme do města. Vlakem. Schválně jestli si ji budeš ještě pamatovat…“ Mrkl na ni a dobelhal se do postele. Proležel pět dní. Jedvadvacátého prosince si zabalil tašku, nasadil Britě popruhy a vydali se až k úpatí hory k nádraží. Vlak do těchto končin jezdí dvakrát denně, ale bez záruky. Pokud napadne příliš sněhu, končí o dvě zastávky dříve. Přivítalo ho příjemné teplo a pohodlí. Byl nervózní a přemýšlel, jestli se neunáhlil. Vytáhl mobil. Celou dobu mu byl v horách k ničemu. „Měl bych ji zavolat, nemyslíš?“ zeptal se Brity. Jediné cestující v celém vagonu, dvě postarší paní, se na něho mile usmály. „Lidé by neměli chodit bez ohlášení…“ Vyhledal číslo. To bylo rychlé, ale stisknout volání už tak snadné nebylo. Mračil se na displej mobilu s palcem centimetr nad ním. „Tak už jí zavolejte,“ řekla jedna z dam, v jejíž tváři se zračila něha stáří. „Možná bych…“ navázal. „Jedete na návštěvu? Na Vánoce?“ zeptala se druhá. Přikývl. Hlasitě polkl. Dlouho s nikým nemluvil, ale bylo to fajn. Obě stařenky ze sebe vyzařovaly naprostou pohodu. „Kdo ví, jestli mě ráda uvidí.“ „Ale to víte že ano,“ řekla ta první. „Jen to zkuste.“ Tak zavolal. Tělem se mu rozlilo teplo. Slyšet její hlas po tak dlouhé době! „Počkej na mě v přestupní stanici…“ řekla. Když skončil hovor, stále se usmíval. „Dobře to dopadlo, viďte?“ zeptala se zvědavá stařenka. Vesmír má své zvláštní kouzlo. Vkládá do nás tolik síly a energie. Záleží jen na nás, kdy si to uvědomíme. Ani Ema nedokázala doma jen tak sedět. Brzy bude Štědrý den. Litovala, co se stalo, ale vrátit to nešlo. Přes všechna úskalí, tohle je ta příležitost, kdy se musí sejít. Silnější důvod už možná ani nebude. Sbalila tašku a vydala se na vlak. Ve stejný den, stejné ráno. Nakonec se shledají na půli cesty. Obejmou se na nástupišti, protože na něho bude čekat. Usadí v hale, zdobené secesními obrazy. Projdou parkem, dojdou na náměstí, kde se tyčí vysoký strom, vše kolem září a hrají koledy. Pro tento okamžik si nemusí přát nic víc. Je to ten nejlepší čas, který se jim plní. Pak už to je jen na nich. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/10/17/a-zili-by-stastne-kdyby-se-nepotkali/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Oct 2021 11:29:50 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[ironický příběh]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46607</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Stroncova poslední whiskey</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/28/stroncova-posledni-whiskey/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 28 Sep 2021 07:07:34 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[česká detektivka]]></category> <category><![CDATA[literární soutěž]]></category> <category><![CDATA[povídka]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46562</guid> <description><![CDATA[Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...]]></description> </item> <item> <title>Depeše mrazivé noci</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/27/depese-mrazive-noci/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Sep 2021 13:17:00 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[fantazy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46521</guid> <description><![CDATA[Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay]]></description> </item> <item> <title>Setkání u pozdní večeře</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/27/setkani-u-pozdni-vecere/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Sep 2021 13:15:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Heralt z Kunštátu]]></category> <category><![CDATA[Jan Tovačovský]]></category> <category><![CDATA[Jiří z Poděbrad]]></category> <category><![CDATA[středověk]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46509</guid> <description><![CDATA[Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...]]></description> </item> <item> <title>Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/09/27/byt-uprimny-zvidavy-a-nebyt-lhostejny/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 27 Sep 2021 13:09:40 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[dětské knížky]]></category> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46526</guid> <description><![CDATA[Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková]]></description> </item> <item> <title>Dávné tajemství skryté v šatníku a tři ženy, jejichž osudy spojila válka…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2021/01/04/davne-tajemstvi-skryte-v-satniku-a-tri-zeny-jejichz-osudy-spojila-valka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 04 Jan 2021 17:08:19 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46412</guid> <description><![CDATA[Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy. Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou. Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře. Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce. Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky. UKÁZKA V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené. Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa. Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z  Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo. Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí. Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde. Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov. Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora. Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín. Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.]]></description> </item> <item> <title>Zasmějte se s více jak 500 vtipy kresleného humoru</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/12/13/zasmejte-se-s-vice-jak-500-vtipy-kresleneho-humoru/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 13 Dec 2020 13:56:33 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[český karikaturista]]></category> <category><![CDATA[humor]]></category> <category><![CDATA[kreslený humor]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46398</guid> <description><![CDATA[Velká kniha českého humoru Kdo má největší smysl pro humor? Muži, ženy, děti? Který národ? Sir Michael Edward Palin, britský komik, spisovatel a jeden z šesti členů komediální skupiny Monty Python, v televizním pořadu Channel 5 News k tomuto řekl: „myslím, že Češi jsou na vrcholu… mají pocit, že si ze všeho můžou dělat legraci, což mají společné s Brity. Některé národy mají hranice, za které nejdou. Ale v Británii žádné nejsou a z nějakého důvodu nejsou ani u Čechů.” No, nevím, jak to mají jinde, ale já se ráda od srdce zasměju všemu a sobě obzvláště. Humor se dá vyjadřovat různými způsoby, mluvením vtipem, komediálním výstupem nebo třeba karikaturou. Česká unie karikaturistů slaví třicet let své existence a k této příležitost vychází v nakladatelství Grada Velká kniha českého humoru. Za celou dobu v ČUK prošlo přibližně na 280 autorů a autorek kresleného humoru, např. Neprakta, Renčín, Jiránek, Vyčítal a řada dalších. „Tato kniha je vlastně dárek a pocta. Dárek, který je určený zejména lidem, kteří mají rádi svět kresleného humoru, který se snaží svým způsobem „odlehčit“ někdy i dost těžké životní situace a složitou dobu, v níž žijeme. Takže bavte se. Dobrá nálada a smysl pro humor je, jak je známo, jedním ze základních předpokladů spokojeného života,“ říká na úvod Radovan Rakus, předseda ČUK. V knize se setkáte s karikaturami více jak padesáti autorů a s jejich krátkými medailonky. Jan Werich jednou řekl, že „Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.“ A pokud to spojíte dohromady: smějete se, až vám tečou slzy, tak to vypadá  na dobrý základ blahobytu 😀 Velká kniha českého humoru, nakladatelství Cosmopolis, Grada Publishing, a s. , 2020]]></description> </item> <item> <title>Upleťte si doma vlastní ponožky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/12/13/uplette-si-doma-vlastni-ponozky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 13 Dec 2020 13:49:20 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Hobby]]></category> <category><![CDATA[domácí ponožky]]></category> <category><![CDATA[jak uplést ponožky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46393</guid> <description><![CDATA[Zima je typickým ročním obdobím, kdy ponožky zažívají svůj boom. Poslední dobou jsme se dokonce oprostili od nudných jednobarevných párů, u kterých jsme si slibovali hlavně strohost, čistotu a v podstatě co nejméně upozorňovat na své nohy v botách. Nicméně, nějaký čas už jsou hitem ponožky barevné, někdy až křiklavě výrazné, originální co do vzorů nebo dokonce takové, kdy každá z páru vypadá zcela odlišně. A to nejen u dětí, ale i dospělých. Dokonce se jim daří prodírat se i do formálních setkání. Někdy stačí tak málo a člověk omládne i správným výběrem ponožek. Vidět totiž nohy v pěkných pestrobarevných ponožkách dodá obratem pocit, že dotyčný je ještě plný života a rozhodně žádný suchar. Jistě, koupit se dají všude, ale také si je můžeme sami uplést. Knížka, kterou vám tímto chci představit nabízí na padesát různých návodů lotyšských ponožek! „Lotyšsko je malý stát ležící v severní Evropě, u Baltského moře, je menší než Skotsko a počet obyvatel je o více než polovinu nižší. Jelikož tam panuje vlhké a větrné přímořské podnebí lidé vždy potřebovali teplé oblečení, a Lotyšsko má tedy bohatou pletařskou tradici. (…) V každém lotyšském kraji se pletou ponožky jiným způsobem. Zimní ponožky se vyráběly z ovčí vlny a letní ponožky z lněné nebo bavlněné příze. Ponožky se nenosily pouze proto, aby zahřály, ale sloužily také jako módní doplněk a forma vyjádření,“ říká autorka Iova Ozolina. V knížce naleznete návody s fotografiemi, ale také různé zajímavosti ke vzorům. Některé vzory na ponožkách mají totiž svůj specifický význam. Jako např. symbol Auseklis (ranní hvězda), která ohlašuje nový den, symbol Zalktis (had), který je strážcem bohatství a blahobytu a symbolizuje také moudrost, symbol Laima, která je bohyní osudu a přináší štěstí a další. Ieva Ozolina, majitelka společnosti HOBBYWOOL, opustila pozici finanční ředitelky ve velké společnosti, aby si mohla plnit svůj sen otevřít si obchod s vlnou a pletením. HOBBYWOOL je rodinná společnost, které vypomáhají také manžel s dětmi. Společně vytvořili řadu pletacích projektů, například lotyšský šampionát v pletení, pletení graffiti a další. Můžete tedy také nahlédnout na webové stránky firmy HOBBYWOOL (https://www.hobbywool.com/), kde představují ručně s láskou vyráběné ponožky a palčáky 🙂 . Co se z knížky naučíte?• jak plést jako profesionál – od návrhu po dokončený projekt• jak a kde použít nové i osvědčené techniky pletení• jak vytvořit nové variace tradičních motivů a barevných vzorů• jak dát svým ponožkám moderní podobu pomocí stínování• jak zkombinovat různé postupy do vlastních, originálních výtvorů… a mnohem, mnohem víc! Ieva Ozolina, Pletené ponožky, 50 návodů, jak na ponožky, podkolenky a návleky. Nakladatelství Metafora , Grada Publishing, a. s. 2020.]]></description> </item> <item> <title>Magický realisus: Pedro Páramo</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/12/06/magicky-realisus-pedro-paramo/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 06 Dec 2020 08:09:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[magický surrealismus]]></category> <category><![CDATA[mexická literatura]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46387</guid> <description><![CDATA[Na první pohled útlá knížka a snadno byste mohli podlehnout dojmu, že ji bude mít kvapem přečtenou. Ale ona se od těch, které znáte, značně liší: jako byste otvírali tajemnou truhlu světa magie, nejistot a pochyb. Autor vás nenechá vydechnout a stále vás nutí přemýšlet. Mohli byste se totiž snadno ztratit mezi přítomností a minulostí, mezi světem živých a mrtvých. “Čtení Pedra Párama je pro mě jako otevření malé mozaikové krabičky, jen abych zjistil, že je prázdná, kromě šepotu těch, kteří ji v minulosti otevřeli,” píše o knížce Suhayl Saadi (Independent) a definuje jej jako “psychotický román…, který dělá vše, o čem by člověk nemohl nikdy snít, pokud je omezován současným dogmatem tvůrčího psaní.” Eileen Battersby v Irishtimes o knížce mluví jako o “krátké postmoderní novele, vytvořené jako veršované drama odehrávající se v zrcadlovém sále.“ Děj je protkávaný vzpomínkami a dialogy živých i duchů. Juan Preciado slíbil umírající matce, že vyhledá svého otce, kterého nikdy nepotkal. Sotva ta slova vyslovil, neměl v úmyslu je nikdy naplnit. Do doby, než se mu začaly zdát zvláštní sny a on se vydal na cestu do Comaly, odkud pocházela jeho matka. Cestou potkává muže, který bičem popohání osly, a od něhož se dozvídá, že Pedro Páramo je už mrtvý. A sám je také Pedrovým synem. Možná to bude první moment, kdy se zastavíte, soustředíte se na pomyslný neutrální bod kdesi vpředu a zeptáte se sami sebe: proč cesta za někým, s kým už se nejspíš, pokud je toto tvrzení pravdivé, nelze setkat? Comala je však ještě víc pochmurná a tesklivá. Je plná zvláštních zvuků a ticha. Tady nemáte nikdy žádnou jistotu, na koho právě narazíte, a zdali řeč, kterou vedete, je stále s živým člověkem. Všechno tu vibruje na hranici mezi životem a smrtí. A pak to hledání otce. Lze-li opomenout slib daný před smrtí, všeobecně by to mohlo probouzet pocit touhy naplnění k nalezení svých kořenů. Zasadit se do kompletní rodiny. Najít něco, co spojuje. Ale primárně si je těžké představit cestu, která vyústí v hledání tyrana, jenž sužoval celé okolí. Pedro Páramo se skví řadou špatných vlastností. Mohlo to být samotné varování už na začátku: “Ničeho se u něj nedoprošuj. Vyžaduj od něho, co nám patří. Co mi byl povinen dát, a nikdy nedal… Že na nás zapomněl, synku, to ať ti draze zaplatí,” říká matka na smrtelné posteli. A slova cizince, jaký je Pedro Páramo? “Živoucí zášť,” odpověděl muž. *** Na cestě Juan potká mnoho postav, se kterými vede řeč. To zvláštní ticho protrhávají zvuky nebo slova… „Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“ Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (…) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš. Za chvilku se oddělila od ostatních nějaká žena a přišla mi říct: -Damiano! Modli se za mě, Damiano!-    Sundala si šátek a já poznala tvář své sestry Sixtiny. -Co tady děláš?- zeptala jsem se jí. Nato se odběhla schovat mezi ostatní ženské. Abys věděl, moje sestra Sixtina umřela, když mi bylo dvanáct. Byla nejstarší. A nás bylo doma šestnáct děcek, takže si spočti, jak dlouho je už mrtvá. A podívej se na ni, pořád se ještě toulá po tomhle světě. Takže se nepolekej, pokud uslyšíš i ozvěny z méně vzdálené doby, Juane Preciado.“ „Vám moje matka taky ohlásila, že přijdu?“ zeptal jsem se jí. „Ne. A vůbec, co je s tvou matkou?“ „Umřela,“ řekl jsem.”“Už umřela? A na co?”“Nedozvěděl jsem se na co. Snad na zármutek. Hodně vzdychala.”“To je zlé. Každý vzdech je jako doušek života, o který se člověk připravuje. Takže umřela?”“Ano. Asi byste to měla vědět.”“Proč bych to měla vědět? Už spoustu let nevím nic.” „Tak jak to, že jste mne našla?“ (…) „Jste živá, Damiano? Povězte mi, Damiano!“ A najednou jsem na tě prázdných ulicích stál sám. Z oken otevřených k nebi vyčuhovala pružná stébla trávy. Oprýskané zdi odhalovaly své zteřelé vepřovice. „Damiano!“ vykřikl jsem. „Damiano Cisnerosová!“ Odpověděla mi ozvěna: „…ano… sová!“ … ano … sová…!“ *** Anotace nakladatele: Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juanové. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar. Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a román Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout). MB]]></description> </item> <item> <title>Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/27/nemocna-amerika-lekce-o-zdravi-a-svobode/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 27 Nov 2020 08:05:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46381</guid> <description><![CDATA[Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocníli vhodným způsobem a trváli nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ]]></description> </item> <item> <title>Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/18/46371/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 18 Nov 2020 19:50:24 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[advent]]></category> <category><![CDATA[čtení o Vánocích]]></category> <category><![CDATA[knihy a advent]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46371</guid> <description><![CDATA[Blíží se nejkrásnější období roku. Snad bude i navzdory okolnostem, tak specifickým pro rok 2020, alespoň částečně hřejivý a milý, jak si jen budeme přát. Nejen letos, ale pokaždé to nejvíce záleží hlavně na nás samotných. Tak si to nepokažme. Těžko budeme vracet stránky kalendáře, abychom napravili něco, co je už tak dlouho zasazené právě do těchto prosincových dnů. Nejde ani tak o drahé dárky, ale o to být spolu. Darujme si úsměv a dovolme, aby nás okouzlily i drobnosti. Třeba jako tato drobná útlá knížka, co se vejde do kabelky nebo na noční stolek, když se chystáme před spaním číst. Mohla by nás v tyto nevšední dni doprovázet na cestách v autobuse nebo vlakem, když vyrážíme za svými milými. Výjimečná je i v tom, že obsahuje vítězné povídky z literární soutěže nakladatelství Brk, které byly sestaveny do originálního knižního adventního kalendáře. Výborný nápad! Proč mít adventní kalendář jen z čokolády; vždyť těch možností je kolem nespočet, co by nás mohly potěšit na každý jednotlivý prosincový den; i ta nejposlednější sladkost pro oči a duši vychází právě na Štědrý den. Můžete knížku „zhltnout“ na posezení, jako i já nevydržím nesníst adventní kalendář během chvilky; těžko odolávám. Nebo být k sobě poctivý a dát si na každý den jeden příběh (ale kdo by to vydržel! 🙂 ). Nechám na vás. Každá je jiná a může odlišně zpestřit zachmouřený den, kdy večery jsou dlouhé a z celého roku právě ty nejlákavější k tomu vzít si knížku a užít si to. Ukázka Vánoční překvapení, Martina Boučková Všimli jste si někdy, jak je šero docela jiné než světlo nebo tma? Ve skutečnosti se skládá z miliardy zaprášených mikropavučinek, které volně proplouvají prostorem, usazují se v našich obývácích a ložnicích. Čím víc jich je a mají k sobě blíže, když nemohou volně plout po prostoru, začnou se vzájemně propojovat, a tak se zrodí tma. Dřív jsem ji milovala. V létě jsem sedávala na zahradě jen tak, v zimě zachumlaná v kabátu, a vzhlížela k nebi, které bylo plné třpytivých hvězd. Jak jsem zestárla, oči mi zeslábly. Ztrácím se v šeru a na hvězdy už jen věřím. Mám je uložené ve vzpomínkách, že tam jsou, tam daleko jako rozsypané drahokamy. Na Štědrý den na ně většinou čekám marně. Jen jednou sněžilo, párkrát bylo nebe jasné, mnohokrát však pršelo. Ale to mi radost nepokazí, když zapaluji svíčky na vyřezávaném dřevěném svícnu. Tenhle není kupovaný, je jedinečný. Vyrobil ho Vašek. Kdysi dávno. Už je to spousta let. Svícen mi zůstal, jen Vašek už tu není. „Babičko, copak by sis přála pod stromeček?“ zeptal se mě vnouček. Taky Vašíček. Má po mém muži jasně modré oči a stejně vřelý úsměv. Dcera v něm vidí sebe; je taky plavovlasá. Ale kdepak, to je můj Vašík! Když otáčím stránky fotoalba, vidím tu podobu ještě víc. Tahle nažloutlá s razítkem desítky let neexistujícího ateliéru, to je celý on. Ten pohled. A jak drží ruce a ohýbá se v pravém koleni. Kdo by to neviděl! Je krásné, když člověk není sám, má děti a vnoučata. Ale trochu tesklivé, že po většinu svého času je s nimi jen v srdci a myšlenkách. Tak málo se vídáme. Žijeme ve společném městě, ale copak to jde? Oni mají práci, děti školu, kroužky, kamarády… To nejsou výmluvy. To je jen obhajoba pro sobeckou touhu být jim neustále nablízku. Děti musí vyrůst, ale proč tak rychle? „Copak bych si přála, Vašíčku? Celou rodinu a sníh. Umíš to zařídit?“ zasmála jsem se. … Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery, nakladatelství Brk, 2020 MB]]></description> </item> <item> <title>Každý má svůj Everest</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/15/kazdy-ma-svuj-everest/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Nov 2020 12:50:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[komické situace na horách]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46358</guid> <description><![CDATA[Podzim je poslední dny velmi pošmourný. Předpověď počasí na následující týden: v našem pásmu zůstáváme stále pod šedivým poklopem. A protože zdravý život prodlužuje a lépe naplňuje optimismus, k čemuž takové mizerné počasí evidentně neprospívá, je dobré si pustit nějakou komedii nebo přečíst zábavnou knížku. Nechala jsem se svést vtipnou obálkou: dřevěná roubenka v horách, nadšený smělý otec s hrnkem horkého čaje a z okna vykukující kluci, kteří jsou evidentně myšlenkami úplně mimo. Shodou okolností dobrodružné dopředu neplánované prázdniny se odehrávají v podobně pošmourném počasí a na hrdiny příběhu čeká řada komických situací, kterým se však může sarkasticky smát jen čtenář. Jim už do smíchu tolik nebylo. Jako ženu mě hned napadla otázka, proč na obalu není vidět matka těch kluků? Očekává mě snad příběh podobný kultovnímu S tebou mě baví svět, aneb i otcové to mohou s dětmi brilantně zvládnout bez otravných svazujících pravidel matek, aby se dětičkám náhodou něco nestalo, nenastydly a nezranily se? No, upřímně, trochu napovím: matka tam je. Skrytá. Uvnitř roubenky. Pění, ale drží se. Vyrazila totiž s nimi. Nebyla zvaná, ale rozhodla se nic nepodceňovat. A upřímně: celou dobu jsem jí fandila, držela pěsti, ať to nevzdá a ani ve svých snech nemajzne svého muže vyfantazírovaným válečkem jako z kresleného vtipu. Když se totiž otec dvou kluků rozhodne, že se už nemůže dívat na to, jak tráví svůj čas u mobilu, zatímco v jeho představách by každý pořádný chlap měl být samostatný a nebát se bez jakýchkoliv technických vymožeností zdolávat sebevětší cíle, když prostě zavelí: “a konec, jedeme na hory, já z vás udělám chlapy!“, tak nějak nedomyslí důsledky svého zbrklého rozhodnutí. Je totiž otázka, zdali to, že chtěl u svých potomků něco radikálně změnit, nebyl nakonec jen vlastní impulzivní vzdor. Jestli by totiž nebylo lepší to pořádně promyslet, aby kluci nebrali výlet jako trest, ale spíš si zamilovali i jiný než gaučový způsob života … Moc se mi líbilo, jak autor popsal všechny situace tak ostře pravdivě. Snad to není stereotypizující pohled, ale přesně takhle to znám ze svého okolí: i rozmýšlení, co si zabalit a jak to zabalit bývá často tak odlišné mezi mužem a ženou. Takže zatímco později venku prší, manželka a děti se mohou obléknout do pláštěnky, tak manžel, který si připravoval své věci sám, promokne, včetně obsahu svého zavazadla, kde má jako vůdce výpravy pochopitelně všechny potraviny. Manželka zabalila věci na jistotu, manžel vezme, na co si v tu chvíli vzpomene, protože to nějak dopadne. Jenže pak se začnou nabalovat neočekávané události, noví příchozí a polámané kosti. Na nic z toho se nebylo možné předem připravit. Je totiž velmi nepravděpodobné si je dopředu jen představit. Takovéto „co kdyby“… „ale“… Nebudu prozrazovat, nicméně, navzdory tomu, že hory miluju (ale v létě), tak tento výlet bych rodině Spáčilovým vůbec nezáviděla; celou dobu jsem svorně držela s manželkou, aby to zvládla a nebouchla dveřmi. Otci rodiny se nejspíš jeho záměr vůbec nepovedl a i v jeho myšlenkách se velmi velmi vzdáleně přibližoval tomu, jak si to vůbec představoval. Nicméně, a na to bych i vsadila, to jeho nadšení by klidně mohlo způsobit, že navzdory neblahým výsledkům celé expedice by do toho šel určitě znova. Ono totiž po nějakém čase se i na neblahé zážitky dá dívat s určitým nadhledem a mohou nakonec připadat úsměvné až sentimentální. Říci: pamatuješ, jak tenkrát jsme položili toho zraněného cyklistu do vozíku, opěchovali ho peřinami, aby se mu nic nestalo, a pak se stejně vozík rozsekal a navíc jsem k tomu i já zlomil ruku? Jo, to byly časy… Takže, co říkáš, dáme zase hory? 🙂 V tomto počasí hory raději vynechejte, ale užít si je můžete stejně. V teple doma třeba právě s touhle knížkou. Aleš Procházka, Každý má svůj Everest. Vydala Grada Publishing, a. s., 2020. MB]]></description> </item> <item> <title>Závodní kůň, který se ztratil.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/15/zavodni-kun-ktery-se-ztratil/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Nov 2020 12:41:08 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46362</guid> <description><![CDATA[Napínavé čtení pro děti od deseti let Na knižní trh přichází pokračování knížky Závodní kůň, který odmítá běhat, jenž nakonec vyhrál Derby a s Kájou a jejím poníkem Percym zachránili rodinu před krachem. Pověst Vznešeného Bojovníka se rozšířila natolik, že přijela i televizní stanice BBC a natočila o něm dokument. Kája je patřičně hrdá, ale stačí jedno dopoledne, kdy je pryč v nedalekém městě, a Vznešený Bojovník je unesen. Zloději požadují výkupné jeden milion liber. Kája brzy nabyde podezření, kdo by mohli být pachatelé. V ten den, kdy tu natáčela BBC a bylo kolem spousta lidí, jí právě dva podivní chlápci pokládali velmi zvláštní otázky. A pak zmizel kůň a náklaďák a její milovaný poník ležel přiotrávený ve stáji. Pro malé čtenáře čeká dobrodružný příběh s detektivní zápletkou, ale také s jistou dávkou humoru, často vycházející z komických situací dvou bratrů. Clare Baldingová je anglickou hlasatelkou, novinářkou a autorkou. V současné době uvádí pro BBC Sport a další stanice. Ke koňům má velice blízko. Od roku 1988 do roku 1993 byla přední amatérskou žokejkou v koňských dostizích a v roce 1990 se stala šampionkou na klisně Lady Rider. Téměř celá její rodina se pohybovala kolem koní a také o těchto svých životních zkušenostech vydala monografii. Clare Baldingová, Závodní kůň, který se ztratil. Nakladatelství Bambook, 2020. MB]]></description> </item> <item> <title>Představujeme interaktivní audiohrou, kde si posluchač sám zvolí, kudy se bude příběh ubírat</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/11/06/predstavujeme-interaktivni-audiohrou-kde-si-posluchac-sam-zvoli-kudy-se-bude-pribeh-ubirat/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 06 Nov 2020 09:46:37 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46351</guid> <description><![CDATA[53 let od představení Kinoautomatu přichází čeští tvůrci s podobným principem v první české audiohře. V unikátní hře bez obrazu si budou moci posluchači/hráči sami vybrat, jak se bude příběh dále ubírat, zda hrdinům zvolí snazší nebo obtížnější řešení. A co víc – tvůrci se rozhodli, že audiohru Důkaz 111, kterou startují, opatří tzv. filmovým zvukem. Při poslechu hry tak budete mít dojem, jako byste sledovali film bez obrazu. „První nápad na interaktivní audiohru přišel asi před šesti lety, když začaly být velmi populární počítačové hry, které byly postavené na principu rozvětveného příběhu, jenž byl na poměry her poměrně sofistikovaný a často se zabýval i citlivými tématy – hráče tak hry stavěly před složitá rozhodnutí a přinášely diametrálně odlišný zážitek od klasických her. Lákalo mě vytvořit něco podobného a jelikož mám ke zvuku blízko, bylo poměrně jasné, jakým způsobem by mohl být příběh zpracovaný,“  vzpomíná na zrod myšlenky tvůrce celého konceptu Tomáš Oramus. „Chtěli jsme, aby hráči ten příběh opravdu prožili, nejen poslouchali, proto jsme se snažili, aby měli všichni možnost slyšet hru tak, jako by se opravdu nacházeli ve starém hotelu, kolem nich si povídali ostatní hosté a za okny se blížila bouře. Kdyby to všechno někdo pouze vyprávěl, byl by to určitě skvělý příběh, ale nebyli byste jeho součástí.“ Tomuto aspektu byla podřízena i samotná tvorba audiohry – hra využívá binaurálního zvuku, který je spojován především s virtuální realitou a navozuje v posluchači pocit obklopení zvukem. Klíčovým bodem byl ale samozřejmě příběh. Bylo jasné, že bude nutné vytvořit původní dílo, které nabídne posluchači několik cest a konců, a které bude zároveň zvukově atraktivní. Nakonec vyhrála noirová detektivka. „Obával jsem se, že bude těžké najít autora, který zvládne napsat dobrý příběh a zároveň zvládne rozvětvený příběh, ale nakonec jsem dostal tip na Vladimíra Marečka a už když jsem četl první verzi, byl jsem překvapený, jak dobré to je a kolik možností příběh nabízí,“ vzpomíná Oramus. Prozradit příběh audiohry Důkaz 111 je vlastně nemožné, protože právě díky interaktivitě hry je těch příběhů hned několik. „Na možnostech interaktivity nás nejvíce bavilo to, když jsme mohli hráči předložit takové možnosti, které mají všechny svá pro a proti. Jedno řešení může být rychlé a účinné, ale popudíte jím ostatní postavy proti sobě. Pokud se ovšem zachováte taktněji, můžete přijít o důležitou výhodu nebo sami sebe vystavit nebezpečí. Chtěli jsme proto stvořit takový příběh a takovou hlavní hrdinku – hned na začátku nám bylo jasné, že bychom chtěli, aby hráčova postava byla žena -, která chce sice udělat správnou věc, ale vlastně si občas není jistá, jestli dokáže poznat, co doopravdy správná věc je,“ vysvětluje scenárista Vladimír Mareček. Hlavní roli kriminalistky Alice Wellsové ztvárnila herečka Tereza Hofová, kterou zaujal nejen tajemný a až mysteriózní příběh, ale právě také interaktivita příběhu a jeho zmíněné filmové ozvučení. „Hraju policejní vyšetřovatelku, ženu velmi uzavřenou, až odtažitou, která zprvu může působit až nepříjemně, postupně ale zjišťujeme, že za jejím vystupováním se skrývá bolestné a nedořešené trauma, které se propojí s tajemným příběhem,“ prozrazuje Hofová a dodává: „U namlouvání jsem se snažila myslet na ty, kterým je primárně určená, na lidi, kteří vnímají svět povětšinou pouze v audio-hmatové formě. A to bylo velmi inspirativní. Říkala jsem si, jak takový svět asi vypadá, jak vypadá zbraň pro člověka, který si na ni sáhnul, ale nikdy ji neviděl, auto, ve kterém seděl, ale nikdy jej neřídil…“ K tomu scenárista Vladimír Mareček říká, že právě to bylo na realizaci Důkazu 111 nejzajímavější i nejtěžší. Zatímco ve filmu platí pravidlo „show, don´t tell“, a tak postava neřekne „nesu vám čaj“, ale prostě ho přinese, v audio podobě se slovům nevyhnete. „Oproti filmu máte ale jinou výhodu. Zvuk vám dovoluje přesunout se na jakékoliv místo, klidně i neexistující, v jakémkoliv čase. A všechny zvuky, které použijete, si posluchač sám pro sebe převádí do obrazů. A ty obrazy jsou daleko krásnější a zajímavější než cokoliv, co byste mu mohli kdy ukázat vy.“ Audiohra Důkaz 111 vychází v druhé polovině června pro mobilní telefony se systémem Android a iOS. Jelikož se prakticky vše odehrává ve zvuku, připravili tvůrci i režim pro nevidomé, kteří jinak moc herních možností nemají. Do budoucna plánují v Play By Ears hru převést do angličtiny, vydat na Apple Watch a svůj inovativní princip představit ve světě. Pro ty, kteří se nechtějí rozhodovat, kudy se příběh bude ubírat, vyjde Důkaz 111 také jako audiokniha, pro niž tvůrci zvolí linku příběhu sami. V dalších rolích v Důkazu 111 uslyšíte Bohdana Tůmu, Andreu Elsnerovou nebo Norberta Lichého. Tisková zpráva]]></description> </item> <item> <title>Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/10/30/ukazka-z-knihy-benjamina-kurase-mala-pamet/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 30 Oct 2020 18:34:08 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46342</guid> <description><![CDATA[Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva]]></description> </item> <item> <title>Otevřený dopis ministru kultury ČR Lubomíru Zaorálkovi, zaslaný Cechem malých nakladatelů.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/10/30/otevreny-dopis-ministru-kultury-cr-lubomiru-zaoralkovi-zaslany-cechem-malych-nakladatelu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 30 Oct 2020 18:16:21 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46337</guid> <description><![CDATA[Vážený pane ministře, stejně jako většina občanů – zaměstnanců i podnikatelů v různých odvětvích, jsme i my, zástupci Cechu malých nakladatelů, znepokojeni současnou situací v české společnosti, způsobenou virovou pandemií. Je nám jasné, že česká ekonomika se letos už podruhé dostává do komplikované situace a vláda i parlament se snaží pomoci těm nejpostiženějším. Nehodláme se uchýlit k laciné kritice politiků, ani ukazovat prstem a obviňovat kohokoliv ze zanedbání povinností. Nechceme na nikoho za vzniklou situaci svalovat vinu. Chceme Vás jen požádat, vážený pane ministře, abyste při sanaci škod myslel i na nás, malé nakladatele. Po uzavření knihkupectví se dostáváme do obdobné situace, ve které jsme se octli na jaře letošního roku. S tím rozdílem, že nyní je vážně ohrožen prodej našich knih určených pro předvánoční trh, díky němuž je většina z nás schopna přežít. Naše tržby přes e-shopy jsou minimální a nemožnost přímého prodeje znatelně pociťujeme. Obáváme se, že pokles tržeb bude stejně alarmující jako při první covidové vlně, což považujeme za devastující pro celý okruh nakladatelů, již produkují takzvaně nekomerční a malonákladovou literaturu. Pomalu se tak vytratí určitý segment kultury, který ji činí pestřejší a snaží se být vyvažujícím protipólem projektů orientovaných převážně na zisk. Malí nakladatelé mají ztíženou existenci už ze samé podstaty své činnosti. Zatímco na jaře nám ministerstvo kultury výrazně pomohlo prostřednictvím rozšíření grantů, nyní na nás a vůbec na knižní trh v podpůrných programech nevzpomnělo. I když se na obohacování kultury podílíme obdobnou měrou jako výkonní umělci, kteří mají na finanční podporu nárok, my nakladatelé se do stanovených kritérií nevejdeme a nemůžeme je splnit. Proto Vás žádáme, pane ministře, abyste při záchraně rozmanitosti české kultury mysleli na ministerstvu kultury i na knižní trh a na nás nakladatele a pomohli nám udržet náš provoz například jednorázovou dotací i opětovným rozšířením grantové politiky, obdobně, jako jste to udělali při posledním dotačním řízení. K další podpoře, již by si knižní oblast jistě zasloužila, jistě pomůže i část evropské dotace určené pro kulturu, kterou bude ministerstvo kultury administrovat v rámci „Národního plánu obnovy“. Vážený pane ministře, držíme Vám při hájení zájmů všech českých, moravských a slezských kulturních subjektů palce a doufáme, že naši prosbu vyslyšíte. Jsme rovněž připraveni na konzultaci s Vámi, jakmile to situace dovolí. S pozdravem                                                                           za Cech malých nakladatelů                                                                                                Iva Pecháčková Jiří Fiedor Daniel Podhradský Tisková zpráva]]></description> </item> <item> <title>Jaké potraviny pomohou proti únavě?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/03/01/jake-potraviny-pomohou-proti-unave/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 01 Mar 2020 14:57:59 +0000</pubDate> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[glykemický index]]></category> <category><![CDATA[omega kyseliny]]></category> <category><![CDATA[proti únavě]]></category> <category><![CDATA[quinoa]]></category> <category><![CDATA[zdravá strava]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46317</guid> <description><![CDATA[Únava bývá samozřejmě běžnou součástí života. Je to v pořádku, pokud uběhnete maraton, nebo se dlouho učíte, či jinak výrazně namáháte. V pořádku však není, jestliže se dennodenně budíte absolutně vyčerpaní. Pokud  jste jinak zdraví a netrpíte právě těžkými chorobami, které mohou být důsledkem vážných stavů vyčerpání, pak je docela možnou příčinou špatná volba stravy. Pokud se totiž sytíme něčím, čemu byla zdlouhavými technologickými postupy odebrána všechna harmonizující síla, živiny a enzymy, jak z toho má pak tělo profitovat? Jak nasytiti mozek, který je rovněž závislý na zdrojích kvalitní energie? Řada potravin má schopnost léčivé síly. Například ryby v sobě obsahují protizánětlivé omega-3 a omega-6 nenasycené mastné kyseliny, které přispívají ke správné funkci imunitního systému, zdravé pokožce, pevným lesklým vlasům a k rychlému úsudku. Nahlédněte do knížky v nakladatelství GRADA zde Pokud si ke svačině přibalíte hrst vlašských ořechů, myšlenky se ucelí a zkoncentrují. Mořské řasy na oplátku propůjčí pružnost, jáhly prohřejí a uklidní rozbouřený žaludek. Je rozdíl, sníte-li k snídani misku ovesné kaše s tvarohem a jablkem, nebo bílé pečivo s máslem a paštikou bez kousku čerstvé zeleniny. Pokud se stravujete správně, probouzíte se ráno s minimálním pocitem hladu a jste ještě 30 – 60 minut schopni fungovat na lačno. Největší hlad se dostavuje v poledne a k večeři pak opět zasedáte s příjemným, lehkým kručením v břiše. Zloději energie K nevhodně sestavenému jídelníčku lze navíc přičíst i uspěchaný životní styl, stres, pocity vyhoření, nedostatek spánku, mělké dýchání, absenci pohybu, léky, alkohol, cigarety. Ve stravě největšími zloději energie jsou potraviny, které mají vysoký glykemický index, přemíra kyselinotvorných potravin, deficit železa, malé nebo naopak velké množství vlákniny, nedostatečný pitný režim a další faktory. Co tedy správně jíst? Co to ale znamená? Jaké potraviny tedy volit? Kvalitní sacharidové potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou například hrách, žitný chléb, ovesné vločky, ječné kroupy. Výborným zdrojem vlákniny jsou opět ovesné vločky, luštěniny, nakládané zelí. Právě nakládané zelí obsahuje užitečné probiotické bakterie vyživující střevní mikroflóru a je výborným zdrojem vitamínu C a vitamínu K2, který pomáhá kostem a zubům. Potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou skutečně nejlepší volbou. Je to např. pohanka, jáhly, ovesné vločky, ječné kroupy, quinoa, amarant, batáty, luštěniny (červená čočka, cizrna, mungo…), brambory vařené ve slupce, čerstvé ovoce, xylitol, melasa apod. Určitě se vyhýbejte bílé pšeničné mouce, rafinovanému cukru, instantním výrobkům, cukrem slazeným limonádám. Co všechno dokážou s naší energií správně volené potraviny, jaké volit a k tomu různé recepty naleznete přímo v publikaci Zuzany Švédové Zdravou stravou proti únavě. MB]]></description> </item> <item> <title>Dědečkové v dětských knížkách: Proč bychom měli s nimi trávit víc času?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/02/15/dedeckove-v-detskych-knizkach-proc-bychom-meli-s-nimi-travit-vic-casu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 15 Feb 2020 07:55:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[dědeček]]></category> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[Tajemství dědečkova deníku]]></category> <category><![CDATA[vnoučata a prarodiče]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46297</guid> <description><![CDATA[Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů. Je to už druhá knížka autorky Martiny Boučkové, která ve svém názvu zmiňuje „dědečka“. První z nakladatelství Host s titulem Tajemství dědečkova deníku vypráví dobrodružný příběh o chlapci, který zažije úžasné prázdniny v oblasti Přeloučska a dostane se k deníku po svém dědečkovi. Tajemství visí ve vzduchu, byl děda jen námořník, nebo snad pirát? Druhá knížka z nakladatelství Fragment s názvem Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, vypráví příběh o Markétce a její kamarádce. Markétka se zajímá o všechno kolem sebe a přitom ji provází vzpomínky na dědečka, který se v tom čase nachází v nemocnici. Je mnoho momentů, kdy na něco v životě narazí a vzpomene si, co ji k tomu říkal děda, kde zrovna byli a jak to bylo s ním super. A vzpomíná vesele, v tom je ta poetičnost lehounká a pro děti velmi zábavná. *** Dědečkovi jsem jednou přidělala pískátko na jeho odložené nasazovací zuby neboli protézu. Je to výhoda, když si člověk večer může sundat nejen brýle, ale i zuby. V době, kdy mamka ještě nebyla na mateřské, říkala, že by si večer nejraději sundala nohy a nechala je do rána ve vaně v nějakém solném roztoku. Pískátko je super věc. Předloni mi ho táta koupil, abych neztrácela klíče. Když se totiž nemohou najít, stačí jen zahvízdat nebo vydat vysoký tenoučký hlásek, a ono hned začne křičet jako alarm na zloděje. Je to úžasný, jenže to nejde vypnout. To dá rozum. Kdyby to šlo vypnout, pak už by klíče nikdo nenašel. A tak mi ve škole o přestávkách, ale i o hodině, pořád vyzváněla aktovka. Někteří spolužáci mají vysoké hlásky, takže stačilo, aby promluvili, a už se pískátko hlásilo k životu. Paní učitelka mi tedy doporučila, abych prý tu „vymoženost“ raději nechala v šatně. Ale poté co do ředitelny přiběhl vyplašený školník, že nám někde pořád hvízdá protipožární alarm, mi bylo doporučeno, abych ho raději nechala doma. Tak jsem ho tehdy připevnila dědovi Rudovi na zuby. Samozřejmě že až večer. Když už měl zuby sundaný. Jenže když děda spal, vydával zvláštní bzučivý zvuk. Říkal, že od té doby, co má protézu, syčí jako had. Ale já si myslím, že spíš bzučel jako komár. A tak v noci skoro nespal, protože ho pořád budilo pískání. *** Markétka tak prožívá jeden zábavný životní příběh za druhým od Vánoc až do času po Velikonocích. Chtěla by všechno zkusit a zažít a hodně dumá nad tím, čím bude, až bude velká. Zažívá dobrodružství s koněm „městským“, kterého s kamarádkou objeví „zaparkovaný“ u rodinných domků za garážemi. Užívá si návštěvu u pana Bardury, který umí vyprávět ty nejlegračnější historky. Prožívá přátelství a konflikty ve třídě, kdy nakonec musí řešit nepříjemnou záležitost se spolužačkou, jež vygraduje až v útěku z domova. A přichází hledání řešení napjaté situace, která zavládla v prostředí školy a domova. I když jsou chvilky napínavé a pro dospěláka vážné, hodně se musíme smát. Děti si vysvětlují život po svém. A nám dospělým to připadá pak hodně úsměvné. A pak přijde závěr knížky: stane se, že nechcete, aby to přišlo. Aby tu byl konec a aby Markétka svazovala sedmikrásky gumičkou do vlasů. Protože víte, co to znamená. *** Nejraději ze všech kytek měl sedmikrásku. Říkával mi: „Když umře brouček, kvete sedmikráska a chudobka jí říkají, neboť ji vždycky doprovází láska těch, kdo na růže nemají.“ Snad je to z nějaké básničky. Kdo ví, kde to vyčetl. Když jsme vycházeli před dům do auta, uviděla jsem je přikrčené v trávníku. Tak jsem tam hned přiskočila a natrhala jich, co to jen šlo. Mamka s Ádou už seděli v autě, táta trpělivě postával u otevřených dveří a nic neříkal. A já trhala jak šílená. Pak jsem si stáhla z vlasů gumičku. Mamce ten pletený culík dal tolik práce! Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu. *** Patří to k těm nejhezčím dětským vzpomínkám: užít si chvilky se svými milovanými prarodiči. S nimi vypadá dobrodružství jinak než s rodiči. Potřebujeme je oboje, abychom byli bohatší. Na tomhle světě nebudeme pořád, takže jak ten čas prožijeme, je jen na nás. Pokud se nás budou držet bohaté a krásné vzpomínky, chudí určitě nejsme. MB]]></description> </item> <item> <title>Jak překonat stydlivost? Umíte navazovat nové kontakty, nebo jste spíš plaší?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/02/12/jak-prekonat-stydlivost-umite-navazovat-nove-kontakty-nebo-jste-spis-plasi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 12 Feb 2020 19:24:31 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[nesmělý člověk]]></category> <category><![CDATA[neurolingvistické programování]]></category> <category><![CDATA[NLP]]></category> <category><![CDATA[ostych a flirtování]]></category> <category><![CDATA[zdravé sebevědomí]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46277</guid> <description><![CDATA[Nina Deissler, Jak překonat stydlivost, ostych a nesmělost. Cesta ke zdravému sebevědomí. Grada 2020. Ukázka zde Často slýchám, že jsem extrovert; patřím charakterově mezi průbojnější typy, které i v cizím prostředí rozproudí konverzaci a seznámí neznámé lidi, kteří by za běžné situace neměli důvod si ostatní pouštět k tělu. Proč jsem si tedy vybrala tuto publikaci? Upřímně, byl to úmysl, abych lépe porozuměla ostýchavým lidem, čím si procházejí. Jenže jsem dostala víc. Člověk totiž není celý život stejným jedincem. Vyvíjí se. Jednotlivé životní fáze a pozitivní i negativní zkušenosti ho mění. Učí ho, jak přistupovat k okolí a jak jednat s lidmi. Někdy i dobře nakročený extrovert se uzavře do ulity vyděšeného jedince, který se drží stranou, aby neobdržel další kruté rány za své neúspěchy. Jenže ono je to hlavně „v hlavě“. Upřímně nemám ráda knižní rádce, které „zaručují“, že po přečtení dané publikace se váš život docela změní. Tak nějak v pozadí svých myšlenkových pochodů s úsměvem vidím Bridget Jones, jak hází do koše jednu rádoby rádcovskou publikaci za druhou. A tohle přesně Stydlivost, ostych a nesmělost není! Když kolegové na stole v kanceláři uviděli tuto knihu, ptali se mě, proč ji čtu? A já si uvědomila, že s každou další stránkou je to z jiného důvodu, než jsem si původně plánovala: opravdu mě uchvátila. A to proto, že jsem v ní nalezla jedno ze svých dávno zapomenutých já. Období dospívání a mládí. Tehdy jsem ke světu nejprve přistupovala a poté už jen chtěla přistupovat s otevřenou náručí a přinést do všeho nový impuls, ale po několika negativních zkušenostech jsem to vzdala. Probudilo to ve mně vzpomínky na emocionální zranění, se kterými jsem cítila potřebu se právě díky této knížce vyrovnat. Mladý člověk je obzvláště citlivý na negativní ostrou zpětnou vazbu a já jsem s ní skutečně tehdy neuměla pracovat. Autorka knihy nabízí lidem, kteří buď jsou již stydliví a plaší od narození, nebo je k tomu svedli různé situace a okolnosti, techniku tak zvanou NLP (neurolingvistické programování). Tato technika vychází z předpokladu, že lidé nejsou neurotičtí, potrhlí nebo deprimovaní, ale že se vždy snaží získat to nejlepší z možností, které se jim nabízejí. „Fungují ve svém „modelu světa“, který se skládá z toho, co se naučili o sobě a o světě, a jak to, co vnímají, interpretují. Každý člověk má v hlavě svůj individuální model světa, jakousi „vnitřní mapu“, který se liší od světů jiných lidí. Ve vašem modelu světa jsou důležité různé věci podle toho, kde a jak jste vyrůstali… (27) Naše podvědomí chce zajistit, abychom se vždy cítili v bezpečí. Často se dostává do konfliktu s naším mozkem, protože nemáme jen jednu část mozku společnou se všemi bytostmi („plazí“ mozek). Krom této, která řídí naše podvědomí se postupem evoluce vyvinul ještě emocionální savčí mozek, který má na starosti smích a pláč, euforii a depresi, a také myslící lidský mozek, díky němuž myslíme a pamatujeme si. Tyto oblasti spolu vzájemně komunikují a může mezi nimi nastat konflikt. „Východiskem proto není, abyste bojovali se svým strachem, protože pak byste vlastně sváděli bitvu sami se sebou.“ (34) Stavěli bychom se tak proti plazí části mozku, která chrání naše bezpečí, ale také proti „savčímu“ mozku, který má „hromadu důkazů o tom, že svět venku je nebezpečný“. Ale lze vždy spoléhat na tyto důkazy? Často za nimi stojí je obyčejná dogmata, která se v průběhu času stala realitou. Zkusme to na běžném příběhu ze života. Například volba partnera. Znám dívku, která se ostýchala seznamovat, a pokud už mělo dojít k nějakému rande, vždy si volila muže, kteří u nás v okolí vyvolávali otázku: proč? Vždyť má na víc! Ale pravdou je, že častokrát v dětství od staršího sourozence slýchala, že je ošklivá, a od otce, že je neschopná. Pokud člověk roste s těmito pocity, přijme je jako fakt. Všichni jsme viděli, že je hezká a velmi šikovná, ale neprůbojná. Není divu! Pod takovým tlakem životních zkušeností se bála prosadit. Na základě těchto zkušeností se nějak stavíme k sobě a k okolí. Máme určitá hodnocení, názory a to, co považujeme za pravdy. Ale jak hodně je to skutečné? Nejsou to jen jakási „dogmata“? Negativní dogmata často začínají slovy: „Já prostě neumím…, Já prostě nejsem…, Pořád (nebo nikdy) se mi (ne) stává…, Pro mě není…, Pořád mám… A všechna nám akorát brání vyjít ze své ulity. Zkuste třeba první základní cvičení. Vzpomeňte si na chvíle, kdy se stydíte. Co v daných chvílích neumíte? Možná neumíte někoho oslovit, jestliže se vám líbí? Nebo se na toho člověka neumíte ani usmát? Možná se neumíte prosadit? Nebo neumíte mluvit před ostatními? Napište si na papír, co všechno v dané chvíli vnímáte, že „neumíte“. A pak vezměte jeden příklad za druhým a za „neumím“ dosaďte „nechci“. Vnímáte ten rozdíl? „A teď – nebojte se toho – se sami sebe zcela upřímně zeptejte, jestli v tom není i špetka pravdy. Pokud například máte zdravé oči, a přesto „neumíte“ opětovat oční kontakt, nejde tu přece o vaši schopnost dívat se, ale o to, že v hlavě se vám honí všechny možné myšlenky, které vám říkají: „Nedělej to.“ A vy se rozhodnete, že to neuděláte. To je důležitý bod: Rozhodli jste se vy. (42) Děláme to, co v tu chvíli považujeme za bezpečnější. Přece máme dostatek důkazů, že naše rozhodnutí je lepší! Dostatek? Opravdu? Pusťte se do hledání nových důkazů! Vrátím se třeba k bývalé kolegyni z práce: ano, byly to často opakované sebevědomí podrývající věty. Ale tyto důkazy poskytli jen dva lidé. Zkuste naslouchat i těm ostatním. Udělejte čáru za těmito negativními zkušenostmi a řekněte si, ok, tak a teď nanovo: schválně, jaké zkušenosti přijdou teď? Tato publikace mě nepřestává bavit. Ona je opravdu určená všem! Možná to autorka ani tak nezamýšlela, ale já v ní nalézám sebe a okolí a uvědomuji si, jak ty jednotlivé vrstvy vytváří tolik nuancí, které vás mohou popostrčit, nebo zbrzdit ve šťastném životě. Vlastně jsem si celou dobu myslela, že si „to uvědomuji“, ale po pravdě se u každé kapitoly zastavím a řeknu si: to je fakt, takhle jsem na to doposud nenahlížela. Stručně tedy ještě, co naleznete v knížce: cvičení proti nesmělému chování a myšlení, jak si najít pravé přátele, pomůže vám se zvyšováním sebevědomí. Pro ty, kteří by se rádi seznámili i kroky ohledně flirtování. Hodně důležité považuji, jak zvládat kritické situace, které bývají v životě jedním z nejtěžších kroků. Osobně to považuji za jeden nejdůležitějších kroků dospělosti. Zvládnout kritiku s určitým nadhledem a třeba ji v rozhovoru převést i do humorné polohy, aby se pročistila atmosféra. Ona totiž není kritika jako kritika. Někdo chce konstruktivně pomoci, a jiný si jen vylít vztek. Tu první přijímám a tu druhou zlehka převedu do přátelské ironie a jsem moc ráda, když se mi podaří vzteklounovi uvolnit mimické svaly do úsměvu. MB]]></description> </item> <item> <title>Soutěž o publikace Tantrický sex a menopauza</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/25/soutez-o-publikace-tantricky-sex-a-menopauza/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 25 Jan 2020 14:45:53 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[menopauza]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knihu]]></category> <category><![CDATA[tantrický sex]]></category> <category><![CDATA[zdraví a menopauza]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46256</guid> <description><![CDATA[Spolu s nakladatelství Synergie Publishing vyhlašujeme soutěž o tři výtisky publikace Tantrický sex a menopauza s platností do 15. února 2020 do půlnoci. Příspěvek ke knize si můžete přečíst zde. Odkazy na knihu do nakladatelství zde. Účastí v soutěži dáváte souhlas se zpracováním vašich údajů v e-mailu, které budou po skončení soutěže, nejpozději do 29. 2. 2020 smazány. Do e-mailu stačí uvést odpovědi na otázky, není potřeba přidávat vaše kontaktní údaje. V případě výhry vás požádáme o doručovací adresu, kam by mělo nakladatelství Synergie Publishing výhru odeslat. Ze správných odpovědí vybereme výherce podle těchto pravidel: vyhrávají e-mail v pořadí desátý, třicátý a pátý od konce. V předmětu zprávy uvádějte “Soutěž”; e-mail admin@superrodina.cz. Otázky: 1. Doporučte další knihu z nakladatelství Synergie Publishing, která vás zaujala. 2. Napište nám, co znamená termín “nová plodnost”. Toto označení pochází ze soutěžní knihy a více se o něm dozvíte přímo v článku. Mohlo by vás zajímat:]]></description> </item> <item> <title>Anežka a kouzelná baletní sukýnka</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/23/anezka-a-kouzelna-baletni-sukynka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 23 Jan 2020 19:58:35 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[balet]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46237</guid> <description><![CDATA[Anežka se moc touží stát baletkou. Má ale křehké kosti a pan doktor s jejím baletěním nesouhlasí, a tak se rozhodne tajně tančit alespoň doma. A protože by moc chtěla mít opravdovou baletní sukýnku, vydají se s maminkou do obchodu. Tam Anežce jedna krásná sukýnka doslova sama spadne k nohám. Holčička se do ní okamžitě zamiluje a navíc zjistí, že to není žádná obyčejná sukně na balet. Je totiž kouzelná. Chtěli byste vědět, co všechno dovede? O tom se dočtete v této knížce.. Ukázka z knížky: Na nákupu „Anežko, svačina!“ zavolala maminka z okna.Anežka neměla na jídlo ani pomyšlení. Na čerstvě posekaném trávníku si právě zkoušela piruety a chůzi po špičkách. Chtěla by být baletkou, ale pan doktor jí to nedovolil. Prý na to má moc křehké kosti. Do žádného baletního kroužku tak sice chodit nemohla, ale zkoušela baletit alespoň tajně. Soutěž o dva výtisky – vyhrajte pro svou malou baletku tuto krásnou knížku. Více informací o soutěži zde. „Co tam zase vyvádíš?“ zeptala se maminka s úsměvem. Věděla, jak moc se Anežka touží stát baletkou. Anežka si stoupla zpátky na celá chodidla. Nechtěla, aby ji maminka viděla na špičkách. Protože byla poslušná holčička, raději se hned rozeběhla zpátky domů. „Myslíš, že baletky mají ke svačině bábovku?“ zeptala se maminky ještě dřív, než se pustila do jídla. „Myslím, že baletky jedí úplně všechno. Jinak by neměly žádnou sílu,“ odpověděla maminka a přistrčila talířek blíž k Anežce. Vůně čerstvě ukrojené bábovky Anežka skočila dívence přímo do nosu. Usmála se a s chutí se pustila do jídla. „Můžu si půjčit nějakou tvoji sukni?“ zeptala se Anežka s plnou pusou. „A proč?“ divila se maminka. „Vždyť ti bude velká!“ „Abych vypadala jako baletka,“ odpověděla hbitě Anežka. „Ale já přece žádnou takovou nemám,“ zamyslela se maminka. „Máš! Tu kytičkovanou,“ věděla hned Anežka. „Ale ta je pro tebe moc dlouhá,“ namítala maminka. „Přišlápneš si ji, upadneš a zlomíš si ruku nebo nohu.“ „Nepřišlápnu, neupadnu!“ slibovala Anežka a podívala se na maminku svými krásnými modrými kukadly. Tomu pohledu maminka nedokázala nikdy odolat. A tatínek už vůbec ne. „Tak víš co? Zajedeme do města a po nějaké baletní sukýnce se podíváme,“ navrhla maminka. „Jó! Mami, ty jsi zlatá!“ radovala se Anežka. Vyskočila od stolu a omotala mamince své hubené ručičky okolo krku. „Pojedeme hned teď!“ nemohla se dočkat Anežka. „Počkej, počkej! Nejdřív musíme uklidit nádobí ze stolu,“ brzdila ji maminka. Anežka se hned bez odmlouvání pustila do úklidu. Odnesla do myčky svůj talířek a opatrně z ubrusu smetla zbylé drobečky. Teprve pak mohly vyrazit do obchodu. Anežka se na baletní sukýnku moc těšila, ale s maminkou nemohly na žádnou natrefit. Prošly spoustu obchodů, ale tu, po které Anežka toužila, nikde neměli. Maminka už si pohrávala s myšlenkou, že by z komory vytáhla šicí stroj, oprášila ho a ušila sukni ze staré záclony. Moc se jí do toho nechtělo, ale pro Anežku by udělala cokoliv. „Hele, mami!“ vykřikla Anežka náhle v jednom z obchodů. Maminka leknutím málem nadskočila, byla zrovna zabraná do přemýšlení o šití. „Támhle!“ dodala Anežka a táhla maminku směrem ke stojanu, na kterém visely dětské sukničky. Než ke stojanu dorazily, jedna krajková sukýnka sama od sebe spadla na zem. Anežka ji chtěla zvednout a vrátit zpátky, ale neudělala to. Bylo jí totiž jasné, že je to přesně ta sukně, po které tolik toužila. Vzala ji do rukou a obdivně si ji prohlížela. „Musíš si ji nejprve vyzkoušet,“ vybídla ji maminka. Anežka tedy šla i se sukýnkou do kabinky s těžkým závěsem. Když si sukýnku vyzkoušela, radostí jí poskočilo srdíčko. Seděla jí jako ulitá! A tak bylo rozhodnuto. Domů odcházely obě s úsměvem na rtech a s baletní sukýnkou v tašce. Anežka a kouzelná baletní sukýnka, napsala Zuzana Pospíšilová, ilustrovala Markéta Vydrová; vydalo nakladatelství GRADA pod značkou Bambook Mohlo by vás zajímat:]]></description> </item> <item> <title>Čokoládová odměna pro malé i velké školáky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/23/cokoladova-odmena-pro-male-i-velke-skolaky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 23 Jan 2020 19:23:06 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46229</guid> <description><![CDATA[První polovina školního roku se chýlí ke konci a dětem už se pomalu připravuje vysvědčení, které dostanou již příští týden. Ať už domů přinesou školáci jakékoliv známky, nezapomeňte na to, že pochvalu za úsilí a výkony si zaslouží každý. Připravte jim proto sladké překvapení, třeba ve tvaru medvídka, které je tak lahodné.  Historie vysvědčení se u nás píše od dob císařovny Marie Terezie, která ustanovila Všeobecný školní řád a zavedla jím povinnou školní docházku. Dříve si žáci odnesli domů vysvědčení až po dokončení celých studií, dnes jej však děti dostávají hned dvakrát do roka. Tak tomu bude i ve čtvrtek 30. ledna. Zapomeňte ale raději na kárání za špatné výsledky, naopak je odměňte za snahu a motivujte k dalším pokrokům. Připravte jim třeba čokoládové překvapení ve tvaru oblíbeného Haribo Zlatého medvídka, jehož příprava není nijak náročná. Děti si navíc mohou dezert sami dozdobit malými želatinovými medvídky z balení Haribo Goldbären, kteří mají úplně stejný tvar. Kreativitě se meze nekladou! Brownie medvídek pro každého školáka Ingredience: 50 g hořké čokolády 50 g mléčné čokolády 50 g másla 90 g cukru 1 balíček vanilkového cukru 1 vejce 50 g mouky špetka soli Postup: Troubu předehřejte na 180° C. Hořkou čokoládu nahrubo nasekejte a společně s máslem nechte v míse ve vodní lázni rozpustit. Vzniklou hmotu nechte trošku zchladnout a poté opatrně vmíchejte cukru a vejce. Když se vše spojí, přidejte ještě špetku soli a mouku. Vzniklé těsto nalijte do formy a pečte 30 minut v předehřáté troubě. Poté medvídka vyndejte a nechte zchladnout. Medvídka opatrně vyjměte z formy a ozdobte mléčnou čokoládou roztavenou ve vodní lázni. Tip: K tomuto čokoládovému medvídkovi se výborně hodí vanilková zmrzlina. Dozdobit jej lze také ovocnými želatinovými bonbony Haribo Goldbären. Mohlo by vás zajímat:]]></description> </item> <item> <title>Nadační fond Magdaleny Kožené zve po třetí do stipendijní akademie MenART pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/22/nadacni-fond-magdaleny-kozene-zve-po-treti-do-stipendijni-akademie-menart-pro-nadane-zaky-zus-a-jejich-ucitele/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 22 Jan 2020 16:58:28 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Kultura]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[Mangdalena Kožená]]></category> <category><![CDATA[stipendium]]></category> <category><![CDATA[umělecké vzdělání]]></category> <category><![CDATA[základní umělecká škola]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46164</guid> <description><![CDATA[Stipendijní akademie MenART pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, klíčová aktivita Nadačního fondu Magdaleny Kožené, otevírá možnost přihlášek do dalšího ročníku. Třetím rokem nabízí tento unikátní projekt mentoringu uměleckého vzdělávání možnost intenzivního pracovního setkání s předními osobnostmi české umělecké scény. Ve školním roce 2020/2021 přijalo role mentorů 11 špičkových umělců různých oborů. Pro oblast klasické hudby v mentoringu pokračují pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a nově také flétnista Jan Ostrý. Muzikálovému zpěvu se bude věnovat zpěvačka Radka Fišarová, saxofon a skladbu bude mít na starosti v premiéře Marcel Bárta. Novým oborem je také souborová hra, které se bude věnovat výsostný muzikant, dirigent a umělec širokého záběru Radek Baborák. S výtvarníky bude pracovat Tomáš Císařovský a Richard Loskot a mentorem pro tanec bude již podruhé choreograf a tanečník Jan Kodet. Soubor v literárně dramatickém oboru letos povede dramaturgyně a režisérka Dominika Špalková ve spolupráci s Divadlem Drak, která stipendistům umožní vhled do divadelní praxe a vzniku představení. MenART je klíčovou součástí činnosti Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Kromě celostátního happeningu ZUŠ Open, ve kterém upozorňuje širokou veřejnost na význam uměleckého vzdělávání, se tak zaměřuje přímo na podporu a rozvoj mladých talentů a inspiraci jejich pedagogů. „Cílem MenARTu je otevírat debatu o moderních přístupech k uměleckému vzdělávání v prostředí základních uměleckých škol formou Best practice. ZUŠky jsou výjimečným prostředím pro zachycení talentů a zároveň ovlivňují ve velké míře přístup široké společnosti k umění,“ objasňuje Dana Syrová, zakladatelka tohoto programu a dodává: „Stejně jako podpora mladých talentů je jeho důležitou částí debata a sdílení s pedagogy, kteří ve své každodenní práci vedou mnohé další. Roční délka programu nám umožňuje pracovat v měřítku s hlubším dopadem, než přináší krátkodobá intenzivní setkání a semináře.” MenART tak zdůrazňuje zásadní význam dvou klíčových prvků v životě mladého umělce, kterými jsou možnost inspirativního setkání se silnými tvůrčími osobnostmi a dlouhodobá spolupráce s kvalitním pedagogem. Stipendijní akademie MenART je otevřená pro žáky ZUŠ z celé ČR, jednotliví mentoři si stanovili vhodné věkové hranice. Celoroční program je pro žáky i pedagogy zdarma. Přihlášky lze podávat do 31. března 2020. První několikadenní pracovní setkání se uskuteční na konci srpna 2020 v Kroměříži a dále budou následovat tři intenzivní celodenní setkání skupin v dvouměsíčních intervalech. Výsledky společné práce jsou prezentovány ve spolupráci s velkými renomovanými festivaly MHF Pražské jaro a Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2020, které tak dávají najevo, že líheň a podpora talentů jsou důležitou součástí uměleckého prostředí. Detailní informace jsou pro zájemce připraveny na www.menart.cz. Stipendijní akademie MenART by se nemohla konat bez podpory patrona, kterým je společnost RSJ. Stipendijní akademie Nadačního fondu Magdaleny Kožené MenART propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu jejich talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedli umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv. „Zařazení do něčeho tak velkého, jako je MenART, pro mne moc znamená. Nejenže mi dal možnost několikrát se setkat s těmi nejlepšími mentory, jež nám po celou dobu programu předávali své drahocenné zkušenosti, rady, dodávali nám energii, svůj zápal a vedli nás k profesionalitě, nebo účast na nadcházejících festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl,“ hodnotí jedna z účastnic prvního ročníku. Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Povinnou součástí přihlášky je vždy motivační dopis, vyjádření pedagoga ZUŠ a ukázka práce. Výběr a zveřejnění stipendistů proběhne do konce dubna 2020. Přihlášky hodnotí poradní tým nadačního fondu, výsledný výběr účastníků stipendijního programu podléhá osobnímu rozhodnutí daného mentora. Dvojice pedagog – student se zavazuje absolvovat program v celé šíři. Prvního ročníku akademie MenArt se zúčastnilo 140 stipendistů z celé ČR, druhého ročníku 142 stipendistů. Nadační fond Magdaleny Kožené Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,” říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená. V České republice je podle posledních údajů 496 ZUŠek, ve kterých studuje více než čtvrt milionu žáků. O jejich vzdělávání se stará cca 13 000 pedagogů. Zájem o umělecké vzdělávání a počet žáků ve školách neustále narůstá – za posledních 10 let vzrostl o 12 %. Žáci se vzdělávají ve 4 oborech: v hudebním (65 % žáků), ve výtvarném (20 % žáků), v tanečním (11 % žáků) a v literárně-dramatickém (4 % žáků). Novinkou posledních let je multimediální obor a oddělení nových médií, kterým disponuje několik desítek škol. TZ]]></description> </item> <item> <title>Tantrický sex a menopauza</title> <link>https://www.superrodina.cz/2020/01/13/tantricky-sex-a-menopauza/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 13 Jan 2020 16:30:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46087</guid> <description><![CDATA[V tomto období musí žena klást na první místo sebe samu (včetně sexuality) a zpochybnit své programy, které jí velí, aby se zavděčila ostatním, posloužila jim nebo jim udělala radost, aby dávala nad rámec svých fyzických i emočních schopností. Velmi často jí to připadá jako sobectví, ale právě v tom se skrývá zázrak: jakmile začne myslet v první řadě na sebe, může začít doplňovat svůj vlastní pohár… A najednou je všeho na rozdávání… A už nemusí zatínat zuby, aby prožila sex, ale užije si milování. Nemusí žít nenaplňující vztahy, plytké rozhovory beze smyslu, nemarní čas, ale pozná svou divokou duši plnou lásky a hloubky. Může se začít věnovat tomu, pro co hoří její srdce – a své okolí strhne k tomu samému. Stane se světlem pro svou rodinu! Že to zní moc jako klišé? Takhle nějak bych krátkou ukázkou a vlastním shrnutím definovala to, o čem kniha Tantrický sex a menopauza skutečně je. Tlak, který vám vyrazí dech! Příliš zátěže, příliš práce, příliš povinností, nevypořádané vzpomínky, traumata, která už snad byla dávno zapomenuta, lítost nad ztrátou plodnosti – to, co v tento čas nevyžádáno vylézá na povrch a duší, je obrovská masa, která vyrazí dech. Jak se s tím vším srovnat, jak to vše pochopit, a CO všechno se může projevit, jakými způsoby ženská duše volá po osvobození, to se tu dočtete… Že tu může roli hrát i kolektivní vědomí a traumata po staletí zneužívaných ženských těl… Že milování náhle MUSÍ být jiné, spirituálnější a konvenční sex budete odmítat zcela přirozeně Že je třeba zpracovat všechny minulé ztráty a vše, co jste v plodném věku odložila „na pak“ Tlak, který vám vyrazí dech! Až překonáte všechny ty krunýře, tak uvidíte, že tu bude druhá vlna tlaku, která ale bude mít úplně jinou barvu. Obrovské množství uvolněné, potlačované lásky, tvořivosti a svobody, což v souhrnu klidně můžete nazvat „novou plodností“, kdy nastává ten pravý čas splnit si sny. Objevit je, znovu zhodnotit a jít si je splnit. Je čas udělat i to pozitivní, co bylo odloženo „na pak“. Velmi pečlivě se autorky věnují zdravotní stránce, zdravotním projevům těchto vnitřních tlaků. Věnují se rozvoji, rozpouštění těch krunýřů, práci s tělem a znovuobjevení krás ženského těla. Věnují se také proměně sexuálního vztahu, drobnými psychologickými triky a postupy se přeučíte zažité a zažijete nové, které bude mnohem víc vyhovovat. Až do hloubky ženské duše – v dobrém i zlém. A to v době, kdy už přichází doba, ve které si žena nemůže nic nalhávat, nemůže nic dělat přes moc. Cítíte to napětí, vztek – i možnost obrovské svobody? My ano – a tak doporučujeme tuto knihu, protože pomůže pochopit možná nejzajímavější etapu ženského přerodu. O AUTORECH Diana Richardson se narodila v Jižní Africe. Vystudovala práva, ale brzy začala vyučovat techniky léčivých masáží. Stala se žačkou slavného indického mystika Osha a pronikla do tajemství tantry spojující sex s meditací. Toto je její osmá kniha o tantrickém přístupu k lásce a sexu. Je uznávanou expertkou na vědomé milování, kde se pracuje s energiemi využívanými už ve starých východních duchovních naukách, čínském taoismu a indické tantře. Jejím manželem a spolupracovníkem je Michael Richardson, mistr tchaj-ťi, s nímž vede ve Švýcarsku kurzy vědomého milování. U nás vydala Vědomé milování a Tantrický orgasmus pro ženy. www.loveforcouples.com Janet McGeever je australská spisovatelka, která od roku 1999 pracuje jako psychoterapeutka. Přes dvacet let pracuje se ženami a s páry. Od roku 2012 je certifikovanou lektorkou transformačních kurzů pro páry Making Love manželů Richardsonových. Získala magisterský titul v oboru prožitkové a kreativní arteterapie a vytvořila kurz Čas ženy – stará moudrost pro moderní žen, který vznikl v průběhu psaní této knihy. www.janetmcgeever.com Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2019, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/ilustratorka-daniela-skalova-jako-dite-jsem-chtela-byt-modni-navrharkou/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 18:40:11 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46040</guid> <description><![CDATA[Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: “…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.” Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo “první šanci” a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB]]></description> </item> <item> <title>Soutěžení o dětskou knížku</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/soutezeni-o-detskou-knizku/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 16:41:44 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knížky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46062</guid> <description><![CDATA[I v době předvánoční a mezi Svátky se nebudete nudit. Na webu vasesoutěze.cz probíhá soutěž o tři publikace JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA z nakladatelství Fragment. A tentokrát to nebude tak snadné 🙂 Pokud patříte mezi ty, co nechtějí jen klikat na internetu, ale zapojit i své mozkové buňky, tak je to soutěž právě pro vás! Soutěžní otázky 1. Jak zní podtitul knihy, o kterou soutěžíme? 2. Kdo se skrývá pod slůvkem JÁ v názvu knihy? 3. Jaké slovo tato postava uměla ve čtyřech letech? Viz ukázka z knihy. Po přihlášení se na stránky vasesoutěze.cz se vám nabídne formulář k vyplnění odpovědí a pak už záleží na štěstí, budete-li mezi výherci. Soutěž trvá do 28. 12. Anotace: “Příběh o opravdovém holčičím přátelství.Každá je jiná: Markéta podědila dědečkovu vášeň pro vědu a vyzbrojená lupou a mikroskopem prozkoumává svět, zatímco Anastázie jím lehkými baletními krůčky proplouvá. Přesto tyto dvě dívky spojuje to nejopravdovější přátelství. Díky své rozdílnosti zažívají spoustu dobrodružství a daří se jim řešit i pěkně zapeklité situace. Jako třeba záhadu, proč je jejich spolužačka tak nesnesitelná. Je to její povahou, nebo je za tím něco úplně jiného? Ukázka z knížky]]></description> </item> <item> <title>Dcery nové doby se trefily do černé. Knižní trh hladověl po tomto titulu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/dcery-nove-doby-se-trefily-do-cerne-knizni-trh-hladovel-po-tomto-titulu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 10:44:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[druhá světová válka]]></category> <category><![CDATA[emancipace žen]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46033</guid> <description><![CDATA[Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti (zůstat svobodná), zkracování vlasů (znamení nové éry), žena jako politička (Käthe) oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ (307-308, červenec 1940) A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ (347-348, červenec 1943) O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen “nesmyslné”. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB]]></description> </item> <item> <title>Co pro vás znamená váš pes? Psím hrdinou může být každý.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/15/co-pro-vas-znamena-vas-pes-psim-hrdinou-muze-byt-kazdy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 15 Dec 2019 10:14:48 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[pes zachránce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46036</guid> <description><![CDATA[U některých knih bezmyšlenkovitě vynecháváme úvody a vrháme se do děje. Ale tuhle jsem poctivě přečetla od začátku do konce. Úvod sympatické autorky a novinářky Laury Greavesové jako by otevřel smysl poselství celé knihy. Když totiž vidíte ve zprávách oslavovaného hrdinného psa a pak se podíváte na toho svého gaučáka, možná slepě na první pohled zatoužíte, zdali by i on nemohl být tak trochu víc „hrdinou“. Jenže on už je a vy to možná jen právě teď nevidíte. Jsou totiž cesty a způsoby, jak vás dělá šťastnější, nese za vás některá břímě a úžasně vám vyplňuje život. Část mého života vyplnil německý ovčák. Nebyl čistokrevný, ale křížený mohutnější rasou, a tak na první pohled pro neznalé působil jako těžkopádné nebezpečné zvíře. Byl to ale báječný, zlatý, inteligentní pes a výborný společník. Fascinovala mě na něm ta jeho bystrost! Jak se snadno učil a všemu porozuměl. A jak intuitivně jednal v situacích, které jsem jako člověk včas nezaregistrovala. Jednou u nás byla na návštěvě kamarádka s dětmi. Mladší dcerce byl asi rok a půl, v tom horku měla na sobě jen bodýčko s plínkou a bosýma nožkama nemotorně cupitala po trávníku. Až zašla směrem k malému chodníčku před dveře garáže. Všichni jsme byli poblíž. Nenechali bychom toho prcka bez dozoru. Ale náš pes byl bystřejší! Holčičce se ty její malé nožky zamotaly a ona dopadala na zadeček. Pořád byl vyplněný plínkou, dopad by nebyl bolestivý, nicméně pes jednal intuitivně. Asi zlomek vteřiny před tím si lehl těsně pod ni, takže dopadla jak do měkkých peřin. A smála se. Dodnes nechápu, jak to vycítil a stihl. Zvedla se, pokračovala v chůzi, stejně jako pes, jako by se nic nedělo. To je můj příběh. Psí hrdinové Laury Greaves jsou plné mnoha dojemných opravdových příběhů, které se udály v různých částech světa a nejednou byly také medializované. Pes nejen jako společník, ale i ten, který se dokázal pro lidský život obětovat. Laura vypráví o jednom z nich, který vycítil blížící se epileptický záchvat své paničky, nebo o dalším, který svými zuby popadl malé dítě za plínku a odstrčil jej z cesty jen proto, že zavčasu zaregistroval blížícího se smrtelně jedovatého hada. Dítě zachránil bez úhony, had se však zakousl svými jedovatými zuby do psa. Měl na mále, ale nakonec byl zachráněn. Anebo jeden z opravdu silných příběhů fenky Kabang, který řada z nás před časem sledovala v médiích. Pouliční fena z Flipín, v zemi, kde kvůli chudobě často psí maso končí na lidském talíři, se díky záchraně dvou děvčátek na úkor vlastního zmrzačení, stala hrdinkou a inspirací pro řadu lidí na celém světě. Díky pomoci ze zahraničí Kabang absolvovala operace ve Spojených státech, aby dále mohla důstojně žít a vrátit se domů. Už předtím jsem viděla její fotografie a četla příběhy, ale toto emotivní video až teprve nyní (pozor, je zde zfilmovaná rekonstrukce, jak došlo k onomu ošklivému zranění psího čenichu!) V knížce si také přečtete o muži, který byl přiveden v nemocnici do umělého spánku a probudil ho z něho až štěkot jeho milovaného psa. „Ten, kdo právě seděl u Andyho postele – a vždycky tam někdo seděl – , přiložil svůj telefon k Andyho obličeji v naději, že jeho utlumený mozek zaregistruje Teddyho na druhé konci. Tyto „hovory“ sloužily spíš Teddymu než Andymu. Pejsek se na svého páníčka zlobil a Andyho rodina mu tímto způsobem chtěla ukázat, že Andy je tu stále pro něj, i když možná nevnímá. Nikdo netušil, zda Andy nějaké zvuky vůbec slyší, natož zda si uvědomuje, že oním štěkáním a ňafáním mu jeho pes sděluje: Mám tě rád! Vrať se ke mně domů! Ale Andy to slyšel. Po čtyřech dnech v umělém spánku, během jednoho z hovorů s Teddym, se Andy začal probouzet. O tři dny dříve, než plánovali lékaři. Během odstraňování hadiček a infuzí Andy udivil lékařský tým ještě víc, protože se dožadoval, aby mohl vidět svého psa.“ (160-161) Na jednu knížku by všechny krásné příběhy nestačily, ale Laura Greavesová jich nabízí v této publikaci alespoň šestnáct. Všechny jsou určeny k poctě našim němým přátelům. Udělali a dělají toho pro nás hodně. Někdy to bereme jako samozřejmost. Ale proč ne. Ano, buďme k nim také samozřejmě laskavými a dobrými páníčky tak, aby náš společný vztah a život byl maximálně harmonický. Pes žije kratší život než člověk, ale vždycky po sobě zanechá nesmazatelnou stopu. A jeho odchod u srdce vždy bolí, jako by odcházel rovnocenný člen lidské rodiny. Pamatuji si, jak mi jedna kamarádka vyprávěla o tom, že doma měli fenu; také rasy německého ovčáka. Byla nepřátelská vůči ostatním, žárlivá na svého páníčka. Vzhlížela k němu téměř jako k bohovi. Když byl její poslední den, ležela vyčerpaně, ale čekala, vytrvale čekala, až se páníček vrátí domů. Tehdy si prý k ní sedl, vzal ji k sobě do klína a hladil. A ona, jak ucítila, že je konečně se svým milovaným člověkem, podívala se mu do očí a naposledy vydechla. Nechtěla odejít, dokud se s ním nerozloučí. Pokud to máte jako já: psi pro vás hodně znamenají, věřím, že vás tato kniha stejným způsobem zaujme a díky ní si vybavíte spoustu hrdinských příběhů vašich čtyřnohých přátel. Bez nich by byl život podstatně chudší. O autorce: Laura Greavesová je úspěšná novinářka, držitelka mnohých žurnalistických ocenění, která se s hrdostí označuje za “bláznivou pejskařku”. Více než dvacet let přispívala do různých australských i světových novin a časopisů a pracovala jako editorka časopisu Dog’s Life (Psí život). V současné době působí jako spisovatelka na volné noze a pravidelně přispívá do tištěných i internetových médií věnovaných domácím mazlíčkům, zejména pak psům. Je autorkou sbírek příběhů s názvy Incredbile Dob Journeys (Neuvěřitelné psí příhody) a Dogs with Jobs (Psi s posláním) a tří romantických humoristických titulů Be My Baby (Buď mou), The Ex-Factor (X-factor) a Two Weeks Til’ Christmas (Dva týdny před Vánoci), v nichž hrají velmi důležitou roli kurážní psí hrdinové. Laura Greaves, Psí hrdinové. Skutečné příběhy psů, kteří zachránili život svým páníčkům. Grada Publishing, 2019. MB]]></description> </item> <item> <title>Jsou to jen děti. Ale mohou být i vrahy. Strašlivé lidské osudy.</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/03/45993/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 03 Dec 2019 17:27:22 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[dětští vrazi]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45993</guid> <description><![CDATA[Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy (např. jeden z dětských vrahů tak dlouho mlátil pěstmi do kmene stromu, dokud mu z nich nezačala crčet krev, pak se konečně trochu uklidnil), ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” (26 – 27, z výpovědi malého vraha Erica) Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd (od pětiletých dětí 4,2% až po nejčtenější skupinu 13letých 39,5%). 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné (50%) a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství (50%), před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže (33,3%) či vandalizmu (20,8%). “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” (194) Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB]]></description> </item> <item> <title>O chlup zdravější Vánoce</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/03/o-chlup-zdravejsi-vanoce/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 03 Dec 2019 14:07:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <category><![CDATA[mrkvánky recept]]></category> <category><![CDATA[recepty]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46022</guid> <description><![CDATA[Vánoce jsou čas hodování a setkávání se s blízkými i přáteli. Nechte se inspirovat a obměňte letos svůj tác s cukrovím. Připravte rodině i návštěvám originální, a především zdravější cukroví. Můžete své hosty nechat hádat, z čeho jsou lahodné kuličky i zdánlivé linecké cukroví připraveno. Uvidíte, že budou překvapeni. Celozrnné linecké bez cukru Linecké, je typický druh cukroví, který se v Čechách těší obrovské oblibě. A to až v takové míře, že nechybí na stole téměř žádné domácnosti. Vyzkoušejte letos zdravější variantu. Cukr nahraďte mrkví a klasickou mouku tou celozrnnou. V rámci úspory času použijte již nastrouhanou mrkev z řady Bonduelle Vapeur. Uvidíte, že se po těchto lineckých mrkváncích jen zapráší. Linecké mrkvánky Ingredience: 250 g Bonduelle Vapeur strouhaná mrkev 400 g hladké celozrnné mouky 250 g másla 1 čajová lžička prášku do pečení špetka soli vanilka marmeláda nebo povidla Postup: Mrkev, mouku, máslo, prášek do pečení, špetku soli a vanilku vložte do mísy a dobře promíchejte. Vzniklé těsto rozválejte na pomoučeném válu na zhruba 2 mm tenký plát. Z něj pak vykrajovátkem tvořte kolečka či jiné libovolné tvary. Kolečka vyskládejte na plech a pečte v předehřáté troubě na 170 °C do růžova. Poté vyjměte a nechte vychladnout. Dvojice mrkvánku spojte marmeládou nebo povidly a podávejte. Tajemné kuličky Kuličky se dělají na nespočet způsobů. Rumové, čokoládové, kokosové, raw a mnoho dalších. Zkuste letos připravit originální – cizrnové, slazené datlemi. Jsou zdravé, a přitom tak lahodné, že ani vaši nejbližší neuhodnou základní surovinu. Cizrnové kuličky Ingredience: 1 balení Bonduelle Vapeur cizrna (425 ml) 1 polévková lžíce datlové pasty nebo hrst přes noc namočených datlí 4 polévkové lžíce ořechového másla 1/2 čajové lžičky skořice kokos a kakao podle chuti Postup: Cizrnu smíchejte s datlovou pastou či drobně pokrájenými datlemi, skořicí, ořechovým máslem a vše společně rozmixujte.   Ze vzniklé hmoty vytvarujte kuličky, které pak obalte dle chuti v kokosu či kakau a podávejte. TIP: Jak na ořechové máslo? Oblíbené ořechy upražte v troubě, stačí 8-10 minut. Vychladlé je smíchejte s javorovým sirupem, vanilkovým extraktem a několika lžičkami rumu. Krásné Vánoce přeje Bonduelle. TZ]]></description> </item> <item> <title>Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/01/proc-neuzavrete-snatek-s-nekym-s-kym-jste-se-v-detstvi-casto-koupali/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 01 Dec 2019 17:43:59 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[mozek]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46012</guid> <description><![CDATA[Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ]]></description> </item> <item> <title>Louskáček, vánoční sen podporuje sociálně slabé rodiny s dětmi</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/01/louskacek-vanocni-sen-podporuje-socialne-slabe-rodiny-s-detmi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 01 Dec 2019 15:48:27 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Kultura]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[balet]]></category> <category><![CDATA[Louskáček]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=46002</guid> <description><![CDATA[Obnovená premiéra klasického baletu Louskáček, vánoční sen se uskuteční v neděli 1. prosince 2019 v Divadle na Vinohradech. Titulní roli Klárky a Prince zatančí sólisté přední baletní scény v Praze – Sophie Benoit a Giovanni Rotolo. Diváci se mohou těšit na vynikající výkony tanečníků, pohádkový příběh s výpravnou scénou a kostýmy. Toto představení přinese radost také rodičům s dětmi ze sociálně slabých rodin, kterým poskytuje sociální služby nezisková organizace Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze. Postavu strýčka Drosselmeyera, průvodce dějem baletu, ztvární sólista Viktor Svidró. V dalších rolích se představí tanečníci Tanečního centra Praha – konzervatoře, Pražského komorního baletu a studenti mezinárodní baletní školy First International Ballet School. „Jedná se o ojedinělý edukativní projekt. Choreografie je tanečníkům šitá na míru. Letos probhla generační výměna, děti odrůstají, a tak jsem připravila kompletně nové obsazení včetně hlavních hrdinů,“ uvádí Veronika Iblová, choreografka a režisérka představení. Balet bude uveden celkem v deseti představeních. Obnovená premiéra se koná 1. prosince od 15 hodin v pražském Divadle na Vinohradech. Představení pořádá agentura Czech Jazz Art, která formou vstupenek podpoří neziskovou organizaci Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze, která pomáhá sociálně slabým rodinám s dětmi a provozuje také azyl pro matky s dětmi. Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna (v originále Louskáček a Myší král). Baletní libreto A. Volkova inspirovalo slavného skladatele P. I. Čajkovského, který vytvořil nezapomenutelné a oblíbené dílo. V baletu jsou vylíčeny barvitě události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem – princem Louskáčkem do jeho pohádkové říše a zase zpět ke své rodině. Veronika Iblová vytvořila vánoční představení pro celou rodinu. Diváci se mohou těšit na představení, které je vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry spolu s překrásnou hudbou Čajkovského, potěší je pohádkovým baletním příběhem, výpravnými kostýmy a scénou. „Publikum jistě zaujmou výborné výkony sólistů a dalších tanečníků, kteří tančí s velkým nasazením a chutí. Jedná se o projekt, na kterém se potkávají takřka tři generace. Těm nejmladším je pět let a ti nejstarší jsou opravdu zkušení profesionálové,“ doplňuje Veronika Iblová, ředitelka školy First Internationleal Balt School. Ohlasy na představení: „Celý balet zakončil potlesk, ale i výskot a další výkřiky naznačily, že se balet obecenstvu líbil. Představení baletu Louskáček, vánoční sen se i přes složitost nastudování vydařilo.” Lenka Trubačová, Taneční aktuality „Scénu zaplaví radost, dětem září oči a vy jim pak odpustíte i to, že občas některé šibalsky mrkne do hlediště na rodiče či známé.”  Johana Mücková, ČT 24 O First International Ballet School Tato první mezinárodní baletní škola v České republice vznikla v roce 2010, je zaměřená na výchovu dětí a mladých umělců a nabízí vzdělání na nejvyšší úrovni v oblasti klasického baletu s prvky moderního tance. Škola je výjimečná v mnoha ohledech a výuka je vedena výhradně v anglickém jazyce.]]></description> </item> <item> <title>Zarudlá a podrážděná pokožka? Zkuste dvojí máchání, zdánlivě jednoduchou věc, která pomůže</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/12/01/zarudla-a-podrazdena-pokozka-zkuste-dvoji-machani-zdanlive-jednoduchou-vec-ktera-pomuze/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 01 Dec 2019 15:36:43 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[alergická reakce]]></category> <category><![CDATA[prací prostředky a alergie]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45995</guid> <description><![CDATA[Objevila se vám vyrážka či zarudnutí na pokožce i přesto, že jste na sobě měli oblíbené tričko vyprané v pracím prášku a v aviváži, kterou dlouhodobě používáte? Věnujte tomu pozornost, alergie na prací prášek se může objevit kdykoliv. Pomůže praní s dostatečným mácháním i změna prostředku. „V zimě je naše kůže velice namáhaná. Vysilují ji teplotní výkyvy, suchý vzduch i teplé oblečení, kterým se chráníme před zimou. Výsledkem je citlivější pokožka a problémy, jako alergie či podráždění, se vyskytují podstatně častěji,“ říká dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. Citlivěji může naše pokožka reagovat také na prací prostředky, které bez předchozích problémů dlouhodobě užíváme.   Prací prostředky a aviváže obsahují hned několik látek, které mohou kůži dráždit. Mezi nejrizikovější složku patří parfémy. Nepříjemnou vyrážku mohou způsobovat také obsažená barviva, chemikálie nebo konzervační látky. K vyvolání reakce svědění, zarudnutí, vzniku šupinek, prasklinek nebo dokonce vyrážky či puchýřů stačí velmi málo alergenu nebo jeho zbytkové množství, které může na oblečení zůstat po jeho praní. Z alergologického hlediska totiž čisté není ani ze skříně vytažené oblečení. Víte, že… jednou z nejrizikovějších složek pracích prášků jsou přírodní parfémy? Potrápí především citrusy a skořice. Co s tím? Nejdůležitější je dostatečné máchání Před problémy nezavírejte oči a nepřecházejte signály podrážděné pokožky, bez řešení problémů může dojít ke zhoršení situace. „Každá alergická reakce je specifická. Obecně ale platí, že nejdůležitější je odstranit dráždící látku. V případě potíží doporučujeme nezapomínat na důkladné máchání prádla v cyklu praní a změnu pracího prostředku,“ říká MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. K odstranění zbytku pracího prášku a aviváže přispívá dvojité máchání prádla. Lidé se ale často snaží během praní šetřit vodou. Existují dokonce pračky, které v rámci zmíněného šetření méně důkladně máchají a spotřebovávají minimum vody. Právě nedostatečné máchání prádla má za následek to, že se na oblečení i v jeho tkaninách udrží více pozůstatků pracího prostředku a aviváže, které nás mohou při nošení dráždit. Jeden máchací cyklus nás vyjde maximálně na korunu, což určitě za příjemnější nošení prádla stojí. Spoléhat bychom neměli ani na to, že pokud necítíme žádné obtíže ihned po oblečení se, je vše v pořádku. Čím déle máme oblečení s pozůstatky prostředku na sobě, tím delší čas mají na působení na pokožku. „Na máchání by neměli šetřit především lidé s citlivější pokožkou, lidé s atopickým ekzémem a rodiny s dětmi. Dětská pokožka, zvlášť do třetího roku života, je totiž velice citlivá. Nezapomínejte, že nejdůležitější je zdraví vás i vašich blízkých,“ uzavírá dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D.        TZ]]></description> </item> <item> <title>Ze zločinů nezletilých mrazí</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/27/ze-zlocinu-nezletilych-mrazi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 27 Nov 2019 13:08:23 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45982</guid> <description><![CDATA[Každý případ vraždy vzbudí emoce, nejbližší okolí je v šoku, společnost pohoršena. Ovšem když někoho zavraždí dítě, naše mysl se vzpírá tento tragický fakt vůbec přijmout. Nutně vyvstanou otázky, proč k takovému hrůznému činu došlo a co k němu zdánlivě nevinné dítě přimělo. Zkušený německý kriminalista a specialista na sériové vraždy Stephen Harbort ve své knize mapuje osm takových případů z různých koutů země, vražd, které byly spáchány dětmi a měly obzvlášť krutý a zarážející charakter. Šokující je rovněž věkové rozpětí vrahů od šesti do patnácti let. Harbort případy posuzuje z různé perspektivy, zejména se soustředí na rodinné zázemí a psychologické profily nezletilých vrahů a sleduje jejich chování ve vazbě i po ní. Dokumentárním způsobem je popsán například případ šestiletého chlapce, který našel u svého strýce zbraň a zabil jí svou spolužačku, či kauza třináctiletého hocha, jenž má na svědomí životy dvou žen a stal se tak nejmladším sériovým vrahem v Německu, nebo hrůzný případ dvanáctileté dívky, která spolu se svým přítelem zabila své rodiče a bratra, protože byli proti jejich vztahu. V knize se zabývá rovněž ožehavou problematikou, kdy už je dítě částečně či plně odpovědné za své činy a také definuje samotný pojem „dítě“, který se v oblasti kriminalistické, sociologické i právní v rámci různých zemí překvapivě liší. Případy dětských vrahů se nevyhýbají ani České republice. Dodnes je společnost otřesena případem vraždy třináctileté Elišky, kterou ubodal o rok starší kamarád Daniel. Odpověď na otázku, jestli lze takovým a podobným zločinům vůbec zabránit a co děti k natolik hrůzným činům vede, najdeme právě v Harbortově knize Když vraždí děti. TZ]]></description> </item> <item> <title>Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/24/jak-dostat-ze-sebe-to-nejlepsi-mejte-se-radi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 24 Nov 2019 13:49:32 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[MB]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[duchovno]]></category> <category><![CDATA[pozitivní myšlení]]></category> <category><![CDATA[sebeláska]]></category> <category><![CDATA[vesmr]]></category> <category><![CDATA[zákon přitažlivosti]]></category> <category><![CDATA[zákon vibrace]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45969</guid> <description><![CDATA[„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com]]></description> </item> <item> <title>Pohádkové čtení pro malé čtenáři: Kamarádi na výletě</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/23/pohadkove-cteni-pro-male-ctenari-kamaradi-na-vylete/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 23 Nov 2019 17:56:25 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[dětské knížky]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45946</guid> <description><![CDATA[Když se jednou zvířátka ze dvorku vydají objevovat svět za plotem, zalíbí se jim to natolik, že začnou výletničit každý den. Co výlet, to malé dobrodružství, nové přátelství a veselá písnička. Čtěte a zpívejte si! Na malém dvorečku žijí dobří kamarádi. Pejsek, kočka, kohoutek a tři slepičky. Jednoho letního rána se zvířátka rozhodnou, že prolezou mezi plaňkami v plotě a vyjdou si na výlet. Od té doby už nic není, jak bývalo. Objevovat svět je krásné dobrodružství, obzvlášť když si najdete nové přátele. Veselé ilustrované vyprávění o domácích i jiných zvířátkách obohacují krátké tematické písničky.]]></description> </item> <item> <title>Vrozenou poruchu imunity u dětí může odhalit test ze tří kapek krve</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/23/vrozenou-poruchu-imunity-u-deti-muze-odhalit-test-ze-tri-kapek-krve-vysetreni-je-vhodne-provest-pred-ockovanim-zivymi-vakcinami/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 23 Nov 2019 16:15:52 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[zdraví]]></category> <category><![CDATA[imunita děti]]></category> <category><![CDATA[očkování]]></category> <category><![CDATA[rotaviry]]></category> <category><![CDATA[tuberkulóza]]></category> <category><![CDATA[vyšetření TREC/KREC]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45952</guid> <description><![CDATA[Vyšetření je vhodné provést před očkováním živými vakcínami I když opředeno mnoha mýty, je očkování stále nejúčinnější způsob, jak v populaci zamezit šíření závažných onemocnění. Existují však ojedinělé případy, kdy je očkování opravdu nevhodné. Jedná se například o neodhalené závažné poruchy imunity dětí, které se nemusí v prvním roce života projevit, protože je dítě chráněno ještě přenesenými protilátkami od matky. Děti s touto poruchou imunity by pak neměly být očkovány tzv. živými vakcínami (rotavirové infekce, tuberkulóza, příušnice, spalničky, zarděnky), které by u nich mohly způsobit závažné zdravotní problémy. Nově je možné imunitu otestovat genetickým vyšetřením krve s názvem TREC/KREC. Zkratka názvu vyšetření působí poněkud technicky, jedná se však o zcela jednoduchou a pro dítě neinvazivní metodu. Vyšetřením se ověřuje, zda dítě netrpí závažnou poruchou imunity, takzvanou imunodeficiencí, umí odhalit poruchu funkčnosti dvou typů bílých krvinek, tzv. T a B-lymfocytů. Ke zjištění přitom stačí jen tři kapky krve, které pediatr odebere dítěti z paty či prstu na ruce.   Odhalte nebezpečí včas „Závažné vrozené poruchy imunity se v populaci vyskytují stejně často, nebo dokonce častěji než metabolické vady, které se vyšetřují v rámci novorozeneckého screeningu u každého novorozence v ČR. Výsledek genetického testu TREC/KREC pak podá dvě informace: zda je imunita vašeho dítěte v pořádku, a zároveň umožní bezpečnou vakcinaci dítěte živými očkovacími látkami. Těmi jsou totiž do těla vpraveny oslabené patogeny, které mohou jedince s imunodeficiencí závažně zdravotně ohrozit,“ vysvětluje prof. MUDr. Vojtěch Thon, Ph.D., přední český expert v oblasti imunologie a alergologie. A kdy je nejvhodnější vyšetření TREC/KREC s dítětem absolvovat? Ideálně hned v prvním roce života, před zahájením očkování živou vakcínou. „Díky odhalení případných poruch vývoje buněčné a protilátkové imunitní odpovědi může dítě podstoupit vhodnou léčbu prakticky okamžitě,“ dodává prof. Thon. Z vyšetření TREC/KREC není třeba mít obavy, jedná se o rychlé a neinvazivní vyšetření. A kde jej můžete s potomkem podstoupit? Buď přímo v ordinaci pediatra, se kterým je vhodné celou záležitost předem konzultovat. Případně si můžete vybrat některé z mnoha odběrových míst AeskuLab v České republice, kde jej provádí.  A co dál? Po šetrném a nenáročném odběru krve se vzorky odešlou do genetické laboratoře AeskuLab v Brně. Výsledky pak rodiče obdrží (osobně od dětského lékaře, nebo přímo emailem z laboratoře) přibližně do deseti dní od doručení odebraného vzorku do laboratoře. Pokud se v laboratoři nepotvrdí porucha imunity, není důvod se očkování živými vakcínami kvůli stavu obranyschopnosti vyhýbat. „Pokud výsledek ukáže podezření na poruchu imunity, je na místě jej zkonzultovat s ošetřujícím lékařem. Pediatr by měl doporučit bezodkladnou návštěvu imunologa a dítě by nemělo být očkováno živou vakcínou, dokud neproběhnou další vyšetření.“ uzavírá prof. Thon.    O vyšetření TREC a KREC U dětí s poruchou buněčné imunity je kontraindikováno podávání živých vakcín, neboť u nich místo ochrany mohou způsobit onemocnění s fatálními důsledky. Toto se týká jak vakcín proti rotavirům, tak vakcíny proti tuberkulóze (BCG), a vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR). V České republice je k dispozici vyšetření vrozených poruch buněčné a protilátkové imunity TREC/KREC (T-cell receptor excision circles; Kappa-deleting recombination excision circles). Jedná se o neinvazivní moderní RT-PCR vyšetření prováděné ze suché krevní kapky (Guthrieho karta). Toto vyšetření se plošně provádí ve vyspělých zemích světa, jako jsou Spojené státy nebo Izrael, a v roce 2013 bylo doporučeno mezinárodní Berlínskou deklarací odborníků k zásadnímu rozšíření i v dalších zemích. Vláda ČR vyšetření poruch imunity podpořila a schválila na svém jednání v roce 2015 jako součást Akčního plánu č. 7 Národní strategie ochrany a podpory zdraví – Zdraví 2020. Více informací je k dispozici na webu ockovani-imunita.cz TZ]]></description> </item> <item> <title>Představujeme: Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/23/predstavujeme-radcina-kucharka-bez-lepku-slavnosti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 23 Nov 2019 15:59:35 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <category><![CDATA[bezlepkové pečení]]></category> <category><![CDATA[lepek]]></category> <category><![CDATA[recepty bez lepku]]></category> <category><![CDATA[svíčková bez lepku]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45934</guid> <description><![CDATA[Se spoustou rad a receptů i bez mléka a vajec Zvládáte každodenní bezlepkové stravování, ale rádi byste svůj jídelníček obohatili i ve sváteční dny? Třetí kniha známé autorky vám přináší na 120 nových receptů, které zpestří vaši slavnostní tabuli. Získáte inspiraci, co přichystat na Velikonoce a Vánoce, na narozeniny dětí i rodičů, pro svatební hostinu nebo zahradní párty. Radka Vrzalová je kouzelnice – vyčaruje z bezlepkových surovin i to, o čem byste si netroufali při své dietě ani snít, protože jste dosud nevěřili, že je to vůbec možné. Ale je to tak, můžete uvařit a upéct v podstatě cokoli, nic není překážkou: • tradiční dorty a zákusky, jaké znáte z dětství • nádherně zdobené dorty pro děti k narozeninám • klasiku české kuchyně • jídla ze zahraničních kuchyní od italské po asijskou • sladké i slané drobnosti jen tak na chuť nebo jako pohoštění Mimořádný přínos autorky spočívá v tom, že recepty jsou naprosto originální – její vzdělání potravinářského technologa a neustálá chuť a vůle experimentovat ji přivedly k tomu, aby vyvinula zcela nové receptury, přesně ušité na míru jednotlivým pokrmům. Nejde tedy jen o pouhou náhradu lepkové mouky za bezlepkovou nebo o shromáždění receptů, kde mouka není zapotřebí, ale o unikátní postupy.    S bezlepkovými, popřípadě bezlaktózovými, bezmléčnými, a dokonce i bezvaječnými surovinami tak docílíte stejného výsledku, jako kdybyste neměli žádná zdravotní omezení. Dobrou chuť! Ukázka z knížky: Nakladatelství Grada, Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti]]></description> </item> <item> <title>Odhalte s námi nová tajemství Prahy</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/21/odhalte-s-nami-nova-tajemstvi-prahy/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 21 Nov 2019 19:57:34 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Jan Werich]]></category> <category><![CDATA[Klementinum]]></category> <category><![CDATA[kněžna Libuše]]></category> <category><![CDATA[ouval]]></category> <category><![CDATA[praha]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45923</guid> <description><![CDATA[„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam, když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou.“ Takto znělo proroctví kněžny Libuše. Kde však má Praha své kořeny? Tok nenápadné Brusnice vytváří údolí, ve kterém stojí nejmalebnější pražská čtvrť Nový Svět. Brusnice po většinu své délky teče v pražské kanalizaci. Její pramen se nazývá Vojtěška a nachází se na zahradě břevnovského kláštera kousek od kostela sv. Markéty. Pokud jste Brusnici nikdy neviděli nebo jsou vám stejně ještě neznámá další Nová tajemství Prahy, tak pojďte se mnou nahlédnout do publikace Davida Černého. David Černý, Nová tajemství Prahy, nakladatelství Grada, 2019. „Praha mě nepřestane nikdy fascinovat,“ přivádí autor čtenáře ke svým stránkám. „Na první pohled stojí zdánlivě nehnutě. Ale odehrávají se v ní děje, které nás dokážou přivést k úžasu.“ V Praze jsem všeho všudy bydlela čtyři roky. Ve shonu za prací a později za studiem, tuhle část svého života jsem vzala obráceně, jsem z Prahy stihla poznat jen zlomek. Vyjma centra, které se nabízí všem turistům, jsem se hlavně snažila vstřebat, jaká Praha doopravdy je. Zvenku na ni hledíme jinak: možná se nám zdá pyšná, jakýsi středobod metaforicky vystupující nad Českem; jako by byla nejvíc vidět a slyšet. Ale pak tam bydlíte a zjistíte, že Praha je úžasná. Že vše má svůj řád, pohyb a krásu a že místní lidé jsou báječní a za každé situace vám pomohou. A tak mě mrzí, že jsem třeba nikdy neviděla slavného úhoře Pepíka, který roky žije v kašně pojišťovny ve Spálené ulici. Jeho předchůdce tam byl od roku 1914 úctyhodných 62 let. Od roku 1993 zde brázdí vodu už druhý Pepík. Otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny a často bral svého syna ke kašně. Kdybych přišla k tomuto místu, určitě bych se dotkla kamene, jehož se bříšky prstů dotýkal i Jan Werich. Mohu si už jen představit neviditelné, jen v čase zaznamenané stopy jeho podrážek. Za to v Klementinu jsem byla pečená vařená; tu knihovnu jsem milovala. Mohla jsem si knížku klidně přečíst doma, ale ty prostory jsou prostě magické. Sedět v čítárně v Klementinu má něco v sobě hodně silného. Ale jsou místa Klementina, která mi zůstala napořád utajena. Nikdy jsem nevyšla po schodech do astronomické věže, která byla postavena v roce 1722 a tyčí se do výšky 68 metrů. Pracoval tu Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku. A může vůbec veřejnost vstoupit na tato úžasná místa? Věděli jste například, že pod krčskou nemocnicí je funkční podzemní špitál, který v případě krize je schopen přijmout stovky pacientů? Operační sály jsou zde při nenadálých situacích připravené pro okamžitou potřebu; stejně jsou zde i povlečená lůžka, bezpečně přikrytá igelitem. Vybavení již působí obstarožně a fotografie v knížce spíše jako vystřižené z hororu. Je to jedna z dalších fascinujících skutečností, o které možná ani běžný Pražan neví. Tajemné podzemí! Původně válečný kryt v případě jaderné katastrofy, který byl postaven v letech 1952 – 1962. Pokud se rádi necháváte unášet zajímavými a téměř dechberoucími tajemstvími, která vám díky dnešní uspěchané době často unikají, ale vy přesto v těchto sychravých dnech si prostě chcete najít chvilku a nahlédnout do něčeho krásného, pak vás tahle knížka rozhodně zaujme. Dnes večer u nás doma televize neběží. Výbušné seriálové vyhrocené mezilidské vztahy byly nahrazeny poklidem u jasně žlutého světla mé nové lampičky a u vůně podzimního čaje. Při listování knížkou si pro sebe říkám: mohla bych do Prahy zase přijet. Zavzpomínat a projít si místa, která by mě dříve  ani nenapadla. Mohla bych se vrátit na Národní třídu a podívat se na nejstarší dopravní značku v Praze. Tu už jsem viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo, že sovička, která tam sedí – a to už dvě stě let – ve své podstatě měla za úkol informovat řidiče, zdali je ještě v garážích pro formanské vozy místo, či už je plno. Sychravo letos rozhodně nekončí. Tak ještě můžete nahlédnout do předchozí publikace Davida Černého „25 tajemství Prahy“, vydané právě před rokem. MB]]></description> </item> <item> <title>Nové vydání francouzských lidových písní, tentokrát s notovými záznamy a CD skupiny Chairé</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/21/nove-vydani-francouzskych-lidovych-pisni-tentokrat-s-notovymi-zaznamy-a-cd-skupiny-chaire/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Thu, 21 Nov 2019 08:22:19 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[Francie]]></category> <category><![CDATA[francouzské písně]]></category> <category><![CDATA[lidové písně]]></category> <category><![CDATA[novověk]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45914</guid> <description><![CDATA[Výbor francouzských lidových písní s libozvučným názvem Zpěvy sladké Francie si v českých knihovnách nalezl své místo už dávno. Mistrovský překlad Hanuše Jelínka, který texty vybral a uspořádal, oslovuje české čtenáře a posluchače napříč několika generacemi. Do svého repertoáru je zařadila i řada hudebníků. Sbírky Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie přinášejí lidové písně s širokou tematikou. Najdeme zde písně z dvorského prostředí, písně milostné i vyloženě žertovné či naopak truchlivé. Asi nejznámější reprezentantkou sbírky je píseň „Dezertér“, ve které voják kvůli nešťastné lásce spáchá vraždu, za kterou má být popraven. Své srdce káže poslat dívce, kterou miloval. Poslední vydání Zpěvů sladké Francie je unikátní tím, že je doplněno notovými záznamy v hudební úpravě známého muzikanta Josefa Krčka a s nahrávkou souboru Chairé Příbram. Kombinace hudby v podaní Chairé a uměleckého přednesu Hany Maciuchové a Alfreda Strejčka tvoří z poslechu starofrancouzských textů jedinečný zážitek a otevírá básně generaci nových čtenářů a posluchačů. Ukázka z knihy Zpěvy sladké Francie, str. 114-115, DEZERTÉR Zpěvy sladké Francie (anotace): Dnes již klasický výbor francouzských lidových písní z 15.– 18. století, který z vlastních překladů sestavil Hanuš Jelínek, vychází nyní jako zpěvník v hudební úpravě Josefa Krčkaa s CD nahrávkou v podání souboru Chairé. O autorech: Hanuš Jelínek (1878—1944), středoškolský profesor francouzštiny a němčiny, básník překladatel a literární vědec, se vždy zajímal o lidovou slovesnost. Do francouzštiny přeložil mnoho českých a slovenských písní a do češtiny naopak přebásnil francouzské lidové písně z 15.–18. století. Jeho výbor Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie je obohacen i o několik písní, u kterých je autor znám, ale jsou již zlidovělé. Josef Krček (*1946) je hudebník, skladatel, zpěvák, umělecký vedoucí, muzikoterapeut a spisovatel. Vystudoval obor klarinet, poté působil jako učitel hudby a vedl oddělení vážné hudby ve vydavatelství Supraphon. Od roku 1969 hrál v souboru Chorea Bohemica, od roku 1975 pak v souboru Musica Bohemica. V 90. letech vyučoval muzikoterapii (založil školu Musica Humana). Dlouhodobě se zabývá starší českou a evropskou hudbou a lidovými písněmi. V roce 1999 založil v Příbrami vokálně instrumentální soubor s dobovými nástroji Chairé. Je autorem skladeb pro dechové orchestry, skládá filmovou hudbu a hudbu pro rozhlasové pohádky, hry a seriály, upravil přes 200 lidových písní. Jeho koníčkem jsou historické hudební nástroje, některé si sám upravuje i vyrábí. Je autorem zpěvníků Špalíček lidových písní (2008), Písničky pro nejmenší (2010) a Vánoce – Putování do Betléma (2011). Chairé je umělecké těleso, které si od počátku programově udržuje líbezný zvuk a vznešený ponor do jímavé duchovní i lidové muziky, české i evropské. Oduševnělá poloha souboru je dána i osobností jeho zakladatele, znalce hudby, hledače starých hudebních partů, vynikajícího multiinstrumentalisty a citlivého aranžéra Josefa Krčka. Soubor Chairé, je výjimečný jak hudebním projevem, tak repertoárem a dnes už má zasloužené renomé doma i v cizině. Vydal CD Písně, které vracejí čas, Doteky duše a Píseň je touha. Z francouzských originálů přeložil a poznámkami opatřil Hanuš Jelínek Hudební úpravu a sazbu not provedl Josef Krček Ilustracemi opatřila Ludmila Kejmarová Odpovědná redaktorka Radka FialováVydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2019 ve společnosti Albatros Media a.s. První vydání s notovými záznamy a a CD TZ]]></description> </item> <item> <title>Festival Animánie při slavnostním zakončení rozdal Animáničky</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/17/festival-animanie-pri-slavnostnim-zakonceni-rozdal-animanicky/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Nov 2019 18:32:12 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Kultura]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45908</guid> <description><![CDATA[14. ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů Animánie dnes končí, mezinárodní porota rozdala 10 festivalových cen Animániček a 10 čestných uznání. Porotci Lucie Sunková (CZ), Luděk Horký (CZ) a Hrvoje Selec (HR) vybírali z rekordního počtu 203 krátkých animovaných filmů, které do soutěže přihlásili děti a mladí tvůrci do 26 let z celého světa. Svoji cenu udělovali diváci i studentská porota. Animánie začala ve čtvrtek 14. 11. a čtyři festivalové dny byly doslova nabité projekcemi, workshopy, setkáními s tvůrci či debatami. V prostorách plzeňského centra Moving station se za čtyři dny vystřídalo více než 1200 návštěvníků festivalu. Animánie je největší mezinárodní soutěžní přehlídkou mladých animátorů v České republice. „Moc nás těší, že počet soutěžních filmů rok od roku stoupá, letos jsme vybírali z více než šesti set snímků z mnoha zemí a poprvé bylo nutné rozdělit nejpočetněji obsazenou kategorii nejen podle věku, ale také na domácí a zahraniční,“ uvedl ředitel Festivalu Animánie Jan Příhoda. Animánii si spolu se začínajícími animátory užívají i desítky malých a velkých návštěvníků, kteří chodí na projekce soutěžních i nesoutěžních filmů a na dílny, a také učitelé, kterým Animánie poskytuje zajímavé tipy pro filmovou výchovu,“ Především pedagogům byl určen workshop filmové výchovy Císařův slavík Evropského vzdělávacího programu CinEd. S mladými animátory a výtvarníky při workshopech pracovali například kreslířka a autorka komiksů Lucie Lomová, belgická animátorka Anaïse Lafontaine nebo Martin Pertlíček, autor snímku Noctuelle a student FDU ZČU. „Spolupráce se studenty a absolventy Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara dala letošnímu festivalu tvář, od vizuální podoby, přes znělku, ceny až po lektorské a technické zajištění, věříme, že tato spolupráce bude pokračovat i v příštích letech,“ dodal Jan Příhoda. Tečkou za 14. ročníkem Animánie jsou projekce vítězných filmů a také ozvěn Anifilmu, které se odehrají v neděli 17. 11. večer v kavárně Družba. TZ]]></description> </item> <item> <title>Po Hrdinech přicházejí Učenci!</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/17/po-hrdinech-prichazeji-ucenci/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 17 Nov 2019 09:49:41 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45903</guid> <description><![CDATA[S pokračováním úspěšného humoristického románu přichází Petr Luňák Nakladatelství Dokořán vydává Učence, volné pokračování humoristického románu Hrdinové od Petra Luňáka a Marka Pečenky. Knihu napsal nyní pouze Petr Luňák. Jak sám s nadsázkou říká: „Po krásném dobrodružství s Markem Pečenkou nad románem Hrdinové jsem se vydal na spisovatelskou stezku sám a po večerech i nocích sepsal volné pokračování pod názvem Učenci.“ Hlavní hrdina Richard Míča je nyní již mladý nadějný pedagog a vědec, který tráví svůj jednotvárný život psaním článků o kontrafaktuální historii a úloze náhody v dějinách, až se jednoho dne objeví trochu výstřední profesor jedné z amerických univerzit… Učenci mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají romány Kingsleyho Amise nebo Davida Lodgea. Českým čtenářům není tento druh románu příliš známý; příběh je podaný humorným, místy až satirickým způsobem, a čte se jedním dechem. Autorovi byly inspirací jeho vlastní vzpomínky na působení na univerzitě a jeho studijní pobyt v zahraničí po sametové revoluci. Ukázka z knihy, strana 21: Vstal, přešel k oknu své univerzitní pracovny a pohlédl na rušnou ulici hlavního města jako do akvária. Některé rybky nikam v sluncem ozářené ulici nespěchaly. Další vrážely do okolních jako agresivní parmičky snažící se odkousnout jiným kousek ploutve. Jiné, tvořené turisty, se pohybovaly v pestrých hejnech, která se hrnula tam, kam zrovna ten nejrychlejší z nich vyrazil. Pár bezdomovců leželo na lavičkách jako sumci požírající zbytky ze dna…      Urputnost, s jakou nechával pověřený ředitel Sladký zaměstnancům vzkázat, aby na schůzi institutu rozhodně přišli, nebyla nijak neobvyklá. Chystalo se možná oznámení výsledků konkurzu na místo ředitele institutu, které by rád získal Sladký, ale neměl docenturu, a to bylo i na poměry nejmladší fakulty staroslavného učení příliš mnoho. Naopak nebylo nijak proti jejím způsobům, že všechny dosavadní konkurzy měl jako pověřený ředitel institutu organizačně na starosti sám Sladký. Všechny nakonec skončily bezvýsledně a Sladkého interregnum se opět prodloužilo.        Chod schůze jistě naruší doktor Koller, který se ve zralém akademickém věku rozhodl odejít ze zavedených fakult a užívat si života právě na tomto institutu. Pověřený ředitel ho nemohl ani cítit především pro jeho neuvěřitelné způsoby: Koller nejen říkal nahlas, co si mnozí jen mysleli, ale zpravidla to říkal i v přítomnosti toho, koho se to týkalo, a působil tak dojmem nepříliš dovedného břichomluvce. Sladký omezoval kontakty s Kollerem na minimum a tajil před ním den a čas příští schůze institutu, což mu však Richard, kterého s Kollerem pojilo přátelství a sdílená kancelář, rád donesl.        Z planého přemítání ho vyrušil Kollerův příchod. Kolega na sobě tentokrát neměl svůj obvyklý nepraný svetr a letité džínsy, ale zánovní, i když pomačkaný oblek.      „Byl jsem na přednáškovém turné po českých provinciích, jinak různých kyselých prdelích,“ odpověděl na Richardovu otázku, odkud že to jede, když usedl do židle na kolečkách, až zapraštěla. „Kdyby dneska nebyla ta schůze, tak jsem jel rovnou domů, abych se alespoň vyspal. Ale svým způsobem mě zajímá, s čím se pan pověřený ředitel opět vytasí.“      „Ty jsi přednášel o své poslední knize?“ nemohl si Richard při nejlepší snaze vzpomenout na její název. „Nebyla snad reakce, jakou sis představoval? Kde jsi vůbec byl?“      „V Ostravě, která je přesně stejně hnusná jako před třiceti lety, když jsem tam byl naposledy.“      „No a?“      „Asi tři babky, co se do tamního Domu knihy přišly ohřát. A to individuum, co tam dělá ředitele a celej ten nesmysl si vymyslelo, mě začalo utěšovat. Prý je tak malým zájmem opravdu překvapen, obzvláště po zkušenosti z minulého týdne, kdy tam měli známého vojenského historika, kapitána Šuláka. Měli prý nabito a lidé i stáli.“      „O čem mluvil? O kolové technice meziválečné československé armády?“      „Ne, přednášel prý o londýnských výsadkářích během druhé světové války.“      „Šulák je těžká konkurence,“ uznal Richard. Svého bývalého spolužáka, který z vášně k historii vojenství vstoupil do armády, slyšel nedávno v rozhlase hovořit o atentátu na Heydricha. Hrdinné parašutisty nazýval „kluky“, což mohlo v méně informovaném posluchači vyvolat dojem, že u mikrofonu není historik, ale jeden z Heydrichových katů, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z krypty cyrilometodějského kostela v Resslově ulici, ale musel ze strachu před komunistickou mocí o svém údělu až donedávna mlčet.      „Takže jsi přijel z Ostravy?“      „Ne, přijel jsem z Havlíčkova Brodu.“      „Cos proboha dělal tam?“      „Taky přednášel, co jiného? Tedy vlastně taky nepřednášel.“      „Zas nikdo?“      „Tam situace zpočátku vypadala mnohem líp. Když jsem šel k tý budově, kde se to mělo konat, bylo tam plno lidí.“      „No tak vidíš.“      „Pak se ale ukázalo, že důvod je úplně jinej než moje přednáška.“      „Taky tě předběhl kapitán Šulák?“      „Ale ne, to by snad ještě nebylo to nejhorší. Konala se tam mše Svědků Jehovových a organizátoři obou akcí si popletli data.“      „Jaks poznal, že jsou to Svědci? Já je poznám, jenom když somrujou u dveří. Mohla to bejt třeba i nějaká jiná sekta.“      „Tvrdili, že Ježíš zemřel na kůlu.“      „Tak to asi Svědci byli. Ale myslím, žes to vzdal moc rychle. Měl jsi jim nabídnout, že místo dnešního kázání, jestli teda nějaký maj, jim na jejich černý mši předneseš něco o obrazu amerického Jihu v umělecké literatuře období rekonstrukce,“ rozpomněl si Richard na téma Kollerovy knihy. „Možná, že bys je zmátl názvem.“ Mluvil bez jakékoli ironie. Koller před časem na ono téma přednášel na semináři pro členy institutu a veškeré posluchačstvo s výjimkou Sladkého si získal, když namísto předpokládané nudy akademickou společnost bavil barvitým líčením, jak se nazrzlým jižanským paničkám chvělo chřípí vzrušením při pohledu na potem lesklá, svalnatá těla černých otroků při práci na bavlníkových plantážích.      „Proslýchá se, že už jsou známy výsledky konkurzu na ředitele našeho institutu,“ vracel se Koller k tématu dnešní schůze. „Tak nám možná chce sdělit tu radostnou novinu, že opět nebyl nikdo vybrán, anebo že se vědecká rada rozhodla, že skutečnost, že Sladký nikdy nic nenapsal, by neměla stát v cestě jeho ředitelským ambicím. Tedy nepočítám-li tohle,“ ukázal Koller cedulku na okně, na níž Sladký poněkud zeširoka vysvětloval, že okna je nutno zavírat, protože jinak vniká do místnosti chladný vzduch, musí se více topit a to se projevuje na příliš vysokých účtech, které univerzita musí platit za energie. Tyto promrhané prostředky by fakulta údajně mohla použít na mnohem prospěšnější účely. S podobnými ponaučeními se bylo možno setkat téměř ve všech místnostech institutu. O autorovi: Petr Luňák (1966) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války (např. Encyklopedie moderní historie, 1995, spoluautor; Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, 1997; Plánování nemyslitelného: československé válečné plány 1950 – 1990, 2007, rozšířené vydání 2019). V roce 2014 vydal s Markem Pečenkou román Hrdinové, jehož jsou Učenci volným pokračováním. TZ]]></description> </item> <item> <title>Nová soutěž o dalších pět výtisků knížky pro děti</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/13/nova-soutez-o-dalsich-pet-vytisku-knizky-pro-deti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 13 Nov 2019 18:36:10 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Soutěž]]></category> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[soutěž]]></category> <category><![CDATA[soutěž o knížky]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45875</guid> <description><![CDATA[Ještě nemáte doma knížku Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka? Neváhejte, můžete ji vyhrát! Nakladatelství Fragment má pro pět z vás připravené výtisky. Získat je nebylo nikdy snadnější! Pošlete nám do neděle 08.12. do půlnoci na adresu admin@superrodina.cz jakýkoliv hezký dětský obrázek na volné téma. Do předmětu zprávy uveďte “Soutěž o knížky”. Z obrázků vybereme pět, které nás nejvíce zaujmou, a ty odměníme. S odesláním souhlasíte, že vybrané obrázky, a tedy třeba i váš, bude vystaven na webu www.superrodina.cz nebo na facebooku zmíněné publikace. Výherce budeme kontaktovat. Doručovací adresu pak předáme nakladatelství Fragment, které může obratem knížku odeslat . Svou účastí dáváte najevo souhlas s tím, že vaše e-mailová adresa bude po dobu soutěže až do 15. 12. archivována, po té smazána. Udělujete rovněž souhlas, že přijaté obrázky mohou být opatřeny logem Já a Anastázie (viz příklad níže) a použity následně k vystavení ve výše zmíněných médiích. Všichni máme rádi dětské obrázky! Udělejme jimi radost i ostatním! Můžete je opatřit jménem, věkem, vzkazem, necháme to na vás. Držíme palce a moc se těšíme na všechny obrázky! Předem děkujeme všem dětem a jejich rodičům, prarodičům, tetičkám a strýčkům, učitelkám a učitelům, kamarádům a všem milým lidem, které nám je pošlou.]]></description> </item> <item> <title>První, kdo mě požádal o eutanázii, byl katolický kněz</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/12/45868/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 12 Nov 2019 19:14:53 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45868</guid> <description><![CDATA[Jak se slučuje katolická víra, práce pro Centrum pro prevenci sebevražd a provádění eutanázie? Belgický lékař Yves de Locht vnímá všechny jako projev úcty k životu. Zatímco v Česku a dalších státech Evropy se na toto téma vedou více či méně ohnivé diskuze, v Belgii byla eutanázie legalizována v roce 2002 (eutanázie dětí od roku 2014). Doktor Yves de Locht byl poprvé požádán, aby „něco udělal“ manželkou pacienta, kterému rakovina prostaty metastázovala do páteře a žádné léky proti bolesti již nezabíraly. Jenže se psala devadesátá léta, lékař beztrestně zakročit nesměl, a proto odmítl. Později svého alibismu dlouho litoval. Zákon dekriminalizující eutanázii – za přísně stanovených podmínek – tedy uvítal. O choulostivé rozhodnutí se postaral hned první případ, kdy jej o pomoc požádal katolický kněz. Přestože je doktor de Locht jednoznačně zastáncem dobré smrti (doslovný význam slova eutanázie), rozhodně ji nepovažuje za běžný lékařský úkon a při každé provedené eutanázii ho provází morální dilema, jelikož vyrůstal v hluboce věřící rodině. Nesetkává se se smrtí pouze ve své lékařské praxi, ale také v osobním životě. Jeho první žena zemřela po banální operaci následkem lékařského pochybení. Sestra, která v den svých čtyřicátých narozenin upadla do kómatu, zemřela, aniž byla zjištěna příčina. Druhá žena se léčí s rakovinou kostní dřeně. Před časem požádala svého muže, aby jí začal vést zdravotní kartu. Neexistuje žádný oficiální seznam lékařů provádějících eutanázii. Jednak je proti lékařská komora a pak také lékař, jenž se k této praxi otevřeně hlásí, čelí slovním i fyzickým útokům. Kniha Yvese de Lochta, která nyní vychází v českém překladu s předmluvou dvou předních českých lékařů, představuje nejen lékařovo odvážné svědectví o podpoře práva rozhodnout o vlastní smrti, ale zároveň přináší vyprávění o životě zasvěceném životům druhých – životům, které mnohdy bývají už jen trýznivým přežíváním. Ačkoliv se může zdát, že se nás tato problematika zatím netýká, je víceméně jisté, že jednou se s podobnou situací setkáme, ať už půjde o naše blízké či o nás samotné. Také v tomto ohledu může být kniha belgického lékaře jistým světlem na konci tunelu nebo alespoň povzbuzením, že podobné těžké situace neřešíme v životě sami. TZ]]></description> </item> <item> <title>O síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa…</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/12/o-sile-ctyr-zen-v-nejtemnejsim-obdobi-nemecka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 12 Nov 2019 19:07:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45862</guid> <description><![CDATA[Na český trh přichází evropská literární senzace: románová trilogie, DCERY NOVÉ DOBY, spisovatelky Carmen Kornové, označované za „německou Ferrante“ Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, resp. na románovou fresku DCERY NOVÉ DOBY, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století uchvátila miliony čtenářů. Nejen díky studii ženského přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí poznamenaných dobou, v níž žili. První svazek ve vynikajícím českém překladu Zlaty Kufnerové vydává PROSTOR. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ trefně vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná… První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje. Na jaře 2020 vydá PROSTOR druhý díl trilogie s názvem Konec starých časů. Carmen Kornová: DCERY NOVÉ DOBY (anotace) Příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku je bohatou rodinnou ságou odvíjející se na pozadí dvou světových válek a tragických německých dějin 20. století. Pomáhat na svět nové – mírumilovné – generaci je cílem Henny Godhusenové, která se zjara 1919 začíná na hamburské ženské klinice Finkenau školit na porodní asistentku. Je jí právě devatenáct, má však už za sebou světovou válku. Nyní je konečně mír a Henny pociťuje velkou touhu po životě. Její osudy se prolínají s osudy tří žen: její rebelantské kamarádky z dětství a kolegyně Käthe, Idy, dcery ze zámožné rodiny, a mladé učitelky Liny. A my můžeme s napětím sledovat, jak se tyto rozdílné ženy vyrovnávají s ne vždy snadným osobním životem, nástupem nacismu, zvraty světové politiky a nakonec i druhou světovou válkou. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie, která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Její autorka Carmen Kornová bývá označována jako „německá Ferrante“. Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019 Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. O knize napsali Dcery nové doby nejsou jen nostalgickým románem. V knize se odráží také celospolečenská nálada popisovaného období a propracovaná psychologie postav povznáší dílo na vysokou literární úroveň. Volker Albers, HAMBURGER ABENDBLATT Je radostí provázet čtyři hrdinky jejich rušnými životy, sledovat, jak hledají rovnováhu mezi osobním životem a událostmi, které hýbou společností, což není v době nástupu nacismu nic jednoduchého. Dcery nové doby jsou dojemným a skvěle napsaným románem. Annika von Schnabelová, BUCHSZENE Kniha se mi dostala pod kůži a nedokázala jsem ji pustit z hlavy ještě dlouho po jejím přečtení. Příběh byl neuvěřitelně působivý a nemůžu se dočkat druhého dílu! Maike, NORDSEITEN Postavy jsou tak skutečné, jako by doopravdy žily. Můžete s nimi plakat i se smát, tak opravdové jsou Dcery nové doby. Kerstin, THEBOOKFISH.DE]]></description> </item> <item> <title>Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší!</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/12/mejte-se-radi-dostanete-ze-sebe-to-nejlepsi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 12 Nov 2019 18:48:30 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45855</guid> <description><![CDATA[DOBRÉ VIBRACE, DOBRÝ ŽIVOT Jak se naučit opravdu milovat sám sebe? Použitím síly pozitivity se stanete nejlepší verzí sebe samých a vytvoříte si život, který budete milovat. Vex King představuje spiritualitu pro novou generaci: moderní, soucitnou a filozofickou.  Pro čtenáře Rupi Kauri a knih Tajemství a Zdroj. ZMĚŇTE ZPŮSOB, JAKÝM PŘEMÝŠLÍTE A ZMĚNÍTE SVĚT…  V knize Dobré vibrace, dobrý život popisuje autor svou osobní zkušenost a moudrost intuice, která mu nakonec pomohla dosáhnout v životě to, co si předsevzal, a zároveň předává toto vědění dál svým čtenářům. V knize se dozvíte: –           jak o sebe pečovat, překonat toxické energie a postavit vlastní spokojený život na první místo, –           jak pěstovat pozitivní životní styl včetně vědomého vnímání a meditace, –           jak změnit to, v co věříte, tak abyste dokázali přijmout velké příležitosti, které život poskytuje, –           jak projevit vlastní cíle za použití vyzkoušených a účinných metod, –           jak překonat strach a naladit se na stejnou vlnu s vesmírem, –           jak najít svůj vyšší smysl a stát se zářným vzorem pro ostatní. O autorovi: Vex King je optimista, vizionář a filantrop. Když mu bylo pouhých 6 měsíců, zemřel mu otec a jeho matka zůstala sama s dětmi. Jeho rodina bývala často bez prostředků a bez domova a potýkal se s rasistickým okolím, ale navzdory nepřízni osudu byl dobrý student. Začal pracovat pro velké firmy a současně si budoval kariéru v módním a hudebním průmyslu. V současné době je jednou z předních osobností v oblasti osobního rozvoje. Na Instagramu má svůj profil @vexking a vlastní lifestylovou značku Bon Vita. Vex King využívá svého vlivu k tomu, aby šířil pozitivní vibrace a pomáhal lidem objevit vlastní potenciál. Jeho manželkou je beauty guru Kaushal.]]></description> </item> <item> <title>Noc divadel bude v ALFĚ ve znamení sametové revoluce</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/12/noc-divadel-bude-v-alfe-ve-znameni-sametove-revoluce/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 12 Nov 2019 18:36:47 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45848</guid> <description><![CDATA[V sobotu 16. 11. se Divadlo ALFA už tradičně připojí k Noci divadel a otevře své prostory na Rokycanské třídě návštěvníkům, které tentokrát čeká cesta časem do doby před 30. lety. Na vlastní kůži zažijí bytové divadlo, naučí se opisovat ve sklepě samizdat, zacvičí si „v rytme“ nebo si vyrobí mávátko. Potkají uvědomělého soudruha, veksláka, estébáka i disidenta, a když se jim povede nasbírat do občanského průkazu dostatek razítek, získají malý dárek. Noc divadel začne v ALFĚ už v 15 hodin odpoledne, kdy se odehraje představení Cirkus zlodějů. Příběh o tom, že by se lidé neměli bát a neměli by krást, je plný loutkářských cirkusových kouzel. Po jeho skončení se otevřou brány divadla i pro další návštěvníky. ALFA se k Noci divadel se připojuje už počtvrté a v minulých letech prošly jejími prostorami vždy stovky návštěvníků. „Letos jsme se chtěli přihlásit i k programu Cesta svobody, který v Plzni připomíná výročí sametové revoluce, a vznikla tak originální bojovka, cesta prostorami divadla, která zážitkovým způsobem připomene dobu před třiceti lety,“ zve ředitel Divadla ALFA Jakub Hora. Děti čeká určování předmětů, jejichž funkci dnes nahrazují mobilní telefony, zasoutěží si v převíjení kazety tužkou na čas, poslechnou si vyprávění o tehdejším divadle a navštíví i divadlo bytové. Spolu s rodiči mohou opisovat přes kopírák zakázanou knížku nebo si vyrobit mávátko. Na trase je čeká řada překvapení a za její úspěšné projití získají malý dárek. K oslavám výročí sametové revoluce se divadlo připojí i v pondělí 18. 11. večerním představením inscenace Kde domov můj, která očima jedné plzeňské rodiny prochází celým stoletím a končí právě sametovou revolucí. Na představení Cirkus zlodějů a Kde domov můj je třeba mít vstupenku, vstup na Noc divadel, která v ALFĚ potrvá do 19 hodin, je zdarma. TZ]]></description> </item> <item> <title>V pražských kinech Atlas a Evald startuje Týden ukrajinského filmu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/12/v-prazskych-kinech-atlas-a-evald-startuje-tyden-ukrajinskeho-filmu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 12 Nov 2019 18:11:13 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Kultura]]></category> <category><![CDATA[Tiskové zprávy]]></category> <category><![CDATA[anekce Krymu]]></category> <category><![CDATA[Atlantída]]></category> <category><![CDATA[Ukrajina]]></category> <category><![CDATA[ukrajinské filmy]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45839</guid> <description><![CDATA[Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij (34) byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie (Oscar) v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-bude-se-jeste-marek-pamatovat-na-kamaradky-z-budoucnosti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 08:10:34 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[desátý a poslední díl]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45652</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl desátý a poslední Předchozí díl zde Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“ Nakonec ale po přemlouvání zapnul pan školník počítač a zkusil se podívat na stránky katastrálního úřadu. „Můžeme to zkusit, Markétko. Zjistíme, kdo na té adrese teď bydlí a třeba bude vědět, kam se Marek odstěhoval.“ Jaké ale bylo překvapení, že na té adrese pořád bydlel! „Nejspíš dostal byt po své mamince a teď tam bydlí buď sám nebo se svou rodinou.“ „Chtěla bych mu poslat dopis. To by snad šlo, co myslíte?“ „Tady máš papír, propisku a obálku. Mám to tady přichystaný pořád, když objednávám nějaké věci do školy. Já jdu teď obhlédnout šatny, jestli je všechno v pořádku, a ty můžeš v klidu psát.“ A tak jsem psala. Trochu rozpačitě, protože jsem si místy nevěděla rady, jak by měl takový dopis vypadat, ale snažila jsem se co nejlépe to šlo. Dneska už se dopisy tak moc nepíšou. Lidé si posílají maily nebo zprávy přes mobil. Hodně si volají. Ale aby si napsali psaní rukou a poslali poštou s opravdovou nalepenou známkou, to už se jen tak nevidí. Marek v té době asi psal dopisy normálně, přemýšlela jsem u toho. Když tehdy nebyly ani počítače, ani mobily. „Ahoj Marku, nevím, jestli si na mě budeš pamatovat. Já jsem Markéta, ta holka z budoucnosti. Spolu s Alčou jsme se viděli před pár minutami. Dal jsi nám tenhle meč a adresu a já jsem si pak uvědomila, když jsem se vrátila domů, že jsme si toho za tak krátkou dobu moc neřekli. Ani jsme si nezahráli žádnou hru, za to jsme ale zachránili toho pejska, a proto to bylo opravdu nejlepší odpoledne, co jsem zažila. Doufám, že se máš dobře a že jsi byl u moře, jak sis přál. S pozdravem Markéta.“ Nadepsala jsem ještě obálku, pak do ní dala přeložený list a meč. Líbil se mi, chtěla bych si ho nechat, ale napadlo mě: to bude Marek koukat, až ho uvidí! To si pak určitě musí vzpomenout! Na poštu jsme šla společně s Alčou, ale ne přímo ze školy. Nejprve jsme si zašly domů pro pár peněz a po pravdě: měly jsme příšerný hlad. Tolik hodin už jsme nejedly! Malá odměna v podobě čokolády nás vůbec nezasytila. A tak jsme jedly a jedly, jako bychom snad do břicha nedaly nic k snědku už několik dlouhých let! Na poště paní za přepážkou se zeptala, zdali si přejeme dopis poslat doporučeně. „Co to přesně znamená?“ zeptala jsem se. „Že si adresát vyzvedne dopis proti podpisu. Je to tvůj kamarád?“ Příkývla jsem a nechala jsme poslat dopis doporučeně. Pak byly ale následující dny jak na trní. S dopisy to teda vůbec není jako s mobilem. To je pěkná zkouška trpělivosti, dumala jsem. Přišlo psaní už Markovi? Jak se to může dozvědět? Přečetl si ho? Vzpomněl si? Viděl ten meč? „Markét, já ti nevím. Došel vůbec ten dopis?“ myslela Alča na to samé. „Jak dlouho budeme muset čekat?“ A to uběhly jen dva dny! „Pane školníku, to se nedá vydržet.“ Už jsem byla celá rozčílená. „Jak to lidi dříve dělali, když si mohli jen posílat dopisy?“ „Tak za dob Markova dětství přece už byly telefony.“ „Jo, já vím. S kabelem. Přišroubovaným do zdi. Co myslíte, pane školníku, odepíše mi? Kdybych tak dokázal myslet na něco jiného!“ Ono to není tak jednoduché: když se na něco čeká, jako by se ten čas strašně pomalu vlekl. Ale třeba takové prázdniny utečou strašně rychle! Kdepak je ta spravedlnost? Ale pak se to stalo. Trvalo to jenom týden, ale měly jsme pocit, jako by to byla celá věčnost. Nakonec byl ve schránce dopis v pěkně tlusté obálce. Našla jsem v ní i fotografii. Věděla jsem, že Marek už není žádný kluk, ale stejně mě to překvapilo, jak teď vypadá jako dospělý chlap. Má trochu prošedivělé vlasy a vousy a na fotce se společně usmíval s klukem, skoro stejně starým jako byl tehdy on. Byl Markovi docela podobný. Kdyby se dalo takhle skákat v čase, řekla bych, jako by to byli bratři. „Milá Markétko! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala ohromnou radost! Od té doby uběhlo už tolik vody. Často jsem si říkal, jestli se to všechno doopravdy stalo a já si vás jen nevymyslel. Tu korunu jsem si nechal na památku. I když jich je kolem už nespočet, tahle je stále jediná. Taky si pamatuji, jak jsi tenkrát mluvila o svobodě. Připadala jsi mi strašně odvážná. Dnes mi to přijde normální, ale dříve se hodně lidí bálo něco říct nahlas. A u moře jsme byli už několikrát. Chtěl bych ti také představit svého syna. Jmenuje se stejně jako já. Marek. Pokud dobře počítám, měl by být ve věku, jako tenkrát já, když jsme se potkali. Jako by se čas opakoval. Můj syn teď může prožívat dětství ve stejném světě, v jakém žiješ ty a v jakém jsem tě chtěl tehdy navštívit. Posílám ti zpátky meč. Vyvrtal jsem do něj dírku a protáhl provázek. Můžeš ho nosit na krku jako talisman. Zůstaň prosím tou správnou holkou, jakou si pamatuji. Pozdravuj taky Alču. Užili jsme si společně neuvěřitelné a sotva opakovatelné odpoledne. Jsi skutečně bohaté děvče, Markétko, když máš tak dobrou kamarádku. Každé dítě, každý člověk si zaslouží mít nejlepšího kamaráda, se kterým může sdílet ta nejúžasnější dobrodružství. Jsem opravdu rád, že jsem vás poznal. S pozdravem Marek.”]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Nebyl to jen sen?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-nebyl-to-jen-sen/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 08:04:31 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[devátý díl]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45650</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal se pan školník. Ale já jsem ho neslyšela. Taky jsem měla zvláštní pocit, jako by mi srdce strašně nahlas bušilo a přehlušovalo všechen okolní lomoz. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout! Vždyť jsem se před chvílí vrátila z minulosti. Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Hučelo mu v myšlenkách. Pak jsem se zastavila. V ruce jsem svírala malý meč a papír s adresou. Všechno bylo skutečné! Pozorovala jsem ty dvě věci a přemýšlela a hloubala a dumala a možná to na mně bylo až příliš okatě vidět, protože se mě mladší spolužák hned zeptal. „Na co myslíš? Zapomněla jsi něco?“ A pak si všiml hračky: „Co to máš?“ Jeho otázky mě probraly z přemýšlení k životu, až jsem sebou trhla. „To jsem dostala od jednoho kluka. Ale to už je dávno.“ Ono se řekne, že se viděli před chvilkou, ale ve skutečnosti, když se takhle člověk zamyslí, to taky klidně může být třicet let! Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Alču. Skrývala se za stromem a ukazovala na mě, abych k ní šla. „Počkej,“ volala jsem. „Já se ještě musím na chvilku vrátit,“ dodala jsem a otočila se zpátky do školy za panem školníkem. Pak jsem mu vyprávěla příběh o Markovi a lidech na náměstí, o klukovi, co nesl velkou vlajku, o tom, že jsme našli páníčka pro zatoulaného jezevčíka a že to nebylo vůbec jednoduché (!), že jsem viděla opravdu starou minci, a že vím, co je kinofilm. „Bylo to neuvěřitelný!“ Mávala jsem rukama po prostoru a oči mi zářily. „Byla jsem tam se svou nejlepší kamarádkou a opravdu jsme si to užily! Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi to tajemství prozradil.“ „Tak to ses dozvěděla hodně, Markétko. Já jsem tenkrát chodil už do práce. Bydlil jsem na malém městě, ale když přišla tahle doba, tak jsme se s ostatními kamarády sbalili a jeli do Prahy. Tehdy se sešlo na Václavském náměstí na dvěstě tisíc lidí. A z jednoho z balkonu tam poprvé promluvil Václav Havel. Já jsem ho tehdy ještě neznal. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Měli jsme pocit, že děláme něco opravdového a velikého.“ „Dělali jste dějiny,“ vzpomněla jsem si. „To je přesný. Ano, dějiny jsme dělali. Pak jsme jeli ještě několikrát do Prahy. Měl jsem pocit, že je nás čím dál víc. Nebylo vůbec vidět, kde je začátek a konec. Na začátku prosince se otevřely hranice, které dříve strážili vojáci ve zbrani. Najednou mohli lidé vycestovat do Rakouska, ale také se sem konečně mohli vrátit ti, kteří měli do naší země zakázaný vstup. Třeba se vrátil Karel Kryl. To byl zpěvák a takový rebel. Jeho písničky jsem měl moc rád.“ „Ale proč sem někteří lidé nemohli jezdit? A my nesměli ven?“ „To se budete teprve učit ve škole. Tehdy stát chtěl všechno kontrolovat a kdo nesouhlasil, toho se chtěl nějak zbavit.“ Představila jsem si zemi, jak v ní žijí poslušní roboti, kteří když ráno zazvoní budík, vylezou poslušně z postele, všechno dělají přesně podle řádu a večer se zase zapojí do zásuvky, aby se přes noc nabili pro další poslušný den. Ale tím kabelem přichází do spánku slova: musíš poslouchat, musíš poslouchat. A pak jsou tam i takoví roboti, kteří se rozhodnou, že nepotřebují nabíječku, aby byli druhý den svěží, že jim k tomu stačí jen spánek, a kabel odstřihnou. V tu chvíli se stanou lidmi a nikdo jim už nenašeptává, co mají dělat, a oni se rozhodují sami. Ulice už nejsou stejně rovné, ale klikaté a různých směrů a oni musí sami přemýšlet, kterou cestou se vydají. A ať je jejich rozhodnutí potom dobré nebo špatné, to už je jen na nich. Je to o hodně těžší přijít na to sám, než jen se řídit pokyny. A není lepší mít život lehčí? Nebo těžší, ale svůj? Podrbala jsem se na bradě. „A co to druhé děvče? Proč tu není teď s tebou?“ zeptal se pan školník. „Čeká na mě venku. Je to opravdu nejlepší kamarádka. Kdo ví, jestli bychom bez ní Haryka zachránili! Pomáhala mi ho vytáhnout z té díry. Ale víte, co bych ještě chtěla vědět? Kde je teď Marek? Jestli bych ho mohl zase vidět?“ Další pokračování zde Obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Na památku z minulosti do budoucnosti</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-na-pamatku-z-minulosti-do-budoucnosti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:57:10 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[osmý díl]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45648</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl osmý Předchozí díl zde „Teda, Markét, ty válíš!“ plácla mě Alča po zádech. V tu chvíli jsem si vzpomněla. „Marku, pojď stranou. Ještě něco mám.“ „Co máš?“ „Důkaz!“ Vzpomněla jsem si, že mi zbyla v kapse jedna koruna, co jsem dostala zpátky, když jsem ve škole platila za kino. Položila jsem ji Markovi na dlaň. Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna. „Ta moje je o kousíček větší!“ poznamenal Marek. „A je hezčí! Ta tvoje … je opravdu pravá?“ Přikývla jsem. „Můžeš si ji nechat. Ale schovej si ji do pokladničky. Nikomu ji neukazuj.“ „Dobře. Tak jaké to bude v budoucnosti? Pojedu k moři?“ Usmála jsem se. „To já nevím, doufám, že jo. Protože teď se to dá. Teda v mé době.“ „A to i do Itálie? Do Francie nebo do Ameriky?“ Přikývla jsem. „A vezmete mě tam k vám?“ „To nepůjde.“ „Proč to nepůjde?“ „Slíbili jsme to. A navíc myslím, že i my už budeme muset jít. Opravdu.“ Marek smutně sklopil oči. „Tak dobře, asi to opravdu nejde. Ale chtěl bych vám dát něco na památku, aby až se vrátíte k sobě do budoucnosti, jste na mě nezapomněli.“ Vytáhl z plátěné placaté tašky, co celou dobu nesl přes rameno, malý dřevěný meč, který se tak akorát vešel do dlaně. „Vyřezal jsem ho sám. Z takového špalíčku, co se loni odřízl od vánočního stromku, protože se už nevešel do stojánku.“ Byl trochu šišatý se zakřivenou špičkou, ale hladký bez třísek a omalovaný barvičkami, aby vypadal jako opravdový. „A počkej!“ ještě vyndal z tašky sešit, co si nosil na kroužek radioamatérů, vytrhl z něho papír a napsal na něj celé jméno a adresu. „Kdyby jste se přeci jenom zase vrátili do minulosti, ale zbloudili třeba na jiné místo, abyste mě snadněji našli. Nebo mi pošlete dopis!“ Už byla docela tma. Na podzim a v zimě slunce zapadá mnohem dříve. Zděsila jsem se. „Alčo, domů se dostaneme zase jen přes ty kouzelné stopy. Jenže se bojím, aby byla škola vůbec ještě otevřená.“ „Je tma! To jsme nedomyslely, Markét. Co si teď počneme? Nemáme tu ani kde přespat.“ Alča vypadala docela vystrašeně. Není divu. Pro samou záchranu psího tuláka málem nezachrání sebe! Marek byl dost zvědavý, kam máme namířeno. A popravdě si to představoval jako z nějakého slavného filmu, že já a Alča máme někde zaparkovaný stroj času, nebo nás pohltí obrovský kámen z vesmíru a černou dírou se přesuneme k sobě domů. Jenže přes všechnu zvědavost je nemohl sledovat. Už bylo opravdu pozdě. Seděl za stolem, večeřel a věděl, že si pak musí dělat úkoly. Jeho mamka viděla, že je jako tělo bez duše, a i když na něho mluvila, byl myšlenkami někde jinde. Možná jí to bude jednou vyprávět. Kdo ví, snad za pár let. Nebo si to nechá všechno pro sebe. Navždycky. Já s Alčou jsme zatím přiběhly ke škole. Už z dálky bylo vidět, že se v některých učebnách svítí. Štěstí nám opravdu přálo. Ve škole se konala nějaká schůze. Všechno se teď točí kolem revoluce a lidé se scházejí, kde se jen nejlépe dá. A proto byly i vchodové dveře odemčené. Proklouzly jsme rychle do budovy; i po chodbách se svítilo. Cestu do tělocvičny jsme si pamatovaly. Tam ale už byla černočerná tma. Jen skrz okna se táhly proužky světel z rozsvícených pouličních lamp. Dalo nám to docela práci najít, kde je ukrytý teleportační kanál. Jedna druhé na záda, chvíli stát nehnutě. A… Další pokračování zde obrázky: pixabay.com]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: S pravdou ven</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-s-pravdou-ven/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:50:44 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <category><![CDATA[sedmý díl]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45646</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, sedmý díl Předchozí pokračování zde „Tak to není, opravdu!“ uklidňovala ho Alča. „Vážně! Co je teď za rok?“ pobídla jsem ho. Marek si utřel bezděky nos. „Jak , co jako za rok? Přece 1989.“ Tak to jsem se ještě nenarodil, pomyslila jsem si pro sebe. „Vidíš, a my jsme z roku 2019,“ dodala Alča. „Cestovat časem přece nejde, to ví každý,“ nenechal se zmást. „V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si. A vytáhla jsem z kapsy mobil. Marek na něho koukal, ale nevěděl, co si o tom myslet. Prostě krabička, jakou nikdy neviděl, a která mi v tomto světě bohužel nemohla fungovat. „Tohle je mobil. S tím se v budoucnosti telefonuje.“ „A to jako jak? Vždyť nemá kabel. Myslíš jako utržené sluchátko Macha a Šebestové?“ „A umí i fotit. A má to v sobě hry.“ „Tak to teda vůbec nechápu. Jak bys do toho chtěl dostat kinofilm a ještě třeba karty, figurky, kostky. Ty mě taháš za nos.“ „Kinofilm?“ Zvláštní slovo, podivila jsem se, ale zajímavé, takové magické. Marek se plácl do čela. „No přece KINOFILM! Ta rulička, jak je na ní navinutý film, ten dáš do foťáku, a když ho celý vyfotíš, tak si ho necháš vyvolat a máš fotky. Já jsem dostal k narozeninám už foťák na barevný fotografie, heč!“ Neuvěřitelný! To bych si chtěla vyzkoušet. Vím, jak foťák, vypadá, ale nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděla, jak se s kinofilmem pracuje. Vrátili jsme se autobusem zpátky na původní zastávku a pomalu procházeli centrem, abychom pak mohli odbočit zpátky k sídlišti, kde bydlel Marek, a vrátili mu zimní bundu. V centru bylo stále rušno. Občas se kolem nás objevily veselé skupinky mladých lidí, které měly připíchnuté na bundách červeno-modro-bílé proužky v barvách vlajky. Říkalo se jim trikolory. Smály se a pobíhaly, jako by šly snad ze zábavného představení. Když byla jedna z nich poblíž, doběhl nás mladík, který nad hlavou mával velkým praporem. „To je obrovská vlajka!“ užasla Alča. A mně začalo docházet, že to není česká vlajka, ale československá. Tehdy byly obě země ještě spojené v jeden stát a vlajky vypadaly úplně stejně. Po pár minutách nás míjela jedna rozčílená starší paní, která jako by si povídala sama se sebou. A když si všimla, že ji pozorujeme, hned ta slova namířila přímo k nám. „Lidi teď všichni blázní. Akorát blázní! Jakápak sametová revoluce! Akorát bude válka. Přijdou milice, přijedou vojáci! Všechno zničí. A měli jsme se špatně? Copak nám něco chybělo?“ „Svoboda, milá paní,“ vyřkla rychle jedna z mladých žen ze skupinky. „To je to, co nám chybělo.“ A podávala paní trikoloru. „Ale jděte pryč se svobodou! K čemu mi je!“ „Abychom mohli říkat, co si opravdu myslíme, a přitom se nebáli,“ poznamenala jsem. „A mohli cestovat a mít klidně kamarády po celém světě.“ „To je chytré děvče,“ řekla znovu ta krásná mladá paní a objala mě. Trochu jsem se zastyděla. To se mi teda vůbec nestává, že by mě nějaké cizí paní na ulicích objímaly. Ale že o mně řekla, že jsem CHYTRÉ DĚVČE, to mě teda u srdce upřímně zahřálo. Další pokračování zde obrázky pixabay.com, wikipedie.cz]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-kamaradi-do-utulku-nepatri-mise-jeste-neni-u-konce/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:44:24 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <category><![CDATA[šestý díl]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45644</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Jak pátrali po psím páníčkovi</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-jak-patrali-po-psim-panickovi/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:33:41 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[pátý díl]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45642</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl pátý Předchozí díly naleznete zde  „Ale já bych už měl jít domů,“ špitl Marek. Obě a i zatoulaný pes Haryk jsme se na něho smutně podívali. Všichni do jednoho jsme vykulili, jak se říká, „psí oči“ a Marek dodal. „No jo, tak to zkusíme. Večeře je až v šest, ale to opravdu musím být doma. Šmudlo, pokud ti nenajdeme páníčka do šesti, tak opravdu nevím, co s tebou bude.“ To byla výzva! Času není nazbyt. A Haryk nesmí zůstat bez domova! Naštěstí Marek byl ve své době jako doma. V prvé řadě se rozhlédl na všechny strany, jako by něco hledal. Alču napadlo, že Marek větří jako policejní pes. A v tu chvíli jí to přišlo tak srandovní, až se uchichtla do dlaně, aby to ostatní neviděli. „Támhle!“ natáhl Marek ruku a rozběhl se. A já s Alčou, sic jsme vůbec netušily, o co jde, jsme se rozeběhly za ním. Včetně psího doprovodu. Doběhli jsme k telefonní budce. „Pokud má ten Martin Kos telefon, tak ho najdeme. A kdo by dneska telefon neměl, že?“ ukázal prstem směrem ke spánkové kosti, jako že měl brilantní nápad. Pravda, byla jsem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás. Uběhla jen krátká chvilka a už Markův prst přistál u jména Kos a četl. „Alena Kosová, Petr Kos, Martin Kos.“ „Tak to je jasný! Už ho máme!“ vykřikli jsme radostí a na důkaz si plácli o dlaně. „A kde ten Martin Kos bydlí?“ „Ulice Říjnové revoluce 1224, to je o tři bloky tamtím směrem.“ Byli jsme tak nadšení, jak se nám to tak rychle zadařilo, až jsme vyrazili rychleji, než zvládal ušmudlaný Haryk. Když jsem to trdlo tak viděla, tak se mi ho zželelo, a chtěla jsem ho vzít do náruče. Jenže jezevčík si zase myslel, že je to nějaká zábavná hra: ruko, chytnu tě, ruko, kousnu tě, a tak se mi pořád nedařilo ho popadnout za bříško a zvednout. A když už po pár minutách jsem přeci jenom uspěla, Haryk se zase vysmekával jako lapená rybka, co by ráda hned uplavala. Nakonec skončil opět na těch svých čtyřech mrňavých nožkách. A já jsem byla od něj docela zablácená. „Je mrštný jako had,“ kroutila jsem hlavou. „A akorát nás to zdrželo. Čas neúprosně běží. V šest musím být doma!“ upozorňoval Marek. Obešli jsme bloky a s opakovanými slovy „honem, honem, přidej, no tak, Šmudlo, přidej“ jsme popoháněly jezevčíka, a když už jsme  dorazili k domu ulice Říjnové revoluce 1224 a hledali jméno Kos na zvonku. „Tady! Mám ho!“ Dům byl vysoký skoro jako mrakodrap! „Je nejvyšší ve městě. Má šestnáct pater!“ Pocit velkoleposti navíc umocňovalo i to, že byl postavený na jakési rozsáhlé betonové ploše, pod níž se nacházely garáže, kadeřnictví a papírnictví. Zazvonila jsem jako první. Naštěstí na druhé zvonění se ozval nějaký mužský hlas. „Dobrý den, pane Kos, vedeme vám vašeho psa.“ „Koho?“ „Vašeho psa. On se Haryk zatoulal a my ho našli,“ řekla jsem důležitě. Teď budeme ještě hrdinové! Záchranáři zatoulaných psů! „Prosím, přijdete si pro něho dolů?“ dodala Alča, protože máme zakázáno vstupovat do cizích domů a už vůbec nesmíme chodit k cizím lidem! „Ale já žádného psa nemám,“ poznamenal ten hlas z reproduktoru. Alča se ulekla, až si musela dlaní zavřít pusu. „A jste pan Kos?“ „To jsem.“ „Martin Kos?“ „Ano to jsem, a opravdu, já žádného psa nemám. Mám tu jen rybičky, línou tlustou kočku, dvě uřvané korely…“ a ty byly taky slyšet až ven, „ale psa jsem si nepořídil, protože bych ho neměl kdy venčit.“ Tak to byl ostrý zlom v původně úspěšné misi. Najednou jsme čelili opravdu vážnému problému. Vypadalo to, že se asi jen tak rychle nezadaří pravého páníčka najít. A Haryk se vůbec nestyděl vyplazovat jazyk a drbat se za uchem. A tvářit se roztomile připitoměle, jako by neměl ani tušení, co se děje. Všichni jsme chtěli dokončit, co už jsme jednou začali. Rozhodně jsme neměli v úmyslu nechat Haryka bez domova, ale stihneme dokončit tuhle náročnou misi, než bude šest večer? „Co teď?“ Znovu jsme bedlivě pročítali písmena na papíru v ruličce. „Nemůže to být třeba delší příjmení? Kosík? Kosák? Kosatka?“ „Kdepak! Je tam jen Martin Kos.“ „Ale jeho pes to není.“ „Tak nám ještě zbývají ta dvě jména. Třeba s někým z nich bydlí další Martin Kos. Nemusí být jediný v celém městě.“ „No, a nebo nemá ani telefon.“ „Tak to ani nestraš,“ zamručel Marek. „To teda nevím, co bychom si potom počali. Musel bych se zeptat mamky, protože já nevím, kam se zatoulanými psy.“ Další díl zde Obrázky: pixabay]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Jaké tajemství skrývá lístek v ruličce?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-jake-tajemstvi-skryva-listek-v-rulicce/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:28:16 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[čtvrtý díl]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45640</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl čtvrtý Předchozí díly naleznete zde Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat. „Co to dělají?“ divila jsem se. Nějaký cizí velký kluk, co stál vedle mě, mi rozesmátě odpověděl: „Co že dělají? Dějiny dělají! To je to, co dělají.“ A smál se, jak mu přišly ty věty vtipný. Pak na pódium k mikrofonu přistoupil jeden pán s kytarou, řekl pár vět, moc velký řečník to nebyl. Spíš to vypadalo, že se styděl. Jako by sem ani nepatřil. Jako by měl namířeno jinam. Jen šel náhodou kolem, jen tak se svou kytarou, a někdo ho právě omylem postavil před tak obrovský dav. A lidé se mu i trošku smáli. Ale když začal hrát a zpívat, všichni zpívali s ním. Marek taky zpíval. Přemýšlela jsem o těch slovech, protože mi přišla moc hezká: „Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější? Usměvavé tváře…“ „Ale už bychom asi měli jít,“ zatahal mě Marek za rukáv. „Mamka se trochu bojí. Kdyby věděla, že jsem tady! Pořád si myslí, že přijde bezpečnost a budeme mít po radosti.“ Pak se obrátil na Alču. „A taky aby si nevšimla, že je bráchova bunda pryč.“ „Bezpečnost?“ zase jsem se divila. Pořád jsem se tady divila, koulela očima a zapomínala zavírat pusu. Tohle je vskutku prazvláštní místo! „Veřejná bezpečnost. Policajti, přece…“ „Aha,“ přikývla jsem. „Jasně, policajti. To dá rozum.“ Snažila jsem se zahnat Markovy rozpaky, že jsem úplný mimoň. VTŠ je důležitá věc, opakovala jsem si v hlavě, ale co kdybych Markovi třeba jen naznačila něco málo, abychom si lépe rozuměli? Neprozradím vůbec nic, co jsem slíbila panu školníkovi. Žádný teleportační kanál, nic nic nic takového! Jen bych mu chtěla vysvětlit, že nejsem hloupá, že to, co připadá Markovi normální, opravdu vidím poprvé. A když už jsme byli daleko od davu a za námi se táhla jen ozvěna společného zpěvu, naklonila jsem se k Alče a něco jí pošeptala. Alča přikývla, a proto jsem se pak nahnula k Markovi a taky šeptem řekla: „Víš, my nejsme odsud.“ „No, to jsem si už všiml.“ „My jsme z jiné doby.“ „Tak to teda kecáš. To přece nejde,“ nevěřil mi. Jenže než bych mu stihla něco vysvětlit, aby na nás Marek už tak nedůvěřivě nekoukal, byl tu zase ten malý hafan. Měl obrovskou radost, že nás dohonil. Mrskal tím svým chundelatým ocáskem na obě strany, vesele štěkal a poskakoval, až nám tlapkami zašpinil kalhoty. „Co tady zase děláš, ty šmudlo,“ řekla Alča. „Ty nevíš, kudy k páníčkovi?“ „To je dost možný,“ dodal Marek. „Markét, nevezmem si ho domů? Není boží?“ „To ale přece nejde!“ trochu jsem se zlobila. Tak kdo by nechtěl takovýho legračního čtyřnohýho společníka, ale on je přece z jiné doby. Akorát by tu někomu chyběl. „A proč by to nešlo? Mně připadá, že teda ale nikomu fakticky nechybí. Pořád běhá za námi. Chce být s námi! Tak proč ne?“ „Protože je to trdlo a někomu se vážně ztratil,“ povídám. „Hele, podívejte se!“ vykřikl Marek. „Na krku má takovou ruličku!“ Chtěl se do ní podívat, jenže psisko bylo hravé a schválně rafalo po jeho rukách, nebo se je dokonce snažilo zachytit v těch svých prťavoučkých tlapkách. Pak tedy není divu, že jsme se i přes neúspěch museli smát. „To je ten nejzábavnější pes, co jsem kdy viděl,“ hihňal se Marek. „Mohl by jít pracovat do cirkusu!“ Když už se mu podařilo ruličku otevřít, vyndal z ní srolovaný papír. „Teda! To je nějaká tajná zpráva?“ podivila se Alča. „Možná tam je napsáno: jestli jste mě našli, tak si mě nechte.“ Pořád se snažila najít způsob, jak si toho vtipálka ponechat. „Kdepak, je tu adresa. Teda aspoň byla,“ poznamenal Marek. „Jak byla? Co se stalo?“ „No, je to napsaný fixou a do ruličky se nejspíš dostala voda, takže většina z toho je už rozpitá. Je tu vidět akorát jméno toho psa a páníčka. Ale zbytek je rozmazaný.“ Vzala jsem papírek do ruky. „No, koukám. Takže ty se jmenuješ Haryk?“ „Haryk?“ Alča se podrbala na hlavě. „Není to jméno pro velkýho psa? Šmudla, tak by ses měl jmenovat.“ „A páníček se jmenuje Martin Kos.“ „Ukaž, já třeba tu adresu rozluštím. Třeba když to dáme proti světlu, možná něco bude ještě vidět,“ vytrhla mi lístek z ruky. Jenže nebylo. „A co teď s tím … Šmudlou… “ Alče jeho skutečné jméno opravdu nešlo vyslovit. Kdepak Haryk! Haryk přece nedělá takový povyk, Haryk je pes hlídací, velký trhač s obrovskými zuby, pes, co neštěká pro nic za nic a už vůbec ne takovým vysokým pisklavým hláskem. „Tak víte co? Pojďme toho páníčka najít!“ zvolala jsem významně. A ještě jsem se k tomu důležitě postavila. Aby bylo jasno. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Jak našli čtvrtého kamaráda</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-jak-nasli-ctvrteho-kamarada/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:19:17 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <category><![CDATA[třetí díl]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45638</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl třetí Předchozí díl zde A tak jsme se spolu vydali ulicemi. Ty ale vypadaly jinak, než jaké znám z domova. Jako by byly na první pohled prazvláštně smutné. Přemýšlela jsem, čím to je, a pak jsem si všimla, že všude byly jen šedivé paneláky, šedivé chodníky, a tím že bylo chladno a stromy bez listí, vypadalo to, jako by město docela ztratilo barvy. Nikde ani nesvítil žádný reklamní poutač nebo billboard, ani žádný dům nebyl omítnutý nějakou veselou barvou. Všechny domy do jednoho vypadaly jako ze stavebnice obrovských šedivých obdélníků, pospojovaných bílými čárami. Taky mi to připomnělo kostky z lega, ale úplně nudné šedivé kostky. Na parkovišti bylo zaparkováno jen pár aut. Ani na silnicích nebyl téměř žádný provoz. Ale jakmile jsme se přiblížili víc k centru, začínalo to být podstatně zajímavější. Všude možně, na sloupech a na výlohách bylo vylepeno nespočet plakátů. Třebaže některé byly úplně stejné, tak se mačkaly jeden vedle druhého a dokonce pod sebou a přes sebe a rovně a šišatě. Ale nebyly to žádné reklamy na slevy nebo výprodeje. Vůbec ne! Často, jako by je někdo psal jen rukou: bylo zde spousta slov a vět, ale i jednoduchých obrázků jako z komiksu. „Máte s sebou nějaké peníze? Já mám deset korun. Mohli bychom si něco koupit!“ významně oznámil Marek. „Deset korun? Za to si asi toho moc nepořídíme?“ podivila jsem se. „Náhodou!“ zlobil se Marek. „Počkej, co tohle znamená? Proč jsou všude všechny ty nápisy a tady zase na každém papíru jen OF?“ zeptala se Alča. Marek se podivil. „To je Občanské Fórum! Teď se nemluví o ničem jiným. O Fóru a o stávkách, přece. Vy o tom doma nemluvíte?“ Alča pokrčila rameny. „Tak já…“ „Ale tohohle určitě znáš, ne?“ ukázal na černobílý obrázek, pod nímž byl nápis Na Hrad! „Jo, znám, to je Václav Havel, prezident…“ Zajíkla jsem se. Kdepak, kdo by tuhle tvář neznal! „Tý jo, ty seš jak můj táta. Ten taky říká, že Havel bude prezidentem. To jsem teda zvědavý, jak to dopadne. Lidi se teď pořád scházejí na náměstí a mluví tam a tleskají a hrají písničky. Dneska tam budou určitě taky. Tak nemusíme do obchodu, můžeme tam. Pojďte!“ Jak jsme tak probíhali širokou ulicí, najednou jsem si ostražitě všimla podivného kvičení, jakéhosi slabého hlásku, jako by snad… „Slyšíte to taky? Neuvízl tady někde nějaký pes?“ Všichni zpozorněli. Už to bylo zřejmé. Ano! Někde tady volá nějaké psisko o pomoc. Ale odkud? Rozhlíželi jsme se a pak jsem si všimla, že u kraje chodníku podél obchodů je vyhloubený několik desítek metrů dlouhý kanál. Mávla jsem na ostatní. Přistoupili k samotnému kraji a rozhlíželi se napravo, nalevo. Samozřejmě! Malý jezevčík se včásti zapříčil a nemohl se díky svým drobounkým nožkám vyškrábat nahoru. „No, počkej, ty trdlo,“ sehnula jsem se a natahoval pro něj ruce. Alča skočila přímo do vykopané díry a ohýbala se, aby mi ho podala. Psisko bylo možná rádo, že ho někdo zachraňuje, ale zcela odmítalo zůstat někomu v náručí a hned se vysmeklo na hrbolatý popraskaný chodník. „Někomu se asi zatoulal,“ poznamenal Marek. Jezevčík se po chvilce z vyděšení otřepal a okamžitě se začal jako naschvál plést všem pod nohy. Proplétal se mezi námi tak mrštně, že kdyby byl dlouhý aspoň jako šestimetrová anakonda, zamotal by se do takového uzlu, že by se stěží rychle rozpletl. Radostí poštěkával a vrtěl tím srandovním chlupatým ocáskem. „Ten je roztomilej. Takový mrňous,“ smála se Alča. Poklekla a začala toho vtipálka drbat za placatým uchem. Jezevčík si obratem lehl na záda a přitom legračně mrskal nožičkami. „Tak ty máš rád drbání na bříšku!“ smála se na něho dál a dopřávala psiskovi pořádného škrábání. „Slyšíte to?“ zvolala jsem, zatímco jsem si rukou nastražila pravé ucho, abych co nejvíc slyšela. „Tam na konci se něco děje. Jako by někdo mluvil do tlampače.“ „Každý den se tam teď scházejí lidi. Pojďte se podívat!“ zvolal Marek a vyrazil jako první. „Tak utíkej, psisko, utíkej za páníčkem, my poběžíme teď na náměstí,“ popoháněla Alča jezevčíka a už za námi pelášila. Jezevčík se postavil na ty svoje čtyři mrňavý nožky, zaštěkal, podrbal se za uchem jako za třepotavou chlupatou plácačkou, ale pak se zase rozeběhl za svými novými kamarády. Protože jsme měli velký náskok, ty jeho pidinožky nestíhaly, a tak jsme si ani nevšimli, jak se nás snaží celou dobu doběhnout. Další pokračování zde obrázky: pixabay]]></description> </item> <item> <title>Pokračování: Kam ty stopy vedou? Jako by něco bylo jinak!</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/pokracovani-kam-ty-stopy-vedou-jako-by-neco-bylo-jinak/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:09:45 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[díl druhý]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45636</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování, díl druhý Předchozí díl naleznete zde A šup. Než jsme se nadály, už jsme byly v úplně jiné tělocvičně. Ve větší a zcela nové. Co se takhle podívat ven? Měly jsme trochu strach vzít za kliku. Co když je zamčeno? Nebo nás někdo uvidí? A hned by mohl být průšvih! Copak jsme mohly vůbec tušit, kam jsme se doopravdy přenesly? A jaký je vůbec rok nebo století? Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948 – 1989 a vpravo českou vlajku a druhou červenou se zkříženým srpem a kladivem. A pod nimi byly obrázky veselých dětí a nějaké ústřižky z novin a červený šátek. „Asi nějaká oslava nebo výročí,“ poznamenala Alča. Vypadalo to, že jí to zaujalo a docela by tam chtěla i být. „A co je to SČSP?“ Pokrčila jsem rameny. „To netuším. A kdo ví, jestli vůbec máme čas to zjišťovat.“ Bylo pár minut před půl druhou a v okolních třídách probíhalo odpolední vyučování. Najednou zadrnčel zvonek. Po chvilce se zleva z chodby otevřely dveře a ze dvou tříd s hlukem a dusotem vyběhly děti, které si to kolem nás hnaly. Byla jsem zvědavá. Děti si oblékly bundy, čepice a šály a běžely ven. Ajéjej, ona je venku zima a já jsem tu jen v tričku a v kalhotách, zadumala jsem si pro sebe. Co teď? Šťouchla jsem do Alči a ukázala na děti v šatnách. „Ty máš aspoň mikinu, ale já jsem tu jen v tričku.“ „To snad není možný, ty děti jednou někde zapomenou i hlavu,“ uslyšely jsme, jak se rozčiluje nějaká paní. Vypadala jako paní učitelka. Vlasy měla kudrnaté od natáček a na očích velké kulaté brýle. „No podívej,“ ukázala na věšák, „tahle bunda už tu visí přes týden. Copak nikomu nechybí?“ „Třeba je nemocný,“ řekla ta druhá, nejspíš její kolegyně. „A doma se po ní nikdo neshání? Má sice už nastavované rukávy, ale tak nosit by se ještě dala.“ Výborně, hned mi proběhlo hlavou, pokud tu ta bunda visí už dlouho, na jedno odpoledne si ji snad půjčit mohu. Doufám, že mi bude. Ještě něco vymyslet pro Alču. Jestli je venku pod nulou, tak ji ani ta mikina moc nezahřeje. Když už jsem proklouzávala, abych se k ní dostala, všimla jsem si, jak přiběhl jeden kluk a zadýchaně mluvil na první paní učitelku. „Soudružko, soudružko učitelko, nevíte, prosím, kam byl přesunut kroužek radioamatérů? On tam ve třídě nikdo není.“ „Ten byl pro tento týden zrušený, můžeš jít domů,“ odpověděla mu. „Ach jo,“ posmutněl chlapec a odcházel přes otevřené dveře šatny, ve které jsme právě byly my dvě. Šatny jsou tu velké klece s věšáky a lavičkou pro každou třídu zvlášť. V základních  školách to je různé: někde mají skříňky, jinde klícky, ale koho by přeci ve chvíli, kdy je vidí úplně poprvé, nenapadlo, že spousta takových klícek vlastně vypadá docela zábavně. Klidně by tu mohla být malá zoologická zahrada. V každé z nich by se vystavovalo jedno ohrožené zvíře a nebo! Hned mě napadlo vylepšení: třeba by se sem dávaly zlobivé děti za trest pro výstrahu před ostatními. A hned jsem se chtěla s tou myšlenkou svěřit Alče. Ale než jsem to stihla zašeptat, pozdravil nás ten nový kluk: „Ahoj.“ Mrkl nejprv na mě. „Jé, to je pěkný tričko. Kde jste ho koupili?“ A pak se hned obrátil na Alču. „Moc pěkná mikina. Je z Tuzexu?“ Zíral na naše oblečení, jako bychom spadly z cizí planety. Přitom jsme měly jen takové obyčejné: já tričko se stegosaurem, jak má otevřenou tlamu, jako by chtěl někoho sežrat, a Alča žlutou mikinu s malým schouleným černým kotětem u kapsy na levé straně. Kluk měl na sobě kostkovanou košili. Přece jsme se nemohly dostat do nějaké hluboké minulosti, aby ho to tak zaujalo! Ale kdyby nás ten portál odnesl třeba do novověku, kde všichni nosili paruky a pudrovali si nosy a ještě by neexistoval ani obyčejný zip u kalhot, to by bylo teprve povyku! Podle všeho tenkrát ani nevěděli, že v pradávné minulosti žil stegosaurus nebo alosaurus a mamut a další pravěká zvířata, a tak by si určitě museli myslet, že mám na tričku nějakou pekelnou příšeru. Možná by se mě i báli. Zvedla bych pak ruce, vycenila zubiska a všechny je rozháněla strašlivým řevem. To by byla legrace! „Z Tuzexu?“ podivila se Alča. Znělo to jako zaklínadlo, ale nejspíš to byl nějaký obchod nebo značka, ale taková v našem městě není. Jenže údiv nepřestával. „Co je to kroužek radioamatérů?“ „Ty nevíš? Máme tam vysílačku a mluvíme s lidmi, co jsou třeba na druhým konci města, nebo klidně i sto nebo dvě stě kilometrů odsud! A třeba i mnohem dál! Je to fakt bezva.“ „Aha. A máš tu vysílačku s sebou?“ Možná ten cizí kluk pracoval pro nějaký spolek špiónů nebo tajných agentů. Kdo jiný by potřeboval vysílačku? „Blázníš? Víš, jak je velká? Tu bych neunesl. Zabere celý stůl. Ani jsem nezkoušel, kolik váží.“ „Já jsem si myslela, že je jako mobil,“ poznamenala jsem trochu ukvapeně. „Mobil? Co je to mobil?“ podivil se ten kluk. „A jak se vlastně jmenujete?“ „Já jsem Markéta. A tohle je moje kámoška Alča.“ „Ale můžeš mi říkat Stejzi,“ dodala zase Alča. „Já jsem Marek. Tak už pojďte ven.“ Pak se ale podiví. „A vy nemáte zimní boty?“ Znovu se se zájmem zadíval tentokrát na naše tenisky a pak kalhoty a pořád mu něco vrtalo hlavou. Jako by mu bylo pořád divné, co to máme na sobě. Aby ne! Venku zima a my v oblečení tak pro teplejší jaro. Nakonec jsem si oblékla tu onošenou zimní bundu, mávla nad tím rukou a běželi jsme ven. „Spěcháte domů?“ zeptal se nás Marek. „Protože já jsem měl mít teď kroužek, takže mám ještě čas. A úkoly si budu stejně dělat až po večeři. Mamce to nevadí.“ Přitakaly jsme, že máme taky volné odpoledne a můžeme tedy zůstat. „A ty nemáš ani bundu?“ zeptal se Marek Alči. „Někdo mi ji sebral,“ vymyslela si. Copak to jde říci: nemám bundu, protože jsem si teď odskočila z jiné doby, kde není právě dnes tak chladno? Loupež za bílého dne zněla věrohodněji. „Tak to je děs. Chceš si nejdřív dojít domů pro něco jiného na sebe?“ „Spíš ne, bydlím dost daleko,“ pokrčila rameny Alča. „Tak víš co, já ti půjčím zatím bráchovu, jo? Ale jen na dnešní odpoledne, abychom teda mohli být venku.“ „Díky! To je cool nápad!“ „Kůl? Tsss,“ zakroutil nechápavě hlavou, co je to za hloupý slovo, a běželi jsme dál. Marek bydlel hned v prvním paneláku vedle školy. Čekali jsme, než přijede výtah. Jeden byl stále obsazený, druhý pro změnu nejezdil vůbec. „Je zase rozbitý. To nevadí, bydlím jen ve třetím patře. Půjdeme pěšky.“ Do bytu vklouzl sám a za chvíli už byl zase zpátky. Ani si nesundal placatou plátěnou tašku, ve které měl věci na kroužek, a hned Alče předal bundu. Byla jí dost velká, možná v ní vypadala legračně, jak ji měla až do půli stehen a ještě jí visely rukávy, ale nakonec to bylo stejně jedno. Bunda nebunda, tohle není žádná módní přehlídka, hlavně že můžeme ven, protože tam to bude teprv zajímavý! Další pokračování zde obrázky: pixabay]]></description> </item> <item> <title>Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/10/bonusovy-pribeh-ja-a-anastazie-cesta-do-zeme-malovanych-plakatu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 10 Nov 2019 07:00:50 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Já a Anastázie]]></category> <category><![CDATA[díl první]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[listopad 1989]]></category> <category><![CDATA[sametová revoluce]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45621</guid> <description><![CDATA[Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com]]></description> </item> <item> <title>O rozmnožování živočichů víme téměř vše. Ale jak to mají rostliny?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/08/o-rozmnozovani-zivocichu-vime-temer-vse-ale-jak-to-maji-rostliny/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Fri, 08 Nov 2019 17:08:09 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[Tipy na výlet]]></category> <category><![CDATA[životní prostředí]]></category> <guid isPermaLink="false">https://www.superrodina.cz/?p=45608</guid> <description><![CDATA[Ve skleníku Fata Morgana jim díky originální výstavě vstoupíte až „do ložnice“. Trojská botanická zahrada ve skleníku Fata Morgana slavnostně zahájila neobvyklou výstavu nazvanou Intimní život rostlin. Návštěvníkům prozradí fígle, jež rostliny používají ke svému rozmnožování. Jejich květy, tolik obdivované pro svou krásu a nevinnost, překvapí vynalézavostí v šálení opylovačů a v tricích, kterými si zajišťují kvalitní potomstvo. Projděte se tropickou džunglí, vžijte se do role opylovače a poznejte fascinující stránku života rostlin. Nudit se nebudete ani vy, ani vaše děti. Originální vzdělávací a interaktivní výstavu ve skleníku Fata Morgana máte možnost si prohlédnout od 7. listopadu do 5. prosince denně kromě pondělí od 9.00 do 16.00 hodin. V sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin se můžete těšit na tematickou přednášku autora odborné části výstavy doc. RNDr. Lubomíra Hroudy, CSc. Otevírací doba od listopadu do února: Skleník Fata Morgana: od 9.00 do 16.00 (út–ne, svátek) Venkovní expozice: od 9.00 do 16.00 Vinotéka sv. Klára: od 13.00 do 17.00 (po–pá) od 11.00 do 17.00 (so, ne, svátek)       Letos slaví trojská botanická zahrada 50 let od svého založení. Po celý rok nadělovala svým návštěvníkům dárky v podobě oblíbených výstav a přibližovala jim v rámci pořádaných akcí krásu rostlinného těla. Na závěr sezony si připravila novinku. „V období, kdy se venkovní příroda pomalu ukládá ke spánku, bych návštěvníky rád pozval k prohlídce expozic skleníku Fata Morgana, které jsou celoročně plné zeleně a bujné vegetace. Až do 5. prosince prohlídku zpestří novinka mezi našimi projekty – výstava, která zábavnou formou představí rozmnožování rostlin s důrazem na naše domácí druhy a jejich fígle,“ říká Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy. Vyzkoušejte si roli opylovače Součástí expozice jsou také interaktivní prvky, díky nimž si budou návštěvníci moci vyzkoušet, jak těžkou roli mají opylovači. „Zájemci se mohou doslova převtělit do role včely, motýla, nebo dokonce kaloně. Poznají, jaká vůně láká noční opylovače, jak těžký náklad by nosili, pokud by byli včelou, nebo jak dlouhý sosák by měli, kdyby se změnili ve čmeláka. K výstavě jsme připravili také zábavný kvíz. Malí i velcí si tak mohou otestovat své znalosti a zjistit, jak dobří by v roli opylovače byli,“ uvedl Miroslav Malý, metodik pro vzdělávání Botanické zahrady hl. m. Prahy. Výstava Intimní život přiblíží fascinující a obecně málo známý svět rostlin. Na ilustrovaných panelech návštěvníci najdou mnohé informace o tom, jak rostliny své opylovače lákají, co jim umožňuje tvořit kvalitní potomstvo i jaké „pohlavní choroby“ se u nich vyskytují. Jednotlivé „triky“ jsou prezentovány na druzích běžně se vyskytujících na našich loukách. „Rozkvetlá louka je jako velký prostřený švédský stůl. Zastavíme-li se a začneme-li pozorovat ruch a bzukot, po chvíli rozeznáme různá pravidla, jimiž se pohyb opylovačů řídí. Některé rostliny jsou mazané natolik, že opylovače ve svých květech dokonce na čas uvězní, jiné, například horské druhy, jim nabídnou teplo a úkryt, další svůj květ ani nerozvinou a opylí se samy,“ říká autor odborné části výstavy doc. Lubomír Hrouda. Zájemci o širší souvislosti v rámci daného tématu si mohou přijít poslechnout přednášku Lubomíra Hroudy, která se koná v sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin v zázemí administrativní budovy pod skleníkem Fata Morgana. Při vstupu je nutné předložit platnou vstupenku ze skleníku. Kalendář akcí Botanické zahrady hl. m. PrahyListopad – prosinec 2019 Fotografická výstava Dlouhodobá výstava nedaleko dětského hřiště v severní části venkovních expozic Na výstavě Zahrada vašima očima můžete vidět 12 oceněných fotografií, které byly pořízeny v Botanické zahradě hl. m. Prahy v rámci fotosoutěže pořádané ve spolupráci s firmou ZEISS. Porota vybírala z více než 600 došlých snímků. Stejnojmenný kalendář na rok 2020 je v prodeji ve stáncích se suvenýry v areálu botanické zahrady. Intimní život rostlin 7. 11. – 5. 12., 9–16 h Fata Morgana Víte, jak to dělá kosatec? Co je sklápěčka značky Salvia? Nebo dokonce jak vyrobit semeno bez tatínka? Že ne? Přijďte se ponořit do tajů intimního života rostlin a zábavnou formou se dozvíte mnohé o jejich rozmnožování. Svatomartinský přípitek 11. 11., od 11 h Vinice sv. Kláry Přijďte i letos ochutnat mladá vína českých vinařů a poodhalit tak tajemství kvality nového ročníku. Již tradičně vás zveme 11. 11. v 11 hodin ke slavnostnímu otevírání Svatomartinského vína na vinici sv. Kláry. Zahrada je krásná i v zimním období, návštěvníci mohou obdivovat jedinečné výhledy na panorama Prahy a procházku završit návštěvou vinotéky sv. Klára. Ta je otevřena od pondělí do pátku od 13.00 do 17.00 hodin a o víkendech a ve svátek od 11.00 do 17.00 hodin. Vybírat lze ze široké nabídky vín či z kolekce matolinových pálenek, chutnat budou dvojnásob v příjemném prostředí u hořícího krbu. V otevírací době zahrady je k dispozici rostlinné bistro Botanická na talíři, kde je možno si pochutnat na sezonní nabídce ovocných smoothies, na lahodných raw dezertech, vegetariánském občerstvení a výborné kávě. Každého jistě potěší výhled na Ornamentální zahradu. Od 1. 12. 2019 do 29. 2. 2020 není vstup do venkovních expozic botanické zahrady zpoplatněný. Užijte si podzimní a zimní čas v náručí přírody! Otevírací doba zahrady v období vánočních svátků Venkovní expozice, Denně 9-16 Skleník Fata Morgana 24.12.2019                      9-14 25.12. – 29.12.2019         9-16 30.12.2019                      zavřeno 31.12.2019                      9-16 1.1.2020                         9-16 Vinotéka sv. Klára 24.12.2019                     11-15 25.12. – 26.12.2019        11-17 27.12. – 30.12.2019        13-17 31.12.2019                    zavřeno 1.1.2020                        zavřeno Kořeny osobností Dlouhodobý celoroční projekt v areálu Botanické zahrady hl. m. Prahy Více než devět desítek osobností poctilo v uplynulých deseti letech Botanickou zahradu hl. m. Prahy svou návštěvou, aby podpořily projekt Kořeny osobností, v jehož rámci dochází ke spojení vzácného přírodního bohatství s těmi největšími postavami současného světa. Projekt má připomínat budoucím generacím nejen jedinečné dědictví přírody, ale také to nejlepší, co dokázal člověk, ať již v oblasti kulturní, sportovní, či vědecké. Slavné osobnosti, které se na projektu Kořeny osobností podílejí, patří k těm, ke komu s úctou a obdivem vzhlížíme, stejně jako s respektem vnímáme krásu přírodního dědictví pražské botanické zahrady. Pro děti je hrdinou Hurvínek či postava Krtečka, pro sportovní fandy Josef Masopust nebo Pavel Nedvěd, pro jiné spisovatel Ivan Klíma, režisér Miloš Forman či architektka Eva Jiřičná a řada dalších. Všechna tato velká jména budete mít možnost potkat na Stezce osobností a díky nim s celou svou rodinou formou jedinečného zážitku poznat a obdivovat poklady rostlinné říše. Prostřednictvím projektu Kořeny osobností si totiž svou cestu k vzácným rostlinám a stromům najdou děti i jejich rodiče. K dnešnímu dni se do projektu zapojilo již 99 známých osobností. V letošním roce si svůj strom vysadil Zdeněk Hřib, primátor hl. m. Prahy, Ester Ledecká, snowboardistka a alpská lyžařka, a český lezec Adam Ondra. 14. srpna se k nim připojil také legendární Čtyřlístek a jejich autor Jaroslav Němeček a herečka Alena Vránová. Podzimního sázení se ujali naši váleční veteráni, plk. Pavel Budinský, brig. gen. Václav Kuchynka a letec RAF Tomáš Lom.]]></description> </item> <item> <title>Stephanie Brookes: Malá kniha meditací</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/06/stephanie-brookes-mala-kniha-meditaci/</link> <dc:creator><![CDATA[RenataP]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 06 Nov 2019 17:31:58 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[lifestyle]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[kniha]]></category> <category><![CDATA[Malá kniha meditací]]></category> <category><![CDATA[meditace]]></category> <category><![CDATA[recenze]]></category> <category><![CDATA[Stephanie Brookes]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45197</guid> <description><![CDATA[Parádně si uklidit, protřídit domácnost, přístup k nákupům, pohybu, mytí nádobí a k sobě samým? To je dobrá výzva, ne? Zapomeňte na meditaci tak, jak ji znáte. Nebo si pojďte s autorkou opravit názor. Parádní kniha, která mi okamžitě připomíná všechny ty hygge styly a životní radůstky má jednu velkou výhodu. Krásné jednoduché ilustrace, suprový čtvercový formát, který je tak příjemný do ruky a i ten obsah, protože autorka to s meditací měla stejně jako já. Je fajn, člověk občas cítí i potřebu se usebrat sám do sebe, ale chápejte – nejsem na to, abych tak činila někde v místnosti plné jiných podobně meditujících lidí. Ani cédéčka s nahrávkami mne moc neuspokojily, protože jsem trpěla představou, že mě někdo vyruší a bude všemu konec. I kdepak! Přesně tohle vadilo i Stephanii Brookesové. Od toho byl krůček, aby meditaci sice nastudovala, výtečně propojila tělo, pohodlí a ten vzácný prostor v duši jen pro nás samotné, ale u toho zjistila, že vlastně nejde o polohy, o čas ani o speciální techniky, ale o umění žít přítomným okamžikem. Umět se ponořit do sebe a získat z toho co nejvíce. Mne se velmi líbily metody, ve kterých si povídáme se svým moudřejším já. Jistě znáte psychologické metody, při kterých si povídáme se svým mladším, nebo naopak stárnoucím já. Všechny slouží k tomu, aby nám často „docvakly“ věci, které při denním chaosu a shonu nemají šanci prosáknout na povrch.  A někdy právě takové chvíle rozhodují o tom, jestli se v životě rozhodneme v klidu dobře, nebo v chaosu špatně. Tyhle malé chvilky duševní plné přítomnosti můžeme totiž snadno vnést i do běžného života. Najít si chvilku na sebe hned po probuzení, vědomě si vyčistit zuby, užít si to, probrat si den, zorganizovat myšlenky v hlavě. Jsou to vlastně drobnosti. Zajít na nákup, uklízet a… „Zamyslete se nad tím, jaké předměty máte před sebou a kolikrát jste je použili. Mají pro vás nějakou hodnotu? Stálo za to si je pořídit? Stojí za to, aby zabíraly prostor u vás doma? Vím, že většinou nevěnujeme takovou pozornost neživým věcem, se kterými sdílíme prostor, ale když se začneme zaměřovat na to, co v životě chceme, a začneme vědomě rozhodovat o tom, čím se obklopujeme, uvidíme jasně, co všechno jen zbytečně zabírá místo. Chyběla by vám tato věc, kdybyste ji neměli?“ Možná je kniha mixem mezi knihou o meditaci, knihou cvičení vědomého žití a úklidem podle M. Kondo. A vlastně všechno spolu nádherně souvisí. Napsáno svižně, srozumitelně, s nadšením a spoustou osobních zkušeností autorky. S obrázky, které jsou hravé a inspirující. Malá kniha, ale šikovná…. Autorčin životopis Stephanie Brookesová je spisovatelka a propagátorka zdravého životního styllu. Píše příspěvky do rubriky Destiny (Osud) pro mysbliss.co.uk a přispívá také do Dailly Express, Spirit and Destiny, Women and Fitness, Soul and Spirit a Company magazine. Také vystupovala v televizním pořadu This Morning a ve vysílání BBC Radio 2 a BBC Radio London.Stephanie využila svoje zkušenosti s meditacemi a navrhla krátká meditační cvičení, která se vejdou i do maximálně nabitého rozvrhu. Myslela při tom na všechny, kdo mají sice málo času, ale přitom se potřebují zbavit stresu a uvítají příznivé účinky, které jim meditace může nabídnout. Vydala Synergie Publishing, SE, 2018 Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Nové pohádky kouzelné lucerny</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/06/nove-pohadky-kouzelne-lucerny/</link> <dc:creator><![CDATA[RenataP]]></dc:creator> <pubDate>Wed, 06 Nov 2019 17:24:07 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45218</guid> <description><![CDATA[Kéž by takhle knížka měla plyšový obal. Nebo nějakou hezkou látkovou vazbu, která by z ní udělala i na dotek příjemný polštářek, mazlíka do postele. To by ji totiž úplně nejlépe vystihovalo: není to knížka, ale vážně HRAČKA.Nejenže pohádky a příběhy v ní jsou protkané meditativní sugestivitou, jsou to roztomilé obrázky, které zaujmou dospělé svou jednoduchostí a děti z nich budou pak úplně nadšené, ale to MP3! K tomu nemám slov. Zvolit pro načtení Naďu Konvalinkovou bylo správným tahem. Její medově hebký hlas je jako stvořený, rázem se i dospělí stávají ospalými dětmi a vydávají se s ní a kouzelnou lucernou doprostřed příběhů… ve kterých… … pokud neusnete, tak zažijete příhody, které se v mnohém podobají reálnému životu, ale ne všechny během svého dětství (bohudík někdy) zažijeme. Tady díky sugestivnímu vyprávění, které vás vtahuje do děje, udržuje v pozornosti a nabízí vám i fyzické vjemy, se dostanete do situací, v nichž je nutno se vyrovnat se změnou, posměchem, s nutností někomu pomoci. A po příběhu se v krátkých afirmacích, či spíše poučeních, můžete s dětmi shrnout právě prožité, případně si popovídat i o životních situacích, pokud jste je zažili… Ale ty příběhy… posuďte sami: „Zavři oči a představ si, že skáčeš jako žabka po kouzelné louce. Pohybuješ se úplně lehce, jako bys to dělal celý život. Ale jak je to možné? Zkusíš to zjistit? Vezmi svou kouzelnou lucernu a vydej se na tajuplnou cestu. Uvidíme, kam tě dnes večer zavede. Cítíš se jako obyčejně, jen máš nesmírně skákavé nohy. Skok! přes kopeček, skok! přes potok, skok! přes keřík. Stala se z tebe žába? Nestala. Ale počkej – co to je. Když se podíváš dolů, vidíš, že máš opravdu žabí nohy….“ Tak a je to. Jste žabkou. A jindy budete zazimovávat zvířátka, prolétnete se na bublinách anebo na statku nakráčíte na soutěž zvířecích talentů. Taky zastoupíte zvířecího pana doktora. Tak různorodé příběhy! Je těžké z nich vybrat ten nejlepší. Ten totiž bude mít každý asi jiný – přesně podle svého. Máte málo? Jestli to je pořád málo, tak prozradím, že na konci knihy je ještě pár příběhů, které jsou vyloženě představovacím vyprávěním o tom, jak se cítí strom, kůň nebo mazlený králíček. Po krk v jejich kůži. Celá duše zaplavená tím pocitem, všemi smysly se dostáváte do situace, která je popisována. V tuhle chvíli zapomínám, že to je kniha pro děti a prosím prosím… tyhle závěrečné minipříběhy si beru pro sebe!!! A poprvé pociťuji, jaké to je, když se duše a psychika zcela uvolní do fiktivní situace prožívané jen v hlavě… Autoři: Anne Civardi, Joyce Dunbar, Kate Petty, Karen Wallance s předmluvou Davida Fontany: všichni se podíleli i na předchozích knihách s tímto tématem a jejich záliba v plném prožívání příběhů, mýtech a bájích, je znát na každém řádku. Toto je už jejich druhá kniha s kouzelnou  lucernou v pořadí, první byla Kouzelná lucerna. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2018 Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Pavlína Brzáková: Kryštof ADéHáDě</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/05/pavlina-brzakova-krystof-adehade/</link> <dc:creator><![CDATA[RenataP]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 05 Nov 2019 19:53:02 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45222</guid> <description><![CDATA[Je jako kukačka v cizím hnízdě. Je jako mimozemšťan v divném světě. A víte co? Často jsem si nad knihou a pod vlivem silných emocí a mateřských zkušeností říkala, jestli náhodou to dítě není odrazem dnešního světa, do kterého v podstatě nepatříme my. A my nejsme ty kukačky. No nejsme, je nás většina, a tak budíme dojem relativní normálnosti. Mít jiné dítě… Jak pestrá je skládanka lidí, povah, osudu. A největší překvapení pro mě bylo, že maminkou je Pavlína Brzáková, žena, která studuje sibiřské kultury a její příběhy plné šamanů a vnímání světa na pomezí nejvzácnější duchovnosti, která sepsala tichý příběh ještě tiššího šamana Ogeho, kdy cestování tělem hada zůstává dlouhé roky otisknuté v paměti s pocitem, že čas od času se na tu cestu chcete vydat znovu a znovu. To ticho, ten kontrast. Najednou tu je syn, který rozbil veškerý klid jejího života nejvíce, jak jen mohl. A ona právě o tom napsala další ze svých knih. O tom, jak byla vytržena ze svého ticha, z podstaty sebe samé. Proč? Začínám s autorkou soucítit. Ono totiž stačí i obyčejné dítě, natož pak dítě se zvláštními nároky, které jsou pro většinové okolí zcela nepochopitelné. Stejná barva zrnek rýže, ani jediný drobeček nesmí upadnout z rohlíku, jen pár jídel, která můžete dokola vařit, frustrace, beznaděj, únava, marně hledaná podpora. Odsudky i od těch, kteří by vám měli podat pomocnou ruku, nepochopení i od odborníků, není divu, že jednoho dne přišlo rozhodnutí se vydat z této země pryč. A paradoxně tam nachází rodina útěchu a první úlevu. V další rovině knihy si tak můžete dosyta vychutnat atmosféru cizí země, další izolace od okolí, která ale přináší hojivý klid, ve kterém se věci mají čas a prostor dát do pořádku, dát do souladu i s okolím samotným. Řekla bych, že právě to byla ta hlavní zkušenost, kterou chtěla autorka sdělit, že bez této cesty by nebylo o čem psát, či by se nikdy nevymanila z hrůz počátečních let. „Je jich spousta a čekají na své řešení. Pracovat mohu jen tehdy, když Kryštof spí. Stěhuji se do kuchyně, kde je všechno potřebné. Jídlo, stolek těsně u postele. Moje práce nikdy nekončí, soukám slova do počítače, každý den příděl slov. Vzpomínky, pohádky, záznamy různých setkání nebo událostí. Všechno, co je možné zpeněžit. Přestávám se převlékat na spaní, musím ze spánku ukrojit co nejvíc. Denně usínám před obrazovkou. Počítač mám na stolku, sedím na posteli. Když ji dojdou síly, mysl vypovídá službu a tělo se sesouvá na postel. Počítač po delší nečinnosti usne. Ráno se nemusím převlékat, mohu vstát a jít ven tak, jak jsem. Pro rohlíky a mléko. Probuzené děti se snad na chvilku zabaví. Vyskakuji z postele a den mi rychle začne.“ Malý úryvek z běžného života mi je důvěrně známý a v tu chvíli mi autorka dokonale přirostla v srdci a ani netuší, jak moc její příběh lnul k mému. Zvláště pak ve chvíli, když ona má svoji knihu od dalajlamy pro chvíle načerpání podpory, a já i mé děti máme právě Dědečka Ogeho. Léčivý pramen, jež nikdy nevyschne. To může být i samotná tato kniha. Z Čech až na konec světa a zpátky První roky s Kryštofem jsou hektické a smrtelná únava a beznaděj živená i odborníky je tím, co chytne za srdce každého. Nedivím se, že se jednoho dne autorka postavila osudu čelem a z Čech na čas odjela, do Kosova, kde by snad na první dobrou nikdo nečekal, že právě tam najde podporu alespoň ve vzdělávání, ve školce. Protože i školka s ADHD dítětem je peklo. Do kterého často přiloží polínko i ti, kteří by měli o dětech vědět nejvíc. Často i lékaři. Časy v cizině byly tou nejhezčí částí knihy, ze které můžete čerpat odhodlání, usebrání, snad konečně i ten čas, který autorka pro sebe tak nutně potřebovala. Snad právě ta cizina ji dala znovu možnost se schoulit sama do sebe a řešit víc sebe, Kryštofa a tím díky svým introvertním stránkám, které se zdály prvně jako nevýhoda, vytěžit výhodu porozumění, ze kterého vzešel další život. Bolest a křivdu musíme odžít. Vnitřně rozbitá duše se léčí časem a pochopením. Vnějším i vnitřním. Kryštof ADéHáDě je jedinečná kniha o cestě do duše matky i dítěte. A o tom, jak se na této cestě vzájemně potkali. O autorce: Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace. Vydalo nakladatelství Eminent, 2018 Renata Petříčková ]]></description> </item> <item> <title>Rozhovor. Proč české spisovatelky tak rády píšou pro děti?</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/11/03/rozhovor-proc-ceske-spisovatelky-tak-rady-pisou-pro-deti/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 03 Nov 2019 12:28:09 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Blog]]></category> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45318</guid> <description><![CDATA[Současný trh je zaplavený mnoha knihami, snad nejvíce překlady ze zahraniční literatury. Tyto výtisky dávají nakladatelství již určitou predikci úspěšnějšího prodeje než knihy třeba od méně známých českých autorů. A je to určitě škoda, protože rukama mi prošla řada rukopisů českých začínajících autorů, které byly velmi povedené, ale nakonec nemusely být publikované, nebo na knižním trhu zbytečně zapadly. Je to skutečně boj, velmi silný konkurenční boj, aby na sebe autor a jeho práce upozornila takovou měrou, že může vydávat a bude se dobře prodávat. Z pohledu čtenáře si ani nedovedete představit, co vše stojí za tím, než se vám kniha dostane do ruky. Položte si nyní otázku, co vás doopravdy vedlo k její koupi? I když budete k sobě sebeupřímnější, ruku na srdce, jeden z největších podílů na vašem výběru měla reklama. Ať už byla formou propagace ze strany nakladatelství, prodejců nebo informace o získaných oceněních autora či publikace, nebo doporučení kamaráda, pořád to je reklama. Platí pravidlo, že pokud čtenáři o knížce nevědí, nepřečtou si ji. Věřím, že možná nějaké nepatrné procento ve výběru bylo zapříčiněno tím, že jste stáli u regálu a říkali si: něco bych si přečetl(a), tak třeba zkusím tuhle… Většinou ale přicházíme už na jistotu, hledáme něco konkrétního, anebo z volné nabídky vybíráme to, co je nám nejpovědomější (např. znáte předchozí publikace stejného autora). A tak i touto cestou pomůžeme zviditelnit o povědomí dvou českých autorek. Protože brzy budou Vánoce a uvažujete, co byste dali dětem pod stromeček, věřte, že hezkou knížkou s kvalitním obsahem nikdy neuděláte chybu. Takové dárky jsem pod stromečkem rozbalovala vždy nejraději.]]></description> </item> <item> <title>Dýňový medvídek pro halloweenskou tabuli</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/10/29/dynovy-medvidek-pro-halloweenskou-tabuli/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Tue, 29 Oct 2019 09:45:18 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Recepty]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45307</guid> <description><![CDATA[Podzim je tu a s ním i chmurné a nestálé počasí. Chvilku se barevné listí stromů tetelí ve slunečních paprscích, jindy je zase smáčeno podzimními dešti. Co vás a vaše nejbližší jistě zahřeje, je horký nápoj s teplým koláčem. Nechte se inspirovat tímto ročním obdobím a připravte dýňový koláč, který si zamiluje celá rodina. Na konec října připadá také Halloween, svátek, který se těší oblibě především v anglicky mluvících zemích. To ale neznamená, že nemůžete své okolí překvapit tematickým pohoštěním nebo svačinkou. Nazdobte svůj dýňový koláč, třeba ve tvaru medvídka, žížalami Haribo Wummis a dodejte pokrmu trochu té strašidelnosti. Jednoduchý, ale zároveň lahodný recept potěší malé i velké milovníky sladkého. Speciální silikonová pečící forma ve tvaru Zlatého medvídka nebo jiné pohádkové bytosti či zvířátka dodá vašemu dezertu navíc tak trochu kouzelný rozměr. Dýňový medvídek Ingredience 2 vejce100 g třtinového cukru150 g polohrubé mouky100 g másla125 g dýňového pyré1/2 prášku do pečiva1/2 lžičky skořiceNa polevu:150 g bílé čokolády100 g smetany ke šleháníNa ozdobu:pár kapek hnědého gelového potravinářského barvivabonbony Haribo Pico Ballabonbony Haribo Wummis Vejce vyšleháme spolu s cukrem do světlé krémové pěny. Přidáme přepuštěné máslo, mouku smíchanou s práškem do pečiva a skořicí, a nakonec dýňové pyré. Umícháme hladké těsto, které nalijeme do silikonové formy ve tvaru Zlatého medvídka. Uvedené množství těsta vyjde na dvě formy. Dáme na 20 až 25 minut péct do trouby vyhřáté na 180 °C. Upečené medvídky vyklopíme a necháme vychladnout. Mezitím si připravíme polevu. V hrnci přivedeme k varu smetanu, do které nalámeme čokoládu a necháme pět minut stát. Poté metličkou rozmícháme v hladkou bílou polevu. Na talíř si připravíme dvě špejle, na které položíme upečeného medvídka. Přelijeme polevou (nesmí být úplně tekutá), která již mírně ztuhla. Do polevy můžeme udělat pár teček hnědou gelovou potravinářskou barvou a tu potom rozmazat, aby měla mramorovaný efekt. Polevu ozdobíme podle fantazie. Medvídkům uděláme oči z barevných koleček Haribo Pico Balla, pro strašidelný halloweenský efekt přidáme žížaly z balení Haribo Wummis. Kdo je šikovný, může potravinářskou barvou namalovat pavučiny, pavouky, ústa, prostě cokoliv. Do zdobení zapojte také děti, ať si svého medvídka dozdobí podle vlastní představivosti a chuti. TZ]]></description> </item> <item> <title>Česká knížka pro děti Nártoun Olin vypráví baví celou rodinu</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/10/28/ceska-knizka-pro-deti-nartoun-olin-vypravi-bavi-celou-rodinu/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Mon, 28 Oct 2019 11:56:10 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[knížky pro děti]]></category> <category><![CDATA[nartoun]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45294</guid> <description><![CDATA[Vychází kniha Nártoun Olin vypráví, která vznikla na náměty dětí, autora a ilustrátora.        Jako redaktor Pralesních novin přijde Olin do kontaktu s mnoha obyvateli zvířecí říše. Celý příběh však stojí a padá na dětské fantazii. Už jen základní myšlenka, spočívající v tom, že lev Tonda kamarádí s bobrem Pepou, by samotného dospělého nejspíš nenapadla. Tonda, jemuž se v hřívě čas od času zjevují tajemné červené blesky, by moc rád přišel na kloub záhadě, co za touhle zvláštností vězí. Ovšem na pátrání rozhodně nebude sám. Děti by mu během četby mohly pomoci s úkoly téměř detektivními, jejichž řešení mohou redaktorovi Olinovi posílat mailem. Kromě toho by Olin byl moc rád, pokud by mu děti napsaly i další své nápady a náměty. Na každý z nich odpoví a možná, že některé z nich se dokonce objeví v dalších „nártounovských“ knížkách. Celé toto vyprávění ze světa fantazie má být především inspirací pro vlastní dětskou tvorbu, protože – jak se autoři shodli – děti, nesvázané společenskými pravidly a falešnou morálkou světa dospělých, umějí tvořit daleko svobodněji než my, jejich rodiče, a naším cílem je naučit se citlivě vnímat, co všechno nám svojí tvorbou chtějí sdělit. Olin přináší nejen kreslené příběhy, ale i hudbu, audioknihu nebo svůj kreativně zaměřený web, kde děti najdou omalovánky, kurzy malování, zadané pátrací úkoly a jiné vymyšlenosti. Autoři si přejí, aby si rodiče udělali čas a svým dětem o dobrodružstvích zvířecí říše sami četli. Oproti filmu nebo hrám na internetu četba probouzí v dětech mnohem víc fantazie. A text i ilustrace této knihy záměrně dětského čtenáře nebo posluchače provokují, aby se ptal: „A co znamená tohle, mami? A proč se ten a ten chová takhle?“ Ale pochopitelně, že nejde jen o vzdělávání a poučování, to by k udržení pozornosti současné generaci dětí rozhodně nestačilo. Dalším cílem knížky a vlastně celého projektu je, aby se u ní malí čtenáři i jejich rodiče společně pobavili a zasmáli. Stalo se módním trendem hlasitě vyvolávat hesla ve smyslu „Odlákejme děti od tabletu!“, jenže co pro to my, dospělí, vlastně v praxi děláme, ptají se autoři Olinova vyprávění. A shodují se, že samosebou nejsou proti vymoženostem moderní doby, ovšem s rozumným uvážením, že každý extrém škodí. Dnešní děti mají kriticky málo pohybu, takže potřebují rozvíjet nejen duševno (o což se jim ostatně stará kdekdo), ale také tělesno. Principem je dopřát dětem od každé činnosti tak akorát. Jelikož autoři chtějí, aby se děti poučily, bavily a ještě navíc hýbaly, a protože k dětské zábavě zcela přirozeně patří tanec, vychází kromě vlastní knížky také knižní soundtrack. Album, které je ke stažení zdarma na www.nartounolin.cz, obsahuje osm melodických písniček k tanci a pobavení, které se úzce váží k ději knihy. Hudbu složil Daniel Klán. Moderně ilustrovaná kniha pro děti ve věku 4 – 99 let, zaměřená na dětské kreativní myšlení, které nezná hranic. Pěknou zábavu nejen dětem přejí ilustrátor Radek Štícha a autor textu Patrik Klán. Ukázka z knihy: Po pár dnech se zjevila surikata Vlaďka. Přifrčela z dovolené, na kterou se vydala zrovna v den, kdy vypukly ty památné kokosové události. Tehdy všechno hezky zblízka viděla, ale netušila, že ostatní ne. „Co se to tady stalo, že tu panuje taková divnonálada?“ zvědavě se pídila surikata, ještě než se pustila do vybalování svých kufrů. Had pátrač Bohouš, který se celý svůj dosavadní život marně snažil zjistit, proč jablko nepadá daleko od stromu, své kamarádce surikatě nadšeně vyprávěl, co a jak. Ale ani kdyby stokrát chtěl, nemohl jí říct to hlavní, protože to zkrátka nevěděl. Ovšem to zase věděla Vlaďka, takže je jasné, že když si ti dva dali jedna a jedna dohromady, tak se celý ten zamotaný problém najednou rychle rozmotal. „Ale to je přece jasné jako facka, Bohouši. Za tou lotrovinou musel být jedině……]]></description> </item> <item> <title>Návrat k sobě, tělu a pocitům: Vjem z knihy Thovt, Odhalení 1</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/09/29/navrat-k-sobe-telu-a-pocitum-vjem-z-knihy-thovt-odhaleni-1/</link> <dc:creator><![CDATA[RenataP]]></dc:creator> <pubDate>Sun, 29 Sep 2019 07:06:41 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[channeling]]></category> <category><![CDATA[Kerstin Simoné]]></category> <category><![CDATA[odhalení]]></category> <category><![CDATA[psychologie]]></category> <category><![CDATA[Thovt]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45225</guid> <description><![CDATA[Moje hlavní myšlenka nasátá z knihy? Je to právě ROZUM, který nás dovede rychlostí větru dostat do stavu ochromeného emocí strachu, jež pevně převezme kontrolu. Nejen o strachu a hledání smyslu života je tato kniha. Témat nabízí téměř nekonečně mnoho a každého čtenáře zaujme něco jiného, podle toho, co si ve svém životě zrovna řeší. Kerstin Simoné je s tématem boha Thovta a jeho channelingových informací známá už díky mnoha předchozích knihách. V Odhalení vše shrnuje a přidává něco nového. Nějaké své další zkušenosti, myšlenky a do jisté míry můžete vnímat text jako rozhovor s vyšší moudrostí. Oprostěme se od boha Thovta, protože tohle je moudrost všeobecně tak známá a vkládaná do úst kdejakému božstvu, že ji lze nazvat univerzální. A tak se můžete učit zlomit své hmotné já a spojit se s tím pravým, vnitřním, které má schopnost nám ukázat život v celém jeho štěstí. Zbavit se omezujících názorů a návyků a začít žít život ve svobodě? A jak je vám v šatech? Líbilo se mi i krátké pojednání o tom, co nosíme na sobě. Nic nového pod sluncem, ale často na to zapomínáme. Malý úkol pro čtenáře: „Sepište si, co vás při zkoumání sebe samotných napadne.“ Jaký typ oblečení nesnáším? Tak se do něj obleču a pozoruju se. Vadí mi materiál, pocit, že mi nesedí, je mi malé, nelíbím se v tom sama sobě? Jaké mi je pohodlné – a jak v něm vypadám? Jaké vnímám elegantně a jsem ochoten si užít i jisté nepohodlí, které k tomu patří? Viz záliba v lodičkách, která dokáže pozvednout pocit ženskosti…. Elegantní a pohodlné, ležérnost? Metoda pomáhá uvědomit si potřeby a vjemy ze svého těla. I nahého těla. Je to totiž stále to samé tělo jako v tom „malém“ oblečení, jako tom elegantním nebo ležérním a vkusném. Tímto trénujeme spojení sami se sebou a nově nastavujeme vnímání sebe i světa kolem. A s něčím takovým se mu už můžeme mnohem lépe přizpůsobit. A takových cvičení tu najdete více A ještě více si jich můžete sami vymyslet inspirováni tou různorodou smrští informací někdy podávaných dosti vichřičně, jindy jemně a jako pohlazení. Ovšem, jak jsem již napsala na začátku – vždy záleží na našem momentálním rozpoložení, protože někdy jsem i ty vichřičné části, nebo maximálně rozčilující části, vnímala velmi dobře a na správném místě. Jindy jsem zase některé části při opětovném čtení přeskakovala, protože mi už neměly co říct, nebo jsem s nimi nesouhlasila. Prostě – Thovt, Odhalení 1, je dobrý parťák na rozhovor! O autorce: Kerstin Simoné žije i se svou rodinou nedaleko Berlína. Již jako dítě projevila jasnozřivé schopnosti. Kromě psaní knih se aktivně zabývá ochranou zvířat a pořádá praktické semináře. Pětadvacet let studuje různé formy channelingu a poté vyvinula vlastní techniku tlumočení. Thovt je jejím blízkým přítelem, učitelem a stálým průvodcem od roku 2003, kdy prožila jistou tragickou událost. Ve svých knihách tlumočí jeho praktická a univerzální poselství, jež byla v minulosti vyhrazena pouze úzkému okruhu adeptů tajných nauk. Vydalo nakladatelství Anch Books, www.anch-books.eu, 2018 Renata Petříčková]]></description> </item> <item> <title>Soutěž o knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka</title> <link>https://www.superrodina.cz/2019/09/28/soutez-o-knizky-ja-a-anastazie-sedmikrasky-pro-dedecka/</link> <dc:creator><![CDATA[superrodina]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 28 Sep 2019 17:05:12 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Glosy]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45246</guid> <description><![CDATA[Soutěž o pět publikací nakladatelství Fragment autorky Martiny Boučkové Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka]]></description> </item> <item> <title>Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc</title> <link>https://www.superrodina.cz/2018/06/16/kelly-barnhillova-divka-ktera-upijela-mesic/</link> <dc:creator><![CDATA[RenataP]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 16 Jun 2018 14:33:40 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[děti]]></category> <category><![CDATA[dívka]]></category> <category><![CDATA[fantasy]]></category> <category><![CDATA[Kelly Barnhillová]]></category> <category><![CDATA[která upíjela měsíc]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45185</guid> <description><![CDATA[Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane… Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo, a pro dítě si jde. Má však zcela jiné motivy, než jaké si myslí lidé ve městě. Oplakávat by se dalo na obou stranách. Propleteným způsobem se tu setkávají dva různé, leč i tak velice podobné světy. Příběh se vine jako říčka, bublá jako močál, Luna se z malého dítěte stává děvčátkem, posléze i mladou slečnou a všechno spěje k těm jejím osudovým třináctým narozeninám. Vedle ní stojí ta, která ji vychovala. Ta údajně „zlá“ čarodějnice Xan a množství dalších podivných bytostí, které tuší, že se schyluje k důležité době. A ta tajemství, která vznikla nedopatřením mezi Xan a Lunou, jsou nakonec tím nejmenším, co vůbec v celém příběhu bylo. Nádherný konec příběhu je strhující a rozhodně vás nenechá vydechnout. Dobře si všechno pamatujte, protože autorka ke konci strhne děj jako lavinu a nezůstane kámen na kameni.   „Moc se ptáš. Nikdo neví, co čarodějnice s těmi dětmi, které sebee, dělá. Na to se nikdo neptá. Nemůžeme se ptát – copak to nechápeš? Příliš to bolí. Dobře. Pojídá je. Už jsi spokojená? Ne. To si opravdu nemyslím. Matka mi vyprávěla, že sní jejich duši a jejich těla bez duše od té doby bloudí po zemi. Neschopna žít. Neschopna umřít. Duchem nepřítomna se bezcílně potulují světem. Nemyslím, že je to pravda. Zahlédli bychom je, nemyslíš?  Viděli bychom aspoň jednoho, jak jde kolem. Za všechny ty roky.“ No, a to je asi to, o čem příběh doopravdy je – o spoustě DOMNĚNEK, které jsou někdy opravdu jen domněnkami, protože… se někdo bojí se na něco zeptat víc. Pravda, tím mě příběh trochu dral nervy, protože s tam neustále opakovalo právě to. Na druhou stranu tu názorně můžeme vidět, jak nevyslovené ze strachu, může ovlivnit děj. A jaká je to škoda. A to platí i v životě. Že by právě to bylo to „za třetí“, za které autorka dostala svou literární cenu? Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněnou význačnou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi. Vydalo nakladatelství Argo, 2018 Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]]]></description> </item> <item> <title>Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit</title> <link>https://www.superrodina.cz/2018/06/16/hans-rath-a-buh-pravil-musime-si-promluvit/</link> <dc:creator><![CDATA[RenataP]]></dc:creator> <pubDate>Sat, 16 Jun 2018 14:29:59 +0000</pubDate> <category><![CDATA[Knihy]]></category> <category><![CDATA[Renata Petříčková]]></category> <category><![CDATA[A Bůh pravil]]></category> <category><![CDATA[beletrie]]></category> <category><![CDATA[Hans Rath]]></category> <category><![CDATA[musíme si promluvit]]></category> <category><![CDATA[román]]></category> <guid isPermaLink="false">http://www.superrodina.cz/?p=45141</guid> <description><![CDATA[Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu zimu, v čase přesně před Vánoci. Ne, nebudu více prozrazovat, protože tohle je čtivo odpočinkové, oddychové a lehce úsměvné, psané s takovým vtipem, šarmem a lehkostí, zároveň s plnou chutí, že vám bude připadat jako ochucená lehká šlehačka na dortu. Nebudete se moci nabažit! Nádherná atmosféra příběhu, zima, chlad, sněžení, šlamastyky na každém kroku a rojení podivných lidí, ve kterých se určitě najdete. Alespoň kousíček z každého z nás všichni v sobě mají! A to je právě ten um samotného autora, kterým utáhne snad každého čtenáře na tu strunku zvědavosti a potutelné sounáležitosti s každou z postav. A víte třeba, že Bůh má rád sýry a šampaňské? No, a taky si třeba nepamatuje, jak stvořil svět, protože to bylo dávno, ale bude to před vámi zapírat, aby nevypadal jako blbec. A vůbec… přinese do života Jakoba Jakobiho svěží vítr, chlad i horko a převrátí mu život vzhůru nohama, aby za dramatických okolností šel o dům dál? Nebo nešel? Vlastně člověk neví, kde je nahoře a dole… ale… je to tak příjemný zmatek stejný, jako zažíváme v životě, když nám jde o hodně, ale tušíme, že nejlepší bude, když budeme jen pozorovateli svých životů. A tohle Hans Rath umí! „Taky se musím zakřenit. Je Štědrý večer, pozdní odpoledne. Mám víno, mám čisté prádlo a čeká na mě skvělé jídlo.  Navíc strávím večer ve společnosti muže, který tvrdí, že je Bůh. Sice to podle všeho nemůže být pravda, ale stejně je to pěkná představa. Přes půl hodiny vymýšlíme, jak proměnit obsah ledničky v jakž takž smysluplné menu. Shodneme se, že na začátku bychom si měli dát ústřice a sklenku šampaňského. Ovšem zatímco Abel by si přál aby po předkrmu následoval kousek paštiky s tmavým chlebem a jemným čatní a nakonec bychom přešli k lososovi a garnátům, já považuju za lepší nejprve kompletně zpracovat mořskou stránku ledničky a pak si po paštice, pečeni, šunce a salámu vychutnat sýrové speciality. Během debaty se ukáže, že oběma nám nejvíc učaroval excelentní výběr sýrů. Vlastně dokonce litujeme, že přijde na řadu až na konci večera…“ Hans Rath se narodil ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium. Po maturitě studoval filozofii, germanistiku a psychologii v Bonn. Pracoval jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, divadelní kritik a taky analyzoval divadelní scénáře. No a nakonec skončil ve středním managementu, odkud si řekl, že toho má dost. A tak žije a pracuje v Berlíně jako autor na volné noze. Vydalo nakladatelství Anch-Books, 2015,2016, www.anch-books.eu Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]  ]]></description> </item> </channel></rss> 
